Následující rozhovor dokazuje, že kvalitní český komiksový tvůrce se dokáže prosadit nejen v naší zemi, ale i v zahraničí. Konkrétně na v Evropě dominantní frankofonní scéně. Dozvíte se nejen to, kolik úsilí to Filipa Škodu stálo, ale i jaké to je být kreslířem na volné noze, jaký je to pocit vyjít po deseti dnech konečně z domu nebo jak dopadla jeho spolupráce s legendárním scenáristou Vlastislavem Tomanem. Řeč bude i o slovutném komiksovém festivalu v Angouleme a pomyslně navštívíme i množství tuzemských periodik, pro která Filip pracoval. Autor se snaží, aby za něj mluvila jeho tvorba a ne jeho tvář, a tak se doposud žádná z jeho fotografií v souvislosti s jeho kreslením nikde neobjevila. A jeho čtenáři to s radostí respektují, vždyť kreslí stylem, jenž je v našich končinách skutečně specifický a bezesporu stojí za pozornost…

Jak by Filip Škoda charakterizoval sám sebe?

Šťastný muž či neurotická troska, záleží na momentálním rozpoložení.

Jak jste se dostal ke komiksům a co vás na začátku ovlivnilo? Vzpomínáte si na první komiks, který jste četl, a ten, který se stal podnětem k tomu tvořit vlastní díla?

Vzpomínám si, že jako úplně malý kluk jsem měl rád obrázkovou knihu Pan Pip, takový poetický komiks bez textu od Stanislava Holého, a komiksové Příhody kocoura Vavřince. Sbíral jsem komiksy od Disneyho z obalů žvýkaček, tenkrát to byl poklad, myslím, že se daly koupit jen v Tuzexu. Ještě mám s dětstvím spojený komiks o malém kosmonautovi na pastě Tutti frutti. Čtyřlístek mi rodiče koupili jen jednou, díl Poselství tamtamů. Pokoušel jsem se proto si překreslit nějaké půjčené díly od kamaráda, ale byla to fuška, takže jsem mu je následně vytáhl z batohu ve školní šatně a svedl to na Fošuma z béčka. Asi právě tam se začala projevovat má vášeň pro komiksy.

Později samozřejmě ábíčkovské komiksy – Příběhy psané střelným prachem, Pán vlků, Tvrz, věci od Saudka, v mém skautském období pak pochopitelně Rychlé šípy, Tajemství žlutých skal atp. Výtvarně byl nedostižný Malý pirát od pana Schönberga ­– úžasná poetika, čistota, srozumitelnost, práce s linkou, s černými a bílými plochami, textem… on je pro mě bez debaty nejlepším českým komiksovým kreslířem všech dob. Později mi děda přinesl německou mutaci Clevera a Smarta, který se u nás tenkrát tiskl a prodával v západním Německu. Ten mě úplně rozsekal, vůbec jsem nerozuměl textům, ale mělo to ohromnej náboj, vtip, všude samé BANG! PTOING! Styl kresby byl navíc úplně odlišný od všeho, co jsem do té doby znal. Pamatuju si přesně, jak jsem si neuměl vysvětlit, proč všichni u nás kreslí tak jako neuměle, dětsky naivně, či umělecky, a mě přitom přitahovala právě ta profesionální čistá cartoonová karikující linka Disneyho, Pifa, Clevera, Asterixe a nechápal jsem, proč to u nás nikdo tímhle způsobem nedělá.

Jaké byly vaše kreslířské začátky?

Ve skautském oddíle jsem začal kreslit časopis, krátké komiksy rádoby vtipně popisující naše zážitky. Později mě začala fascinovat metalová estetika, výtvarné řešení log kapel, začal jsem vydávat metalový časopis. Všechno růčo psané, kreslené, hlavně aby tam bylo co nejvíc lebek. S kamarády jsme založili metalovou kapelu Waran, takže opět následoval rozjezd magazínu, tentokrát o kapele, samozřejmě včetně komiksu, maloval jsem fixama trika pro fanoušky, plachty na koncerty, plakáty. Kolem roku ’93 přišlo graffiti, malování po zdech, běhání po nocích se sprejem. Pochopitelně jsem ihned začal vydávat graff/skejt/komiksový časopis Skate X a Painted spud. Na střední jsme s kamarádem vydávali komiksový časopis Bidýlko.

