K hororům vždy neodmyslitelně patřila erotika. Stačí vzpomenout na nespočet scén s mladými páry užívajícími si v autech, než k jejich uším dolehnou kročeje nadpřirozeného zabijáka, nebo na záběry sprchující se dívky, na kterou krom teplé vody dopadne také stín vraha s nožem. Obě emoce – strach a vzrušení – k sobě v rámci hrůzostrašného žánru neodmyslitelně patří, což si náležitě uvědomují i autoři eroticky laděných hororových povídek z antologie Poslední polibek, kterou nedávno vydalo nakladatelství Nová forma. Do útlé publikace s jen o něco více než sty stranami přispělo devět autorů a je dosti pravděpodobné, že znalci české fantastické scény se s některými jmény nesetkávají poprvé a jistě ani naposledy…

Antologie bohužel citelně postrádá úvodní slovo, v němž by editor Honza Vojtíšek poodkryl důvody jejího vzniku a editorský záměr, s nímž jednotlivé povídky vybíral. Neopomenul však přispět alespoň autorsky, což bývá diskutabilním a mnohými podezřívavě nahlíženým krokem, jenž by si odůvodnění možná rovněž zasloužil. Jediným pojítkem vyplývajícím z přiložených autorských medailonků se zdá být spojení naprosté většiny zastoupených autorů s internetovým magazínem Howard. Nechybějí ani ilustrace, přičemž se každá z prací může pyšnit vlastním ilustrátorem, jenž se pokusil dodat příběhu další rozměr.

Martin Štefko otevírá knihu povídkou Hodinový manžel se slevou. Bob je podnikatel, jenž nabízí nezadaným ženám domovní opravy, a pokud o to stojí, i jejich srdcí a klínů. Do prekérní situace se dostane, když se nechá doporučit k zachovalé starší dámě na westminsterské samotě. Autor trochu tlačí na pilu při popisu sexuálních aktů, ale nejde o nic nadmíru rušivého. Tajemno se postupně stupňuje a vše zakončuje neočekávaná pointa. Litvínovský autor Miroslav Bula se představuje povídkou Dívka z útesu, v níž hrdina příběhu potká kdesi u skotského pobřeží zbídačenou dívku, která krom vlastních sexuálních „hodnot“ ukradne i něco, o co by jistě nerad přišel. Hezký pokus o horor, ale opět tu převládá spíše popis sexuálních praktik a na samotný děs zbylo prostoru jen málo.

Známá česká spisovatelka Anna Šochová se vytasila s bravurní, čtivou a rovněž vtipnou povídkou Plejboj, které se dá vyčíst snad jen absence hororového prvku. Dvě sestry v ní společné nacházejí zalíbení v umělci, jenž není tak úplně člověk. Honza Vojtíšek napsal povídku Až ten druhý, v níž se opět děsu nedočkáme, o to má ale barvitější pointu a čtivost jí rovněž nechybí. Ostatně první věta mluví sama za sebe: „Když mi Barbara, má kolegyně, v kancelářské kuchyňce během vaření kávy navrhla, zda bych jí nechtěl dělat doprovod na swingers party, brada mi třískla o podlahu a já poprvé v životě oněměl.“ Robert Poch čtenářům nabízí kratičkou povídku s názvem Ten, kdo se dívá o únosci a vrahovi žen, v níž se ovšem nedočkáme ničeho objevného, o pointě nemluvě, pouze myšlenkových pochodů odehrávajících se v hlavě monstra ukrytého v lidské kůži.

Duo Petr Boček a Miloslav Zubík společně vytvořili Slast potkávání a je třeba smeknout, jak je tato dvojice sehraná. Na textu nelze rozeznat odlišný styl, a pokud by člověk nečetl medailonek, nenapadlo by ho, že jde o práci více autorů. Tentokrát je nám představen mladý muž s podivnou sběratelskou mánií. Pointa možná není až tak překvapující, dohání to však razancí, s níž vás v závěru zasáhne. Laura od Romana Bílka je nejkratší povídkou sborníku, a tak v ní není prostor na žádné vysvětlování a pointy. Čtenář je vhozen do noční domácnosti mladého páru, z něhož jeden není tím, za koho se vydává. Jde o klasickou jednohubku, v níž netečnost jedné z hlavních postav ke krvavému masakru vyvolává ty správné emoce.

Tajemstvím opředený spisovatel publikující pod pseudonymem Diuk se zhostil patrně nejlepší a nejpropracovanější povídky antologie. Jeho Dřevěná sesle je jedinečná svým stylem, jazykem i balancováním na rozhraní šílenství a reality. Přestože nevyvolává děs, ční svou originalitou nad ostatními. Surrealistické popisy bitevního pole se do čtenáře zaryjí hlouběji než prsty hladového umrlce. Knihu pak uzavírá Kristina Haidingerová s prací nazvanou Trest, v níž sledujeme mnicha, jenž se nechal svést čarodějnicí k hrůzným činům. Povídka je příjemným zakončením, jednotlivé odstavce přímo dýchají stupňujícím se děsem a nechybí ani vítané odhalení mnichovy nepříliš bohabojné minulosti.

Přestože kniha láká atraktivním propojením erotiky a děsu, přesvědčivého koktejlu obou ingrediencí se v ní příliš nedostává. Většinu prací lze označit za fantastiku s lehkým nádechem hororu, poctivé budování napětí zpravidla chybí. Za čistokrevné horory lze označit snad jen úvodní povídku Martina Štefka a naopak závěrečnou z pera Kristiny Haidingerové. Poněkud hloupě pak působí upozornění ze zadní strany obálky (pro jistotu opakované i uvnitř knihy) o přístupnosti textů pro čtenáře nad osmnáct let. Dokonce ani knihy Stephena Kinga či Cliva Barkera, kteří se stejnou směsí motivů rovněž často a více než barvitě pracují, zpravidla podobná prohlášení neobsahují ani nepotřebují. Těžko očekávat, že vám budou knihkupci kontrolovat občanské průkazy. Na závěr však povídkám nelze odepřít kvalitu, s níž milovníky fantastiky rozhodně neurazí, jen nepodlehněte slibům a marnému očekávání…

Honza Vojtíšek sest. Poslední polibek

brožovaná, obálka František Tácha, 110 stran, 109 Kč

Vítejte u desátého a posledního dílu seriálu, který přináší mapování oblasti domácího literárního hororu. Mnozí tvrdí, že žánr hrůzy je v rámci fantastiky jakýmsi opomíjeným bratříčkem, další k tomu ještě přidávají, že u nás moc nevychází, a když už, tak jen ten překladový. Osobně si nemyslím, že situace je až tak hrozivá, jak se mnohým zdá, nicméně je jasné, že k ideálnímu stavu má rovněž daleko. Jednodušší je samozřejmě nad stavem věcí lkát, ale lepší bude s tím něco udělat. Tak se zrodila idea Nalezenců černého románu, série článků, v nichž bude nejprve formou krátké recenze představeno dílo, které v poslední době vzešlo z temné líhně, přiložen medailonek autora a závěrem bude položeno i několik otázek. Dámy a pánové, fanoušci literárního hororu, jako desátá bude z komnaty strachu a hrůzy na denní světlo, které nemusí každému dělat dobře, vynesena spisovatelka Kristina Haidingerová a její román Děti Raumy (2019).

Violeti podruhé vycházejí na světlo

Román Děti Raumy Kristiny Haidingerové je součástí ságy Violetů; jedná se o pokračování jedné dějové linie knihy Ti nepohřbení (2014), ale zároveň je nutno upozornit, že obě knihy fungují i samostatně. Hlavními postavami jsou poněkud netradičně definovaní upíři – Violeti. Autorce jistě slouží ke cti, že si dala tu práci a inovovala zaběhlé postupy, které se některým již mohou přejídat. Zvláště když se často tvrdí, že se v rámci upírů nedá nic nového vymyslet. Už úvodní scéna, která se odehrává na rockovém festivalu ve Vizovicích, nejenže zaujme svou apokalyptickou brutalitou, ale zároveň čtenáře patřičně navnadí a vtáhne do příběhu. Podobný postup lze najít například v Kingově thrilleru Pan Mercedes, kde se v úvodu také dočkáme krutosti na nevinných obětech, aby bylo následně pomalu rozmotáváno klubko dějových událostí, charakterů i dílčích zápletek. Na rozdíl od zmíněné knihy se ale Kristině Haidingerové povedlo na závěr přivést zlo v plné síle na scénu ještě jednou.

Na druhou stranu zde ale také nalezneme postupy a dějové momenty, které jsou předvídatelné. Chování jednotlivých aktérů lze předem vcelku snadno vytušit. To však v žádném případě nesnižuje čtivost knihy. U Dětí Raumy je cítit, že se autorka v literárním řemesle oproti předchozím počinům opět posunula o notný kus vpřed. Má mnohem jasnější představu, jak své myšlenky vyjádřit. A navíc – nejen díky klasickému a oblíbenému tématu – má román potenciál zasáhnout širokou základnu čtenářů a čtenářek fantastiky. Sága o Violetech se, podobně jako některé její postavy, tak stává jedním z nejžhavějších počinů současného tuzemského literárního hororu.

Kristina Haidingerová (*1980)

Narodila se v Příbrami. Je málomluvná do prvního absinthu a věčně nespokojená perfekcionistka. Věnuje se literární tvorbě, ilustraci, redaktorství a fušovala i do hudby. Má ráda jazyky, tvrdou hudbu a vodu v jakémkoli skupenství. Od dětství psala a kreslila do šuplíku. Její první publikovanou prací je hororová povídka Zrůdné hry, která se umístila v soutěži Rokle šeré smrti (ročník 2014). Téhož roku vydalo nakladatelství Netopejr její se jmenovanou povídkou související debutový román Ti nepohřbení. Další texty o Violetech – Nepohřbených se objevily ve sbornících Poslední polibek (2016), Ve špatný čas na špatném místě (2017) a Žena s drakem (2018). V roce 2016 vyšel autorčin druhý román – eroticko-historické drama Richardovy živé hračky (Netopejr), kterým vyjádřila svůj nesouhlas se směřováním BDSM žánru i nadužíváním vulgarity v literatuře. Letos opět u nakladatelství Netopejr vyšel její třetí hororový román pod názvem Děti Raumy. Ilustrace publikovala ve všech svých knihách, dále v dark fantasy Drak bere vše, Krev teče vždycky červená nebo magazínu Howard. Autorka se aktivně zasazuje o propagaci hororu jako samostatného žánru, organizuje festival HorrorCon a je editorkou jeho knižní řady (Ve špatný čas na špatném místě, Může se to stát i vám a chystaná Dokud nás smrt nerozdělí). Je redaktorkou webů Děti noci a Vanili.cz. Více o autorce a její tvorbě na jejím webu.

Tví Violeti dostali do vínku nejen upírské schopnosti, ale řekněme i nadstavbu schopností a určitou mytologii pokolení, přemýšlíš nad svými postavami v této hloubce, tvoříš jim třeba rodokmen? Je pro tebe důležité, aby tvé příběhy dostaly i tento rozměr a nejen „pouhou“ příběhovou linii?

Je to důležité pro celkovou provázanost děje i pro samotné postavy. Violetům jsem připsala mnohé – já bych spíše vyzdvihla jejich přirozené „neschopnosti“ a omezení, prokletí, které částečně pochází ze samotné povahy člověka, a které tím pádem svým způsobem dědí. Příběhy všech (anti)hrdinů se postupem času prolínají. Některé z vedlejších postav se dočkaly dokonce „svých vlastních“ povídek.

Na začátku každé kapitoly používáš úryvky textů metalových kapel, co by to mělo říct tomu, kdo poslouchá zcela jiné hudební žánry a je metalem, potažmo jeho lyrikou, netknutý? Není to vlastně takové zažité klišé, že metalisti jsou tvrďáci, a proto frčí na hororech, okultismu a temnotě v té nejzáhrobnější podobě? Jaký je podle tebe vztah mezi metalem a hororem a co tohle spojení dává tobě samotné?

Ve většině knih přidávám úseky skladeb, které mě při psaní dané kapitoly inspirovaly. Mnohdy je to nedopovězená myšlenka, která ve mně dlouho klíčila, hudební text jí byl malý, zkrátka úplně nestačil popsat vše, co ve mně ten moment vyvolal. Hudba mě vůbec k psaní přivedla, takže jí ty citáty svým způsobem dlužím. Jsou pečlivě vybírané tak, aby napověděly i těm, kterým hudba nebo lyrika nic neříká. K tomu propojení metalu a hororu – pravdou je, že spousta kapel má hororovou pódiovou šou, spousta posluchačů se stylizuje poněkud strašidelně, mají rádi hororové filmy, i když čtenářů mezi nimi bohužel zase až tak moc není. Tvrdou hudbu poslouchám už přes dvacet let, ale četla jsem vždy spíš klasiku, autory hororu jsem začala potkávat teprve nedávno. A s těmi tvrďáky… myslím si, že metalisti a lidi, co frčí na hororech, jak říkáš, jsou ve skutečnosti paradoxně mnohem ohleduplnější a citlivější, než zbytek „běžné“ populace.

