Každý oběd něco stojí… (recenze)

Autor Jiří Kelbl | Aktuality | Středa 18 července 2018 10.35

Spolu s Asimovem a Clarkem patří Robert A. Heinlein mezi takzvanou Velkou trojku anglo-amerických SF spisovatelů „zlatého věku“. V desetiletích okolo poloviny minulého století definovali podobu prudce se rozvíjejícího žánru. Heinlein začal psát na počátku čtyřicátých let a podobně jako u řady význačných generačních souputníků se tak stalo na stránkách vlajkové lodi tehdejší science fiction, časopisu Astounding redaktora Johna Campbella. Později kromě vážných románů napsal i dodnes oblíbenou řadu knih pro mládež, populární romány jako Vezmi si skafandr a běž z roku 1958 zajistily žánru zástupy okouzlených fanoušků, kteří zůstali fantastice věrní po dlouhá léta (jedním z takových fanoušků byl kupříkladu i George R. R. Martin). Nicméně těžiště jeho tvorby leží především v letech šedesátých, kdy napsal své nejsilnější a nejambicióznější romány určené dospělým čtenářům…

Romány jako Cizinec v cizí zemi nebo Měsíc je drsná milenka v době svého vydání nesporně posouvaly hranice literární fantastiky a staly se nepřehlédnutými evergreeny americké scény. A právě Hugem oceněný Měsíc je drsná milenka nyní znovu vychází v češtině. Tentokrát se této klasiky ujalo nakladatelství Argo ve své edici Fantastika. Kniha je opatřena originální předmluvou Grega Beara, novým překladem Alžběty Lexové, ilustracemi Daniela Špačka a v neposlední řadě také vizuálně poutavým stylem grafického a knižního zpracování, které úsporným minimalismem ostře kontrastuje s křiklavými obálkami předchozích českých vydání.

Trestanecká kolonie na Měsíci…

Měsíc je v Heinleinově příběhu původně trestaneckou kolonií, místem vhodným pro úklid nepohodlných osob. Román je datován do roku 2076, kdy už na luně žije zhruba třetí generace kolonistů, jde tedy spíše o potomky původních trestanců. Ti se po uplynutí trestu sice mohli vracet na Zemi, vzhledem k nevratným fyziologickým změnám, které lidskému organismu způsobuje dlouhodobý pobyt v nižší gravitaci, šlo však spíše o možnost čistě teoretickou. Trestanci se proto po odpykání vězení stávají svobodnými občany, takzvanými luňáky, a vytvořili vlastní, ve srovnání s běžnými zvyklostmi poněkud svéráznou společnost. Nemají žádné psané zákony, základním pravidlem je povinnost platit své dluhy, nejen ve smyslu finančním. Trest za prohřešek proti kodexu je často absolutní, takzvaným vyhozením do vakua se operuje poměrně často.

Neexistuje zde žádná oficiální spravedlnost, luňáci sice často chtějí mít své rozhodnutí o něčím potrestání posvěcené, soudce je však jmenován ad hoc, jde zkrátka o někoho s momentálně uznávanou autoritou. Právě ta je klíčovou komoditou, hodnotnější než peníze, člověk, který se chová v rozporu s luňáckým kodexem, ji ztrácí, což má doslova hmatatelné důsledky. Ve světě zřetelně inspirovaném pionýrskými časy divokého západu s takovým jedincem postupně ostatní přestávají obchodovat, což jej díky nepřítomnosti jakéhokoliv systému sociální podpory dovede až k hladovění.

Dalším charakteristickým rysem luňácké společnosti je nedostatek žen, v populaci jich je zhruba jedna třetina. To jim vkládá do rukou velikou moc, několikrát je zdůrazněno, že právě ony jsou rozhodujícím článkem rozhodování minimálně o věcech běžného života. Těší se značné úctě a ochraně, obtěžování či dokonce znásilnění ženy je zde nemyslitelné, a pokud se ho přesto nějaký návštěvník ze Země neznalý poměrů dopustí, může počítat s absolutním trestem. Dalším důsledkem nepoměru mužů a žen jsou zvláštní formy manželství, tvořené větším počtem lidí než dvěma, někdy mohou v řetězové podobě trvat i více než stovku let.

Oficiálně na život v bývalé trestanecké kolonii dohlíží Lunární správa, vedená protektorem. Ta má ovšem jedinou starost, hlídat dodržování smlouvy mezi Měsícem a Zemí. Měsíc totiž splácí svůj dluh, vzniklý vybudováním trestanecké kolonie z pozemských prostředků, pravidelnými zásilkami obilí katapultovanými prostřednictvím gravitační studny na zemský povrch. Právě toto vazalské uspořádání podřízenosti vůči Zemi se nakonec obyvatelé luny rozhodnou změnit a stanou se účastníky vzpoury proti mateřské planetě.