Kdekoliv jsme založili nějakou partu, hned jsem vydával časopis, kreslil komiks, maloval trička. Ve školním filmovém studiu jsem natočil kreslený film Cigareta, ten pak získal nějakou cenu na festivalu amatérských filmů. První serioznější časopis, kde mi otiskli komiks, byl pravděpodobně skejtový Board. Kreslil jsem tam komiks UA a EO o dvou sprejích, co jezdí na skejtu, komiks Beverly Killz o hustopřísňáckém gangsta jointovi, v časopise Nemesis vycházel fantasy komiks Grumbf. V Ikarii vyšel komiks Zákon ticha, v metalovém Sparku na pokračování Dwarfer, v Nedělních novinách politickosatirický komiks Nedělník, v časopise Čágo belo komiks Pussies. Ve Score zpočátku realistická Cybergirl, později karikující Red­akce. Pro německý komiksový časopis Kiss komiks jsem kreslil komiks Cinderella, kde jsem dostal za šest stran takový honorář, na který moji rodiče dělali dva měsíce. Takže to byl možná ten impuls zvenčí, kdy jsem si řekl, že se tím budu živit.

„… byla to tragédie, rozsypalo se mi to pod rukama

a jednoduše jsem to nezvládl, což, jak si moc dobře pamatuju,

mi bylo jasný už tenkrát.“

Také jste byl pokračovatel příběhů kultovního abíčkovského hrdiny Kruana? Jak jste se k téhle spolupráci dostal a jaká byla spolupráce s panem Tomanem?

Přišel jsem do ABC nabídnout fantasy komiks Goblin Hood, remake Robina Hooda ve světě skřetů, draků a kouzelníků. To pana šéfredaktora Baudyse nezaujalo a spojil mě se scenáristou panem Tomanem, který měl rozepsané pokračování Kruana. Pro mě to byla v jednadvaceti samozřejmě velká pocta, jen mi nedošlo, že jsem do té doby všechno stylizoval, používal karikující linku, a najednou jsem měl kreslit do každého čísla realistickou stránku s patnácti obrázky, napěchovaných šesti postavami v každým okénku, spoustou textu v bublinách, fantastickými zvířaty, kosmickými loděmi, technickými vychytávkami… byla to tragédie, rozsypalo se mi to pod rukama a jednoduše jsem to nezvládl, což, jak si moc dobře pamatuju, mi bylo jasný už tenkrát.

Jaké bylo nahradit legendárního abíčkovského kreslíře Františka Kobíka? Cítil jste na sebe nějaký tlak?

V tom mi pomáhalo mládí. Zjednodušeně řečeno mi mohl být nějaký Kobík ukradený, protože já to tam přece nasázím, že budou všichni koukat.

Příběh Kruan a pozemšťané byl po osmnácti stranách předčasně ukončen. Čím to bylo způsobeno?

Tím, že všichni koukali. Koukali, jak jsem ten komiks výtvarně, přesnými zásahy svého fixu, knokautoval.

Nemrzí vás, že tento příběh jako jediný z Kruanových dobrodružství nakonec nevyšel ve Zlaté knize Vlastislava Tomana?

Ne, to bylo na moji žádost. Když za mnou pan Toman přišel, že se chystá souhrnné vydání, tuším tenkrát v Olympii, řekl jsem, že to vydat nechci, že kresba vypadá otřesně a svolil bych k tomu pouze v případě, že to celé překreslím. Nakreslil jsem nově první stranu. Tu jsme prezentovali ve vydavatelství a už si přesně nepamatuji, jestli mi nabídli nějakou sranda částku, nebo jsem na to neměl čas. Každopádně jsem to stopnul a udělal jsem dobře. Zajímavé je, že jsme se letos s panem Tomanem znovu setkali nad možným pokračováním Kruana v ABC, ale kombinace náročnosti s výškou honoráře mě od možnosti odčinit hříchy mládí odradila. Pokud bych měl ze sebe vydat to nejlepší a s čistým svědomím odevzdat maximum, čeho jsem schopen, musel bych se vzdát všech ostatních projektů.

„Jednou jsem se přistihl, že jsem vyšel z bytu

poprvé po deseti dnech, slušně jsem si na tom ulítl.“

V belgickém nakladatelství Joker editions jste vydal své komiksové album Docteur Babilla, jak k tomuhle vydání vlastně došlo a jaká byla spolupráce s tamním vydavatelem? Byly tam nějaké specifické podmínky, které vás do té doby ani nenapadly?