Z historické podstaty by měli být upíři bráni spíše jako krvelačné bezcitné bestie, ale současnost je výrazně změnila. Někteří fanoušci je vlastně považují za velmi sympatické a romantické bytosti a mají k nim podobný vztah jako k domácím mazlíčkům. Hodně se změnil i jejich vizuál. Jak to vnímáš ty, coby autorka literární upírské ságy? Snažíš se mezi těmito pohledy na věc najít kompromis, nebo jsi příznivcem jednoho stanoviska? Máš třeba rozdílný vnitřní pocit, když o tvém díle hovoří někdo, kdo je obdivovatelem gotického románu a někdo, kdo žije v tom, že i on sám je součástí komunity vampýrů?

Už se trochu ošívám z onoho výrazu „upír“, protože pod tím pojmem si dnes lze představit kdeco (tím se ale nechci nikoho dotknout, protože svůj příběh si každý má právo vytvořit po svém, sama jsem někdy v jedenácti sepsala spoustu romancí mezi upíry a vlkodlaky). To označení je zkrátka zavádějící, takže se mu vyhýbám i v samotných knihách. Do mytologie nepohřbených jsem od (původních) upírů převzala pouze pití krve – Violeti potřebují lidskou krev ne ani tak kvůli přežití, jako spíše ze snahy udržet si/navrátit si lidskou podobu, a také kvůli čemusi, co je hodně inspirované drogovou závislostí. Violeti by zrovna tak mohli být nazýváni zombiemi a ti, kteří byli pohřbeni, jimi ve své podstatě jsou. Zbytek je založen na zcela jiných základech. Knihy dosud oslovily spíše žánrově ne zcela vyhraněné čtenáře, kteří mají rádi především příběhy, ale hororu se neštítí a neurazí je nějaká ta tvrdší erotika (případně nehudrují nad jejím nedostatkem). Nikoho z komunity Vampýrů zatím neznám, takže o jejich názoru si obrázek neudělám…

Úvod Dětí Raumy se odehrává ve Vizovicích, část také ve Zlíně, ale z obou knih je patrné, že vše podstatné je situováno na chladný sever, do Země tisíce jezer. Děj tvého dalšího románu Richardovy živé hračky se zase odehrává v Berlíně, nepřijdou ti tuzemské lokace pro tvá díla vhodná nebo by tě příliš svazovala detailní znalost prostředí? Funguje na tebe genius loci cizího prostředí a kultury více, než důvěrně známá místa?

Múza mě přepadá kdekoliv a kdykoliv se jí zachce, což je někdy docela sranda. Jde o okamžik, kdy se ocitám chtě nechtě v cizím příběhu. Může jej spustit určité místo, souhra náhod, vzpomínka na vlastní zážitek, nebo samotné postavy. Těžší je udělat si čas všechno posléze přenést do psaného slova. To, kde se zrovna nacházím, považuji za bonus či odměnu, inspiraci zadarmo. Daným zemím (a hlavně jejich přírodě) jsem vděčná za každý okamžik, ať už je to Finsko, Česko nebo třeba Egypt.

Své knihy si i sama ilustruješ. Je to ta nejlepší možnost, když postavy vlastně po celou dobu vzniku díla vidíš v hlavě? Vznikají nejprve nákresy jednotlivých postav, nebo vše tvoříš až při samotném dokončování knihy? Dostáváš nabídky na ilustrování i od svých spisovatelských kolegů?

Ilustrace tvořím současně s příběhem, postupně je doplňuji. Postavy mi tak ožívají před očima, učím se vidět jejich očima, sžíváme se spolu. Nabídky dostávám, ale skutečně jen od kolegů, protože ilustrované knihy se dnes většinou nevyplácí ani spisovatelům, ani výtvarníkům.

Přijde mi, že jako jedné z mála tuzemských autorek ti jde také o to, jak budou knihy ve výsledku vypadat po vzhledové stránce – jak moc do tohoto můžeš nakladateli zasahovat? Máš taky precizně udělané webovky, ke svým knihám točíš trailery, fotíš záložky apod. Je pro tebe tahle stránka sebepropagace důležitá? Myslíš si, že by čtenář, který si tvou knihu koupí, měl dostat i něco navíc? Stejně jako by se fanoušek měl dostat ke všem informacím, které ho zajímají? Snažíš se například vycházet z toho, co ti chybí u tvých literárních oblíbenců?

Tahle omáčka je z velké míry výsledkem snažení několika fanoušků a souhry náhod. Například na jednom festivalu jsem potkala dvojici, která se jak vzhledem, tak chováním velmi podobala dvojici hrdinů z první knihy. Spolu s dalšími jsme udělali fotky, které se dají dodnes použít k jakékoli propagaci, zúčastnění mají z výsledku radost, můžeme potěšit ostatní, což je naplňující samo o sobě. Zároveň si myslím, že ke knize není tak úplně třeba mít něco navíc, protože je to médium, jehož prodejní cena je většinou nízká. S nakladatelem se snažíme, aby čtenář dostal především hezkou a zajímavou knihu, hodně dbáme na sazbu a hlavně na úroveň jazyka. Mám poměrně volnou ruku, jen se musím vejít do určitých zavedených šablon nakladatelství, což bývá horší třeba při domluvě s grafiky na výrobě obálky. Zatím jsme se ale nakonec vždycky všichni nějak domluvili, a výsledky jsou, myslím, velmi pěkné. Co se webovek týká – ty vznikaly společně s romány. Čtenář se zde může dozvědět všechny aktuální informace, což mnoho autorů skutečně nenabízí (přiznám se, že pomáhají také mně, když se občas ve svém univerzu či chronologii ztratím). Při samotné tvorbě nebo aktualizaci webu si také mohu trénovat různé grafické šílenosti, mám kam odkládat různé nevyužité ilustrace a tak podobně.

Co máš nejbližší době ve svých autorských plánech? Dočkáme se nových Violetů, nebo máš v plánu něco zcela jiného?

Teď připravujeme e-knihu Dětí Raumy a předchozího erotického románu. Na podzim by měla vyjít třetí antologie edice HorrorCon. A pak… kdoví? Přiznám, že se poohlížím po trochu jiném druhu umělecké ventilace, ale vše je zatím v plenkách.

Nalezenci černého románu: 

Jan Pavlas ♦ Václav Votruba ♦ Honza Vojtíšek

Boček – Zubík ♦ Miroslav Pech ♦ František Šmehlík

Martin Štefko ♦ Anna Šochová ♦ Pavel Renčín

Vítejte u sedmého dílu seriálu, který přináší zprávy z oblasti domácího literárního hororu. Mnozí tvrdí, že žánr hrůzy je v rámci fantastiky jakýmsi opomíjeným bratříčkem, další k tomu ještě přidávají, že u nás moc nevychází, když už, tak jen ten překladový. Osobně si nemyslím, že by situace byla až tak strašidelná, jak se mnohým zdá, nicméně je jasné, že k ideálnímu stavu má také daleko. Jednodušší je samozřejmě nad stavem věcí lkát, ale přijde mi, že bude lepší s tím něco udělat. Tak se zrodila idea Nalezenců černého románu, série článků, v nichž bude nejprve formou krátké recenze představeno dílo, které v poslední době vzešlo z temné líhně, přiložen medailonek autora a závěrem bude položeno i několik otázek. Dámy a pánové, fanoušci literárního hororu, jako sedmý bude z komnaty strachu a hrůzy na denní světlo, které nemusí každému dělat dobře, vynesen spisovatel a nakladatel Martin Štefko a jeho postapokalyptický zombie western Mrtví kráčí po zemi: Život v ráji (2017).

Kovboj, zombíci a bakchanálie edenu

V roce 2014 vydal Martin Štefko svůj debutový román Mrtví kráčí po zemi, jenž se odehrává v postapokalyptickém světě, kde nemrtvých neubývá a živých je čím dál míň. Hlavní postavou je chlápek, který se v téhle nelehké situaci stylizoval do hrdiny z Divokého západu a podle toho se i pojmenoval – Kovboj. Autor tím odstartoval nejen svou románovou tvorbu, ale navíc položil prazáklad vlastnímu nakladatelství Golden Dog. Kojoti mnohokrát zavyli a hromada nábojů se vystřílela, než světlo umírajícího světa spatřilo pokračovaní Mrtví kráčí po zemi: Život v ráji. I když se vlastně jedná o prequel, tedy příběh, jenž se chronologicky odehrává před tím, co už bylo vyřčeno…

Problémem podobně pojatých pokračovaní, zvláště u autorů, kteří jsou teprve v první etapě své spisovatelské dráhy, může být, že „dvojka“ je jednoduše lepší a vypsanější než jednička. A to se stalo i u Martina Štefka. Dostává se nám příběhu z předchozí části Kovbojova života, která je oproti té pozdější mnohem pestřejší, propracovanější a zajímavější. Přitom se už odehrává ve světě „poté“. Kovboj dorazí do osady, která se absolutně vymyká tomu, co se děje za jejími branami. Zdejší komunita žije v klidu a míru, s dostatkem zásob i vzájemného porozumění. Ráj na zemi, chtělo by se říct. Jenže hlavní postava je přesvědčená, že když je něco na povrchu přímo ideální, musí uvnitř rejdit červi a pod slupkou to zahnívat. I proto se zde rozhodne nějakou chvíli zůstat a je rozhodnut záhadu odhalit. Navíc mu to ve výsledku skýtá dost výhod i povyražení, zatímco „tam venku“ to zas taková zábava není.

Pokud budeme k tomuto příběhu hledat paralely v současné popkultuře, můžeme poukázat směrem ke komiksovým The Walking Dead. Jednotlivé postavy více než dvacetičlenné komunity jsou totiž propracovány a mají svou psychologii – důvod žít, důvod proč jednají, jak jednají. Nejsou to jen „mydliči“ prosekávající se příběhem jako princ trním růží. Navíc to ani není elitní vyhlazovací komando, ale především nečernobílí lidé s dobrými i špatnými vlastnostmi. Samozřejmě k akčnímu boji s nemrtvými dojde, ale není to zrovna základ, na nemž by byl děj postaven. Přitom se všichni řídí pravidly, aby jejich společenství mohlo fungovat a přežít. Na druhou stranu se díky cynické samorostlé hláškující postavě Kovboje nevyhneme ani přirovnání ke škatulce, které se říká Česká akční fantastika. Štefkův hrdina je prostě přes všechno špatné a prohnilé, co v sobě má, pořád sympaťák, se kterým můžete procházet příběhem a nemáte z něj osypky. Tahle variace na zombie apokalypsu má rozhodně spád a vůbec není hloupá, sice nedostaneme nic, co by bylo třeskutě originální a mělo přesahy kdovíkam, ale on kolikrát dobře napsaný čtivý román se zápletkou a tahem na branku bohatě stačí.

Martin Štefko (*1986)

na základní škole psaní neměl rád, ale jakmile se seznámil s pány Herbertem, Kingem, Dickem a dalšími, uvědomil si, že má v hlavě světy, které chce objevovat. A tak nakonec psát začal. Nejprve do šuplíku, později se snažil publikovat, hlavně povídky. Kniha Mrtví kráčí po zemi (2014) se stala jeho prvním vydaným románem, vzápětí byla následována knihami Nikdy se nepřestala usmívat (2015), Agentura 1: První tým (2016), Mrtví kráčí po zemi: Život v ráji (2017) a Zatracenci (2018), jež vyšly v jeho vlastním nakladatelství Golden Dog. Své povídky publikoval ve sbírkách Sto hororů ve sto slovech, Za tebou a Poslední polibek. Starší povídky pak ve sbírkách Pěna dějin, Technokouzla anebo ve sborníku 66+6 hororů ve sto slovech. Věnuje se i psaní článků, především pak recenzím zaměřeným na komiksovou a filmovou tvorbu.

Jak jsi dospěl k tomu, že ses rozhodl napsat pokračování Mrtví kráčí po zemi? Byla postava Kovboje tak silná, že ses jí nemohl v mysli zbavit? Kde se vůbec vzala ta potřeba smísit postapokalyptický zombie svět s westernovým hrdinou? Máš v oblibě podobné žánrové „průniky“?

Kniha Mrtví kráčí po zemi měla být jedinou, neměla mít pokračování, ani nic jiného. Kovboje jsem opustil a měl jsem za to, že už se s ním nesetkám, i když jsem to nutně nevylučoval. První kniha končí, jak končí, a já jsem věděl, že nechci pokračovat. Jenže pak jsem měl zase chuť napsat něco se zombie. Nechtěl jsem psát o Kovbojovi, měl jsem představu jakéhosi ostrova v sopce, jednoduše místo, které je v knize Mrtví kráčí po zemi: Život v ráji popsáno, kde se odehrává většina děje. Říkal jsem si, že by bylo skvělé na tohle místo zasadit rádoby utopistickou společnost ve světě nemrtvých. Ta myšlenka se mi chvíli válela v hlavě, ale nedal jsem ji na papír.

