Hellboy pátrá v temnotách (recenze)

Autor Martin Šust | Aktuality | Čtvrtek 12 května 2016 8.00

Ještě než se ve dvanácté knize dozvíme, jak skončí pozemský příběh Hellboye, a dříve než spolu s ním zavítáme do samotného pekla v navazující sérii Hellboy in Hell, máme tu jedenáctou knihu plnou kratších příběhů. Už věnování M. R. Jamesovi a J. Sheridanovi Le Fanu napovídá, že i tentokrát se setkáme s příběhy, v nichž bude scenárista Mike Mignola mísit mystické a mytologické motivy s historií a četnými literárními odkazy na dnes už klasickou hrůzostrašnou literaturu. Zpravidla jde o temné příběhy, v nichž Hellboy bojuje s rozmanitou nadpřirozenou hrozbou, nicméně se tentokrát dočkáme i originálních rámců, do nichž jsou jednotlivé povídky zasazeny, a na samotný závěr i méně obvyklého odlehčení, a to nejen prostřednictvím pro Hellboye neobvyklé kresby…

Celkem nás čeká šest povídek představujících sedm příběhů rohatého zplozence pekel, přičemž nejpočetnější zastoupení mezi Mignolovými spolupracovníky má Richard Corben. Ten už bezesporu dokázal, že má pro Hellboye cit a jeho osobitá kresba se k příběhům paranormálního detektiva a bijce skutečně hodí (stačí připomenout Paskřivce, jeden z nejpopulárnějších Hellboyových příběhů). Hned na úvod nám Corben servíruje Hellboyovu návštěvu Mexika, přičemž dojde ke vzpomínání na roháčův „ztracený víkend“, pětiměsíční absenci ve službách ÚPVO, kterou si náš hrdina vybral v roce 1956. V emotivním příběhu se Hellboy odreaguje od všední služby ve společnosti mexických zápasníků, s nimiž honí nemrtvé a ve chvílích volna si užívá v alkoholovém opojení. Mignola tuto etapu Hellboyova života vymyslel nejprve čistě náhodou, ovšem nakonec jí věnoval hned několik krátkých příběhů, v originále nedávno shrnutých v albu Hellboy in Mexico.

V následujícím Dvojprogramu zla se pod Mignolovou režií chopil kamery opět Corben, aby nám ukázal zaprášené, dávno zavřené kino pamatující klasická černobílá hororová béčka. V hledišti tu najdete jen hrstku mrtvol sledujících dvojprogram Hellboyových dobrodružství v prokletém domě a muzeu, kde ožívá prastaré egyptské zlo. Ocenit tak můžeme nejen obvykle poutavé příběhy, ale i rámec, v němž jsou inovativně zasazeny. Mignolovu lásku k upírům v tradičním pojetí krvelačných monster ukazují Spící mrtví, v nichž se Hellboy vydává po stopách zraněné upírky do domu jejího stvořitele a mistra. Obsáhlejší příběh nakreslil Scott Hampton, jehož typická „děsivá a přitom snová atmosféra“ působí oproti Corbenově kresbě moderněji, méně detailně a dynamičtěji, Hellboyovi však ostudu rozhodně nedělá. Corben se ke kresbě vrací v Ďáblově nevěstě mísící smyšlenou legendu s křižáckými rytíři spolu s obětováním panen pekelnému netvoru. Za zmínku stojí, že scénář pro tentokrát pracuje s o něco méně jednoznačným pojetím dobra a zla, než je u Hellboye zvykem.

Osmistránkový Whittierův odkaz je vcelku tradičním varováním před hrátkami se silami, jež přesahují lidské chápání. Jeho kresbu má na svědomí sám Mignola a nutno dodat, že i jeho jednoduchá, detaily šetřící a anatomií postav se hlouběji nezabývající kresba má stále něco co sebe, i když jde viditelně o rychlovku splňující původně pouze propagační účely. Až po tento příběh se povídky nesou v obvyklém duchu odkrývání utajených hrůz, nicméně závěrečný příběh, v němž se Busteru Oakleyovi splní přání, rozhodně není řadovou hellboyovskou produkcí. Už rozevlátější a barvitější kresba připomínající spíše komerční mainstream čtenáře zarazí. O to víc bude překvapen, na koho tentokrát Hellboy vyšetřující záhadné zmizení farmářových krav narazí a co všechno se přitom semele. Zasazení příběhu na samotný závěr je zcela na místě a humornější koncovku Mignolovi jistě rádi odpustíte, dost možná ji naopak s vděkem přivítáte, to už záleží na vašem osobním vkusu.

Úlohu knižních bonusů sehrává náčrtník obohacený o celostránkové obálky sešitových vydání (Hellboy stojící v potocích krve mezi bělostnými dětskými rakvičkami je vizuálně vskutku podmanivou podívanou). Celkově lze snad vyjádřit jen obvyklou spokojenost, osobně mi přišel nejvíce vhod příběh Spících mrtvých, nicméně jeho nespornou výhodou je větší rozsah. Přestože se víceméně dočkáme očekávaného, Mignola nenudí a i na kratším prostoru umí za využití rozmanitých prostředků stále bezpečně zaujmout. Kresebně pak po jeho boku dominuje Corben a jsem jen rád, že se v Comics Centru už brzy opět dočkáme dalšího samostatného alba s jeho kresbou.

Úlohu přípravy na nadcházející finále plní kniha na výbornou, navíc v obvyklé kvalitě domácího provedení, kterou u Comics Centra už jednoduše takřka nevnímáte. Jen škoda, že se dvanáctého svazku dočkáme až příští rok. Na druhou stranu musí Comics Centrum s Hellboyem přece jen šetřit a co nejdříve dohonit jeho aktuální příběh v provázané řadě Ú.P.V.O., která bude zřejmě muset zvýšit tempo z dosavadních dvou knih ročně. I to je ovšem jednoznačně dobrá zpráva, jen doufejme, že to agenti Úřadu ve spolupráci se čtenáři zvládnou…