Od nabídnutí alba nakladatelům k podepsání smlouvy s Joker editions to bylo poměrně rychlé, asi dva měsíce, k vydání došlo asi za tři čtvrtě roku, ale vedla k tomu poměrně dlouhá cesta. Kolem roku 2002 mě přestalo uspokojovat kreslení do novin a časopisů. Absolvoval jsem kolečko po Týdnu, Spy, MF Dnes, kde stále plníte požadavky někoho jiného, trefujete se do vkusu zadavatelů, trávíte čas kreslením politiků a bulvárních hvězdiček. Přišlo mi to najednou jako ztráta času. Navíc každému zadavateli většinou přizpůsobujete i styl a začal jsem se v tom trochu ztrácet. Ujasnil jsem si, že se chci věnovat komiksu a logicky došel k tomu, že pokud to myslím vážně, musím se o to pokusit v zahraničí. Superhrdinský americký komiks mně nic neříká, takže volba padla na Francii.

Stripy byly nejlepší možnou formou pro jejich případné užití v novinách či časopisech, možnosti vyřazení či výměny nepovedených či nepřeložitelných, což u dlouhého komiksového příběhu pochopitelně udělat nejde. Našetřil jsem si peníze na čtyři roky práce s tím, že se budu věnovat jen tomu, čemu chci, budu mít absolutní svobodu, najdu si svůj styl a vydám knihu ve Francii. Žádný grantík, žádná školní práce. Skončil jsem v časopisech a stornoval zakázky. Nakoupil všechny možné knihy o psaní, budování postav atp. Vstával jsem v pět ráno, chodil spát o půlnoci a celou dobu kreslil, kreslil, kreslil.

Jednou jsem se přistihl, že jsem vyšel z bytu poprvé po deseti dnech, slušně jsem si na tom ulítl. Vztahy tím pochopitelně dost trpěly. Po kamarádech jsem vyžadoval hodnocení jednotlivých stripů, podle toho jsem se střídavě hroutil a znovu začínal. Neměl jsem ledničku, televizi, počítač, nic, jen kreslení, svůj sen a touhu si ho splnit. Třikrát ročně jsem jezdil do Paříže pro komiksy, abych byl v obraze, a vracel se vždy tak s dvaceti kily alb. Ze začátku jsem na to šel hrozně vykalkulovaně, říkal jsem si, co asi tak každého zajímá, co každý prožívá, s čím se bude identifikovat nejvíce lidí. Došel jsem ke vztahu muže a ženy (pochopitelně ta ať je co nejvíce sexy) a začal jsem kreslit. Celkem jsem nakreslil 7 knih po 140 stripech, celkem 1200 stripů.

Pak mi došlo, že to vůbec nefunguje, charaktery postav nedržely pohromadě, bylo to strašně umělé, vycucané z prstu, ale vykreslil jsem se. Najednou mi z knihy začala vystupovat postava doktora, kterého vytáčí pacienti. Okamžitě jsem poznal, že na něj lidi reagují, že to je přesně ta postava, kterou hledám. Takže jsem nakreslil další album, kde to ještě nebylo zaměřené jen na jeho profesi, ale také na jeho osobní život, manželku, tchýni, bary, kámoše, slečny. To uběhly dva roky a pomalu bylo třeba to nějak dotáhnout. Zase mi přišlo, že to nefunguje, je to roztříštěné a zaměřil jsem se jen na jeho práci v ordinaci.

Navíc v tu dobu šlo nahoru nakladatelství Bamboo, kde byly populární humorné komiksy zaměřené právě na nejrůznější profese, to mě povzbudilo. Album jsem dotáhl do konce během asi sedmi měsíců, všechno klasicky, bez počítače, nakopíroval, a poslal do světa. Za tři týdny se ozvali z Joker. Splnil se mi životní sen, ten pocit bych každýmu přál,­ řval jsem a skákal po pokoji jako šílenec. Chápete? Mně nikdy nikdo neříkal ty krásně kreslíš, nebo jé, ty máš talent, ty děláš komiksy, to je skvělý, a nepoplácával mě u toho po rameni. Neomylně mě od toho všichni zrazovali a vydat album u zahraničního nakladatele byla fantazie.