Až mě pak jednou napadlo, že tohle by vlastně mohlo být místo, kam se Kovboj na své cestě podíval. A v tu chvíli mi to dalo smysl a ten příběh se začal psát sám. Navíc si myslím, že Kovbojův styl – z hlediska formy knihy – je dostatečně zajímavý na to, aby utáhl minimálně dvě knihy. Třetí raději nevylučuji, ale aktuálně v hlavě žádný námět nemám, se zombie už jsem napsal něco jiného, co jsem situoval do českého prostředí, ale to zatím leží v šuplíku. Ta potřeba ani nebyla tak potřebou, jako spíše jedním takovým nápadem. Prostě jsem seděl a chtěl jsem napsat zombie příběh. Trochu jinak. A napadlo mě, že by bylo super napsat zombie western. Vylezlo z toho něco jiného, ale ten zombie western jsem pak vážně napsal. Taky leží v šuplíku a práší se na něj. Třeba ho někdy ještě vytáhnu.

Co se žánrových průniků týká, mám je rád. Ne že bych je nutně vyhledával, ale líbí se mi, že se nemusím nechat svazovat. Mojí žánrově nejčistší knihou je western Zatracenci. Nejvíce je to, jak se nechci nechat svazovat, patrné na Agentuře. To je série, kde chci mít prostě všechny možné žánry, všechno, co mě baví. Takže je tam něco ze superhrdinských komiksů, ze sci-fi, z akčních filmů, samurajských filmů, ale přijde i něco z kaiju… V tomhle vidím určitou krásu tvorby. Nenechat se omezovat, pokud tím člověk neničí příběh. A to doufám nedělám.

V předchozí (z hlediska roku vydání) knize hledal Kovboj Stephena Kinga, takže mě zajímá, co hledá nyní? A trochu se vrátím – proč vlastně vznikl ten nápad hledat slavného spisovatele v hororovém románu? Když si to přečtu v anotaci knihy, nevím, jestli to náhodou není „jen“ nějaký reklamní tah, jak to vnímáš ty a jaký byl původní záměr?

Tohle je docela dobrá otázka – a tady se ukáže moje naivita. Dát tam Stephena Kinga byl prostě chvilkový nápad. Znělo mi to krásně ujetě – hlavní motivace člověka, proč jít dál, proč pokračovat, je hledání Stephena Kinga. Mám rád béčkové náměty. Prostě bláznivý nápad, který jsem chtěl použít. Je to také můj hold Kingovi, kterého jsem četl, vyrůstal na něm a nechal se jím ovlivnit. Popravdě jsem v tom nikdy reklamní tah neviděl. Vlastně mě to ani nenapadlo, kdyby ses na to nezeptal… V tom bych viděl tu svou naivitu.

Co se týká nové knihy, která dějově předchází, tam Kovboj Kinga ještě stále nenašel, takže za ním směřuje, chce mít deset tisíc zabitých nemrtvých, ale mimo to přemýšlí, že by se usadil. Osada, na kterou náhodou narazí, k tomu doslova vybízí. Jenže to by nesměl být on, cynik, aby neviděl něco prohnilého ve státě dánském.

Svět zombies je kapitola sama pro sebe, jak ho vnímáš? Máš v něm oblíbená díla? Myslíš, že dnes ho jde ještě pojmout nějak originálně, dát mu nový rozměr? Po upírech se na výsluní zájmu vrátili právě zombíci, tipneš si, co bude následovat – vlkodlaci, monstra, mumie…?

Mám svoje oblíbená díla. První Romerovu zombie trilogii, i když nejvíce mě dostala Noc oživlých mrtvol, a pak komiksová série Živí mrtví (The Walking Dead) – opravdu komiks, seriál ne. Tohle jsou esence moderních zombie a myslím si, že už nic komplexnějšího přijít nemůže. Nějaké originální prvky nebo originální pojetí určitě vzniknout může, i zombie westernem jsem se o to snažil, ale nový rozměr už asi ne. Rád se ale nechám překvapit.

Ve vlkodlacích nebo mumiích bych moc velký potenciál neviděl, ty vnímám jako spíše okrajové postavy. To monstrum, pokud budeme obecní, tam je přece jen ten potenciál větší, protože monstrem může být cokoli. Sám mám monstra rád, především pak ta japonská, jako jsou Gojira nebo Mosura. Hodně letí duchařský horor, protože se chytlo pár dobrých filmů, ale pokud se týká literatury, osobně bych ocenil horor, kde bude ubývat fantastických prvků, horor, který bude realistický, temný, psychologický. Míra Pech naznačil, že to jde, doufám, že bude víc takových autorů, kteří to dovedou.

První knihu o Kovbojovi jsi zkoušel nejprve vydat přes crowdfunding, nakonec jsi ji vydal na vlastní náklady u nakladatelství, které vyrábí „knihy na klíč“. Hned poté si založil vlastní značku Golden Dog. Můžeš přiblížit, jak jsi do tohoto cíle dospěl a jakou máš zkušenost s jednotlivými formami vydávání?

Crowdfunding je pro lidi, co už mají jméno, anebo mají hodně známých, anebo se umí na internetu propagovat. Já tohle neuměl – s tou propagací pořád tápu –, a tak mi crowdfunding nevyšel. Ale rozhodně bych nad ním nelámal hůl. Sám bych ho ještě někdy zkusil, možná jen proto, abych se přesvědčil, že to funguje. Anebo zase narazil.

I když mi nevyšel crowdfunding, stále jsem chtěl knihu vydat. A tam mě inspiroval Honza Vojtíšek, který si vydal knihu u nakladatelství Nová forma. Řekl jsem si, proč to taky nezkusit. Já jsem nejprve s Mrtvými obesílal nakladatele, ale když už měli zájem, tak jedině ve chvíli, kdy bych se na vydání finančně spolupodílel. To už jsem si řekl, že bude jednodušší si knihu zaplatit celou sám a udělat si ji tak, abych s ní byl spokojený. A to se mi povedlo. A myslím, že je to celkem povedená kniha, i když by přece jen ještě vyžadovala korekturu. Ale třeba s obálkou jsem nesmírně spokojený. Také proto, že obálky si nikdy nedělám sám, ale chci dát prostor nadaným lidem.

A tohle mě tak trochu vedlo k tomu, abych si udělal nakladatelství. Stejně už jsem měl nad vším kontrolu, tak proč to nepojmout trochu profesionálněji. Jasně, lidi na mě budou koukat jako na někoho, kdo prostě neměl na to, aby ho někdo vydal, a tak si to vydává sám. Snažím se to ale dělat co nejlépe a s každou další knihou se chci zlepšovat. A nakladatelství jsem zakládal i proto, abych mohl vydávat i jiné autory. Zatím je to jen Honza Vojtíšek, ale letos by se řady mohly rozrůst. Na to se docela těším, i když je to boj. Vlastní nakladatelství je rozhodně nejnáročnější způsob vydávání. Asi jdu rád proti zdi.

Co má Golden Dog už za sebou a jak vidíš a plánuješ jeho budoucnost? Na co se mohou čtenáři letos těšit?

Zatím má za sebou především moje knihy, kterých už je pět – počítám i první Mrtvé, protože jsem je u sebe vydal elektronicky. Nebudu tvrdit, že prodeje jsou nějaká sláva, jdu si holt svou cestou, která není dostatečně agresivní, nepropaguji se tak dobře, jak bych měl, ale snažím se na tom pracovat. Kromě mých knih už jsem ale vydal sbírku Honzy Vojtíška – Sešívance – a také sbírku Za tebou, kterou Honza dával dohromady. Není toho málo, ale zatím to nebylo dělané tak, abychom se dostali víc do povědomí. To bych chtěl změnit.

Rok 2019 je pro mě trochu přelomový v tom, že chci začít vydávat i další autory. Snažím se hledat nové tiskárny a našel jsem jednu skvělou, která mi vytiskla western Zatracenci v lepší podobě, než jsem očekával. Mám korektora, mám výborného grafika, který z dobré obálky udělá skvělou. Teď jsme změnili logo, představili nový web. Chci prostě, aby to fungovalo lépe, profesionálněji, dát tomu šanci a dát šanci autorům, o nichž si myslím, že jsou dobří.

Žánrově se bude Golden Dog primárně soustředit na horor a pak na moje knihy, které jsou prostě kategorie sama o sobě. Myslím si, že tu máme v hororovém žánru spoustu dobrých autorů, kteří si zaslouží, aby byli v knihkupectvích. V jednání mám aktuálně tři – Honzu Vojtíška a jeho první román, Petra Bočka a jeho román – vlastně také první, protože Hrobořadí můžeme považovat za novelu – a Annu Šochovou se sbírkou povídek. Snad jsem to teď nezakřiknul, ale tohle jsou lidé, kteří mě baví a s nimiž jednám. Ti by mohli letos vyjít.

A co máš v plánu ty osobně coby autor? Mám pocit, že od doby, co vyšli Mrtví kráčí po zemi, si držíš průměr román na rok, když se na to podíváš z hlediska nakladatele, není to na jednoho autora až moc kontraproduktivní tempo? Navíc v tvém případě se dá hovořit i o tom, že nejsi řekněme žánrově vyhraněný autor, nemůže ti to teoreticky ve výsledku přinést víc škody než užitku?

Já sám se na horor nesoustředím, jak jsi sám poznamenal, mám rád ty přechody přes žánrové hranice. A tak mojí první knihou letos bude druhý díl Agentury. Ta už je aktuálně hotová, chybí vlastně jen dokončit sazbu a poslat do tiskárny. Ve druhé polovině roku bych pak rád vydal knihu Mrtvé ženy, což je detektivní thriller, kde se hororu blížím hlavně tím, jak je to drsné. A myslím, že to bude opravdu drsné a dostojím své pověsti po Mrtvých, kdy mě někteří recenzenti označili za úchyla. Ale prý v dobrém…

To tempo letos asi zrychlím. Já těch románů, co by se daly vydat, mám v šuplíku moc… A myslím si, že některé jsou dost dobré na to, aby se skutečně zveřejnily. Já jsem schopný napsat za rok dva románové koncepty. Z hlediska sebe jako nakladatele jsem to bral tak, že bylo alespoň co vydávat. A bude pořád. Ale máš pravdu, do jisté míry to může být kontraproduktivní v tom smyslu, že nemám vyhraněný směr. Ale já prostě píšu, co mě baví. Nemůžu si pomoct. Nechci a nebudu se podbízet, chci psát příběhy, o který si myslím, že jsou dobré. Ta cesta ke čtenáři bude o to trnitější, bude náročnější se propagovat, ale dokud mi nadšení vydrží, budu to zkoušet. Bohužel mám takovou vlastnost, že se nechci přizpůsobovat trendům a tomu, co letí. Chci lidem dávat to, o čem si myslím, že je dobré.

Nalezenci černého románu: 

Jan Pavlas ♦ Václav Votruba ♦ Honza Vojtíšek

Boček – Zubík ♦ Miroslav Pech ♦ František Šmehlík

Vítejte u čtvrtého dílu seriálu, který přináší zprávy z oblasti domácího literárního hororu. Mnozí tvrdí, že žánr hrůzy je v rámci fantastiky jakýmsi opomíjeným bratříčkem, další k tomu ještě přidávají, že u nás moc nevychází, a když už, tak jen ten překladový. Osobně si nemyslím, že situace je až tak hrozivá, jak se mnohým zdá, nicméně je jasné, že k ideálnímu stavu má také daleko. Jednodušší je samozřejmě nad stavem věcí lkát, ale přijde mi, že bude lepší s tím něco udělat. Tak se zrodila idea Nalezenců černého románu, série článků, v nichž bude nejprve formou krátké recenze představeno dílo, které v poslední době vzešlo z temné líhně, přiložen medailonek autora a na závěr bude položeno i několik otázek. Dámy a pánové, fanoušci literárního hororu, jako čtvrtá bude z komnaty strachu a hrůzy na denní světlo, které nemusí každému dělat dobře, vynesena stabilní autorská dvojice Petr Boček a Miloslav Zubík se svou aktuální povídkovou sbírkou Nekrosarium (2018).

Prostor k ukládání mrtvých těl

V minulém díle Nalezenců černého románu jsem představil knihu, v níž jeden autor na povídce spolupracoval pokaždé s jiným spisovatelským kolegou. V jednom případě to byla dokonce dlouhodobě píšící autorská dvojice – Petr Boček a Miloslav Zubík – a právě jim se dnes podíváme pod víko literární rakve, neboť zcela nedávno vydali svou třetí povídkovou sbírku Nekrosarium. Dle mého názoru tento tandem patří k tomu nejlepšímu, co může současná literární hrůza v Českých zemích nabídnout. Povídkám pánů Bočka a Zubíka nechybí nadstandardní nadhled, spisovatelská zručnost, humor – často i ten pořádně černý, překvapivé pointy a navrch slušná porce sarkasmu, kolikráte pramenící ze společenských neduhů doby. Ke všemu se snadno se sžijete s hrdiny (i když to označení berte opravdu volně) jejich příběhů, neboť v mnoha případech se rekrutují z řad prostého lidu. Podivný soused odvedle, prostořeká manželka, hloubavý vědec a množství dalších postaviček „obyčejného“ života. Většina napsaného vychází z tuctových každodenních situací, jen pointy jsou autory hnány do extrému. Setkáte se s důchodkyní, která se přiživuje tím, že vykrmuje děti, jež mají trvalý odpor k jídlu, s chlapcem, který je mentálně zaostalý, ale kreslí nespočet obrázků, z nichž některé jsou návodem ke zločinu, či s mužem, kterého vzruší zvuky koitu slyšené přes panelákovou zeď a rozhodne se najít jejich původkyni, kterou si v mysli vykreslí v těch nejrajcovnějších barvách atd. Nekrosarium je jednoduše nadmíru zdařilým křížencem humoru a hororu.

