Jaro přichází na Helikonii... (recenze)

Jaro přichází na Helikonii… (recenze)

Autor Jiří Kelbl | Aktuality | Neděle 8 listopadu 2015 11.25

Brian W. Aldiss patří k těm nemnoha žijícím klasikům západní fantastiky, se kterými jsme se v překladu mohli setkat už za časů železné opony. Jeho u nás tak úspěšný SF debut Nonstop si bez potíží získal srdce řady čtenářů a dočkal se od té doby dalších tří českých vydání. Po sametové revoluci se tak tuzemští nakladatelé přirozeně vrhli na řadu dalších Aldissových titulů a během devadesátých let dvacátého století byla vydána většina výrazných položek autorovy dosavadní bibliografie. Význačné místo mezi nimi zaujímala masivní vázaná trilogie o planetě Helikonie, po které nyní plzeňský Laser-books opět sáhl a v subtilnější, brožované úpravě ji nabízí nové generaci čtenářů. Zatím to tedy platí pouze o prvním dílu nazvaném Helikonie – Jaro (Helliconia Spring, 1982), další dva díly cyklu budou snad brzy následovat.

První svazek otevírá téměř sto padesát stran dlouhá předehra. Příběh divošského mladíka Yuliho, kterého okolnosti zavedou do jeskynního města, seznamuje čtenáře s věčně zmrzlým světem nehostinné planety Helikonie. Lidé přežívají v tlupách podobných těm, které známe z pravěkého období našich skutečných dějin, o něco vyšší stupeň civilizace nalezneme pouze v podobných místech, jako je právě Yuliho nový domov Pannoval, teokratickým režimem ovládané sídliště ve skále. Tato předehra by obstála jako samostatná novela, Yuliho seznamování se s novým světem i dramatický útěk za domnělou svobodou je přímočarým, s mytickým patosem podaným a v neposlední řadě čtenářsky vděčným a zajímavým příběhem. Aldiss ovšem záhy ukáže své skutečné záměry, mezi něž tvorba dobrodružné fantasy tentokrát nepatří. Po předehře (respektive Preludiu, jak je v knize tato část nazvána) přesouvá svou pozornost na Yuliho vzdálené potomky a vyprávění se posouvá v čase o mnoho generací dopředu. Na dalších stranách sledujeme příběh osady Embruddok (nebo Oldorando, jak ji Yuli kdysi nazval) a zejména osudy několika obyvatel tohoto postupně rostoucího městečka. Na jejich příběhu je modelován úděl lidské civilizace a její koexistence se specifickými přírodními podmínkami panujícími na Helikonii.

Je to právě Helikonie, mnoho set světelných let vzdálená, Zemi podobná planeta, která je skutečným hrdinou románu. Aldiss to jednoznačně naznačuje zmíněným ostrým střihem mezi předehrou a dalším vyprávěním (ostatně na podobnou zkušenost je třeba se připravit i při přechodech mezi jednotlivými částmi trilogie). Během okamžiku je z Yuliho polozapomenutá legendární postava a čtenář se musí pracně seznamovat s novou sestavou charakterů, což mu autor záměrně neusnadňuje. Vedle pomalého a zároveň ne zcela krystalicky přehledného děje hraje svou roli podobnost jmen jednotlivých postav, která může a v počátku jistě i má působit lehce zmatečným dojmem. I tímto postupem autor čtenáře upozorňuje, aby svůj zájem spíše než na jednotlivé hrdiny a jejich osobní dramata upřel raději na samotné jeviště, na němž se odehrávají. A skutečně je co objevovat a nad čím přemýšlet, na Helikonii nalezneme dokonale propracovaný ekosystém, ne nadarmo se Aldiss v úvodu hlásí k inspiraci Lovelockovou Hypotézou Gaia, představou Země jako jediné samoregulační bytosti.

První české vydání trilogie Helikonie velmistra žánru Briana W. Aldisse.

