Kvalita prověřená časem (recenze)

Autor Jiří Kelbl | Aktuality | Čtvrtek 28 dubna 2016 15.30

Henry Kuttner patří k nesporným mohykánům éry, kterou jsme si zvykli nazývat Zlatým věkem science fiction. Především jeho povídky jsou i po mnoha desetiletích od doby vzniku stále čtivé a mají co nabídnout i dnešnímu čtenáři, uvyklému na současný žánrový standard. Nelze tvrdit, že by se na nich zub času žádným způsobem nepodepsal, to jistě ne, mají však zvláštní kouzlo, které není samozřejmou součástí řady pozdějších a moderněji podaných děl. Vedle nepopiratelného vypravěčského talentu je to i pro tehdejší podobu fantastické literatury typický poněkud naivní optimismus a víra v dobré konce, která dnešním autorům leckdy poněkud schází. A právě z těchto důvodů se ke Kuttnerovi čtenáři pravidelně vrací…

Milovníky starších časů v letošním roce potěšilo nakladatelství Laser-books dalším přírůstkem edice Mistrovská díla SF. Sbírka Více než lidé shrnuje dva kompletní povídkové cykly, původně vycházející časopisecky. Přestože je každý z nich psán zcela odlišně, spojuje je téma mutantů, jedinců, kteří díky působení radioaktivního záření přeskočili několik evolučních stupňů a stali se tak alespoň z jistého úhlu pohledu nadlidmi. Otázku mutace a jejích důsledků vážněji rozebírá Mutant (časopisecky vydávaný v letech 1945-1953), rozsáhlejší z obou cyklů, zařazený i přes skutečnou chronologii vzniku prací na úvod knihy. Kuttner zde načrtává obrázek společnosti, zasažené jaderným Výbuchem. Jak k němu došlo, není nijak zvlášť osvětleno, víme jen, že Spojené státy v dnešní podobě přestaly existovat, města zmizela z povrchu zemského a postupně je nahradily nově vznikající obce. V podmínkách minimální centralizace fungují jako soběstačné jednotky, většina z nich navíc disponuje Vejci, jadernými bombami, nová apokalypsa proto neustále visí ve vzduchu.

Kuttner soustředí svou pozornost na takzvané Lysáky, mutanty vystavené při Výbuchu tvrdé radiaci. Ta má kromě na první pohled patrné ztráty ochlupení za následek především rozvinutí telepatických schopností. Všichni Lysáci jsou propojeni do jediné mentální sítě, navíc jsou schopní číst myšlenky i Nelysákům (čti normálním lidem), což jim dává při vzájemných kontaktech samozřejmou výhodu. Vše má ovšem háček, Lysáků je výrazně méně, proto nad nimi prakticky neustále visí hrozba pogromu ze strany netelepatické většiny. Aby bylo vše ještě složitější, nejsou jednotní ani oni sami, vedle zmrzačených mutantů neschopných samostatného života přivádí Kuttner na stránky knihy i paranoiky. Tuto vnitřní opozici Lysáků tvoří telepaté, přesvědčení o vlastní nadřazenosti a právu vládnout zbytku lidstva. Ostře proto kontrastují s oficiální lysáckou politikou, jejímž hlavním krédem je opatrnost, nenápadnost a spolupráce s netelepaty, s čímž souvisejí i paruky na hlavách a zdrženlivost ve čtení myšlenek běžných lidí.

Telepatické mutace, často způsobené právě radioaktivitou, jsou typickou rekvizitou science fiction prakticky od jejího vzniku. Velmi volně lze konstatovat, že zájem o tuto tematiku uvadá až zhruba v osmdesátých letech dvacátého století, řekněme s nástupem kyberpunku, který lidské vědomí rozšiřoval pomocí technologií a poněkud jiným směrem. Zatímco v šedesátých a sedmdesátých letech se autoři (např. Brunner, Silverberg) zaměřovali především na individuální prožitek podobné mutace a problémy, s nimiž se takto obdařený jedinec musí vyrovnat, pro autory Zlatého věku jako byli Kuttner či Sturgeon jde především o dopad na společnost. V případě naší knihy jde o jakousi sociologickou sondu, odhad vývoje, který by vznik takové mutace mohl spustit. Autor sleduje vývoj společnosti zhruba v rozmezí dvou století, přistupuje k němu podobně jako třeba k šachové partii. Na začátku je jasně daná rovnováha sil, ty se postupně rozvíjejí, paranoici jsou silnější a lépe organizovaní, na scéně se časem objevují Němí i renegátští Ježovci a v závěrečné povídce cyklu pak induktor, zařízení, které ve spojení se zjištěnou dominancí lysácké mutace dává naději lidstvu jako celku.

Mutant je charakterizován seriózním a v některých momentech možná až příliš vážným přístupem k rozebíranému tématu. Zejména při takto souborném vydání původně samostatných povídek kromě silných stránek vyniknou i ty slabší, jež by za běžných okolností nejspíš zůstaly nepovšimnuty. Někdy se děj k předvídatelnému cíli až příliš vleče, některé pochybnosti a vnitřní boje hrdinů dnes působí snad až příliš papírově nebo doslovně. Na druhou stranu Kuttner nikdy nesklouzne k nečitelnosti, zmíněné slabší okamžiky vždy dokáže dovedně vybalancovat a ve výsledku tak čtenáři nabídnout zážitek, který, díky uvěřitelnému humanismu a zájmu o osud lidského pokolení, ani po více než šedesáti letech neztrácí svou sílu.

Jak si již povšiml M. Štrobl ve své nedávno uveřejněné recenzi, editor měl při volbě pořadí obou sérií zastoupených v knize šťastnou ruku. Po vážném cyklu plném otázek doplnil rozsah sbírky pravým opakem předchozího, totiž čtveřicí rozpustilých povídek o Hogbenech. Ti jsou opět představiteli modifikace lidské rasy, tím však podobnost s Lysáky z předchozí série končí. Hogbeni nemají v kratších povídkách jinou ambici než čtenáře pobavit, což se jim daří na výbornou. Vážný tón střídá ryzí humor, Kuttner nejen v tomto cyklu potvrdil, že mu ani tato podoba literatury není v žádném případě vzdálená. Eskapády jedné povedené rodinky s kořeny sahajícími až k potopené Atlantidě si vychutná každý, kdo se pustí do víru autorovy fantazie. Jistě, v hogbenských povídkách na nás nejspíš nečekají žádné hluboké myšlenky ani zásadní úvahy, inteligentní zábava, kterou přinášejí, je však oproti předchozí vážnosti skutečným osvěžením.

Více než lidé představuje perfektně namíchanou sbírku od jednoho z nejlepších povídkářů Zlatého věku, přináší na svou dobu naprosto typické téma mutace a telepatie. Kuttner si své místo v edici Mistrovských děl SF bezpochyby zaslouží, stejně jako pozornost každého čtenáře, který se kromě žhavé současnosti zajímá i o velikány fantastiky doby minulé. Jsou to právě povídky spisovatelů jako Henry Kuttner, které k žánru přivedly řadu fanoušků i pozdějších autorů, patří k základním stavebním prvkům fantastického žánru a bylo by velkou chybou je minout jen proto, že už nejsou nejmladší. Zkouška časem patří k těm nejtěžším, Henry Kuttner v ní však bezpochyby obstál se ctí.