Abych ale jen nemazal med kolem úst, je nutno také přidat i odlišný pohled na věc. Tvorbu obou pánů sleduji už několik let, od doby, kdy jsem se s jejich povídkou seznámil v jedné nejmenované antologii. Četl jsem obě předchozí vydané sbírky, a pokud se dostanu k nějaké nové produkci v rámci antologií nebo časopisů, nikdy ji neopomenu přečíst. Nevadí, že určitou výseč povídek jsem znal, ale při celkové porci sedmdesáti čtyř zářezů na náhrobní desce Nekrosaria jsem měl podobný pocit i u textů, které jsem předtím určitě nečetl. Nechci říct, že by se autoři opakovali, nebo že by jejich dílo bylo jednotvárné, dostavil se ale určitý pocit přesycenosti autorským stylem. Důvod vidím i v tom, že řada povídek je zde nepříliš rozsáhlých a některé jsou dokonce „mikro“ – sami autoři je označují jako hororové drůbky, výsledek pak může navodit pocit, že jste se začetli do povedeného sborníku černohumorných hororových anekdot, což je vlastně škoda! Méně totiž někdy dokáže být mnohem víc. Stejně rozporuplná je i ilustrace na obálce, kterou mají na svědomí mladé lanškrounské ilustrátorky Denisa a Daniela Ponomarevovy. Sesterský duet v celkovém konceptu knihy příjemně koresponduje s autorským tandemem, a je škoda, že jejich zvláštní, avšak podmanivé obrazy nedostaly v knize víc prostoru, než skýtá pouhá obálka.

Nekrosarium je výletem do světa, kde smích zamrzává na rtech, nebo se naopak dere na povrch v té nejzoufalejší chvíli coby projev posledního marného vzdoru blížícího se nezvratného konce. Paralelou k tvorbě Petra Bočka a Miloslava Zubíka může být vlastně postava klauna jakožto symbolu smíchu, který v hororu získal mnohem zlověstnější úděl. S čistým svědomím mohu knihu doporučit nejen těm, které v kritických momentech napadají ty nejvtipnější věty. V jedné knize jsem četl, že sarkasmus je štítem proti životu, a o téhle knize to platí dvojnásob. Pokud přistoupíme na zlidovělý názor, že smích je kořením života, pak ten bočkovsko-zubíkovský je kořenicí směsí z nejpálivějších chilli papriček, na kterou budete ještě dlouho vzpomínat.

Petr Boček (*1967) / Miloslav Zubík (*1963)

Tato autorská dvojice začala v devadesátých letech psát jak humoristické texty, uveřejňované na stránkách časopisů Paroháč a Trnky-Brnky, tak hororové povídky, zprvu vytvářené jen pro vlastní potěchu. Později, roku 2003, byly některé z nich publikovány v internetovém měsíčníku Král Horror. Od roku 2011 se pak postupně objevovaly ve všech osmi Antologiích českého hororu, případně na žánrových webových stránkách a v nezávislém hororovém časopisu Howard. Roku 2012 vyšly v nakladatelství Akcent jejich Mrazivé příběhy, výbor hrůzostrašných a černohumorných povídek vznikajících od první poloviny devadesátých let. O dva roky později spatřila světlo světa povídková kniha Výprodej nočních můr, zahrnující jejich aktuální hororovou tvorbu. V roce 2015 autorské duo vydalo své humoristické texty z let 1995–2015 pod názvem Nápady šíleného pedagoga a jiné radosti, o rok později přispělo povídkou do eroticko-hororové antologie Poslední polibek a desítkou textů do antologie s výmluvným názvem Sto hororů ve sto slovech. Petr Boček v roce 2016 samostatně publikoval hororové romaneto Hrobořadí a průběžně také několik povídek v antologiích (Ve špatný čas na špatném místě, Může se to stát i vám).

Profilujete se jako autorská dvojice, takže kdy a jak vaše spolupráce vznikla a jak se za dobu vašeho působení na scéně literárního hororu proměnila? Naplňují se skrytá očekávání, se kterými jste v prvopočátku do tandemového psaní šli, anebo je krutá realita zcela přehodnotila?

MZ: Spolupráce vznikla před více než dvaceti lety, kdy jsme společně na základě mého „živého“ snu „porodili“ naši první hororovou povídku Dovolená. Už před tím jsme pro pobavení kolegyň tvořili humoristické texty v samizdatovém časopise vlastní výroby Líbezníček. Z mého pohledu je tandemové psaní ideální věc. Připomíná mi to čtyřhru v tenise. Jednou tým táhne ten, podruhé zase ten druhý. A důležité je vyhrát!

PB: Ano, sešli jsme se v roce 1991 jako učitelé na jedné škole a padli si do noty. Zjistili jsme, že máme podobný smysl pro humor a že máme rádi horory. Chodívali jsme do půjčovny a vybírali si hrůzostrašné filmy. Horor – to tehdy frčelo. První povídku jsme psali po etapách: každý kousek, střídali jsme se. A takovým způsobem jsme tvořili delší dobu. Občas někdo přišel s námětem a druhý to napsal. Někdy byla povídka výhradním dílem jednoho autora. Když jsem odešel ze školství, psali jsme zprvu na dálku, texty nebo jejich části jsme si přeposílali e-mailem. Pak jsme víceméně přešli k samostatné tvorbě: povídku jako celek napíše obvykle jeden, druhý ji jen připomínkuje, případně poupraví. Jen někdy si přehodíme torzo textu, s nímž si ten druhý neví rady. Společné počátky psaní nám dodaly určité sebevědomí, přece jen je spoluautor určitým kritikem a korektorem. Společnou redakcí by tak úplné propadáky prostě neprošly.

Dlouhodobá spolupráce se svým způsobem dá přirovnat ke vztahu, takže kdo je u vás tím dominantnějším, kdo je studnicí nápadů, hnacím motorem? Měli jste někdy choutky na čistě individuální projekt nebo si to vyzkoušet s jiným „partnerem“? Jak často a moc si lezete na nervy a jak řešíte krize?

PB: Zpočátku byl náš podíl zhruba rovnocenný. Miloš přišel s námětem vůbec první povídky, zásadní měrou se zasloužil o publikování našich povídek v časopisu Král Horror roku 2003. Vydání naší první povídkové knihy Mrazivé příběhy jsem už připravoval já včetně korektur, stejně tak ty následující. Jako archivář jsem se postupně stal tím produktivnějším, inu práce učitele vyžaduje věnovat spoustu „volného času“ přípravám, opravování… Miloš navíc působí jako výchovný poradce, k tomu se mu přidružily zdravotní problémy. Já jsem si při své nadprodukci vyzkoušel už i samostatnou tvorbu (romaneto Hrobořadí, řada povídek, humoristické texty na webu www.chrudimka.cz, odborné články a publikace), pokud by se Miloš rozhodl stejně, bylo by to taky v pohodě. Společně s Honzou Vojtíškem jsme oba napsali povídku V pokoji pro jeho knihu Sešívance. S Milošem jsme se kvůli psaní, myslím, nikdy nepohádali. Neměli jsme a nemáme na všechno stejný názor, ale vždycky se nějak domluvíme. Někdy se mu nelíbila konečná úprava jeho povídek, kterou jsem provedl. Tak například jím načatá a mnou dokončená povídka Labužnice v knize Výprodej nočních můr ho nenadchla, a tak se objevila čistě v jeho režii jako Sběratelka v Nekrosariu.

MZ: Jelikož se vidíme sporadicky, tak prostě netrpíme ponorkovou nemocí. Navíc Petra nic moc nerozhodí, na rozdíl ode mne. Naše komunikace i spolutvorba je víceméně elektronická. Hnacím motorem je spíše Petr, mně, protože jsem starší, se motor občas zadrhne. Ale když se opraví a vyladí, tak to je potom jízda!

Skoro v každé recenzi na vaše dílo jste definováni zhruba jako „drsnější verze Miloslava Švandrlíka“, jak se k tomuto přirovnání, potažmo recenzentské zkratce, vlastně stavíte? Je to čest, nebo už to spíš tak trochu unavuje? Jaký vlastně máte vy osobně vztah k tomuto populárnímu českému autorovi, a ovlivnil vůbec vaši tvorbu? A když už jsme u toho, kdo jsou vaši oblíbení autoři a jsou mezi nimi i nějací domácí spisovatelé literatury hrůzy?

MZ: Miloslav Švandrlík? Kdo to je? Znám Nepraktu… No, mými oblíbenými autory jsou Mo Hayder, Dean Koontz, dříve to byl samozřejmě Stephen King. Jeho knize To se asi už moc věcí nevyrovná. A z českých autorů mám nejraději Bočka se Zubíkem.

PB: Abych se přiznal, od Miloslava Švandrlíka jsem v původní podobě žádný horor nečetl, něco jsem viděl zfilmované, něco jako komiks. Četl jsem od něj Černé barony a pak sem tam nějakou tu humoristickou povídku. Myslím si, že to byl autorsky plodný profesionál. Naše povídky jsou, alespoň doufám, propracovanější a stylově mnohem různorodější než to, co od Švandrlíka znám. Taky jedovatější a drsnější. A napsali jsme i spoustu čistě atmosférických věcí. Takže to srovnání bude opravdu spíš silně zjednodušující. Ostatně, původním vzorem nám byl Stephen King, ale já osobně mám rád i hrůznou literaturu devatenáctého a počátku dvacátého století: Poea, Meyrinka, Maupassanta, Gogola…

Velmi často mě inspirují autoři, které k hororovým tvůrcům primárně neřadíme: Bulgakov, Calldwell, Dahl, Saki, Palahniuk, bratři Strugačtí, Fuks, Vaculík (zejména jeho román Morčata)… Samozřejmě pravidelně a rád čtu kolegy – autory kolem časopisu Howard a HororConu, kteří jsou, myslím, velmi dobří a stále se vylepšují: Honzu Vojtíška (díky jeho překladům jsem navíc poznal řadu skvělých polských hororistů), Martina Štefka, Kristinu Haidingerovou, Ivana Kučeru, Marka E. Pochu, Haninu Veselou, Svatopluka Doseděla… Mohl bych ještě třeba jmenovat mladého nadějného autora Romana Bílka, ale to by mě mnozí obviňovali z podlézání recenzentovi. Ale to je asi jediné, co se proti tomu dá dělat.

V Nekrosariu najdeme celkem pětasedmdesát povídek, některé jsou sice „mikro“, ale i tak, není to trochu předimenzované? Z vašich povídkových sbírek mám pocit, že pokaždé obsahují veškerou tvorbu mezi jednotlivými knihami, tipl jsem to správně, nebo naopak máte ještě plné šuplíky „nepoužitého materiálu“? Každopádně jste velmi plodní autoři, ale neuvažovali jste o tom, že byste spíše vydali jakési „best of“, čili knihu s méně povídkami? Nebojíte se, že se při takové produkci začnete opakovat, nebo že čtenáři brzy prokouknou vaše autorské postupy, gradaci point atd.?

MZ: Tak jsi nás odhalil! Skutečně „best of“ výhledově plánujeme, i když převážně z už vydaného, pokud seženeme nakladatele. Co se týká opakování… Já osobně mívám často pocit, že to, co píšu nebo se chystám napsat, jsem už někde viděl nebo četl. Ale každé téma se dá pojmout různými způsoby. Každý dobrý autor dokáže zpracovat námět osobitě, po svém, neopakovatelně. Já třeba vycházím z faktu, že zlo je ukryté pouze v nás, v lidech, proto mám radši realisticky pojaté příběhy, realistické pointy. No, a pokud snad jednou ztratíme témata hororová, dáme se na pohádky. A ještě nám vlastně zbývá ten humor… pokud nás mezitím nepřejde.

PB: Skutečně, do povídkových knih dáváme téměř vše, co z daného období uznáme za životaschopné. Má to několik důvodů. Jednak ryze praktické hledisko: shánějte pro každých dvacet povídek nakladatele a peníze! To už by nás dávno zruinovalo. Povídku, která se nám nelíbí, odložíme a pak, po uplynutí nějakého času, se ji snažíme kultivovat. A většinou to dopadne. Je jasné, že některé jsou nakonec lepší a některé horší. Občas nějaká povídka, o níž máme mínění, že není nic moc, zabere a stane se z ní na autorských čteních hit. A tak to necháváme na čtenářích. Co se týká objemnosti našich povídkových knih, domnívám se, že u povídek to nevadí. Jsou to krátké texty. Dají se tak číst na přeskáčku, může se kdykoli udělat libovolně dlouhá přestávka, na svačinku, na kafe, na sex… Můžete číst celou dovolenou a proložit to klidně nějakým románem. Nebo rozložit na dvě dovolené, podle toho, na kolik máte. Navíc jsme se snažili, aby naše povídky byly (aspoň doufám) dost různorodé.

