Současní výtvarníci se často potýkají s tím, že jejich díla nejsou pro publikum srozumitelná. Divák u nich ztrácí dojem sounáležitosti s autorem a nezdá se mu, že by se dotýkaly věcí, které sám zná. To však není případ Cheta Zara. Jeho obrazy jsou přístupné, přímé a hlavně bez oklik, jejichž prostřednictvím se mnozí snaží vytvářet tzv. vysoké umění. Pokud se ho někdo zeptá, jak by popsal svoji tvorbu, říká jednoduše: „Maluji monstra“. Možná se tato koncepce zdá jednoduchá, ale Zar ji považuje za prospěšnou konfrontaci s různými strachy a obavami, ať už diváka, nebo jeho samotného. Temná témata navíc mají tu schopnost, že udržují vazbu s tajemnem a mystičnem. Vždyť i lidé v racionálním a přetechnizovaném světě mají stále potřebu je hledat a umění jim nabízí jednu z cest, jak se jich alespoň dotknout.

Hned po dokončení střední školy začal pracovat pro filmový průmysl. Specializoval se hlavně na maskérské efekty a získal práci na velkých projektech jako byl Kruh, pokračování Mužů v černém, Hellboy nebo nová Planeta opic. V roce 2000 na něj dolehla nespokojenost z kontroly a ústupků, kterým se musí každý ve tvorbě velkých komerčních snímků podřizovat. K cestě na sólovou dráhu jej popostrčila řada přátel, třeba slavný hororový spisovatel (a také výtvarník) Clive Barker, Adam Jones z kapely Tool a samozřejmě jeho rodina. Nevlastní otec James Zar je sám malířem, který se věnuje fantastické tématice. Matka na něj v dětství působila poněkud excentricky, neboť se věnuje spirituálním naukám, a sám Zar tvrdí, že má několik neobvyklých zkušeností, včetně prožití oddělení astrálního těla z fyzického a jeho volné putování po místnosti. Pobaveně dodává, že si kdysi myslel, že podobné zážitky s „nadpřirozenými jevy“ má každý, a až později zjistil, že jeho rodina je poněkud výjimečná (nebo praštěná). Na témata jeho obrazů silně zapůsobily i další dojmy z mládí, jako například permanentní hrozba použití jaderných zbraní světových velmocí za studené války, okouzlení ze starých knih o klasických malířích nebo „béčkové“ dobrodružné příběhy. Když na to přijde, ještě dnes si často při malování pouští staré americké horory.

Po odchodu od filmu se chtěl věnovat sochařství, ale brzy zjistil, že jde o časově i finančně tak nákladnou záležitost, že se jeho primární činností stalo malířství. Zarovy olejomalby vznikají většinou bez prvotní silné ideje, někdy jsou za nimi bezděčné jednoduché kresbičky, které výtvarníka zaujmou a které rozpracuje dál. Sám proces tvorby je pro něj nejdůležitějším aspektem výtvarného snažení, nechává tedy představy klouzat a naplňovat barvami a tvary, dokud nezískají konečnou podobu. Převážnou část času tvoří portréty, které mají ten specifický rys, že jakoby promlouvají a reagují na diváka vně plátna. Komunikují s ním pomocí gest, směru pohledu a přitahují ho k sobě za rám obrazu. Stačí jím jen prolézt jako malým oknem ve starém a pokřiveném domě a rázem se ocitne v jiném světě. Takovém, který nese stopy postapokalyptických hrůz, světě znetvořeném mutacemi a pekelnými silami, které jím prostupují. Aby jejich ironický pohled strhnul přihlížejícího, rádi s posměšným úšklebkem vystavují na odiv svou ošklivost.

Zar se stal známým i dlouhodobou spoluprací na vizuální stránce experimentální kapely Tool. Příležitostně působí jako kurátor a prezentuje práce ostatních výtvarníků, často mladých a neznámých tváří. Je nadšen ze současné losangeleské výtvarné scény, která se podle něj rozvíjí nečekaným způsobem a umělecké podhoubí ve městě považuje za malý zázrak. Na začátku příštího roku by měla být uvedena první shrnující a obsáhlá publikace o tomto autorovi nazvaná Black Magick. Ale možná, že veškerá jeho práce směřuje k vytvoření vlastního filmu, o kterém uvažuje již několik let. Pak by teprve mohly jeho fantastické postavy ožít v paralelním světě, který existuje zatím jen v Zarově hlavě.