Označit Palahniuka hned v úvodu za známého autora bizarností je patrně výmluvnější, než začít článek tvrzením, že se jedná o amerického postmoderního spisovatele. Jeho tvorba je spíše klasickou beletrií než něčím, co by snad mělo upoutat domácí příznivce fantastiky, vždyť v sobě také Chuckova díla žádné viditelné nadpřirozené motivy neskrývají… A přesto je Palahniuk k nalezení v databázích fantastické literatury, a to včetně aktuálně znovu vydané sbírky, která si mimo jiné vysloužila nominaci na Cenu Brama Stokera (kde se mimochodem utkala s česky rovněž vydanými sborníky Joea Hilla, Kelly Linkové a Chiny Miévilla). Je tedy na místě věnovat Palahniukovým Strašidlům pozornost?

Strašidla jsou naplněna povídkami a básněmi, které spojuje rámcová novela do jednoho podivuhodného románu. Kniha u nás vyšla v českém překladu poprvé v roce 2007, tedy dva roky po americkém vydání, a letos v lednu se dočkala reedice v nakladatelství Odeon. Kniha se skládá z třiadvaceti povídek, přičemž některé už se objevily v tisku i před tímto souborným vydáním. Je zde cílená podobnost s novelami renesančních autorů, kdy si postavy mezi sebou vyprávějí. Jedná se o dosud neobsáhlejší autorovo dílo, které pochopitelně svou kontroverzností vzbudilo vlnu reakcí. Po přečtení si snáze domyslíte proč. Už úvodní příběh, jenž stojí za hromadným omdléváním posluchačů při jeho předčítání, je nadmíru otevřenou a bez zábran podanou realistickou sondou do života pubertálního chlapce, který přijde při sebeuspokojování v bazénu o kus střev, která mu vycucne čistící filtr.

A dál to není o nic méně podivnější, v podobném duchu se nesou i další příběhy, jež nám vypráví postavy pyšnící se podivnými přezdívkami, z nichž si jde mnohé odvodit. Rámcem, který jednotlivá díla spojuje, je příběh o lidech, kteří se vzdali svého běžného života, aby se nechali zavřít do opuštěného divadla jen s nejnutnějším vybavením a vytvořili svá nejlepší umělecká díla. Záhy však vyplývá, že projekt byl jen zástěrkou pro experiment vyšinutého pana Whittiera, který potřeboval schrastit pokusná morčata. Na svou tvorbu záhy nikdo nemá ani pomyšlení a místo idylické inspirace přichází jen ukrutná touha dostat ze za každou cenu ze zajetí – dostat se ven.

O ději je zbytečné cokoliv sáhodlouze prozrazovat, protože by to bylo jen opakováním anotace, která před nás jasně vyloží karty a jde právě o prohlížení každé z nich specifickou formou. Najdete zde hořkou satiru, exkurz do sociálního zázemí americké společnosti i nástin postmoderní společnosti s jejími všemožnými tvářemi. Zjistíte nejen jak zabít člověka masáží nohou, jak si zachovat anonymitu ve vyřvaném showbyznysu a čeho se vyvarovat u masturbace… Úvodní motiv zase odkazuje na populární reality show o domě, kam se necháte zavřít a všemi sledovat. Že účastníci začínají brzy bláznit a na povrch se vynořují nejen jejich životní příběhy, ale i ty horší stránky charakteru, je asi očekávatelné.

Palahniukova tvorba je dosti specifická – brutální, obsahově místy nechutná a bizarní, ale zároveň propracovaná a ukazuje na jeho spisovatelské kvality, které jsou prací s textem počínaje a vykreslením charakterů postav konče velmi vysoké. Vzhledem k závažným tématům a žurnalistickému stylu psaní není kniha žádnou jednohubkou, ale látkou, nad níž se vyplatí přemýšlet, dávat si mezi ní pauzy a také počítat s tím, že čtete něco, co ocení především náročnější čtenář než běžný fantasta, který chce rychle plynoucí oddechovku na pobavení. Pokud však vyhledáváte typ inteligentní a intelektuální literatury, je Palahniuk skvělou volbou.

Žánrově by se sice dalo mluvit o jakési aspiraci na horor, ale to, čeho se vám v těchto knihách dostane, je spíš až úděsně podrobná analýza psychologie jednotlivých charakterů, která může být vpravdě děsivá. Násilí a nechutnosti zde ovšem nejsou čistě samoúčelnou vatou, ale nedílnou součástí tématu, i když místy trochu přemrštěné ve svých popisech a důsledcích. Vše je pojato nepokrytě realisticky a otevřeně a autor si rozhodně nedělá problém s tím, aby něco zaobaloval. Náměty jednotlivých povídek jsou částečně nápady z běžného života, ale podané s nepopíratelnou dávkou cynismu, který může snadno vyvrcholit třeba do absurdity. Přesto se autor s patologickou zručností zaobírá plasticitou lidského charakteru se všemi úchylkami, které rozebírá, ale neodsuzuje – ponechává prostor čtenáři, aby si utvořil vlastní názor. Někteří budou četbou znechuceni (mně osobně to nevadilo a myslím, že i zdejší čtenáři jsou poměrně otrlí) už u obsahu, jiní tehdy, kdy si uvědomí, že by na každém z těch příběhů mohlo být zrnko pravdy. Jak to budete snášet vy?

Chuck Palahniuk: Strašidla

vázaná, překlad Richard Podaný, obálka Ivan Brůha, 392 stran, 349 Kč