Samozřejmě se snažíme neopakovat se. Pouze někdy, programově, se třeba k určitému tématu vrátíme a zkoušíme ho zpracovat jinak. Zatím máme nápadů dost, tak doufejme, že to ještě nějakou dobu vydrží. Naší noční můrou je, že jednou nám třeba významné nakladatelství nabídne regulérní vydání s ilustracemi, pevnými deskami a celým zabezpečením PR, a my už nebudeme schopní cokoli smysluplného napsat. Možná z nás už budou sklerózní chovanci nějakého starobince. Ale to je zatím opravdu jen hrůzný sen, tedy to vyschnutí nápadů. To nádherné vydání by nám naopak udělalo radost: ten už zmíněný výběr našeho dosavadního „best of“. Co, vy na to, milí nakladatelé? Asi nic, že. To byl jen takový trapný pokus.

Jaké máte plány do budoucna, na čem aktuálně pracujete a neklíčí ve vás třeba myšlenka na společný román? Nebo raději striktně zůstanete u povídkové tvorby? 

MZ: Mým hlavním plánem do budoucna je ráno se vůbec ještě probudit… Momentálně mám rozepsanou povídku o spisovateli, který nedával rád rozhovory a tak se nějak snažil zbavit novináře. A společný román, to by byla bomba, co, Petře?!

PB: V roce 2016 mi vyšlo romaneto (nebo kratší román) Hrobořadí. Psal jsem ho s tím, že bych si chtěl vyzkoušet, jestli vůbec jsem schopen něco delšího zplodit. A přestože se pokus zdařil, myslel jsem si, že se stejně budu nadále věnovat spíš povídkám. Leč loni v souvislosti s určitým životním bilancováním kolem padesátky mě popadla touha napsat další, ještě rozsáhlejší hororovou prózu s řadou autobiografických prvků. Vypadá to, že by mohla vyjít příští rok. No, uvidíme, ještě mi na ní zbývá dost práce. Průběžně také vznikají povídky pro chystané žánrové antologie. A zase za takové dva až tři roky by se mohla objevit nová povídková kniha. Třeba už méně obsáhlá. Dožijeme-li se toho. A pomalu by se mohly začít chystat sebrané spisy nebo aspoň to „best of“ luxusní vydání. Možná i ten společný román. Doteď jsem, Miloši, netušil, že je to tvůj sen?! Vida, k čemu jsou taky dobré rozhovory! No, a pak se dozajista konečně ozve film, rozhlas, televize, nakonec pohřební služba. Parte nám už napíše někdo jiný.

Nalezenci černého románu: 

Jan Pavlas ♦ Václav Votruba ♦ Honza Vojtíšek

Vítejte u třetího dílu seriálu, který přináší zprávy z oblasti domácího literárního hororu. Mnozí tvrdí, že žánr hrůzy je v rámci fantastiky jakýmsi opomíjeným bratříčkem, další k tomu ještě přidávají, že u nás moc nevychází, když už, tak jen ten překladový. Osobně si nemyslím, že situace je až tak strašidelná, jak se mnohým zdá, nicméně je jasné, že k ideálnímu stavu má rovněž daleko. Jednodušší je samozřejmě nad stavem věcí lkát, ale přijde mi, že bude lepší s tím něco udělat. Tak se zrodila idea Nalezenců černého románu, série článků, v nichž bude nejprve formou krátké recenze představeno dílo, které v poslední době vzešlo z temné líhně, přiložen medailonek autora a na závěr bude položeno i několik otázek. Dámy a pánové, fanoušci literárního hororu, jako třetí bude z komnaty strachu a hrůzy na denní světlo, které nemusí každému dělat dobře, vynesen Honza Vojtíšek se svou spoluautorskou povídkovou sbírkou Sešívance (2018).

Frankenstein ze srdce Evropy

Ten, kdo se alespoň trochu zajímá o dění na scéně domácího literárního hororu, by měl už jméno autora, o kterém je nyní řeč, znát. Spisovatel, šéfredaktor elektronického čtvrtletníku Howard, spoluorganizátor HorrorConu a v neposlední řadě také neúnavný propagátor hororového dění v našich luzích. A také člověk hýřící nápady, jejichž realizace je někdy skokem střemhlav proti železobetonové zdi. Takto je tomu například i u aktuální povídkové sbírky, kdy se jednotlivé její části rozhodl napsat vždy ve spolupráci s jiným autorem. Vpravdě výborný nápad, ale pokud se zamyslíte nad samotnou realizací… Nakonec se však dílo povedlo a vzniklo něco, co z ideového hlediska může jen málokde hledat konkurenci. Na obsahu se podíleli nejen tuzemští spisovatelé, ale také autoři ze sousedního Slovenska a Polska. Každá z jedenácti povídek má, až na závěrečnou výjimku (tu napsal Honza Vojtíšek sám), jiného spoluautora, v jednom případě dokonce spisovatelskou dvojici, a najdeme i jeden komiks, o jehož výtvarnou stránku se postaral slovenský výtvarník Dávid Marcin, který je rovněž autorem obálky. Přítomny jsou také medailonky autorů a část, kde Honza Vojtíšek vysvětluje původní ideu projektu i způsob tvorby a vznik jednotlivých kusů Sešívanců.

Nejsem si jist, zda je obálka něčím, co potencionálního fanouška na první pohled zaujme, i když je řekněme odpudivě zajímavá. O mnoho hůř z toho ve výsledku vyjde zmíněný komiks, a to ne tolik z obsahové stránky, ale především z té vydavatelsko-technické, neboť při formátu knihy působí předimenzovaně a texty jsou titěrné. Tím ale výčet negativ končí, neboť co se týče samotných povídek, je to spíše otázka osobního vkusu a toho, jaké preferujete jednotlivé hororové subžánry, protože kniha je v tomto ohledu celkem pestrá. Ale nedá se říct, že by některá část Sešívanců byla vyloženě slabá nebo to této pestré palety nezapadala. Příjemné je naopak to, že zde nalezneme mnoho vypravěčských postupů i autorských stylů, přitom kniha jako celek nepůsobí roztříštěně. Osobně mě nejvíce oslovily povídky Funeral Blues, kterou spoluvytvořil ostřílený domácí autor Svatopluk Doseděl, a O chlapečkovi, kterému uletěl ptáček vytvořená v tandemu s polským spisovatelem Łukaszem Radeckim.

Pokud by ale Honza Vojtíšek měl za něco v souvislosti s touto knihou dostat pamětní plaketu, určitě by to mělo být za v českých poměrech neotřelý nápad a vytrvalost. O tom, jaké podobně pojaté projekty v rámci literárního hororu kdy vznikly, se více dozvíte v předmluvě Milana Žáčka a nejen z ní vám musí dojít, že tahle kniha je vlastně něčím, co bude ve světě jen stěží hledat obdoby. A na jeho duchovního otce bychom měli být vlastně pyšní, že tohle sešívancového Netvora sestavil právě v srdci Evropy. Dnes si závěrem neodpustím poněkud rýpavou řečnickou otázku: Kolik myslíte, že z literárních vědců, kritiků, recenzentů apod. si při pravidelném bilancování na konci roku vzpomene na tuhle formou unikátní knihu při sestavování nejrůznějších žebříčků a při udílení cen?

Honza Vojtíšek (1978)

Narodil se ve Slezsku, víc než půlku života však žije v Jižních Čechách, které si zamiloval. Milovník papírových knih, hororu, asijské ženské krásy, kozaček, japonských kapel a dobrého jídla. Vydavatel elektronického hororového čtvrtletníku Howard, spoluorganizátor HorrorConu, editor hororových antologií. Vydal tři povídkové sbírky: Z druhé strany (2013), Útočiště (2014) a Sešívance (2018). Povídkami přispěl do více než deseti antologií v Česku, Polsku a na Slovensku (Na hroby, Poslední polibek, Sto hororů ve sto slovech, Zombie apokalypsa, Gorefikacje 2.2, Słowiańskie koszmary, Ve špatný čas na špatném místě, Koleje smrti atd.). Finalista slovenské soutěže Cena Béla 2016. Podle jeho scénářů vzniklo osm hororových komiksů, jeho povídky inspirovaly vznik tří krátkometrážních hororových filmů.

Z tvého textu v závěru knihy je jasné, proč ses rozhodl pro společnou povídkovou formu s jinými autory a jak jsi vůbec k tomuto nápadu došel, ale napadlo tě, jak to vlastně bude v praxi náročné? Jak se v tomto ohledu rozešla tvá představa s realitou a našli se i autoři, kteří tvou výzvu nepřijali nebo jste společnou povídku nedokončili?

O tom jsem vlastně ani nepřemýšlel, protože jsem vůbec neměl představu, jak to bude probíhat a do čeho přesně to vůbec jdu. Ty povídky zpočátku vznikaly postupně. První povídka do knihy byla napsána ještě před nějakou myšlenkou na celou knihu. A možná díky ní a díky tomu, že to proběhlo v klidu a pohodě, mě to nakoplo na další povídku a myšlenku na celou knihu. Já chtěl vyzkoušet, jaké to bude, zda to bude jednoduché nebo náročné jsem si říkal, že zjistím až při tom. Pořád si myslím, že to mohlo dopadnout mnohem hůř a mohlo to být komplikovanější. Ta kniha vznikala dlouho, ale obecně řečeno relativně v poklidu a pohodě. Nějaké problémy se objevily vlastně až ke konci. Což je možná dobře, protože by mě to jinak asi i odradilo. Teď už bych si dovedl představit, kolik větších komplikací a problémů mohlo nastat. Mou nabídku na napsání společné povídky odmítli dva autoři ze všech oslovených. Jeden z časových důvodů, protože toho měl rozepsaného hodně a paradoxně jednou z těch věcí byl společně psaný román. Druhému se tato forma nezamlouvala a také měl něco rozdělaného. Do knihy se nedostala jedna povídka, kterou jsem ukončil poté, co problémy při její tvorbě narostly do pro mě v tu chvíli neřešitelných problémů (spoluautorka to, dle svých slov, samozřejmě, vidí jinak). Dost mě to mrzí, protože to byl hodně zajímavý námět a možná by to byla jedna z nejlepších povídek z knihy. Ono bychom ji asi jednou dopsali, ale už tam dost tlačil čas, byla to jedna z posledních povídek, které se do knihy psaly. Naštěstí jsme to (hlavně spíše já) rozdýchali a se spoluautorkou jsme pořád v kontaktu. Je třeba říct, že co vím, tak kromě dvou autorů, respektive autora a autorské dvojice (a vlastně i kreslíře komiksu), to bylo pro ostatní spoluautory a spoluautorky poprvé, co něco psali společně.

Zkus popsat co nejvýstižněji, jaký vidíš rozdíl v psaní sám za sebe a společně s někým jiným? A překvapil tě třeba někdo ze spoluautorů ve smyslu, že sis ho vybral, protože jste si lidsky i autorsky blízcí, a realita vedla ke svárům? Může být autorské ego mnohem větší než to lidské?

Při psaní sólo ti do toho nikdo nekecá, nemění tvé nápady a představy a nevyškrtává tvé scény. Autorské ego je hrozná svině, alespoň to mé. Mnohem zákeřnější než lidské. Ano, překvapil. Kristina Haidingerová je hrozně příjemná a skvělá autorka, s níž si v mnoha věcech hodně notujeme. Spolupráce se bála, já ji uklidňoval, že to je všechno v pohodě. A pak to mezi námi vybuchlo, dokonce jsme po sobě křičeli v telefonu, a dodnes si Kristiny hrozně moc vážím za to, že tu povídku se mnou vůbec dopsala. Ona tyhle komentáře má tendence vztahovat na sebe, jako že to padá hlavně na ni, ale se mnou není vůbec jednoduché spolupracovat. Vůbec ne. Jak se zabejčím, i premenstruační syndrom se krčí v koutě.

Poprvé sis nevydal povídkovou sbírku sám, resp. u Nové formy, která autorům vydává knížky „na klíč“, ale spolupracoval jsi s nakladatelstvím Golden Dog Martina Štefka, jak moc a v čem je to rozdílná zkušenost? A vidíš rozdíl mezi Martinem Štefkem, přítelem a spoluautorem, a Martinem Štefkem, vydavatelem? Je to kromě společného psaní také další možnost, jak se třeba rozkmotřit?

Nezávisle na Golden Dog jsou Sešívance mou první knihou, která má profesionální korektury, což je doufám vidět. Jinak rozdíl je hlavně v tom, že nemusíš tolik věcí zařizovat sám, dostaneš další pohled, třeba i zkušený. Já hlavně vidím, jak píšu v doslovu knihy, rozdíl mezi Martinem jako člověkem a Martinem jako autorem. Občas mi přijdou jako dva rozdílní lidé. Mezi přítelem a spoluautorem moc rozdíl nevnímám, naše společná povídka patří z knihy k těm, které vznikaly naprosto bezproblémově. Martin je hrozně fajn člověk, pohodový, klidný, mírný. Tam, kde já už bych druhému vztekle dupal po jeho sbírce porcelánových figurek, on prostě v klidu řekne: „Já to vidím takhle.“ Naše společné psaní, vlastně jakákoliv naše spolupráce, vždy dosud probíhala naprosto bez problémů a v úplném poklidu. Zrovna nedávno jsme se o tom trochu bavili a já si ani neumím představit, co by Martin musel udělat, aby mě naštval nebo donutil se rozkmotřit. A vztahuje se to na něj i jako na nakladatele, i když tam ten rozdíl trochu je, mám k Martinovi obrovský respekt, ale k Martinovi jako nakladateli je trochu jiný. Sešívancům hodně pomohl. Nejen spoluautorsky, ale i vydavatelsky.