Mohl byste svého lékařského hrdinu představit? Z toho, co jsem viděl, mám pocit, že je jeho specializace dosti všestranná, že?

Ve francouzštině se hlavní (anti)hrdina jmenuje doktor Babilla, v češtině doktor Klábos, ironicky. Pacienti si s ním moc nepopovídají, asi nejvíce ho charakterizuje, že mu lezou na nervy. Stripy v albu jsou řazené podle lékařského oboru profese, ve které se zrovna (ne)věnuje určitému pacientovi. Mezi mé nejoblíbenější patří ty, kde vystupuje jako psychiatr či chirurg. Album bylo původně koncipované v klasickém formátu, vždy čtyři volně navazující, barevně sladěné stripy na stránce. Album bylo v této podobě původně i inzerováno. Těsně před tím, než šlo do tiskárny se Thierry Taburiaux, šéf Joker rozhodl pro italský formát, dva stripy na stránce. Celý koncept se tím překopal a trochu ztratil na síle.

Máte vy sám nějaké životní zkušenosti s lékařským prostředím? Jak jste vlastně přišel na to, že vašim stripovým hrdinou bude lékař?

Ne, děda byl sice doktor, ale hlavní důvod je asi kalkul. Každý u doktora byl, má s ním osobní zkušenost, zná situace, ze kterých stripy vychází, a dokáže se s nimi ztotožnit. Navíc jde o emocemi nabité prostředí, ze kterého vychází například řada úspěšných televizních seriálů.

Jak probíhala cesta k prosazení se na frankofonním trhu? Kolik úsilí vás to stálo? Neuvažoval jste třeba i o angloamerickém trhu?

Tady je třeba zdůraznit, že já jsem se nikde neprosadil, ač mi tam vyšla tři alba. Ročně tam vyjde pět tisíc alb. Extrémně talentovaných autorů jsou tam mraky, navíc jsou francouzská nakladatelství cílem mnoha autorů z celého světa. Nakreslit celobarevné album nejde dělat po večerech, musíte to dělat naplno, zrušit všechny zakázky. Po půl roce ho doděláte, než jde do tisku, trvá to půl roku, takže znovu získáváte všechny zakázky, abyste je kvůli dalšímu albu opět zrušil. Je to takové balancování na ostří nože.

Angloamerický trh – já jsem samozřejmě posílal Babillu i do psychologických či medicínských časopisů, ale bez odezvy. Navíc mě baví hlavně kreslit, ne se nabízet, a pokud se to má dělat pořádně, navíc v cizích jazycích, je to téměř fulltime job.

„… odkud jseš? Z Česka? Jasně, to znám!

A už to jelo ‚…rázsvěťály, jábloni i grůši‘“

Kolik alb jste dosud v Belgii vydal? Myslím, že bylo naplánováno víc, než se nakonec vydalo. Co se stalo?

To je myslím pravidlo práce na volné noze, vždy odvedete víc práce, než vám někdo zaplatí, vydá. Mimochodem také proto, že vás to baví… V roce 2010 mi vyšlo druhé album série, dělal jsem na třetím a na podzim došlo k paradoxní situaci, že mi vydavatel nabídl ještě vydání komiksových stripů Můj táta a já knižně, ať pošlu titulku, že to v lednu vyjde. To se samozřejmě nedalo stihnout. Do toho se mi narodilo druhé dítě, takže se vše odsunulo. Tím to asi vypadlo z knihkupectví, kde je třeba sázet jedno album za druhým, aby se neztratilo čtenářům z očí. Možná jsem tím prokoučoval jednu ze svých životních šancí, ale v tu dobu už byla na prvním místě rodina. Kdybych byl sám, vím, že bych to dal, ale taky bych už na to asi jak zdravotně, či co se týče vztahů, dojel. Dělal jsem tedy dál na třetím albu a ještě večer před odletem na festival do Angouleme jsem nespal a dokončil poslední úpravy.

Festival byl extra, sen. Já byl úplně v nebi, pro mě za tím bylo strašně dřiny, odříkání a najednou jsem jel v autě s kreslířem Danym, což je pro mě někdo, jako třeba pro mého tátu Mick Jagger z Rolling Stones. A teď to začlo. „Hele, támhle jede tendle, nazdáár, támhle další, túúút, ahój.“ Jedna komiksová hvězda za druhou. Myslel jsem, že jedu do ráje. Od začátku se o vás nakladatel stará a hostí. Přímo z Bruselu jsme jeli na podpisovku do městečka Blanzac, blízko Angouleme pro místní bédéčkáře. Večer kalba na francouzské usedlosti, obrovský krb, desetichodová večeře do tří do rána, úžasná atmosféra, hrálo se na klavír, odkud jseš? Z Česka? Jasně, to znám! A už to jelo „…rázsvěťály, jábloni i grůši“.

