Cenu Hugo pro nejlepšího profesionálního umělce letos získal John Picacio. A není se co divit, vždyť je stálicí mezi nominovanými – od roku 2005 se objevil mezi pěti vybranými jmény pokaždé. Jeho popularita za posledních pár let prudce vzrostla, přitom je ukázkovým případem selfmademana, který se propracoval vlastním úsilím bez konexí a uměleckého vzdělání. Vystudoval architekturu a také se jí až do roku 2001 živil, než se rozhodl plně věnovat ilustraci. Nikdy nelitoval let strávených v jiném oboru, naopak zdůrazňuje, že se díky tomu naučil některé praktické dovednosti – řešit komplexní problémy, jednat s lidmi, nacházet kompromisy. Čeští čtenáři budou znát jeho obálky z nakladatelství Laser-books, například Chvalozpěv na Leibowitze od Waltera M. Millera Jr., Vidím to jinak od Bruce Sterlinga nebo loni vydané Vítěze Poula Andersona.

Kreslil doma po práci, zejména komiksy, a předpokládal, že by se jim časem mohl věnovat intenzivněji, ale první placenou zakázku dostal na knižní ilustraci. S tím také padly původní plány. Nepopírá, že by se jednou rád ke komiksům vrátil, teď pro to ale není vhodná doba, což vysvětlil na jednoduchém přirovnání: komiks je jako maraton, zatímco knižní ilustrace je jako sprint. A právě teď mu víc vyhovují krátké tratě, pestrý příliv nových autorů a knih.

Na začátku Picaciovy kariéry byl obrazový doprovod k příběhu Michaela Moorcocka Behold the Man (Hle, člověk – česky vyšlo ve dvou dílech Ikarie v roce 1991). S tímto spisovatelem ho dodnes pojí i osobní přátelství a ilustruje pro něj často. Pokud by z jejich spolupráce stálo něco alespoň za krátkou zmínku, pak by to byly hlavně knihy s oblíbeným Elrikem z Melniboné, fantastickým hrdinou „meče a magie“. Picaciovy obálky považuje velká část čtenářů za nejlepší, které tohoto (anti)hrdinu kdy zpodobnily.

Do hlubšího povědomí širokého spektra fanoušků fantasy se dostal díky kalendáři k Písni ledu a ohně od George R. R. Martina. Ten je vždy kompletně svěřen jednomu výtvarníkovi a Picacio měl tu čest právě pro letošek. V průběhu roku 2011, kdy jej připravoval, se také natáčel a spustil známý seriál v produkci HBO Hra o trůny. Picacio se záměrně vyhýbal všem zprávám o dění kolem série a jejím hereckém obsazení, aby jimi nebyl ovlivněn. Možná i proto byl kalendář lépe přijat těmi, kdo ságu četli dřív, než viděli seriál. Ať už divák chce, nebo nechce, konkrétní tváře ve filmovém zpracování vždy ovlivní jeho představivost, když čte původní text. Autor navíc tvořil tak, aby jeho obrazy nenásobily to, co už je v knize řečeno, aby nešlo o doslovný popis a postavy měly trochu volnosti. I tady zvolil kombinaci tradičních kreslířských technik a grafického softwaru, která mu nejvíce vyhovuje.

Picacio není typem malíře, jehož by uspokojovalo malovat jen pro sebe. Trh a jeho konkurenční prostředí, stejně jako kontakt se čtenáři, jsou pro něj výzvami, aby ze sebe vydal to nejlepší. Kdo se o jeho práci více zajímá, může si najít publikaci Cover Story: The Art of John Picacio, která vyšla před šesti lety. Obsahuje nejen kvalitní reprodukce obrazů, ale i náčrtky a ukázky procesu jejich vzniku (díky knize Picacio získal svou první cenu Locus pro nejlepšího výtvarníka).

Obálku románu Hyperion si můžete zakoupit v limitované edici jako plakát…

V současné době intenzivně připravuje speciální vydání románu Dana Simmonse Pád Hyperionu ve vydavatelství Subterranean Press. A v polovině října spustil svůj největší projekt, vlastní společnost nazvanou Lone Boy: „Vše, co jsem doposud dělal v science fiction a fantasy, sloužilo obvykle k propagaci knih někoho jiného, textů někoho jiného… Ale nyní jsem ve své kariéře dosáhl bodu, kdy se domnívám, že už jsem získal dost zkušeností, důvěryhodnosti i rozhledu, a že mám co říct prostřednictvím mého vlastního umění.“