Za základní znak knih či příběhů řazených do subžánru alternativní historie můžeme bez pochyb označit takzvaný bod zlomu, tedy chvíli, ve které autor mění nám známý chod dějin a přehazuje výhybku na jinou kolej, čímž změní povahu následujících událostí a zavede čtenáře do neznámých končin. Kim Stanley Robinson ve svém románu za takové východisko zvolil morovou epidemii, která ve čtrnáctém století postihla evropský kontinent a snížila počet obyvatel starého kontinentu zhruba o třetinu. Ve světě knihy Roky rýže a soli je ovšem počet obětí podstatně vyšší, Evropané až na pár přeživších obyvatel britských ostrovů prakticky vymírají a uvolňují tak své pozice přeživším kulturám, tedy především islámské a budhistické…

Důsledky zlomové události jsou ohromné, svět nepozná evropskou kolonizační expanzi ani průmyslovou revoluci, křesťanství se stává pouze nevýznamnou vzpomínkou bez reálné šance ovlivnit podobu společnosti. Právě lidská společnost leží v centru Robinsonova zájmu, její proměny a vývoj sleduje v rozsahu zhruba sedmi století. Podle v knize uvedené chronologie (ovšem na stránkách románu se křesťanský kalendář pochopitelně vůbec nepoužívá) vede příběh od roku 1405 až hluboko do 21. století. Nástrojem je přitom autorovi řetěz deseti poměrně dlouhých epizod, v románu označovaných jako knihy, jejichž prostřednictvím nás zavádí na různá místa svého pozměněného světa. Řazení je chronologické, nejprve se proto seznámíme s mongolským středověkým nájezdníkem Boldem, členem armády Tímúra Chromého, v dalších epizodách následují postavy z dob pozdějších, aby se celek uzavřel příběhem učence Baa, působícího na sklonku života v pozici profesora na univerzitě v Barmě a rekapitulujícího svůj život a s ním i většinu 21. století.

Hrdinové jednotlivých epizod se spolu s prostředím děje mění, ve skutečnosti jde však o stále stejnou skupinku duší, jen obývající měnící se těla. Orientaci autor čtenáři usnadňuje tím, že jednotlivé charaktery obdařené setrvale podobnými vlastnostmi lze identifikovat pomocí začátečního písmena jejich jména. Vypravěčská role centrální figury zpravidla připadne postavě pojmenované B., vedle zmíněných jsou to třeba islámský řemeslník Bahram z epizody odehrávající se v Samarkandu v 17. století, kde probíhá jakási obdoba renesance spojená s vynálezy a objevy typu gravitační síly, nebo čínský voják Bao, jeden z hrdinů kapitoly z dějin takzvané Dlouhé války, konfliktu mezi islámským vyznáním a Čínou, pokrývajícím většinu dekád našeho 20. století. Jednotlivé charaktery jsou zpravidla vyrovnané, méně ambiciózní a spíše smířené se situací, z níž ovšem díky své podnikavosti dokážou vyzískat maximum možného.

Protipól představují bojovníci, buřiči a revolucionáři, Robinsonem pojmenovaní od písmene K. (černošský otrok Kya v první kapitole, admirál Kejm vystupující v části věnované obdobě evropských zámořských objevů nebo přemýšlivá vdova Kchang, pokládající v 18. století základy moderního pojetí feminismu). Tuto dvojici doplňují vzdělanci a filozofové, jejich poznávacím znamením je I. na začátku jména. Postavy si však své minulé životy neuvědomují, snad až na krátké záblesky pocitu něčeho nebo spíše někoho už viděného. Výjimkou jsou krátké mezihry mezi jednotlivými kapitolami, umístěné do barda, budhistického mezistavu mezi smrtí a zrozením. Bardo je jediným místem, kde si jednotlivé charaktery uvědomují kontinuitu svého bytí. Často ji vnímají spíše negativně, převažují otázky po tom, kdy nastane opravdový konec, který je vysvobodí z věčného koloběhu reinkarnace a dovolí jim konečně v klidu spočinout. Robinson tak jinak spíše vědeckofantastický (respektive alternativně historický) román obohatil zajímavou fantasy složkou, která nejspíše není pro vyznění celého díla klíčová, nicméně zajímavě dotváří knihou nabízený obraz.

Z výše uvedeného by mělo být jasně patrné, že hlavní inspirací autorovy tvůrčí metody byla hlavní nekřesťanská náboženství, tedy arabský islám a převážně s Indií a Čínou spjatý budhismus. Jako červená nit se dílem vine budhistické pojetí reinkarnace duší, odehrávající se v bardu, arabský aspekt zase reprezentuje především epizodická struktura románu, připomínající Šahrazád a její Tisíc a jednu noc. Tato důslednost je naprosto pochopitelná, Robinsona zajímá svět zcela prostý evropského vlivu, včetně vypravěčských i jiných postupů. Právě proto Roky rýže a soli vypadají tak, jak je autor předkládá, tedy s absencí koherentní zápletky. Jde spíše o mozaiku střípků z všedních dnů života jednotlivých postav, konečně právě k této všední tváři běhu života odkazuje i název románu. Je jen na první a povrchní pohled překvapivé, že právě tento aspekt bytí nakonec přetrvává, je to právě rýže a sůl, za kterou se vdova Kchang na sklonku života ohlíží s největším uspokojením.

