Roboti kanadského sochaře Lawrence Northeyho se už objevili v nejednom odborném časopisu a nejedné publikaci o současném designu. Nezapřou náklonnost ke steampunku, ani k ideálním tvarům dokonale čistých linií art deco, ale především to jsou potomci bezstarostné science fiction čtyřicátých až šedesátých let minulého století, která byla ohledně mechanických společníků lidí a jejich budoucího využití nabita pozitivními náladami. Northey sošky vyrábí nejen jako umělecké objekty, ale i chytré hračky, které zpívají, cvakají a hýbají se, nebo svítí jako lampa-robot Dave. I když se zdá, že se musejí prodávat samy, úspěchu bylo třeba trochu pomoci, přičemž se opět potvrdilo, že známá tvář bude tou nejlepší reklamou.

Northey studoval na automechanika a obor zpracování kovů a až do šestnácti let ho ani nenapadlo, že by se z něj někdy mohl stát výtvarník. Vše změnila jeho vůbec první návštěva umělecké galerie, jakou kdy podnikl. Setkání se světem profesionálních výtvarníků v něm tehdy zanechalo především poznání, že patří do širší komunity a že umění má i jiný rozměr než domácí dílničku, do níž může vstoupit maximálně pár přátel. V roce 1971 se mu podařilo poprvé vystavovat v galerii v Ottawě a od té doby vystavoval po celém severoamerickém kontinentu, ale například i v Jižní Koreji. K tomu ovšem vedla dlouhá cesta. Po škole nastoupil do továrny a tvořil jen po nocích. Až když se roku 1984 přestěhoval do Britské Kolumbie, začal se výtvarnému umění věnovat naplno. Přesto si na pořádný úspěch musel počkat ještě dalších deset let, dokud v poslední dekádě dvacátého století nezískal konečně známého klienta, herečku Kirstie Alleyovou, která v té době patřila mezi nejúspěšnější hollywoodské hvězdy. Okouzlená jeho projekty přispěla nemalou měrou k širšímu povědomí o jakémsi Kanaďanovi, co dokáže vyrábět malá mechanická kouzla.

Northeyho styl se stále vyvíjel a postupně dospěl od barevných strojků z osmdesátých let do dnešního stádia elegantních a jednoduchých tvarů. Vyleštěné a detailně zpracované součástky z mosazi, hliníku, mědi a skla tvoří základ díla a předpoklad k dokonalému zpracování. Řemeslná zručnost, zábavnost a nadhled se podílely na růstu sbírky ocenění, která Northey získal ve výtvarných soutěžích. Z těch známějších je to především Chesley Award z roku 2005 a několik medailí ze soutěže Spectrum, přičemž svou disciplínu ovládl hned čtyřikrát (v letech 1998, 1999, 2003 a 2005). Nedávno si zkusil další oblíbenou výtvarnou kategorii – komiks. Protože vznik každé z postaviček předchází nápad na příběh, zpracování do knihy bylo krokem k ucelení všech robotických historek do jednoho světa nazvaného Wired City. První sešit měl název Approaching Nowhere. Lidstvo záhadně zmizelo a skupinka robotů hledá způsob, jak je vrátit zpátky na planetu Zemi. První kroky hrdinů, které vede postava zvaná Motorcycle Girl, míří do domu zesnulého archeologa, kde najdou stopy k odhalení toho, co se v minulosti skutečně stalo.

Northeymu lidé často říkají, že každá ze sošek na ně působí jako nezaměnitelná osobnost, nebo že v sobě mají přesvědčivý náboj skutečnosti. Autor nepopírá, že se nechává inspirovat a vést skutečnými lidmi, například hlavní hrdinka Approaching Nowhere je poctou jeho manželce Julii. Že je pro něj nejdůležitějším člověkem, potvrdil, když jí věnoval také svůj poslední počin, další komiks z robotického světa nazvaný Motorcycle Girl: The Road to Eldorado.