Litry výborného vína, lidé, kteří jsou naladění na stejnou vlnu jako vy, zažívají stejné pracovní problémy, baví je to co vás, skvělá rodinná atmosféra, to jsem zažil poprvé v životě, protože vlastně neznám osobně jedinýho člověka, koho by komiksy nějak víc bavily nebo je nedejbože dělal. Následovalo pět úžasných dní podpisů na festivalu, stánek hned vedle Dupuis, naproti Soleil, vedle Lombard, dvě stě tisíc lidí, které zajímá komiks, nádhera. Vidíte své čtenáře, můžete se s nimi bavit, rozebírat, proč je něco nakreslené právě takhle, zjistit, jak vaší knihu vnímají. Po návratu do Bruselu jsme šli s Thierrym na oběd, kde jsem se dozvěděl, že je nadprodukce, vydavatelství má problémy a odsunem vydání třetího dílu o rok. To bylo před čtyřmi lety…

Neplánuje se tuzemské vydání vašich zahraničních prací? Máte nějaké ohlasy a byl by o to zájem?

Moc rád bych samozřejmě vydal něco v češtině, ale dělám barevné komiksy karikující linkou, což je u nás, když se tu nechytly takové hitovky jako Titeuf a Kid Paddle, smrtící kombinace. Jednotlivé stripy Doktora Babilly vycházely v Psychologii dnes a v Nedělním Blesku. Zájem měli ve slovenských Zdravotnických novinách, ale ze spolupráce bohužel nakonec sešlo. Kdyby to potenciálního nakladatele zajímalo, mám připravená k vydání tři alba Doktora Babilly, album Lakafa, album Pazourka a Zoubka, dvě alba Kryšpínových dobrodružství, album Firmy, naskicované album Můj táta a já.

Pro Hospodářské noviny jste připravoval povedený strip Můj táta a já, jak dlouho celkem vycházel? Jedná se o reálný obraz vašeho rodičovství?

Vycházel několik měsíců, nakreslil jsem asi 40 dílů, skončilo to tím, že tam místo toho dali nějaký sloupek. Tohle je další únavná věc při práci pro časopisy, kdy něco rozjedete, neomylně to za půl roku skončí, protože přijde nový šéf, překope to, má jinou koncepci a můžete začínat znova. Obraz reálného rodičovství je to spíš pocitově, poctivě přiznávám, že větší část péče o děti je na mé milované ženě, většinu času věnuji kreslení. Nicméně bez osobních zkušenosti by mě asi tohle téma před tím vůbec nezajímalo. Posílal jsem to samozřejmě do Francie i Ameriky. Problém pro většinu nakladatelů je ale v tom, že je to bez textových bublin. Strip vycházel ještě v časopisu Děti a my. V Albatrosu se uvažovalo nad barevným albem, ale bohužel z něj sešlo. Můj táta a já teď bude vycházet v ABC.

„A dokonce si myslím, že je to tak kouzelně jednoduché,

že prostě jen stačí udělat skvělý komiks.“

Můžete představit další své práce tohoto formátu? Slyšel jsem o stripu Get busy pro časopis Respekt, na vašich stránkách máte ukázky ze stripů Kryšpín a Double Trouble… tvořil jste také pro periodika pro periodika Děti a my, Nedělní Blesk, Profit, Psychologie dnes…

Get busy (příběhy samolibého šéfa firmy) jsem začal do Respektu kreslit poté, co jsem tři roky strávil zavřený doma a sám kreslil Babillu, byl jsem z toho unavený, takže jsem se těšil na spolupráci, nechal si do toho mluvit jak po výtvarné, tak obsahové stránce, rozpadávalo se mi to pod rukama a ve výsledku z toho byl paskvil. Kryšpín (příběhy malého rošťáka) původně vycházel rok a půl koncem devadesátých let na Seznamu na Novinkách.cz poté, co jsem tam předtím přes rok kreslil politické stripy. Mám asi 400 dílů, Kryšpín se skejtovou tématikou vycházel také v Boardu, s pařmenskou tématikou ve Score a s bikerskou tématikou v Dirtbikeru a několik dílů vyšlo v novinách Prahy 7 Sedmička a asi 150 dílů jsem znovu protočil v bulvárním deníku Superspy.