Důležitou vlastností Robinsonova díla je pouze lehce pod povrchem skrytá hravost, připravený čtenář bude pobaven řadou lépe či hůře skrytých postřehů a formálních znaků, přesahujících rámec vyprávění. Vedle zmíněných počátečních písmen jmen hlavních postav můžeme na tomto místě jmenovat především proměnlivý charakter jednotlivých částí, kopírující vývoj poznání v popisovaném období. Úvodní části jsou tak poněkud mystické, nadpřirozené jevy postavy přijímají jako něco přirozeného a nijak je nezpochybňují. Později naopak mystično ustupuje a příběhy košatí (novověké části), aby nakonec po krutém a naturalistickém popisu válečné řeže (období Dlouhé války) autor v posledních kapitolách přešel k věcnému a suchému stylu zhruba odpovídajícímu současnému realistickému románu. Podobně se mění i formální tvář jednotlivých kapitol, příběh milenců – filosofů (Vdova Kchang) je tak doplňován vědeckými vysvětlivkami některých pojmů, naopak první vyprávění o Boldovi je protkáno úryvky poezie a převyprávěnými názvy kapitol. Autor skutečně důsledně rozlišuje jednotlivé styly, čtenáři jsou tak nabízeny kapitoly snadnější i ty o něco náročnější.

V závěrečných kapitolách dochází Robinson k závěru, že hlavním nástrojem pro porozumění světu musí být historie, respektive archeologie, ke které se nakonec Budur, protagonistka epizody Nsara, jako k hmatatelnější alternativě někdy až příliš teoretického historizování přiklání. To konečně symbolicky dokládá svou existencí i červené vejce, v úvodu knihy vydávené Tímúrem a v samotném závěru předané učenci Baovi. Oblouk románu se tak uzavírá, různost stylů i navštívených míst je překlenuta přes propast času konkrétním artefaktem, charakterizovaným především svou pochybnou podstatou. Realita si tak definitivně podává ruku s nadpřirozenem a je bláhový každý, kdo by mezi nimi chtěl rozlišovat.

Tvůrci dějin (potažmo tedy i archeologie) jsou obyčejní lidé, nikoliv králové či sultáni. Jsou to ona „Béčka“, kteří nakonec táhnou lidstvo kupředu a svým úsilím zlepšit život příštím generacím zanechávají nesmazatelnou, byť třeba drobnou stopu v rýži a soli všedních dnů. Právě historie pro Baa v závěru reprezentuje vědeckou metaforu převtělení, kterému doslovně nedokáže uvěřit. Skutky jednotlivců se otiskují v činech následovníků, mezi jednotlivými generacemi tak dochází k předávání myšlenek a obrazně i duší. Přesvědčivost zpracování této myšlenky dokládá, proč byl v osmdesátých letech Robinson považován za jednu z tváří humanistické SF (tehdy stavěné do opozice k populárnímu kyberpunku), právě obyčejní lidé stojící v ohnisku jeho zájmu nesou pochodeň vždy kupředu, bez ohledu na veškeré peripetie či nešťastné okolnosti zpomalující jejich postup.

V čase, prostoru i ideově mimořádně ambiciózní dílo se vcelku pochopitelně nevyhne jistým propadům či nevyrovnaným pasážím. Některé kapitoly zejména z méně dávných období trpí upovídaností nebo příliš zarputilou snahou vysvětlovat všechny možné okolnosti, které dovedly svět tam, kde nyní je. Těžko to ale Robinsonovi vyčítat, od základů poctivě buduje skutečně nový svět, i přes jistou podobnost s naším historickým vývojem využívá jen minimálně postav známých i z našich dějin a práci si tak nijak neulehčuje. Právě v této mírné nevyrovnanosti spojené s rozmáchlou a velkorysou koncepcí, mající za cíl skutečně zmapovat možný vývoj alternativní budoucnosti, to vše navíc z pohledu spíše zdola, však nakonec spočívá i přes uvedené výhrady hlavní síla a kouzlo románu. Ten potřebuje připraveného čtenáře, ochotného do četby investovat víc energie i zaujetí než v případě běžné vědecko-fantastické produkce. Pokud se nezalekne a s autorem se opravdu poměří, nalezne nádhernou literaturu bezpečně překračující uměle vytvořené žánrové hranice. Robinson překládá úchvatnou směs myšlenek a motivů, stačí se osmělit a této výjimečné nabídky využít…

Kim Stanley Robinson: Roky rýže a soli

vázaná, překlad Milan Žáček, obálka Michal Kuba, 704 stran, 549 Kč

Související články:

Kdyby Západ nebyl Západem…

Nastávají Roky rýže a soli!? (ukázka)

Utopie, umění a utlačovaní (rozhovor)