Helikonie je právě takovou Gaiou, navíc značně svéráznou, což je dáno její vesmírnou polohou – jde o planetu dvou sluncí. Helikonie obíhá bližší hvězdu nazvanou Batalix, ta je podobná našemu slunci. Ovšem na rozdíl od něj se sama nachází na orbitě hvězdného veleobra Freyru. Důsledkem tohoto uspořádání je fakt, že na Helikonii mají dva typy let. Běžný rok, vnímaný postavami knihy, představuje jeden oběh kolem Batalixu a trvá něco přes 400 dní. Je využíván zejména k periodizaci času (v knize je zmíněno hned několik používaných kalendářů), ovšem z hlediska klimatu význam nemá, počasí zůstává po celý běžný rok podobné. To ovšem v žádném případě neplatí o tzv. Velkém roku, jednom oběhu kolem Freyru. Trvá okolo 2600 našich let a během této doby se na planetě vystřídají léto i zima, období, která určují podobu života na planetě. Se světem se seznamujeme v období zimy, ta pro lidskou civilizaci znamená těžkou zkoušku. V zimě se lidská společnost vrací až na samý počátek svého rozvoje, většina technologií minulosti je zapomenuta a lidé přežívají v primitivních kmenech.

Zimou sevřenou planetu ovládají především Fagoři, odvěcí nepřátelé lidské rasy a původní dominantní druh. Tato humanoidní stvoření, obdařená rohy, hustou srstí a žlutou krví, patří k chladné podobě Helikonie. Během dlouhé zimy mají nad ostatními obyvateli světa převahu, většina lidí žije v jejich područí, držena v otroctví. Román ovšem zachycuje období, kdy po zimní předehře Yuliho příběhu začíná přicházet jaro. Velký rok vstupuje do fáze, kdy se postupně začíná oteplovat a tato změna sebou kromě jiného nese i počátek inverze rivalského vztahu fagorů a lidí. Lidská společnost ožívá a započíná dlouhou cestu ke svému rozkvětu, zatímco fagoři pomalu ustupují ze svých pozic a směřují k otroctví v lidských okovech. Lidské postavy v knize si to ovšem neuvědomují, střípky znalostí z minulosti přežívají pouze v pečlivě střežených cechovních knihách, ke kterým většina smrtelníků nemá přístup. Fagoři mají díky své dlouhověkosti do situace přece jen hlubší vhled a tuší, že nastává éra vlády synů Freyru, jak lidi posměšně nazývají. Na Helikonii ovšem život běží v cyklech, po létu opět přijde zima nahrávající fagorům, mráz a led přinese úpadek lidského vědění a pád do barbarství.

Polské vydání trilogie Helikonie s obálkami Tomasze Marońského.

To je ovšem hudba vzdálené budoucnosti, nyní se nacházíme na jaře, samém počátku nového cyklu. Doslova před očima hlavních postav se mění celý svět, dříve všudypřítomný sníh mizí, místo něj se postupně objevují nové druhy flory i fauny. Lidé odkládají teplé kožešiny ve prospěch lehčích oděvů, lov přestává být jediným možným zdrojem obživy a neochotně ustupuje zemědělství a chovu zvířat. Na příkladu Oldoranda autor demonstruje, jakým způsobem se s klimatickými změnami dokáží lidé vypořádat a co jim přinesou. Jak už bylo řečeno, z tohoto úhlu pohledu nejsou jednotlivé postavy příliš podstatné a slouží spíš jako ilustrace vývojových trendů typických pro celou lidskou populaci Helikonie. Aldissovo mistrovství ovšem dokládá jistota, se kterou konkrétní osudy svých hrdinů podává skutečně přesvědčivě a zároveň přístupně, čtenáři tak nejsou ani na okamžik lhostejné. Příběhy vládce Aoz Roona či jeho chráněnce Laintal Aye tak jdou ruku v ruce s úvahami o dopadu drastických změn planetárního podnebí a tvoří dohromady silný a nedělitelný celek.

Román je naplněn nejrůznějšími motivy, ať už zjevnými či skrytými. Většinu si pro sebe jistě rád objeví každý všímavý čtenář, zmínit nyní můžeme alespoň dualitu, jejíž princip prostupuje celým dílem, ať už jde o rozdíly mezi létem a zimou, nesmiřitelný a neustávající mezidruhový boj fagorů a lidí nebo věčné rozpory mezi muži a ženami. Zatímco v zimě žily ženy bez otázek v podřízeném postavení vůči mužům, kteří jim zajišťovali potravu i bezpečí, spolu s jarem přichází i emancipace slabšího pohlaví. „Čarodějnice“ Šai Tal odmítá budoucího vladaře Aoz Roona a místo manželského svazku zakládá Akademii, instituci sloužící k rozvoji poznání, provozovanou ženami a odmítanou muži, kterou s většími či menšími úspěchy vede až do svého odchodu z Oldoranda i ze stránek příběhu. Je to její nejlepší žákyně Vry, která jako první pochopí uspořádání vesmírných těles, jehož je Helikonie součástí. Ovšem tatáž Vry selhává v milostných vztazích (ostatně podobně jako sama Šai Tal) a v osudovém dilematu své osobní historie přes všechnu svou moudrost volí pravděpodobně zle. Ono zpochybnění kvality jejího výběru je ale na místě, nejednoznačnost morálních kvalit všech postav je dalším prvkem, který Aldiss s úspěchem použil a dodal tím příběhu na zajímavosti.

