Se jménem Hugha Howeyho se čtenáři již nemusí příliš seznamovat, jeho Silo zaznamenalo výrazný úspěch i v českém překladu. Není proto divu, že nakladatelství Knižní klub bez většího otálení vydalo i další dvě pokračování, po Turnusu přichází poměrně rychle i Prach, závěr celé trilogie. Konečně i v originále trvalo vydání celé série pouhé dva roky, v tomto případě tedy za zahraničním trhem nijak nezaostáváme. Zatímco v předchozích dvou případech bylo vždy více (první část) či méně (druhá část) patrné, že jde o původně samostatně vydané povídky, pospojované do knižního celku až dodatečně, v případě Prachu můžeme hovořit o plnohodnotném románu. To samozřejmě není automatická záruka vyšší kvality, pojďme se proto nyní podrobněji podívat, zda se autorovi podařilo uspět, zejména ve srovnání s prvním, opravdu úspěšným dílem.

Howey zde víceméně vyrovnaně střídá dvě vypravěčské linie, které se podařilo v závěru Turnusu časově propojit. Vyprávění o Donaldu Keenovi v Silu 1 tak s železnou pravidelností nahrazuje Juliettin příběh, ve kterém sledujeme postupný rozpad jistot, do té doby považovaných za neměnné. Julietta, novopečená starostka Sila 18, v úvodu románu sběrem vzorků z ovzduší zjistí, že s jejím světem je něco silně v nepořádku. Přes odpor značné části obyvatel vlastního sila prosadí kopání horizontálním směrem, tedy věc v minulosti nepředstavitelnou a tabuizovanou, myšlenku, za kterou byli její původci bez milosti odesílání na takzvané čištění, jak zněl eufemismus pro absolutní trest. Julietta se ovšem na stránkách předchozích románů z takového čištění vrátila, dokonce obohacena o do té doby neslýchanou vědomost o existenci dalších sil, podobných alespoň zvenčí tomu jejímu. Tato zkušenost jí dopomohla k zisku křesla starostky i k získání značné vážnosti mezi svými spoluobčany, proto se jí alespoň zpočátku daří pochybovače přesvědčit a strhnout na svou stranu. Zahajuje kopání směrem k Silu 17, postiženému před časem takřka definitivní katastrofou. Kromě několika dětí přežil především poustevník Sólo, vlastním jménem Jimmy Parker, který návštěvníky ze sousedního sila vyhlíží s nadějí i obavami.

Souběžně s tímto plnokrevným příběhem sledujeme první Silo a v něm Donalda Keena, opět bohužel po většinu času působícího poněkud dietněji. Tentokrát je těžké mu něco vyčítat, Donald je od začátku vyprávění nemocný a vlastně jen pomalu umírá. Přesto se mu daří vydávat se za senátora Thurmana, architekta ďábelského plánu, ve kterém se ocitl. Úspěšně se spojuje s číslem 18, Juliettě a především astronomovi Lukasovi, jejímu milenci, obstarávajícímu většinu hovorů s neznámým hlasem z cizího prostoru, se v rámci možností úspěšně snaží dodávat sílu a optimismus, přičemž pečlivě dávkuje zatajované informace. Jeho hra ovšem nemá až tak dlouhého trvání, je relativně rychle odhalen a samotným Thurmanem uvržen do jakési obdoby vyšetřovací vazby. Na svobodě zůstává jen jeho sestra Charlotte, nacházející se ve zvláštním postavení. Svět administrátorského Sila 1 se totiž od všech ostatních liší řadou věcí, vedle existence výtahů jde především o skutečnost, že jeho obyvatelé jako jediní tráví většinu času v kryospánku, odkud jsou jednou za čas buzeni k odsloužení takzvaného turnusu. Poté, co půlroční turnus uplyne, jdou opět k ledu a čekají na opětovné probuzení. Další zvláštností je, že na turnusy jsou probouzeni pouze muži, ženy čekají v mrazících boxech na konec celého pečlivě připraveného plánu. Donaldem ilegálně rozmrazená pilotka dronu Charlotte je tedy nucena skrývat se v utajených prostorách, odkázána na pomoc svého bratra. Když ten padne do rukou pravého kongresmana Thurmana, má Charlotte zaděláno na pořádné problémy, zda se z nich dokáže dostat je jednou z otázek, na které čtenář dostane odpověď až v samotném závěru celého příběhu.