Double Trouble (příběhy partnerské dvojice) vycházel v Superspy, tímhle směrem jsem se následně vydal, než jsem se dopracoval k Babillovi. Jana a Jan (příběhy partnerské dvojice) strip vycházel přes rok v Aha! Firma (příběhy despotického šéfa firmy) asi šedesát dílů vyšlo v ekonomickém týdeníku Profit, obsahově rozvíjel téma Get busy, jen kresba je stylizovanější. Mám nakreslené celé album. Robin (příběhy pařmena) podle zadaného scénáře vyšlo asi dvacet dílů ve Score. Na stripech obecně mě baví spojení humoru a kresby.

Je strip formát, kterého byste se chtěl držet i do budoucna, nebo máte v plánu spíše nějaké delší, ucelené komiksové příběhy?

Můj cíl je kreslit komiksová alba. Jestli to budou stripy, nebo souvislý příběh, je mi jedno. Na stripech je dobré, že vám je spíš uveřejní a zafinancují časopisy nebo noviny než delší komiks.

„Politická kreslená satira mě zajímá jen v řemeslné rovině.“

V roce 2000 vám vyšlo stripové album Celebrity na klepu, které se zabývalo místní společenskou smetánkou. Máte rád společensko­politické komiksy, satiru, karikatury? Jedná se o potřebu si něco takového zkusit, nebo jak této kreslířské části vaší tvorby přistupujete?

Celebrity na klepu je kniha stripů z Novinek.cz, já je původně vydat nechtěl, protože jsem věděl, že to na knižní vydání nemá kvalitu, ale nakladatel mě přemluvil a album vydal. Politická kreslená satira mě zajímá jen v řemeslné rovině.

Tvoříte i politické vtipy a narážky pro MF Dnes, jak tato spolupráce probíhá? Musíte být stále ve střehu, co se týče společensko politického dění, aby vaše práce byly aktuální?

Nejdříve jsem kreslil karikatury a několik titulek do Týdne. Všiml si jich pan Šafr a oslovili mě, zda bych kreslil vtipy na názorovou stránku do MF Dnes po panu Renčínovi. Mezi lety 2001­ až 2004 jsem tam denně kreslil vtip podle námětů komentátorů a myslím, že výsledek moc nefungoval. Já měl výtvarné ambice, pojal jsem to spíš jako ilustrace než zjednodušenou linkou vyvedený klasický vtip á la Vladimír Jiránek. Je velmi těžké přenést třeba i dobrou představu z hlavy někoho jiného svýma rukama na papír. Zvlášť, když máte ve výtvarných schopnostech značné mezery.

Od roku 2013 publikujete v dalším kultovním časopise Čtyřlístek. Jak se vaši hrdinové Pazourek a Zoubek do tohoto periodika pro nejmenší vlastně dostali?

Poslal jsem nabídku, panu šéfredaktorovi Endrýsovi se líbil můj styl, připravil jsem asi 20 námětů a nejvíce se hodily příběhy z pravěku, tak jsem nápad rozvinul a vyklubal se Pazourek se Zoubkem. Mám absolutní tvůrčí svobodu, čehož si nesmírně vážím, zároveň jsem samozřejmě plný pochybností. Teď mě napadá, že jsem zažil ještě šťastnější moment, než když mi vyšlo první album ve Francii. Totiž, když jsem byl donucen svým šestiletým synkem desetkrát číst díl s doktorem Řezníčkem, který se vždycky někde zjeví, jestli jako někoho třeba nebolí ruka, že by jí hned uříznul. On u toho dostával nekontrolovatelné záchvaty smíchu, to byla obrovská satisfakce za všechny ty pochybnosti. Tenhle moment bych přál každému kreslíři zažít.

Mimochodem se dost divím, že mi Řezníček prošel, čekal jsem, že mi ho v redakci zcenzurují. Doufám, že se mi podaří časem více vychytat charakteristiku hlavních hrdinů, nejsou povahově ani fyziognomicky v protikladu, jejich charaktery by pak fungovaly dohromady líp. Na Pazourkovi mě mrzí, že téměř vždy vyjde barevně posunutý. Místo hnědé červená, místo béžové oranžová. Šílím, když to vidím, právě na barvách si dávám dost záležet, ale asi nelze zachovat věrnost zobrazení při zvoleném způsobu tisku, nevím.

