Příběhů o cestě k osobní svobodě je spousta. Najdeme je v každém druhu umění. Některé se opakují, ale nejde o cílené plagiátorství, spíše o jednotlivé příběhy či osudy, o hledání svobody v každém z nás. Jedním z takových příběhů je i divadelní hra presentovaná ostravským Divadlem loutek – Marvin, které má podtitul Příběh chlapce, který svýma čistýma očima právě objevuje svět. Jedná se úžasné propojení loutky a lidského těla. O citlivé prolnutí grotesky, hororu, poetiky, moderního tance a loutkového divadla, které v konečném důsledku vytváří fascinující spojení. Hlavní dějová linie sleduje útěk mladého chlapce před autoritami internátu do světa vlastní fantazie. V ní se vytváří pevná pouta fiktivního přátelství a lásky, jež v těžkých chvílích osvobozují Marvinovu mysl. Chlapec objevuje svět dospívajícíma očima a začíná vnímat jeho tíživou nespravedlnost. V křehké mladistvé duši si tak vystavěl osobní kodex – Liberté toujours! – Svoboda navždy!

„Divadlo, jak je dělá Duda, je přístupné naprosto každému divákovi, je propracované, originální a jedinečné. Takové divadlo je schopno přežít i dnešní silnou konkurenci v podobě kina a televize.“

(Filip Staněk)

Marvin je tuzemským inscenačním debutem nizozemského autora, režiséra, loutkáře, tanečníka a performera Eduardo de Paiva Souzy, v loutkářském a divadelním prostředí mnohem více známého jako Duda Paiva. Se svými představeními sklízí úspěchy po celém světě a je pravidelným, oceňovaným a divácky nejpopulárnějším účastníkem loutkářského festivalu Spectaculo Interese, který pořádá právě Divadlo Loutek Ostrava. To na svých stránkách k jeho inscenaci přímo píše: Jeho Marvin se poprvé objevil na jevišti v roce 2000, v podobě tanečně pohybového duetu Dudy Paivy a choreografa Mischy van Dullemena. Jeho rozvinutou verzi, obohacenou novými technikami moderního tance a animace objektů, jimiž se Duda Paiva soustavně zabývá, můžete nyní vidět na našem jevišti v provedení našich herců a hosta Filipa Staňka z baletu NDM. Paiva nejen jako tvůrce, ale rovněž i jako interpret na Spectaculu představil hry Angel, Malediction nebo Bastard. Naposledy se zviditelnil jako autor, režisér a choreograf inscenace Bestiaires. Autorem scénické hudby k Marvinovi, jež tvoří významnou složku díla, je Michal Sedláček, člen hereckého souboru Divadla Petra Bezruče v Ostravě. Dramaturgem inscenace je pak Matěj Samec.

„Když jsem vedl semináře tady v Ostravě na akademii, potkal jsem tam Filipa Staňka a pomyslel si, že by byl perfektní pro roli Marvina. Podíval jsem se na něj a řekl si: Ty jsi Marvin.“

(Duda Paiva)

V hlavní roli Marvina se jako host objevuje demisólista baletu Národního divadla moravskoslezského Filip Staněk. Tomu jako by byla hlavní role ušita přímo na tělo. Na pódiu je během celého představení a díky zvoleným výrazovým prostředkům je jasné, že se pořádně zapotí. Ideálně představuje dospívajícího chlapce, který postupně zjišťuje, jak je svět okolo najednou velký a složitý. Tomu je přizpůsobena i samotná scéna s obřím stolem a židlemi. Třešničkou na dortu jsou pak prostorově výrazné kostýmy vychovatelek internátu na výrazně zvýšených botách. Zbytek hereckého obsazení rovněž s naprostou bravurou obstarávají herci Divadla loutek Eva Baláková, Lenka Pavlíčková, Ondřej Beseda, Ivo Marták a Jiří Krupica. Díky nim se diváku před očima otevírá až dadaistická groteska, která je však proložena vážnými i hororově či hrůzostrašně laděnými momenty. Jedním z nich je například naprosto nečekané oživnutí jedné z loutek. Té lezou z těla lidské údy a svými ústy evokuje požírání lidských prstů. Režisérův přístup k inscenacím je totiž naprosto jiný, než na jaký je tuzemské (nejen) divadelní publikum zvyklé. Bez mrknutí oka bourá žánrové bariéry a také léty zavedená pravidla, která pro jednotlivé divadelní a choreografické obory platí.

