Jméno Jan Kotouč je už neodmyslitelně spjato s českou military science fiction. Vítěz Ceny Karla Čapka za nejlepší novelu v roce 2008, ceny Aeronautilus za nejlepší román a ocenění evropského fandomu Encouragement Award v roce 2012 má dnes na kontě sedm románů a pětici povídek, z nichž jedna se nachází i v angličtině na Amazonu. Nedávno vyšel jeho nejnovější román, už šestý příspěvek do série Sektor Hirano pod názvem Na prahu očistce. Na co se v něm můžeme těšit a co nového autor připravuje? To prozradil v prvním ze série minirozhovorů ke žhavým novinkám ze světa fantastiky, jež se na stránkách XB-1 budou vedle klasických rozhovorů častěji a pravidelně objevovat.

Právě vyšla v pořadí už šestá kniha ze série Sektor Hirano, Na prahu očistce. Můžeš čtenářům prozradit, jaké máš s Hiranem aktuálně plány – zda už víš, kolik bude dílů celkem, nebo jestli se do budoucna chystáš navázat třeba dalšími romány z jiné historické epochy sektoru?

V hlavě mám sérii rozfázovanou na sedm dílů (do kterých ale nepočítám novelu Příliš blízké setkání, takže i s ní vlastně osm). Ještě tedy z tohoto světa vyjdou tři romány (pozn.: Tristanskou občanskou válku, která vyšla ve dvou dílech, zde autor počítá jako jednu knihu). Jeden teď píšu, další dva přijdou na řadu potom. Co bude pak, zatím moc neřeším, rozhodně mám nápady i na jiné knihy série z nových světů, takže asi se budu nějakou dobu věnovat něčemu jinému. Ale to všechno je pořád ještě poměrně vzdálená budoucnost a já mám tři knihy na dopsání před sebou.

Ve třech knihách určitě stihne zemřít dost postav, zvláště když se válka rozjela naplno… Pro více či méně epizodní postavy, jež obvykle padnou v bitvě nebo jsou jinak vyřazeny z boje, používáš nábor tzv. červených triček: lidí hlásících se jako postavy ke zlikvidování v některé z příštích knih. Stává se často, že si někdo přeje konkrétní roli v ději nebo způsob smrti? A jak často se takovým žádostem dá vyhovět?

Už se to tak často nestává. Ze začátku měli zájemci prosby jako „tak ať umřu, ale ať je to hrozně hrdinsky“. Pak vznikají kompromisy jako: „Tak může být po tobě pojmenovaná loď. Nevadí, že do tebe vleze třicet mariňáků?“ „Ne, já jsem zvyklá.“ Příběh samozřejmě nemohu podřizovat přání červených triček, takže když se někdo někam nehodí a nechce se ujmout jiné role, tak ho tam prostě nedám a jeho jméno využiju, až se nějaká role hodit bude.

Menší prostor pro role jednotlivých postav jsi z jiného důvodu – psaní v už zavedeném světě – měl při psaní 31. dílu série JFK, Invaze. Jak se ti pracovalo se světem a postavami, které vytvořil někdo jiný, a jaké výhody a nevýhody to s sebou neslo?

Nepamatuju si žádné nevýhody, které by mělo psaní Kováře nebo Vegy oproti psaní například Tylera nebo Vivian. Kovář a Vega jsou typičtí akční hrdinové se vším všudy a z toho jsem vycházel. Věděl jsem, že oba jsou bývalí vojáci, Mirek Žamboch a JWP mi dali instrukce, že Kovář je z těch dvou ten trochu chytřejší a vzdělanější a Vega je zase silnější, a s tím jsem si vystačil na celý román. Říkal jsem si, že kdybych se někde sekl, tak se to odchytí a opraví, až to bude Mirek číst. Nakonec se, co se charakterů postav týče, nemuselo měnit nic.

S postavami je pro mě důležité podívat se jim do hlavy a trochu je polidštit, aby se do nich lidi v ideálním případě mohli vžít. Tyler nebo Vivian jsou třeba oba silné osobnosti a zkušení velitelé, ale ve skrytu duše o sobě občas pochybují. Tyler vidí na svých rukou smrt všech lidí, které nezachránil, Vivian má zase vždycky trochu strach, že něco pokazí. Obojí samozřejmě nemůže jít moc do extrémů, protože jednak důstojníci musejí být vyrovnaní a schopní dělat svou práci, ať už se cítí jakkoliv, a druhak by mi jinak v románu pobíhali samí depkující emaři, po čemž nikdo rozhodně netouží.