Můžete trochu rozvést koncept, který při tvorbě těchto pravěkých hrdinů máte? A připojit popis toho, jak celý komiks vzniká, včetně kreslířské techniky? Prostě od prvotní myšlenky po konečné vydání…

Vymyslím námět. Pár bodů, ty různě propojuji, větvím, mažu, řetězím, snažím se myslet na nějakou linku, zakončení, okořenit vtípky, případně tam propašovat nějaké poučení. Když to jakž takž funguje, překreslím do info skici. To trvá tak 12­–17 hodin. Pošlu do redakce ke schválení, pak skici podrobněji propracuji a přenesu na akvarelový papír formátu A3. Ručně letteruji černou tuší pomocí štětečku, hnědou vytáhnu obrysy textových bublin a některých oken. Snažím se, aby to bylo takové syrové, s nepřesnostmi, aby to evokovalo pravěk. Následuje inkerování postav, které poté vybarvím vodovými barvami, pozadí nechávám většinou bez obrysových linek, pouze malované, postavy tak více vyniknou, vystoupí do popředí. Klasika. Co vidíte ve Čtyřlístku je i v originále na papíru, v počítači pouze opravuji drobné nepřesnosti. Dát dohromady šest stran jednoho dílu mi trvá přibližně 100 hodin čisté práce.

Liší se vaše tvůrčí postupy u jednotlivých komiksů, nebo už používáte osvědčenou a zaběhnutou pracovní metodu?

Neomylně, pokud můžu zvolit nejnáročnější, nejkrkolomější techniku, tak ji (bohužel) jistě zvolím. Mám s technikou spoustu problémů. Stále mi to nejde, jak bych chtěl. Ohledně výtvarného zpracování jsem spokojený snad jen u stripů Můj táta a já, kde používám kvašové barvy bez černé linky.

„Pak jsem na webu Adabd objevil nabídku Nicolase Rouviéra,

který hledal kreslíře pro svůj humorný projekt

z finančního prostředí nadnárodní firmy.“

V zahraničí jste zaznamenal další úspěch, když jste začal tvořit pro francouzský týdeník L ́Express komediální komiks Lakaf. Jak jste se k této spolupráci dostal a můžete tento komiks více přiblížit? Spolupracujete na něm se scenáristou Nicolasem Rouvièrem. Jak došlo ke zkřížení vašich tvůrčích cest?

Po Babillovi jsem ještě vymýšlel a skicoval náměty k stripům pro šéfa Paquet edition, právě na základě nabídky Babilly, kterého sice nevydal, ale pamatoval si, že mi jdou stripy bez textu. Když jsme Paquetu později nabízeli Lakafa, rozpoznal můj styl, věděl, o koho jde, a napsal nám trefné připomínky jak ke scénáři, tak ke kresbě. To je pro mě ohromně motivující, když vím, že tomu takový člověk věnuje svůj čas.

Ale abych se vrátil na začátek, po Babillovi jsem si chtěl zkusit práci v týmu, nejlépe s rodilým Francouzem. Přes odborný web jsem se spojil s partnerským psychologem Michelem Maestrem, kapacitou ve svém oboru, který napsal scénář ke komiksovému albu Fred a Julie o problémech soužití mladé dvojice. Nakreslil jsem prvních pět stran. Tentokrát bez větší stylizace, realisticky, Michel je poslal do většiny nakladatelství, ale nikde o projekt neprojevili zájem. Pak jsem na webu Adabd objevil nabídku Nicolase Rouviéra, který hledal kreslíře pro svůj humorný projekt z finančního prostředí nadnárodní firmy, s čímž jsem měl zkušenosti z práce na stripu Firma. Takže byla ruka v rukávě. Měl propracovaný scénář, věděl přesně, co chce, a navíc v Grenoblu organizoval komiksový festival. Píše teoretické knihy, kde do hloubky rozebírá Asterixe. K té poslední jsem kreslil obálku, nic světoborného, ale předmluvu psala dcera Gosciniho.