„Ta hra je o dětství, dospívání a konfrontaci s autoritami. S autoritami vašeho dětství, s rodiči a také s učiteli. Kde je hranice mezi etikou, morálkou a autoritou, kdy se to všechno spojí dohromady?“

(Duda Paiva)

Dle vlastních slov se Duda Paiva inspiroval jednak svým dětstvím, ale také uhrančivými povídkami předválečného britského spisovatele Sakiho, vlastním jménem Hector Hugh Munro. Pseudonym si Munro vybral pod vlivem Fitzgeraldova překladu Čtyřverší Omara Chajjáma. Saki je odvozeno s perského sákí, což v překladu znamená číšník. U nás je známa například jeho slavná Léčba neklidem, sbírka povídek Hranaté vejce nebo vychytralý horor Sredni Vaštar. Celý příběh začíná tím, že se Marvin učí francouzštinu a dost se u toho nudí. Dospívající fantazie začíná pracovat a on si představuje různé smyšlené postavičky. Vše je ztvárněno značně jednoduše, ale přesně tak, jak to v dětské fantazii bývá. Stačí kniha, pár francouzských slovíček, postavičky vytvořené z prstů na ruce a divák začíná být pohlcen Marvinovou fantazií. Nad tím, aby se hoch příliš nenořil do vlastních světů, bdí trojice přísných vychovatelek. Ty jsou ztvárněny místy až nečekaně nelidsky. Výrazně týrají duši dospívajícího jedince. Mučí hocha hladem, zavírají jej o samotě do klece nebo se ho všemi prostředky snaží zbavit jeho tetování. A to i způsobem, který by parádně zapadl do béčkového hororu o šíleném chirurgovi. Guvernantky jsou masivních, až přemrštěně gigantických rozměrů, oblečeny ve stylových oblečcích starodávných holandských vychovatelek. Jedinou jejich slabostí je loutka v životní velikosti, kterou Marvin dostal od rodičů k vánocům. V její přítomnosti jihnou jako čerstvý sníh a dostává se jim lidského rozměru pubertální zamilovanosti. Vychovatelky mají rovněž jakási svá loutková alter ega v životních velikostech. Tyto loutky působí strašidelně a znepokojivě. Celkově je tak na výbornou vykreslená tíživá atmosféra internátu. Vše mistrně dokresluje hudební doprovod příběhu. Ve vypjatých ponurých momentech slyšíme neklidné bzučení roje včel a fantazijní radost zase evokují uvolněné jazzové motivy.

„Byl jsem velmi překvapen. Už jsem pracoval na mnoha místech světa v různých kulturách a myslím, že tito herci tady v Ostravě jsou schopni se mimořádně vydat, mají něco navíc, oni se prostě vydají a já strašně rád s takovými herci pracuji.“

(Duda Paiva)

V příběhu se v opravdu akurátním tempu mísí tísnivost internátních stěn s uvolňující atmosférou chlapcových útěků do fantazijních světů. Dočkáte se uvolněných úsměvů, ale i strachu. Ten vás plíživě pohlcuje vždy, když se vychovatelky objeví na scéně. Ta je postavena vskutku úsporně, přesto naprosto účelně a pro to, co se před vašimi zraky odehrává, naprosto dostačujícím způsobem. Nemyslím si, že budete často svědky podobného představení s tolika žánrovými přesahy a s takovým přívalem různých emocí. Naturalistický horor protkaný výlety do světů fantazie, pomocí lehkonohého tance, gagů jako z němých grotesek a loutek, kterým je vetknuta duše. Duda Paiva přinesl na divadelní prkna inovaci, která bude fascinovat mnohé. Fanoušky fantastiky a hororu obzvláště. Snové světy Neila Gaimana se zde protínají s pochmurnými hororovými vizemi Grahama Mastertona. Z výše uvedeného popisu by se mohlo zdát, že jde o jakýsi paskvil či bizarní fresku. Opak je ale pravdou, bez jakékoli křečovitosti je předložen ucelený příběh, který boří nejen hranice žánrů, ale i osobní fantazie každého diváka. Dalo by se prohlásit, že cesta ke svobodě zde vede přes nejtemnější zákoutí.

Zdroje citací a faktografických informací:

Divadlo loutek Ostrava, Novinky.cz, Ostravainfo.cz,

Wikipedie, Česká Televize (Divadlo žije!)