Teď už se nikdo nesměje (recenze)

Autor Miroslav Štrobl | Aktuality | Úterý 15 října 2019 21.45

Psal se rok 2008, když do kin vstoupil Temný rytíř, aby jednou provždy změnil vnímání filmů postavených na komiksových základech. Kdo jiný než Christopher Nolan mohl přijít s tak civilním pojetím, s tak temným příběhem a ještě temnějšími postavami? Kdo jiný než Heath Ledger mohl ztvárnit tak vyšinuté monstrum bez jakýchkoli zábran? A podívejme, v roce 2019 si Todd Phillips, režisér Pařby ve Vegas a Mládí v trapu, tedy schopný, přesto překvapivý tvůrce, dovolil natočit Jokera, s nímž posunul hranice civilního přístupu k žánru ještě o kus dál. Dokonce tak daleko, že se vedou spory, o jaký žánr se vlastně jedná. Samozřejmý fakt, že Joker je zároveň hereckým koncertem Joaquina Phoenixe teď nechme stranou, jeho dechberoucí výkon by překvapil snad jen diváka, který o tomto herci nikdy neslyšel…

Pokud se filmový Joker nedostane do konfliktu s nenaplněnými očekáváními, dokáže poskytnout strhující podívanou na cestu antihrdiny, kterou diváci hollywoodských blockbusterů nemají příležitost tak často sledovat. V komiksových adaptacích se většinou má věc tak, že ústřední superhrdina dostává pokořením záporáka možnost zazářit. Záporáci mívají jednou lépe, jindy hůře vyjasněné motivace, proč se přidali na stranu zla, ale téměř nikdy nemáme šanci sledovat, jak se ke svému postoji dopracovali. Přinejlepším víme, že záporák byl gaunerem ještě před ustanovující proměnou (Joker v podání Jacka Nicholsona), nebo v něm bylo semínko zla od samého začátku (Darth Vader), nebo si veškeré motivace vymýšlí a my tak o něm nevíme zhola nic (Joker v podání Heatha Ledgera). Joaquin Phoenix se vtělil do role člověka, kterému život rozdal samé špatné karty, a každou jeho touhu, radost a sen přebil jen dalším zklamáním. Nejde zde pouze o proměnu v zápornou postavu dostatečným množstvím impulsů. Joker ukazuje nepříjemným způsobem život mimo rytmus. Život, který není k žití.

Zneuznaný klaun však není jediný, komu se půda pod nohama mění v pohyblivý písek. Také divák je vystaven značnému množství nejistoty a pochybností, s nimiž se musí vyrovnat. Joker je přímo líheň interpretací. Navíc přes civilní formu nezapomíná na svůj původ a předchůdce a věnuje jim pár vizuálních citací. Určitě stojí za zmínku také jméno vycházející hvězdy filmové hudby islanďanky Hildur Guðnadóttirové, jejíž zneklidňující hudební kulisu nelze jednoduše pominout.

Herecký výkon Joaquina Phoenixe je obdivuhodný. Rozvíjí před divákem celé spektrum svých schopností a vydává ze sebe všechno. Nemělo by se ovšem zapomínat ani na skvělé vedení, které zajistil Todd Phillips nejen jako režisér, ale i jako spoluscénárista. Natočil přesvědčivé drama, kterému se oprávněně tleská a které se takřka automaticky stává filmovým milníkem. Přesně takovým, jakým se stal Temný rytíř. Není jistě náhoda, že oba filmy spojuje stejná postava, geniálně jednoduchá a jednoduše geniální, která nás děsí a přitahuje zároveň.