Jaké jsou zatím ohlasy na Sešívance a jak je ty sám zpětně hodnotíš? Šel bys do takového projektu znova? Myslíš, že díky formě s mnoha spoluautory, kterou jsi pro knížku zvolil, vzniklo něco výjimečného, co široko daleko nemá moc obdoby?

Ohlasy jsou zatím povětšinou pozitivní. Alespoň je tak vnímám. Nějaká kritika se objevuje spíše ohledně detailů, některá je konstruktivní, některá vychází z odlišného pohledu na věc. Doslov mohl být kratší, já tyhle dovětky moc rád nemám, ale tady jsem cítil, že si je povídky a kniha jako taková zaslouží. Umístění komiksu nebyl z technického hlediska asi šťastný nápad, tam ten formát knihy byl hodně v jeho neprospěch. Mrzí mě ta nedopsaná povídka. Jinak jsem s knihou spokojený. Říkal jsem si, že do podobné knihy bych už asi nešel, minimálně hodně dlouho. Ale nedávno mě k mému překvapení napadlo, že kdyby k tomu dojít mělo, měl bych autory a autorky, které bych oslovoval a kdyby souhlasili a napsali to, na další knihu by to dalo. Upřímně a bez nějakého plácání se po ramenou si myslím, že Sešívance jsou na naše poměry něčím minimálně neobvyklým. Něco podobného tady asi dosud nevyšlo. I to byl jeden z důvodů, proč jsem do toho šel. Rád objevuji nové cesty a způsoby.

V závěru Sešívanců píšeš o tom, že s některými autory jsi v tomto ohledu navázal spolupráci, takže na jaké výsledky tandemového psaní se můžeme v budoucnu těšit? A na čem pracuješ sám za sebe? Zatím se navenek profiluješ jako povídkář, máš v plánu nějaký román nebo novelu? A kde bereš energii na všechny své aktivity?

Aktuálně píšeme společný román s Ivanem Kučerou, spoluautorem povídky „Mrtví klauni nepijí“. Jde o hororový příběh odehrávající se na Slovensku koncem 13. století. A v Polsku jsme dostali nabídku na vydání společné povídkové knihy s Łukaszem Radeckým. Jakože k naší společné povídce ze Sešívanců, „O chlapečkovi, kterému uletěl ptáček“, dopíšeme ještě čtyři další. Nerad bych předjímal nebo předbíhal, ale vypadá to, že by mi, asi příští rok, mohl vyjít můj první román. Napsaný už nějaký pátek je. Aktuálně sám za sebe jsem začal pracovat na dalším románu, který je zase něco jiného a pro mě nového. Není to horor. Je to… Já nevím, jak to popsat… Erotika je slabý výraz, porno asi silný. Něco mezi tím. A ano, povídky jako formu miluju, byla doba, kdy jsem si nedokázal představit, že bych napsal něco delšího. Teď už si to představit umím, ale povídky budu psát pořád. Baví mě. Energii beru právě v samotných těch aktivitách. Ty mě nabíjí a táhnou dál.

Nalezenci černého románu: 

Jan Pavlas ♦ Václav Votruba

Jak popsat letošní HorrorCon a na někoho nezapomenout? No, těžko. Když jsem si přečetl bohatý program, usoudil jsem, že Dark Velvet Café Bar, kde jsem doposud nebyl, má přinejmenším rozměry O2 arény. Na místě jsem zjistil, že je překvapivě o poznání menší, ale promyšlenou organizací byli jednotliví účinkující rozděleni do všech tří zásadních prostor: do baru, na terasu a do Absinth Clubu. Tím pádem souběžně probíhaly až tři akce současně, což s sebou samozřejmě neslo jednu nevýhodu: nikdo nemohl zvládnout vše. Tedy, pokud by nebyl schopen se roztrojit. Někteří účastníci se však vyznačovali natolik démonickým vzezřením, že jsem přesvědčen, že oni to zvládli. Já sám jsem byl bez masky, i když tomu málokdo věřil, protože od přírody vypadám jako klon Fantomase a Frankensteina. Ale roztrojit se fakt neumím, takže mi něco bohužel zákonitě uniklo.

Byl jsem svědkem stylově floutkovského zahájení akce a pak zhlédl slovenský film Socialistický zombi mord, který sliboval vřískající pohledné svazačky v postupně stále rozedranějším oblečení, nechutné zombie a spoustu krve. A opravdu to tam všechno bylo v míře vrchovaté, což plně uspokojilo i mou duši hlubokomyslného intelektuála. Prezentace komiksu Tisíc masek (ilustrátor Jiří Tesař) byla sice krátká, nicméně zejména nám, komiksovým laikům, odhalila ledacos ze zákulisí tvorby tohoto fenoménu. Pak se na terase rozhovořil Petr Junek, který s nadhledem sobě vlastním vyložil, jak se vlastně píše horor. Při tom jsem se dozvěděl, že všichni autoři hororů jsou vlastně tak trochu ujetí. No, musím se jednou zeptat, co si o tom myslí moji bývalí žáci.

Svou produkci k hororovým povídkám dvojice Zubík-Boček i nově vydanému sólovému románu Hrobořadí cudně vynechám. Zmíním se ale o povídání Honzy Vojtíška o hororovém časopisu Howard, které jsem slyšel již podruhé, ale dal bych si ho klidně i napotřetí. Jo, bez jeho nadšení, pevných nervů a neutuchajícího zřídla nápadů by se ani nekřtily antologie Poslední polibek a Sto hororů ve sto slovech. S některými spoluautory jsem se tady vlastně setkal in natura úplně poprvé, i když jsme spolu poprvé publikovali třeba už před více než deseti lety. V průběhu conu jsem tak zaregistroval kromě už uvedeného Eraserheada (tedy pro nezasvěcené Honzu Vojtíška), Martina Štefka, Kristinu Haidingerovou, Adelu Blažek Hrivnákovou, Josefa Blažka, Diuka a Jiřího Šedého. A samozřejmě nepřehlédnutelného Marka E. Pochu jako vedoucího celé slovenské minidelegace.

Následovalo představení krátkometrážního hororu Lesapán režiséra Pavla Soukupa a zajímavá beseda s jeho tvůrci. Mezi už zmíněnými křty antologií jsme ještě vyslechli vyprávění spisovatelky Haniny Veselé na téma Poezie smrti. Normálního smrtelníka by asi vyprávění o rozkladu, hnití, pitvách, pohřbech a zpopelňování poněkud vyvedlo z konceptu, ale nás, autory a příznivce hororů a temné fantasy, to jedině poučilo a potěšilo na temné duši. Protože mě pak čekaly určité společenské povinnosti, musel jsem tuto veskrze příjemnou společnost opustit, přestože konec akce byl ještě v nedohlednu. Tak mi například unikl křest upířího románu dvorní spisovatelky nakladatelství Netopejr Jenny Nowak s názvem V řetězech. Tato dáma již před tím pokřtila antologii erotických hororů Poslední polibek, a to stylově: polibkem, avšak v žádném případě posledním. Nebyl jsem už svědkem vernisáže výstavy osobností Infernalismu (Sandro Dragoj, Jan „Bathor“ Goll a Lenka Machová) s přednáškou Jany Korbelové, byť jsme jejich umění mohli obdivovat v areálu Dark Velvet Café Baru od začátku akce. Stejně tak bylo v průběhu HorrorConu na terase prezentováno Zombího obludárium (Zombí FX) a taktéž hororové fotografie MYSTERY ART PRODUCTION, která prováděla i ukázkové maskování.

Díky zmíněné vícekolejnosti akce mi, nikoli dobrovolně, uniklo autorské čtení Lady Jánské, Miroslava Valiny či Terezy Temnářky Matouškové, která nám se svou temnou grácií, společně s Haninou Veselou, pro změnu pokřtila antologii Sto hororů ve sto slovech. Nesmím zapomenout na fakt, že v průběhu akce se prodávaly knihy příslušných hrůzostrašných žánrů, popíjelo všelicos počínaje welcomedrinkem a baštilo se skvělé jídlo. Já sám jsem sežral obří větrník, největší v mém životě, a připadal si jako Otesánek po spolknutí vozu se čtyřspřežím. Nezbývá než poděkovat organizátorům, zejména báječné Kristině Haidingerové, která má na mé účasti asi největší zásluhu, bezchybnému, stylově namaskovanému týmu Dark Velvet Café Baru, průvodci večerem Tomáši Floutkovi Metelkovi a především hlavnímu patronu HorrorConu – nakladatelství Netopejr, bez něhož by byl náš hororový svět přeci jen o něco chudší.

Petr Boček

Foto: Markéta Hlavatá

Nenechte se názvem románu Rudý úsvit zmýlit, žádný Patrick Swayze, který by s partou středoškoláků bojoval proti invazi Sovětského svazu na americkou půdu, na vás ze stránek nevyskočí. Nicméně vzdor a boj proti útlaku je hnací silou i v případě románové trilogie Pierce Browna, jejíž první díl se odehrává na planetě Mars. A přesto se barva nebeského blížence zasloužila o mnohoznačný název jen zčásti. Ve zdejším světě budoucnosti se společnost rozložila do několika barvami rozlišených kast. Na vrcholu žebříčku jsou mocní Zlatí, kteří si užívají veškerých výhod a luxusu svého postavení, a kdesi dole, doslova pod povrchem, dřou a trpí Rudí, jejichž budoucnost nenabízí žádnou naději. Nyní však konečně nastal správný čas, aby povstali…

Zpočátku ovšem nemůže být o jakémkoli vzdoru ani řeč. Rudí jsou sice za přestupky trestáni a popravováni, nevyprovokuje je to ale k žádné větší a promyšlené reakci. Potřebný impulz dostane až mladičký Darrow, nejšikovnější těžař klanu a vypravěč, který doslova na vlastní kůži pocítí krutovládu Zlatých prováděnou za pomoci dalších barev. Z touhy po pomstě a po nastolení nových pořádků pronikne za cenu bolestně nabytých zkušeností mezi nejnadějnější zástupce zrající generace Zlatých, mezi budoucí vládce vesmíru. I řady elitních studentů je však třeba protřídit a všichni se tak záhy stanou účastníky kolosální hry, v níž je lidský život jen drobnou položkou mezi všemi ostatními, o něž se hraje.

Zní to povědomě, že? Vládnoucí třída nechává vybrané zástupce z řad mládeže bojovat v aréně na život a na smrt, protože co se dá také jiného s omladinou jinak dělat. Přece je nechcete ve třinácti rozebrat na náhradní díly. Rudý úsvit je produktem současného zájmu o young adult dystopie, které povstaly z popela paranormálních romancí. Ať už jde o sérii Hunger Games, Labyrint nebo Divergence, mladí se vymezují vůči dospělým, prahnou po nových pořádcích a prolamují absurdní pravidla, která pro ně zkostnatělý systém připravil. Často se v těchto knihách bohužel zapomíná na prostou skutečnost, že těžiště úsilí náctiletých leží spíše v oblasti třísel než kdekoli jinde. Cudné projevy citů na úrovni hodnocení, zda byl polibek míněný vážně anebo byl dán jen z povinnosti, vyznívají v lepším případě úsměvně, v horším komicky až trapně. Nicméně literatura je to jako vstupní brána do žánru potřebná a z pohledu zkušených čtenářů dokonce i snesitelná. A kdo ví, jednou se možná ti, pro které byly Hunger Games první a jedinou dokonalou sci-fi knihou, snáze začtou do Enderovy hry nebo Soumraku na Worlornu.

Pokud jste tímto žánrem nepolíbeni, rádi byste z něj něco okusili a romantika jakožto integrální součást příběhu vás příliš neláká, můžete bez obav sáhnout po Rudém úsvitu, který se věnuje hlavně struktuře společenského systému a jeho vývoji. Ona hra, ve které studenti zápolí, má charakter středověkých bojů ve snížené marsovské gravitaci a jednoduché diplomacie, v níž se vždy najde prostor pro zradu a nevšední řešení. Několikrát je zde ukázáno, že cesta k vítězství je lemována schopností nastolit změnu paradigmatu. V tomto směru se román podobá už zmíněné Enderovce, v níž také vyhrává jen ten, kdo se na systém dokáže podívat z úplně jiného úhlu a hrát mimo zavedená pravidla.

Úvodní třetina knihy sleduje hlavního hrdinu jako zlomeného člověka, který dostal druhou šanci. Dění není příliš překvapivé a motiv odporu v podobě zakázaného tance jen přidává na počáteční těžkopádnosti. Už první fráze o tom, že Darrow je synem svého otce, má šanci čtenáře od knihy spíše odradit než ho k sobě přikovat. Druhá třetina přesouvá dění do Institutu, dějiště hry, kde je obraz dokonalého studenta, kterému většina tahů vychází a bitvy o územní převahu mají spád a vtip, vyveden už v o poznání svižnějším formátu. Stále však neposkytuje příliš důvodů, proč román upřednostnit před ostatními. Ten vám poskytne až třetina poslední, kdy se po dlouho budovaném zvratu postupně ze scény smete všechno, co přijde hlavnímu proudu vyprávění do cesty. Vzájemné konfrontace postav společně s ambivalentním vztahem hlavního hrdiny k ostatním bojovníkům, kteří jsou zároveň jeho třídními nepřáteli, dokážou navodit přímo euforickou atmosféru a inovativně pojatý postup hrou čtenáře nenechá knihu odložit.