Dramatický boj o nezávislost…

Měsíc je drsná milenka představuje román idejí, více než o kosmické dobrodružství v něm jde o filosofické a politické myšlenky a jejich manifestaci. Důležitých je pár postav, které revoluci plánující a následně realizují, jen ony znají skutečné cíle a záměry, ostatní jsou spíše v roli užitečné stafáže. Vypravěčem příběhu je Mannie, bývalý horník, který při důlním neštěstí ztratil ruku nyní nahrazenou sadou vyměnitelných protéz. Jeho novou roli bychom dnes nejspíš označili jako správce počítačové sítě, právě díky této profesi se seznámí s HOLMESem IV, počítačem, který nějakým, v knize neobjasněným způsobem, získal obdobu lidského vědomí. Je to právě Mike (jak Mannie počítač překřtí), který celou revoluci plánuje a průběžně počítá pravděpodobnost úspěchu.

Ideovým vůdcem povstání je pak profesor Bernardo de la Paz, sám sebe označuje za racionálního anarchistu, přičemž tento novotvar vysvětluje jako člověka, který se snaží žít dokonale ve světě, který má k dokonalosti daleko. Profesor odmítá roli abstraktních útvarů, jako například vláda a stát. Ve skutečnosti za každým činem stojí konkrétní jedinec a je čistě jeho zodpovědností, jaký čin a jakým způsobem provede. Toto ovšem nebude nikdy přijímáno všeobecně, proto je svět nedokonalý a profesorova snaha o bezchybný způsob žití se tak omezuje pouze na něj samotného. Veškerá morální kritéria vztahuje jen sám na sebe, na své svědomí, které nadřazuje všem ostatním lidským zákonům. Základem profesorova politického názoru je také přesvědčení o škodlivosti daní. A právě z teze o nemorálnosti donucení jednotlivce podílet se na něčem, co nepotřebuje, se stává ústřední motto celé revoluce.

Na základě Mikeovy predikce, že Měsíc čeká do několika let hladomor, rozjede tato trojice, doplněná ještě o profesionální revolucionářku Wyoming, plán na svržení nadvlády Země a získání nezávislosti. Autorem konkrétních kroků je Mike, jeho nejbližší přítel Mannie, jak ho Mike označuje, pak jeho pokyny předává dál lidským spolupracovníkům. Mannieho lze díky umělé ruce považovat částečně za kyborga, snad to je důvod, proč se mu daří s oživlým strojem tak úspěšně komunikovat. Mike samotný působí dojmem autistického děcka, skvělý počtář a matematik, nuance mezilidských vztahů jsou mu však cizí.

V první části románu se především plánuje, jak samotnou revoluci spočívající ve svržení protektora provést. To se nakonec podaří, druhá část pak vypráví o cestě Mannieho a profesora na Zemi, kde se jako vyslanci nově ustavené a Zemí neuznané vlády snaží o vysvětlení celé situace a o diplomatické řešení meziplanetární krize. Ve třetím díle se pak naplňuje zřejmě nejzásadnější maxima života na luně vůbec, vyjádřená zkratkou KONS – každý oběd něco stojí. Dochází k útoku pozemských sil na cíle na Měsíci, což je odpověď na dříve zahájené bombardování Země kameny z Měsíce, na výsledek tohoto konfliktu si musí čtenář počkat až do závěru knihy.

Jak už bylo řečeno, Heinlein v románu Měsíc je drsná milenka hodně vysvětluje, především formou řekněme sokratovských dialogů mezi jednotlivými vzbouřenci. V roli intelektuálního vůdce je zde profesor de La Paz, ten na jednom místě označí Mannieho za Johna Galta naší revoluce. Filosofující inženýr Galt vystupuje v díle Atlasova vzpoura od Ayn Randové, tato narážka není v žádném případě náhodná. Mezi oběma díly je dostatek podobností, především v koncentraci na autorskou filosofii, vyjadřovanou prostřednictvím románových postav. To sice může poněkud snižovat čtenářský komfort a pouštět na stránky knihy nevítanou nudu, Heinlein je ale (na rozdíl od Randové) natolik zručný autor, že se mu většinou daří podobným nástrahám uniknout.

Je samozřejmě otázka, nakolik už román za více než padesát let od svého prvního vydání zestárl, a tím není myšlena technická stránka, která pochopitelně nemůže odpovídat dnešní realitě. Spíše jde o onu didaktičnost, se kterou se na stránkách Měsíce pracuje někdy možná až příliš násilně a urputně, k vyjádření několika základních myšlenek snad nebylo nutné popsat více než pět set stran. Přesto si dílo uchovalo dostatek ze své původní síly, díky které bylo po dlouhá léta oceňováno a ani dnes jej není možné minout. Pokud jste tedy zatím neměli i s Mikem, Manniem a profesorem de La Pazem tu čest, nemusíte váhat, román Měsíc je drsná milenka svého času vědecko-fantastický žánr skutečně změnil a posouval jeho hranice. Za pozornost stojí i dnes.

autorem ilustrací je © Daniel Špaček