Chtěl by ses s podobně příjemnými zkušenostmi po novele a povídce ze světa JFK k psaní do této série vrátit? A co se týče společných světů, uvažoval jsi naopak o vpuštění dalších autorů do svého sektoru Hirano?

Měl bych pár námětů na další JFK a s Mirkem jsme předběžně domluveni, že se na to sejdeme, až se zase bude připravovat další várka autorů. Ale samozřejmě, to má ten problém s otázkou KDY to udělat, že. Obávám se, že na příštích několik let mám psacích plánů příliš.

Co se Hirana týče, určitě z toho nechci mít sérii mnoha autorů, jako je třeba JFK, myslím, že koncept té série na to není stavěný (byť mám nápady na jiné světy a série, kde by se to takhle dělat dalo). Ale uvažovalo se o sborníku povídek ze sektoru Hirano, do které by přispěli různí autoři, a několik takových jsem už oslovil. Zatím je z různých důvodů projekt u ledu minimálně do vydání ještě dalšího románu, ale potom se uvidí. Problém mimo jiné je, že skoro každý sborník povídek se prodává hůř než román od stejného autora, takže je jasné, že nakladatelům se do toho moc nechce, a i já sám se zatím soustředím víc na další román než na povídky.

Můžeš prozradit něco z toho, na co se můžeme těšit v Na prahu očistce?

Román, který teď vyšel, se odehrává necelý půlrok po Volání do zbraně a víceméně navazuje tam, kde jsme skončili. Válka s Kasimirským císařstvím pokračuje, věci se pro naše hrdiny začnou zhoršovat a je otázka, jestli se v této knize zlepší. Z Tristanské občanské války se také vrátí populární Michael Kowalski, který si v předchozím románu dal trochu pauzu. Také se po podobné přestávce objevuje Justina Tarziniová, která je vtažena do nepříjemné situace, kdy už vlastně nepoznává vlastní domov a přemýšlí, jestli to je pořád ten domov, kterému odpřisáhla věrně sloužit. A závidět není co ani admirálu Tylerovi, admirálu Sunovi, anebo Vivian Evansové. Vlastně všem postavám se budou stávat hodně špatné věci. A jako obvykle, ne všechny to přežijí.

Michael Kowalski je pro tebe částečně autobiografickou postavou, představou, jak by asi mohl vypadat tvůj život ve světě, kde Kowalski žije. Čím to dělalo jeho napsání snazší nebo obtížnější, narazil jsi při tom třeba na nějaká nečekaná zjištění?

Michael Kowalski je spíš odpovědí na otázku jak bych se cítil já, v té době student, v takové situaci a co bych si myslel. Co bych si říkal, kdybych najednou musel velet lidem dvakrát starším, než jsem já, s mnohem více zkušenostmi. Jinak se Kowalski vesměs psal úplně stejně jako všechny ostatní postavy a čím víc má zkušeností ve válce a v sektoru Hirano, tím méně ho mohou formovat moje vlastní zkušenosti. Vlastně to je tedy tak, že čím déle ho píšu, tím je mi vzdálenější. To je možná jedno nečekané zjištění, které mě potkalo.

Je nějaká konkrétní meta, na kterou bys chtěl dosáhnout, nebo přání, jež by sis chtěl jako spisovatel splnit?

Jedna jediná konkrétní meta asi není, vždycky je něco, k čemu lze směřovat. Začínající autor má metu, že mu vyjde kniha. Pak se ho najednou nakladatel zeptá, jestli mu může dodat další díl do šesti měsíců, a on najednou zjistí, že vydáním knihy to spíš začalo a jsou tu zase jiné mety. Tak je to správně. Je lepší si dávat vysoké cíle a nedosáhnout jich, než si dávat nízké cíle a dosáhnout jich.

Související články:

Hrdinové Jana Kotouče se ocitnou Na prahu očistce (ukázka)