Vedlejší postavy jsou rovněž příjemnou součástí knihy, dostávají dostatek prostoru a působí plasticky. Navíc žádný účastník, hlavního hrdinu nevyjímaje, neprojde hrou bez poskvrny a každý si s sebou odnese nemalou porci viny a výčitek za provedené činy. Nebudu předstírat, že Pierce Brown přišel s nějakým novátorským nebo netradičním nápadem, jenž by knihu postavil do řady významných počinů, na které historie nezapomíná. Přesto má román slušnou šanci pobavit čtenáře bez rozdílu věku a mladší ročníky vykreslením bitev a chováním postav dokonce uchvátit. Zároveň se jedná o příležitost, jak se vrhnout do jedné z young adult sérii ještě dřív, než se do ní s plnou parádou pustí Hollywood, který ji už ve svém hledáčku nějakou dobu samozřejmě má.

Pierce Brown: Rudý úsvit

brožovaná, překlad Dana Veselá, obálka Renata Brtnická, 368 stran, 289 Kč

Související odkazy:

Marťanská dystopie pro mládež… (ukázka)

Star Trek patří k celosvětově nejznámějším vědeckofantastickým fenoménům současnosti. Vedle řady televizních seriálů a mnoha filmových zpracování se dočkal rovněž rozmanitých herních či komiksových podob. V neposlední řadě prožívají známí hrdinové nová dobrodružství i na stránkách nespočetného množství knih, které se na český trh dostávají především díky péči nakladatelství Laser-books. Čerstvá knižní novinka je ovšem naprosto jedinečná – jde o sbírku kratších příběhů napsaných českými a slovenskými autory! Knihu sestavil Albert Balatka, editor knižních řad věnovaných Star Treku. Těšit se můžete na skutečně různorodá dobrodružství, která se zrodila díky bezbřehé fantazii domácích autorů a příznivců hvězdných cest do neznáma…

Albert Balatka sest. Star Trek Kusy

brožovaná, obálka Jakub Schejbal, 268 stran, cena 199 Kč

Jedinečná sbírka českých i slovenských povídek ze světa světoznámého science fiction seriálu Star Trek. V knize najdete deset různých příběhů od devíti slibných autorů, kteří nás provedou napříč epochami budoucích dějin v rozmanitém pojetí od komedie přes detektivku a thriller až po postapokalyptickou romanci.

Letos je tomu přesně 50 let, kdy Gene Roddenberry poprvé rozdmýchal fantazii všech fanoušků žánru a v bezpočtu lidí několika generací tím probudil touhu po poznání dosud neznámého. Co je tam venku? Nejzazší hranice. A to, kam až ji posuneme, záleží jen na naší představivosti.

OBSAH:

Rostislav Bouda:

Den, kdy zamrzlo Peklo

Boris Vigaš:

Moje oči vám osvietia cestu

Vít Pazlar:

Prima kšeft

Markéta Čacká:

Rýba na  Enterprise

Barbora Bobáková:

Strieborný nebeský kameň

Martin Vondráček:

Polibek pro Růženku

Jakub Holý:

Dvacet pět let mého života

Richard Skolek:

Odkud není návratu

Albert Balatka:

Žár slabosti

Boris Vigaš:

Posledný modrý hrdina

Ukázka z knihy:

Máme je rádi a vážíme si jich. Jsou to osobnosti domácí žánrové scény a jejich práce nám přináší jen a jen radost. Jenže co oni sami považují v žánru za to nejpozoruhodnější? Co by nám chtěli doporučit? Půjde o knihy, které bychom od nich nečekali? Půjde o knihy, které jsme snad sami dosud přehlíželi, a přitom bychom moc rádi věděli, co na nich věhlasné osobnosti zaujalo? V dalším článku naší nové série jsme požádali Sašu Pavelkovou, Petra Kotrleho a Mílu Lince o to, aby čtenářům doporučili trojici knih fantastického žánru. Nemuselo jít o tituly, které snad pokládají za nejlepší, každopádně jde ale o knihy, které mají rádi a neváhají se o to s námi podělit…

ALEXANDRA PAVELKOVÁ DOPORUČUJE

Jestli vám na dlouhé zimní večery stačí tři knížky, zkuste to s následujícími. Ale jestli jsou vám, stejně jako mě, tři knížky málo, zkuste všechny zmíněné série. Snad vám do nového roku vydrží…

JOHN SCALZI: AGENT HVĚZD

Scalziho znají čtenáři především jako autora série Koloniální války, což je, dle mého mínění, jedna z nejlepších military science fiction, ke kterým se můžeme v našich zemích dostat. Trochu z jiného soudku je jeho román Agent hvězd. Hlavní hrdina Thomas Stein je mladý, dravý a velice perspektivní zaměstnanec PR agentury, která pečuje o hvězdy – ty hollywoodské. Vysoká úspěšnost v zařizování kontraktů i pro absolutní lůzry mu přivede extra klienty – Yherajky. Yherajkové k nám přiletěli, aby pozemšťanům nabídli přátelství, ale uvědomují si, že jejich vzhled a především způsob komunikace předem odsuzují první kontakt s lidmi k nezdaru. Je na Steinovi, aby vymyslel takovou PR kampaň, která by vedla k radostnému zjištění, že ve vesmíru nejsme sami. Čtenář musí postupné budování image cizí rasy sledovat s úsměvem, protože Scalzi ho nepochybně s úsměvem, místy škodolibým, také psal. Vtipně odhaluje praktiky agentur a bulváru, čímž vlastně dává návod, jak lze (za jistých okolností) i z totálního odpadu udělat hvězdu, a zůstat přitom člověkem s páteří.

PATRICIA BRIGGSOVÁ: DVOJÍ SPRAVEDLNOST

Nejsem velkým fanouškem upírsko-vlkodlačích románků, ale někdy člověk musí udělat výjimku. Patricii Briggsovou jsem se naučila mít ráda kvůli kojotce Mercedes Thompsonové, automechaničce, která se specializuje na Volkswageny a vměšování se do věcí zapovězených. Když vyšel Železný polibek, myslela jsem, že Briggsová dosáhla svého literárního vrcholu a všechno po něm už bude jen příjemným opakováním. Novější série s omegou Annou Lathamovou tomu nasvědčovala – autorka se ponořila do analýzy vlkodlačích vztahů na úkor děje a čtivosti. Avšak třetí díl s názvem Dvojí spravedlnost nám vrátil starou dobrou Briggsovou, která se nebojí svým hrdinům házet pod nohy špalky i horší věci. Zatímco předchozí díly byly takřka komorní, zde se autorka konečně odvážila rozehrát partii mnohem kolosálnějších rozměrů, než by se vám při pátrání po vrahovi a jeho oběti mohlo zdát. Svět není spravedlivý. Boží mlýny melou sice pomalu, ale jistě. A snad je opravdu zapotřebí, abychom my, lidé, dostali za své lži, lhostejnost a intriky jednou pořádně přes držku.

ILONA ANDREWSOVÁ: MAGIE ZABÍJÍ

Opravdu zrovna nefandím romantickým záležitostem mezi lidskými dívkami, nadpozemsky krásnými upíry a hezky stavěnými vlkodlaky. Zato mám ráda detektivku drsné školy, zejména když je kořeněná slušnou dávkou fantasy a humoru. Ono se těžko také odolává, když dívka zavolá na superextrafujtajbl dominantního Pána šelem: Na, čiči? I když manželé Gordonovi píšící pod jménem Ilona Andrewsová měli zpočátku pomalejší rozjezd, jejich svět pulzující vlnami techu a magie je v současné fantasy příjemným osvěžením. Magie zabíjí je zatím posledním dílem série o Kate Danielsové, původně žoldnéřce s velice působivým rodokmenem. Když příliš vyčuhovala i z takové sebranky, jakou je Řád rytířů milosrdné pomoci, a zveřejnila svůj svazek s megaalfem všech kožoměnců v Atlante, otevřela si vlastní agenturu. Samozřejmě, věci se začaly tak trochu připosírat a Kate najednou zjišťuje, že by se musela nechat naklonovat, aby stihla zachránit život všem. A to nelze. Šílené tempo nenechá čtenáře vydechnout, ale při tom všem si určitě všimnete, jak se světové události v posledních letech podepisují i na moderní fantasy. A když knihu přečtete znova, budete už tempo určovat vy.

PETR KOTRLE DOPORUČUJE

URSULA K. LE GUIN: VYDĚDĚNEC

K téhle knize jsem se dostal ještě v jiném světě, před rokem 1989, a patřila k těm, které mi tenkrát pomáhaly otevřít oči a vnímat svět, do něhož jsem chtě nechtě vyrostl. Její hlavní hrdina, geniální fyzik Shevek, chce aplikací své teorie pomoci k překonávání bariér mezi lidmi, ale prakticky je semlet realitou, která dokáže i ten sebelepší vynález zneužít. Vím, jak mě naprosto dostaly už první odstavce: Jako všechny zdi, byla i tato dvojznačná, měla dvě strany. Co bylo uvnitř a co venku záleželo na tom, na které straně jste byli vy. Jednoduchá, možná až banální pravda, hlavně z dnešního pohledu. Těžko si představit, že by ta kniha mohla vyjít v socialistickém Československu, třebaže autorka této zvláštní utopie měří rovným metrem jak paralele tehdejšího socialistického bloku, tak bohatému Západu, a vlastně i tomu deklarovaně spravedlivému, ale ve skutečnosti nefungujícímu anarchistickému Anarresu, odkud její hrdina vyšel. Ale kdyby se to stalo, prodaly by se jí desetitisíce. Jenže když se Vyděděnec v roce 1995 dostal k českým čtenářům, bylo už na tenhle typ sci-fi s humanistickým přesahem trochu pozdě. Anebo naopak brzy? Byl bych rád, kdyby ta kniha dostala novou šanci, protože má co nabídnout hlavně těm, kteří od sci-fi nečekají především prvoplánovou akci. A představuje ideální vstupní bránu do širého a rozmanitého vesmíru, který Ursula K. Le Guinová ve svém Hainském cyklu vytvořila.

ALASTAIR REYNOLS: ODHALENÝ VESMÍR

Tohle je samozřejmě úplně jiná sci-fi, a řekl bych, že přesně podle mého gusta, protože nabízí dostatečně velký prostor tomu, aby se něco dělo (většinou epicky, ve velkém, s propracovanými speciálními efekty a v pestrých vesmírných kulisách), ale najde se i nějaká ta myšlenka, která se může zaseknout drápkem. Když se ke mně Odhalený vesmír před léty dostal, ještě jsem netušil, že se ve světě rozjíždí něco jako new space opera, něco, co dokáže vdechnout skomírajícímu žánru klasických vesmírných dobrodružství nový život, když do infuzní směsi přimíchá nové technologie, umělé inteligence, nápadité zbraně a občas i trochu toho černého humoru. Snažit se v několika řádcích shrnout děj tohoto bezmála sedmisetstránkového románu by byl poměrně nevděčný úkol, a tak se spokojím s konstatováním, že dějových linií je hned několik, počínaje pátráním po příčinách zániku staré mimozemské civilizace a konče intrikami, jimž sluší galaktické rozměry. A komu by to nestačilo, má to štěstí, že Odhalený vesmír představuje pouze první titul z volného cyklu odehrávajícího se ve stejném vesmíru (Kaldera, Archa, Údolí vykoupení). Momentálně čtu Prefekta, který česky dosud nevyšel, a po dlouhé době si opět užívám ten správný pocit úžasu, jenž ke sci-fi patří.

GUY GAVRIEL KAY: POD NEBESY

Aby to nebylo jednotvárné, chtělo by to něco z jiného kotlíku fantastiky. Pravda, kniha, kterou jsem se nakonec rozhodl doporučit, zase tak mnoho prvků fantasy neobsahuje, ale to jí neubírá na kráse a podmanivosti. Skoro se stydím přiznat, že jsem jejího autora, Kanaďana Guye Gavriela Kaye, objevil až díky ní. Samozřejmě jsem věděl, že někdo takový existuje a píše dobře, ale prostě jsme se nějak míjeli… do chvíle, kdy jsem uviděl krásnou obálku Larryho Rostanta a přečet si anotaci, která mě – jak to má správná anotace dělat – chytila a nepustila. Podobně, jako to Kay udělal už několikrát, i tady si vybral jedno období lidských dějin a jednu oblast na zeměkouli a přetvořil vše v bohatou mozaiku propletených příběhů, které v případě románu Pod nebesy čerpají ze staré Číny neboli Kitháje. Hlavní postava, Šen Tchaj, syn slavného generála, dostane za své služby nečekaný a vskutku královský dar – dvě stě padesát koní plemene, jehož pouhý jeden exemplář se rovná nesmírnému bohatství. Ten dar je natolik absurdní, že jedinou možností, jak s ním naložit, je darovat jej zase někomu jinému, třeba císaři. Šen Tchaj se tak vydává na dlouhou, riskantní cestu, a pochopitelně netuší, jakou lavinu svým rozhodnutím strhne. Kay je mistrný vypravěč, takže si dovede pohrát jak s postavami, aby za ně čtenář trnul hrůzou při každé nebezpečné štrapáci, tak s poetikou a filozofií místa, které si pro svůj příběh vybral – a v tom mu stará Čína poskytla obrovské možnosti. Knihu jsem přelouskal v originále, ale čeští čtenáři si ji mohou dopřát ve skvělém překladu Richarda Podaného. A pokud se jich najde dostatek, třeba se dočká zdejšího vydání i další Kayova kniha, kterou se do čínského prostředí vrátil, Řeka hvězd. Jsem rád, že i mne tento čtenářský zážitek teprve čeká.

