Svět na okraji Dračí cesty (recenze)

Autor Jan Peregrin | Aktuality | Středa 27 května 2015 8.15

Daniel Abraham je v našich končinách poměrně zavedeným autorem. Česky mu vyšlo několik povídek, převážně v časopise XB-1. Spolu s Tyem Franckem píše vřele přijatou sérii space oper Expanze, podle které se dokonce chystá televizní seriál. A konečně, u nakladatelství Laser mu vychází fantasy tetralogie Kvartet vysoké ceny. Stejné nakladatelství nyní zahájilo vydávání jeho další fantasy série se souhrnným názvem Dýka a mince.

Nejprve se ale zkusme zamyslet – čím se odlišuje dobrá fantasy od průměrné? U mne hrají roli zejména dva faktory. Tím prvním je originalita. Je smutné, že fantastický žánr, který přímo vybízí ke kreativitě a zdánlivě nezná hranic, nás opakovaně zaplavuje prostředími a zápletkami, která jsou si podobná jako vejce vejci. Ještě nedávno převládaly zejména jakési zbastardizované verze Tolkienovy Středozemě s bodrými trpaslíky, kteří milují zlato a pivo, a elfy, co žijí v lese a střílí z luku. O to více je třeba si vážit vpravdě originálních děl typu Mievillova Nádraží Perdida, protože člověk aby je mezi tím fantasy balastem pohledal. Druhý aspekt, kterého si cením, je propracovanost. Zde se v souvislosti s Abrahamovou tvorbou samozřejmě nejvíce nabízí G. R. R. Martin (Abraham s ním spolupracuje na některých projektech, např. se výrazně podílí na komiksové verzi Písně ledu a ohně a společně s ním a editorem Gardnerem Dozoisem napsali rovněž román Hon na lovce), ale vzpomeňme třeba i na tvorbu G. G. Kaye, která je také na hony vzdálená plochosti a povrchnosti průměrné fantasy. Propracovaností přitom nemám na mysli jen šíři záběru či ponory do heraldiky šlechtických rodů – zajímá mě psychologie postav, mytologický a filozofický přesah; hloubka myšlenková, ne jen hloubka formální.

Hned zkraje je potřeba říci, že Dračí cesta ani v jednom z těchto aspektů neexceluje, ale obě složky se v ní promítají a dohromady tvoří zajímavé, dobře propracované dílo s nesporným potenciálem, který bude, doufám, v dalších dílech ještě rozvinut. Ale nepředbíhejme a povězme si něco o příběhu první části: Je psáno, že světu kdysi vládli draci. Vybudovali monumentální stavby, ovládali rozsáhlá území, sváděli spolu nelítostné bitvy a snad pro své pobavení a jako levnou pracovní sílu stvořili třináct humanoidních ras, které nyní kráčejí světem. Tak se to alespoň vypráví, ale bylo to už velmi dávno. Humanoidé se během staletí částečně smísili a společně založili města a království, ve kterých se věnují více či méně malicherným šarvátkám a půtkám, tahanicím o bohatství a trůny, jak už to jen lidé, respektive humanoidi, umějí.

Příběh je vyprávěn dnes populární formou, kterou známe třeba z Martinových knih nebo Expanze – sledujeme střídavě několik hlavních postav a jejich prostřednictvím nahlížíme na svět a události v něm. Seznamujeme se tak nejprve s Marcusem, bývalým slavným vojevůdcem, který prožil velké osobní trauma a s válkou už nechce mít nic společného. Další postavou je Cithrín, mladá dívka a chráněnka Medejské banky, která je nucena prchnout z města, ve kterém žila, a ze života, který znala. Třetím v pořadí je Dawson, šlechtic a důvěrný přítel antejského krále, který se zaplétá do intrik na královském dvoře. A konečně je tu Geder, šlechtický syn a učenec, který politickým hrám nerozumí a nezajímají jej, ale právě proto by jej mnozí rádi v těchto hrách využili.

Všechny postavy jsou poměrně zajímavé, autor se celkem úspěšně vyhýbá obvyklým klišé a snaží se, aby hrdinové příběhu působili životně a neotřele. Asi nejklasičtější postavou je Marcus, cynický a životem okoralý voják, ale s pevnými zásadami a dobrým srdcem. Naopak nejvíce netypickým hrdinou je Geder – šlechtic, který by se nejraději věnoval knihám (čímž je nám, vášnivým čtenářům, ihned sympatický!), ale v politice a v boji je neobratný, ve vztahu k ostatním naivní. Není tedy divu, že je často terčem posměchu a opovržení, na které ve své nejistotě a nezralosti reaguje zkratkovitě, impulzivně a pomstychtivě. Geder byl pro mne jednoznačně nejzajímavější postavou a těším se, že dostane prostor i v dalších knihách. Žádná z postav ale není nudná nebo špatně napsaná a všechny linie, které se samozřejmě občas prolínají, mají jasně daný směr a vývoj.

Díky tomu, že autor klade takový důraz na postavy, je svět jako takový trochu upozaděn. Zápletky se týkají zejména antejského království a věcí s ním souvisejících, byť také často pro fantasy netypických – Cithrínina linie se například hodně točí kolem obchodu a bankovnictví. O ostatních zemích, královstvích, ale i o zmíněných třinácti rasách se toho dozvíme poměrně málo. To ale není míněno jako výtka, ději to neubližuje a autor nám sem tam pustí nějakou informaci jako vějičku – Geder čte starý spis a ejhle, narazí na zamyšlení o tom, za jakým účelem asi draci jednotlivé rasy tvořili… ale znáte to, spisek je neúplný a dá se jeho autorovi vůbec věřit? Takovýchto střípků je v knize mnoho a pěkně celý příběh podkreslují. Má jediná větší výtka tak směřuje k popisům soubojů, které, bohužel, autorovi prostě nejdou. V bitvě v úvodu knihy to ještě tolik nevynikne, ale většina ostatních soubojů je popsána neobyčejně nudně, staticky a nezáživně. Naštěstí je jich jen pár, kniha na nich nestojí (akčních scén je skutečně naprosté minimum) a nabízí dostatek jiných způsobů, jak čtenáře zaujmout.

V Kvartetu vysoké ceny, oné druhé autorově fantasy sérii, která u nás vychází, nám Daniel Abraham představil svět, který je asi originálnější než ten v Dračí cestě, ale pomalé tempo vyprávění mne nakonec odradilo od čtení dalších dílů (možná ale pro mne nazrál čas se k této sérii vrátit, rozhodně to zvažuji). V Dračí cestě, zdá se, našel autor rozumný kompromis. Svět není vysloveně exotický a originální, ale má potenciál zaujmout; děj není překotný a uspěchaný, ale ani rozvláčný; hrdinové příběhu vás osloví a při sledování jejich osudů nemáte dojem tzv. mnohokrát čteného. Dračí cesta je zdařilá, nepochybně nadprůměrná fantasy. Věřme, že si svou kvalitu udrží i v dalších dílech. Osobně se na ně opravdu těším.