Digitální vlna: Ni no Kuni – Wrath of the White Witch
Přes velké množství kvalitních videoher, které se každým rokem dostávají na trh, bývá často obtížné najít pořádné RPG pro celou rodinu. Jak by se asi čerství absolventi mateřské školy dívali na porcování nepřátel v God of War? Měla by snad nukleární rodina pochopení pro společné posezení u Fallout 76? Vynecháme-li produkci firmy Nintendo a omezíme se pouze na vysokorozpočtové tituly, pak se videohry s takto širokou cílovou skupinou hledají opravdu těžko. Možná proto se po více než dvaceti letech vrací na scénu dráček Spyro a nemalá očekávání jsou spojena s příchodem třetích Kingdom Hearts. Jarní vydání druhého Ni no Kuni ovšem připomnělo existenci jednoho z nejpřístupnějších japonských RPG, k němuž stojí za to se po letech vrátit…
Obrázek pro tento díl Vln nám nakreslila samotná © Zuzana Čupová!
Oliver žije s maminkou v městečku Motorville a jako snad každý kluk má rád závodní auta. Když mu kamarád oznámí, že se chystá vyzkoušet novou nadupanou káru, Oliver neváhá. Jenže projížďka nedopadne vůbec dobře. Oliver havaruje, zřítí se s autem do řeky a nebýt maminky, která se k nehodě voláním osudu dostane včas, chlapec by se utopil. Jeden zachráněný život však nahradí druhý. Maminčino slabé srdce náhle vypoví službu a Olivera ovládne smutek. V té chvíli přichází na scénu skřítek Drippy, legrační upovídaný podivín s lucerničkou zavěšenou na nosu, jenž Oliverovi svěří jedno velké tajemství. Vedle tohoto světa se totiž nachází ještě jeden, v němž je hlavní silou magie, a lidé v obou světech jsou dokonce navzájem propojeni. Také Oliverova maminka má spřízněnou duši, čarodějku Aliciu, kterou zajal temný džin Shadar. Když se chlapci podaří Aliciu osvobodit, možná se podaří vrátit k životu i jeho maminku. Zde je kouzelná hůlka, tady brána do druhého světa a dobrodružství může začít.
Bezmála hodinový úvod sloužící k Oliverovu přesunu do druhého světa (Ni no Kuni) zdaleka nepřipraví hráče na všechno, co na něj ve skutečnosti čeká. Ni no Kuni odhaluje tři zubožená království živořící v Shadarově stínu, letitá tajemství, která je nutné rozkrýt, pestrou škálu poznamenaných lidských osudů a malebnou krajinu plnou exotických tvorů. Přímo se nabízí srovnání se ságou Harry Potter, jež byla pro Ni no Kuni bezpochyby velkou inspirací. Stejně jako kouzelník s jizvou na čele je i Oliver obklopený věrnými přáteli, s nimiž čelí nebezpečí, jen místo Voldemorta rozsévá hrůzu Shadar. Druhou velkou inspiraci nachází hra u oblíbených pokémonů. Oliver si brzy osvojí přátelské zvířátko jménem Mitey a později k němu přidá celou řadu dalších, s nimiž vyráží do soubojů a využívá jejich rozmanitých schopností. Zvířátka postupně získávají zkušenosti a za pomoci speciálních artefaktů je lze metamorfovat na vyšší vývojový stupeň.
Zpočátku vcelku lineární hra se po přibližně dvaceti hodinách hraní otevře do mnoha směrů díky novým způsobům přesunu po mapě, čímž se z ní stane plnohodnotné open world RPG, kde je postup limitován pouze úrovní nepřátel, pro kterou nemusí být Oliverova skupinka ještě náležitě připravena. Soubojů je ve hře víc než dostatek, o nenechavou faunu zakopávají hrdinové téměř na každém kroku a konfrontace s tuhými bossy občas připomínají vyčerpávající zápolení ze Souls her, přestože jsou vedeny polotahovým systémem. Ni no Kuni ale není jen o akci, na prvním místě je příběh a vztahy mezi postavami. Jeho mňaukovitost král Tom má problémy s obřím myšákem, obří královna Cowlipha se z neznámých důvodů až nechutně přejídá sýrem a princ Marcassin musí najít hlavně sám sebe, i kdyby kvůli tomu měl cestovat do minulosti. Každé město se může pochlubit svébytnou architekturou a obyvatelstvo si kraj od kraje udržuje jiné zvyklosti. Svět Ni no Kuni tak krásně dýchá životem a rozmanitostí.
Když se řekne Ni no Kuni, v těsném závěsu musí zaznít i zvučné jméno studia Ghibli, jež se podílelo na tvorbě animací a hudby. Joe Hisaishi zkomponoval jeden ze svých nejlepších soundtracků, s nímž dokáže uvést velkolepou scénu stejně hravě jako vystihnout různorodá prostředí a emoce. Rovněž grafická podoba hry k sobě dokáže přitáhnout fanoušky Mijazakiho filmů a přitom je nezklamat. A jak je to vlastně s Bílou čarodějnicí uvedenou přímo v názvu hry? Značka Ni no Kuni se poprvé objevila v roce 2010 na platformě Nintendo DS v podobě titulu Ni no Kuni: Dominion of the Dark Djinn, kde proti Oliverovi stál zlý Shadar. O rok později již na Playstation 3 dorazila rozšířená verze Ni no Kuni: Wrath of the White Witch (mimo Japonsko se hra dočkala vydání až v roce 2013), v níž je Bílá čarodějnice integrována do původního příběhu. Je sice hybatelem všeho zlého, ale po většinu času se skrývá v pozadí a roli hlavního záporáka na sebe stejně jako v předchozí verzi hry bere temný džin. Následkem tohoto propojení má příběh hned dva konce řazené za sebou s gradujícím emocionálním účinkem.
První Ni no Kuni bezesporu rozvlnilo nekonečné digitální moře kouzelnou silou svého zpracování. Interaktivní cesta do fantazie s sebou ovšem kromě úžasné grafiky přináší i to nejdůležitější – dobrý příběh, v němž hrají hlavní roli pojmy jako naděje, odhodlání, láska a přátelství. Tedy hodnoty, které lze univerzálně sdílet bez rozdílu věku.
Související články:
I Have No Mouth, and I Must Scream
♦
1 626 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora
