Představovat Františka Kotletu čtenářům fantastiky je věcí zhola zbytečnou. Svérázný fenomén vtrhl do relativně klidných literárních vod před několika lety a způsobil pořádný poprask. Zlé jazyky tomuto zprvu aprílovému žertu dávaly rok, maximálně dva, autor ovšem zlotřilcům jazyky vyřízl a vypracoval se na jednoho z nejproduktivnějších a nejoblíbenějších domácích žánrových autorů. Už jen to, že Spad je jeho desátým počinem, je všeříkající. Aby si takto plodný spisovatel udržel neustávající pozornost čtenářů, musí být ve svých dílech originální a nikdy neustrnout. Po upírech, mimozemské invazi, sexem posedlých démonech a zmutovaných gangsterech nás tak tentokrát čeká jaderná apokalypsa. Či spíše svět po ní…

Děj je zasazen do domácího prostředí české kotliny, kterou se prohnala jaderná válka. Mocnosti, kdysi určující světovou politiku, se během chvíle změnily na zamořený kraj posetý krátery. Český stát dopadl ještě relativně dobře, naše území zasáhly jen dvě hlavice. Následná občanská válka však dokázala to, co předchozí jaderná ne. Zničit stát jako územní celek a rozdrobit ho na území ovládaná tím, kdo má víc mužů, hlavní a především střeliva. V rozvalinách občanskou válkou notně pocuchané Prahy přežívá několik desítek tisíc lidí. V různých skupinách s větší či menší mírou organizovanosti a šílenství budují svá malá království. Stejně jako skupina veteránů české armády. I když prošli bojem od Ukrajiny po Berlín a následně se v občanské válce postavili rudé i hnědé frakci, nyní skončili na okraji vypálené čtvrti, kde obhospodařují malou hospůdku. Jak se ale zdá, válka dosud neskončila, jen se změnila.

S prostředím si Kotleta opravdu vyhrál. Historické pozadí konfliktu je popisováno krátkými vstupy na začátku každé kapitoly, paralelně s dějem tak sledujeme stupňující se konflikt, jenž spěje ke svému tragickému závěru. Z realističnosti poničené metropole či opuštěné a zamořené divočiny čtenáře až mrazí. Obzvlášť, když jde o prostředí nám dobře známé. V duchu postapokalyptické doktríny se městy i divokou přírodou prohání různé bandy a skupinky, které se s novým životem vyrovnávají po svém. Někde se snaží zprovoznit staré technologie a vytvořit alespoň relativně fungující společnost, jinde společenství degraduje do obrazu divokých primitivních tlup. I na kanibalismus dojde.

Rovněž skupina románových postav se zničeným světem probíjí, jak nejlépe umí. A není třeba zdůrazňovat, že jejich umění povětšinou obnáší palebnou převahu. Různorodé postavy, ať už hlavní nebo vedlejší, jsou zobrazeny poměrně plasticky a v duchu svých zkušeností a motivací řeší problémy každý po svém. Nejednou další postup ovlivňují staré křivdy, nebo naopak staré dluhy. Leckomu nemusí vyhovovat na autora až příliš dušínovská povaha hlavního vypravěče, ale i když je děj vyprávěný pro Kotletu standardně ich formou, pravdou je, že tentokrát je ústředním hrdinou celá skupina. Ostatně, v tomto prostředí by hlavní hrdina samotář rychle a brutálně zahynul.

Ve svém posledním románu Kotleta poněkud ubral na hláškách a paradoxně, i když je jeho svět drsný a krvavý, i na brutalitě scén. Části čtenářů to může vadit, jiní to uvítají – Spad i přes svou akčnost a brakovost i díky tomu působí vyspěle. Autor už nemusí zábavnost nahánět navyšováním počtu rozsekaných těl, nebo cynickým komentováním všeho, včetně cihlové zdi. Možná tím zklamal několik svých skalních fanoušků, román přesto potvrzuje Kotletovo řemeslné zrání. Nezbývá než se těšit, kam nás bruntálský bard braku zavede příště…

František Kotleta: Spad

brožovaná, obálka Piotr Wojciech Cieśliński, 310 stran, 299 Kč

Související článek:

Vždy je za co bojovat! (ukázka)