Pak jsme dali dohromady prvních pět stran a nabídli nejen komiksovým nakladatelům, ale i novinám a časopisům. Nakonec jsme to podepsali s týdeníkem L ́Express, na jehož webu vyšlo všech 45 stran. Ve smlouvě jsme měli možnost použít jejich logo na tištěném vydání, to byla ohromná příležitost a magnet pro nakladatele a knihkupce. Nikolas Lakafa prezentoval i na komiksových festivalech. Vždycky to vypadalo, že už to někde vezmou, pak z toho zase sešlo. Měli jsme celkem dost konkrétních připomínek, ne jen zdvořilých nakopírovaných odmítnutí z nakladatelství.

Bylo vidět, že to ti lidé poctivě čtou. Pravděpodobně protože je logo týdeníku L’Express magnet, který pomůže prodat knihu v knihkupectví. Skvělé bylo, že se i díky známostem projektu věnovali lidé jako třeba finanční šéf z Dupuis, který nám říkal své připomínky a podobně. Nicméně zas takovou hitovku jsme pravděpodobně nevytvořili a trvalo rok, než nám vyšli vstříc u Mosquito. Poctivě přiznám, že i díky přátelství Nicolase s šéfem nakladatelství.

Jaký je z vašeho pohledu a zkušeností rozdíl mezi naším komiksovým trhem a trhem s frankofonními komiksy? Jaký je pro komiksového autora rozdíl se na nich prosadit?

Nevím, myslím, že je to všude stejné. Můžete mít štěstí a vaše první věc bude úspěšná nebo se nenecháte odradit a bude úspěšná třeba až desátá. Když chcete, dokážete všechno. Otázka je, čím za to zaplatíte a co jste svému snu ochotni obětovat. Nějakými rozdíly bych se vůbec nezabýval, prostě je třeba na tom makat. A dokonce si myslím, že je to tak kouzelně jednoduché, že prostě jen stačí udělat skvělý komiks. Skvělý tak, že když ho ten redaktor, mezi čtyřiceti dalšími, které mu ten den přistály na stole, uvidí, tak ho chytne za srdce a bude ho chtít vydat stůj co stůj.

Pak je úplně jedno, že jste z Čech. A tady je potřeba se sebekriticky kouknout na svoje věci a bohužel si musím přiznat, že i po deseti letech intenzivní snahy jsem skvělou věc zatím nenakreslil. Takže jestli mně někde něco vyšlo, beru to jako takový bonus a motor k touze se neustále zlepšovat. Možná bych řekl, že jeden technický rozdíl tu je. Ještě se mi nestalo, že by mi na moji nabídku nepřišla z Francie, Kanady nebo Belgie odpověď. Třeba po třech měsících, ale přijde. U nás nepřijde skoro nikdy. Ale je to dané asi tím, že u nás se to pravděpodobně pytlíkuje na koleně a redakce nemají kapacitu na to odpovídat na každou nabídku.

Živíte se aktuálně tvorbou komiksů či kreslením?

Živím se na volné noze kreslením patnáctý rok – komiksy, reklamky, časopisy, stripy, karikatury, ilustrace, obrázky do firemních publikací, ­klasika.

„Takže jestli mně někde něco vyšlo, beru to jako takový bonus

a motor k touze se neustále zlepšovat.“

Sledujete současné komiksové dění? Máte své oblíbence, nebo co vás v poslední době nejvíc zaujalo?

Samozřejmě bych nejraději bydlel v Paříži v rue Dante, kde je v okruhu sto padesáti metrů asi deset komiksových obchodů, pak bych byl asi v obraze. Nicméně můj top ten je:

1. Gung ho (Kummant / Eckartsberg)
2. Coeur de pierre (Gauthier / Almanza)
3. Petites eclipses (Fane / Jim)
4. Remember (Benjamin)
5. Mamette (Nob)
6. We are family (Pavlenko / Walero)
7. Doomboy (Sandoval)
8. Mattéo (Gibrat)
9. Sky doll (Barbucci / Canepa)
10. Une nuit a rome (Jim)
11. Les carnets de Cerise (Neyret / Chamblain) a všechno od Danyho, Mariniho, Sorela a Leturgieho.

Co připravujete do budoucna? Jaké jsou vaše nejbližší plány?

Jednoznačně chci dotáhnout do podoby celobarevného alba stripy Můj táta a já, možná druhý díl Lakafa. Koho zajímá moje práce, může sledovat mou FB stránku či web.