Původní vydání trilogie Helikonie Briana W. Aldisse.

V ulicích Oldoranda tak nepotkáváme padouchy ani kladné hrdiny, místo nich nám autor nabízí postavy, jednající v konkrétním rámci sociálních i ekologických podmínek, které do značné míry jejich chování předurčují. Tato determinace ale naštěstí není formulována tak ostře, aby byla na překážku někdy i poněkud paradoxnímu rozvoji jednotlivých postav. Vládce Oldoranda Aoz Roon, symbol patriarchálních hodnot a ochránce tradice, je tak nakonec jediným člověkem, který překlene rozdíly mezi myšlením fagorů a lidí. V závěru knihy se díky tomu setkáváme s jiným Aozem, zda změněným k lepšímu či naopak zlomeným je otázka, kterou Aldiss záměrně nehodlá zodpovědět.

Nezpochybnitelnou poutavost Helikonie autor zajistil i několika dalšími zručně použitými prvky. Vedle porůznu troušených tajemných narážek na helikonskou historii jde především o skutečně propracovanou ekologii celého systému, významný prostor je věnován epidemií kostní horečky a tučné smrti. Ta je vlastně evolučním nástrojem, jehož účelem je udržet lidstvo na planetě i při výrazných a cyklických změnách klimatu. Propracovanost helikonského světa je vidět v každém detailu, žádná z mnoha hodin Aldissovy práce při vytváření tohoto literárního modelu věrohodné planety nepřišla nazmar. Dokázal navíc skvěle využít i změn perspektivy, které příběh provází hned ve dvou směrech.

Připravované nové vydání trilogie Helikonie od Briana W. Aldisse.

Tou na první pohled výraznější je přítomnost generační vesmírné stanice Avernus, která vysílá zpravodajství o Helikonii na skutečnou Zemi. Informace jsou určeny vědeckým týmům, ovšem vzhledem k vysoké vzdálenosti se na Zemi dostávají až v okamžiku, kdy je jejich původní účel zapomenut a obyvatelé je ve velkých auditoriích sledují jako jakousi reality show. Izolace a frustrace z role pouhých pozorovatelů je u posádky Avernu zatím pouze naznačena, rozvinutí se dočká v dalších dílech trilogie. Podobně je na tom i podsvětí helikonského světa – na Helikonii totiž mrtví nevratně nemizí, v podobě jakýchsi zlobných duchů zůstávají v dosahu svých živých potomků a zatímco putují podzemím k snad mytickému prakameni, jsou přístupní jejich návštěvám, odehrávajícím se v hlubokém transu zvaném pauk. Mrtví tak představují jistou kontinuitu ve světě, kde jinak znalosti z velké části opakovaně mizí. I tato linie, sdílená v drobné modifikaci i rasou fagorů, se dočká dalšího vývoje v příštích dvou knihách.

Helikonie je monumentálním dílem, skutečným milníkem literatury science fiction a klasikou ekologického směru tohoto žánru. Aldiss v ní dokázal spojit skvělé vypravěčství s geniální myšlenkou cizí, avšak zároveň naší Zemi podobné planety, která není pouhou odvozeninou či alegorickou nápodobou našeho světa. Podařilo se mu ji vybavit soustavou dokonale vybalancovaných přírodních zákonů, stvořil skutečně nový svět, čtenáři s láskou navštěvovaný více než tři desetiletí. Helikonie – Jaro ovšem představuje pouze první díl krásné skládačky, celý obraz začne dávat dokonalý smysl až po přečtení všech tří svazků. Snad tedy Laser-books v tomto sympatickém záměru vytrvá a znovu nám dopřeje kompletní zážitek z Aldissova mistrovského kusu.