Pustíme-li se do porovnání obou páteřních linií románu, musíme konstatovat, že ta Juliettina je o hodně živější a zajímavější. Nejde jen o atraktivní kulisy Sil 18 a později 17, ve kterých se příběh odehrává, především nám Julietta nabízí širokou škálu uvěřitelných emocí, se kterými se jako čtenáři můžeme bez většího násilí ztotožnit. Ve sterilním a dost za vlasy přitaženém prvním Silu naopak můžeme vidět největší slabinu celého románu. Není až tak podstatné, že vystupující postavy jsou o dost méně plastické než ty v konkurenčním vyprávění, vadí spíše skutečnost, že čím hlouběji se čtenář zamyslí nad tím, co je mu předkládáno k uvěření, tím ve větších pochybách a nedůvěře se nachází. Celý Thurmanův plán je poměrně pochybný, základní premisou je představa, že po uplynutí předem stanovené doby dvou set padesáti let přežije jen jedno jediné Silo, vybrané pomocí softwaru. Ten průběžně vyhodnocuje pořadí jednotlivých Sil a aktualizuje tabulku, na jejímž konci bude jen jeden vítěz. Není úplně zřejmé, proč má jít právě o jediné Silo, otázkou zůstává i smysl důsledné kontroly všech těchto úkrytů.

Administrátoři z prvního Sila mají nad ostatními členy padesátky (jedno Silo za každý stát Unie) neomezenou moc, mohou Sila vypínat jediným stiskem knoflíku. Obyvatelé ostatních Sil jsou tak v pozici laboratorních potkanů, odkázaných na libovůli administrátorů. S poněkud vágními pokyny ukrytými v takzvaném Odkazu, předávanými mezi jednotlivými předáky, tak neznají cíl ani směr své existence. To je v SF tohoto typu samozřejmě vcelku běžná situace, v tomto konkrétním případě však před čtenářem nepříliš smysluplně obhájená. Další pochybnost vzbuzuje geografický aspekt celého příběhu, opravdu se nechce příliš věřit, že by se Thurmanovi podařilo zničit kompletně celý svět. Skutečně by ale podobná apokalypsa, byť omezená třeba na území severoamerického kontinentu, nevyvolala žádnou reakci ze strany třeba evropských států? To je těžko představitelné, k uvěření je tedy předkládána představa, že oněch padesát Sil představuje veškerý zbytek lidské populace, což se opět jeví jako poměrně silně přitažené za vlasy.

Kvalitu však Howey nabízí v kapitolkách věnovaných Juliettě a jejím souputníkům. Vpřed je žene bytostně lidská touha po svobodě a po naději, Julietta nikdy nepřestane snít o hvězdách a jiných světech, o kterých jí vyprávěl hvězdář Lukas. Je to právě nezlomnost a odhodlání, představující skutečnou víru obyvatel Sila, daleko opravdovější a ryzejší než náboženské třeštění části starostčiných odpůrců. Právě tato víra nakonec hrdiny dovede až k novému začátku, dojemnému závěru, patřícímu k tomu nejsilnějšímu, co autor dokázal v rozsahu celé trilogie nabídnout.

Prach i přes jisté klopýtání v chodbách Sila 1 přináší důstojné zakončení trilogie, odstartované původně samostatnou povídkou, v češtině vydanou pod názvem Cupanina. Ta spolu s dalšími částmi knihy Silo stále paří k Howeyho absolutním vrcholům, v tomto závěrečném pokračování už měl autor spíše nevděčnou úlohu všechna tajemství a naznačené otázky postupně odhalovat a rozplétat. S tímto úkolem se dokázal vypořádat se ctí, vedle bohaté fantazie mu posloužil především talent lehce a srozumitelně vyprávět. Silné postavy hrdinů Sila 18 čtenáře provedou příběhem s takovou vervou a nadšením, že nad dumáním nad trhlinkami v zápletce nebude mít čas ani chuť, nejeden věhlasnější žánrový autor může tuto schopnost Howeymu jen tiše závidět.

Hugh Howey: Prach

vázaná, překlad Jiří Engliš, obálka Emil Křižka, 368 stran, 349 Kč

Související odkazy:

Howeyho postapokalyptické Silo se otevírá… (ukázka)

Sto padesát pater Sila (recenze)

Když se noční můry stanou skutečností (ukázka)

Kronika mrtvého světa (recenze)

O nezlomné touze přežít… (ukázka)