MÍLA LINC DOPORUČUJE

CORMAC McCARTHY: CESTA

Kniha stojící na pomezí – autor nepatří do našeho rybníčku, a kdyby se příběh odehrával třeba v nějakém jiném světě (kupříkladu za druhé světové války), nejspíš by vyprávěl stejný příběh. Ale odehrává se ve zničené budoucnosti, takže naše je. A je to zatraceně dobrá kniha. Není ani moc akční, a milovníci příběhů se u ní asi zaseknou, protože se v ní jenom někam jde a kniha skončí, aniž by se někam došlo. Nicméně je to věc, která mě donutila přemýšlet a která se vůbec nehodí do pošmourného podzimního odpoledne, protože pak z lidstva dostanete takovou depku, že už nikdy nevylezete ven. Jen jedno varování – film vůbec nezkoušejte. Dostali byste z lidstva takovou depku, že byste už nikdy nevylezli ven. Ale tentokrát by vám k tomu bylo ještě na zvracení.

ROBERT HOLDSTOCK: LES MYTÁG

S fantasy jsem jako kluk začínal Pánem prstenů a Zaklínačem. Ale protože tyhle dvě knížky každý zná a doporučení není tolik zapotřebí, hned v závěsu za těmito srdcovkami jsou knihy Roberta Holdstocka. Les mytág patří možná k jedněm z nejošoupanějších, které doma máme. Když jsem ho četl poprvé, úplně mě okouzlil. Strašně moc jsem té knize chtěl věřit a potkávat zhmotnělé legendy u nás v lese na chatě. Spoustě jsem toho tehdy nerozuměl, řadu legend tehdy ještě neznal. Přesto jsem od té doby chodil kolem lesů s příjemným chvěním v páteři. Vlastně dodnes to tak cítím – a doufám, že jednou se stane nějaký zázrak, knihy začnou ovlivňovat náš svět a já ten svůj les mytág někdy najdu.

GARTH ENNIS: PREACHER

Není to tak dlouho, kdy jsem objevil kouzlo komiksů. Pročetl jsem jich docela dost horem spodem, ale nejvíc mi v paměti utkvěl Prechaer od Gartha Ennise. Má dvě velké přednosti. Jednou je černočerný humor. Možná místy spíše úchylný než černý. Příběh se nebojí ničeho a žádné tabu není dost svaté. Druhou věcí k vychválení jsou hrdinové: ti kladní i ti záporní. Na jedné straně stojí Jesse Custer, neohrožený ochránce žen a tak trochu projekce toho nejlepšího z Johna Wayna, na druhé veleúchylný herr Starr. A mezitím spousta dalších úchylů, které si prostě všechny zamilujete. A od jiných komiksových sérií má tahle tu výhodu, že už je celá, takže se můžete pročíst od začátku až do konce.

Související články:

Osobnosti žánru doporučují (Kadlečková, Němec, Procházka)

Osobnosti žánru doporučují (Nováková, Podaný, Kopřiva)

Osobnosti žánru doporučují (Herec, Vrbenská, Šlechta)

Osobnosti žánru doporučují (Rečková, Králik, Renčín)

Osobnosti žánru doporučují (Veselá, Hokr, Kyša)

Máme je rádi a vážíme si jich. Jsou to osobnosti domácí žánrové scény a jejich práce nám přináší jen a jen radost. Jenže co oni sami považují v žánru za to nejpozoruhodnější? Co by nám chtěli doporučit? Půjde o knihy, které bychom od nich nečekali? Půjde o knihy, které jsme snad sami dosud přehlíželi, a přitom bychom moc rádi věděli, co na nich věhlasné osobnosti zaujalo? V dalším článku naší nové série jsme požádali Haninu Veselou, Borise Hokra a Leoše Kyšu o to, aby čtenářům doporučili trojici knih fantastického žánru. Nemuselo jít o tituly, které snad pokládají za nejlepší, každopádně jde ale o knihy, které mají rádi a neváhají se o to s námi podělit…

HANINA VESELÁ DOPORUČUJE

Tři nejlepší knihy, tři nejzajímavější nebo co se mi zapsalo v poslední době do paměti? Rozhoduji se pro třetí variantu, nechávám klasiky žánru spát a lovím v rozmanitých vodách současné SF/F scény.

BRENT WEEKS: ČERNÝ ARCIMÁG

Absolutní novinka a opravdu luxusní lahůdka. Ještě teď cítím tu euforii, už dlouho mě nic tak neoslovilo, naposled snad trilogie Achája od Andrzeje Ziemianského. A to bych po Arcimágovi nesáhla, kdyby mě neupoutal ruďas na obálce a mnohoslibná anotace. (Achája měla na titulce pro změnu zrzku, no nic…). Gavin Guile, hlavní hrdina, má před sebou pět let života, během nichž musí dosáhnout pěti nemožných cílů. Je to zachránce světa, génius a bohem vyvolený, nebo bezskrupulózní lhář? Vládne pěti základním barvám spektra a dokáže z nich vytvořit téměř cokoliv. Střelám odolný pancíř, bochníček chleba, zeď, jakou nemají ani Číňané. Umí se dokonce vznést, jen jedna jediná věc je mu odepřena: osobní štěstí. Stojí na pyramidě moci úplně sám a ze svých nedozírných výšin vyrovnává hladinu magie v okolním světě. To vše, aniž by tušil, že kdesi v zapadlé vísce vyrůstá jeho bastard. Chlapec jménem Kip svého velkého otce předčí hned v několika ohledech. Postavou připomíná Sama Křepelku z filmového Pána prstenů. Je mistrem ve fňukání, prakticky celý život byl nula. To mu ale nebrání bavit čtenáře jednou ironickou poznámkou za druhou. Když už má být zbabělcem, tak se ctí. Svět Černého arcimága je světem magie, ale také světem střelných zbraní (vojáci používají muškety) a světem lidských tragédií. Válka arcimágů připomíná legendární trojskou válku, i tehdy šlo prý o ženu. Některé pasáže jako by vystřihl z knižní řady New Weird, v jiných promlouvá klasická epická fantasy a poslední čtvrtina je jeden velký akční nářez. Anglicky už vyšel další díl (autor plánuje celkem čtyři), takže zvažuji oprášit jazykové znalosti.

ZBYNĚK HOLUB: KRUMPÁČ A MOTYKY

Mám ráda humornou fantasy a nemám ráda Terryho Pratchetta. Napsal toho příliš mnoho a kdykoliv namátkou sáhnu po nějaké jeho knize, nemám šťastnou ruku. Baví mě ale humor našich autorů, hodně se mi líbil třeba Mořičvíl od Dennyho Newmana. Z toho důvodu jsem skočila po knize Zbyňka Holuba Krumpáč a motyky – Smrťáček aneb cesta za smrtí a zase zpátky, která vyšla před pěti lety. Jméno autora mi moc neříkalo, zaujalo mě však téma hřbitova a jeho čtyř svérázných obyvatel – upírů. Nééé, pardon, dost bylo upírštiny, hrobníky mám na mysli. Tichý Oheň, Uřvanej Chlíst, Ragli a Jednooký Rum mají na starosti místní hřbitov, chodí do hospody U Tří skřetů a svými krumpáči pacifikují zlobivé nekrouše. Občas jim i pomáhají… Celé se to odehrává ve světě Asterionu. Tehdy jsem ještě o tomhle ryze českém herním světě neměla moc šajn, ale nedělalo to problém. Je to v podstatě dračák, vymazlený a okořeněný o určitá specifika… Krumpáč a motyky – Hrobnické historky na Smrťáčka volně navazují a přelouskala jsem je asi za dva večery. Není to čtení, které by ve mně vzbuzovalo hlubokomyslné úvahy, ale člověk si občas musí od toho Dostojevského a Kafky odpočinout.

PETRA NEOMILLNEROVÁ: DÍTĚ SKÁLY

Jsou knihy, které byly napsány, aby bavily lidi. A knihy, jejichž jediným účelem je lidi mučit. Dítě skály patří té do druhé kategorie. Já, autorka, jsem tu knihu napsala tobě za trest, věrný čtenáři! Sám nakladatel mi naznačil, poté, co jsem přiznala, že se mi Dítě skály líbilo, že bych se měla nad sebou zamyslet. Ta kniha není hezká, někteří konzumenti krmné fantasy ji mohou prohlásit za nudnou. Ale zasáhne, svou syrovostí a nemilosrdným odkrytím lidských slabostí a nejtemnějších sklonů. Je to jako něco, co žije pod kůrou stromu. Tušíte, že na to nebude hezký pohled, vlastně to ani vidět nechcete, ale stejně to uděláte. Nadzdvihnete kůru a podíváte se pod ní. V našem případě uvidíte nekromantku. Jmenuje se Alke a právě klečí na popravišti. Má být usmrcena za zločiny, kterých se dopustila během války. Nic nepopírá, všechny ty věci skutečně udělala. Beze vší pochybnosti si zaslouží zemřít, ale snad ani nelidská bestie jako Alke si nezaslouží osud, který jí určila Skála. Přivést na svět stvůru nedozírných schopností, dítě Černé luny. Ale Petra Neomillnerová v mučení čtenářů pokročila tak daleko, že tuto knihu nedávno vydala znovu i jako e-book – a prý s jiným koncem. Docela by mě zajímal, ale… Zvládnu ten maraton nočních můr podruhé? A opravdu to chci?

BORIS HOKR DOPORUČUJE

VIKTOR DYK: KRYSAŘ

Původně jsem chtěl doporučit jinou knihu, ale fantastické motivy by v ní byly lámány před druhé koleno z babiččiny strany – Kámen a bolest od Karla Schulze. Pokud chcete vědět, co je vrchol české literatury a historické prózy, podívejte se na to. Pro ostatní jsem vybral Viktora Dyka a jeho Krysaře. Na střední a vlastně jakékoliv jiné škole vám budou tvrdit něco o neoklasicismu a bla bla bla. A já také nebudu tvrdit, že to je nějaká fantasy nebo alespoň fantastika. Já budu jen tvrdit, že Neil Gaiman, Mervyn Peake nebo u nás Pavel Renčín by mohli salutovat (a psát si poznámky). Kratičká knížečka, kde každé slovo ukazuje, že Dyk byl Pan básník. A samozřejmě fascinující příběh, temná postava Krysaře, souboj o duši, traktát o lásce a nešťastník, který vše chápe až druhý den… Tohle je jeden z vrcholů české literatury. A je úžasné, jak ten příběh dokáže rezonovat i po letech a napříč médii – vemte si Bártova Krysaře, Landova Krysaře, XIII. Století… a nakonec i toho Brabce…

STEPHEN KING: ČARODĚJ A SKLO

Kinga jsem začal číst v devíti letech. Takže ještě na prvním stupni základky. A četl jsem ho i na druhém, na gymplu, na vejšce a dokonce i teď, kdy jsem otrokem kapitálu. Zatímco jiní dětští vládci mé knihovničky (namátkou Karel May nebo R. E. Feist) jsou dávno zapomenuti, King je pořád král. A přestože třeba To si poctivě čtu každý rok znovu a znovu, jmenuji čtvrtý díl Temné věže. A víte proč? Protože jsem romantik a tohle je jeden z nejlepších milostných příběhů, na jaké ve fantastice narazíte. Všechny ty hororové motivy, geniální parafráze Tolkienových Hádanek ve tmě (pistolníci vs. inteligentní vlak) a westernová atmosféra jen podtrhávají, že láska je jako vítr – přijde a vezme všechno. A tak vzdejte hold mladému Rolandovi a jeho Dívce v okně… než zaplane hranice a stromu hrom…

STEVEN ERIKSON: DŮM MRTVÝCH

Aby bylo jasno, Pán prstenů je Bible. Je to Zákon. A o tom se nediskutuje. A tak raději Malazská kniha padlých, což je nejlepší fantasy sága, vedle které je třeba Martin zápisem dračáku z pískoviště. A z téhle úžasné ságy vybírám druhý díl. Protože jednička je jen zajímavý nadprůměrný román. Dvojka je ale čiré zlo. Geniální úvodní scéna s mladou Felisín v řetězech a pak zdrcující popis Psího řetězu – nejspektakulárnějšího a nejtragičtějšího vojenského tažení, jakého jsem měl tu pochybnou čest být v literatuře svědkem. A s blížícím se koncem roste krom nadšení a obdivu především hrůza: Tohle přece Erikson neudělá! Tohle nemůže! To by bylo… Ne, prostě ne. Ale ano, Erikson to udělá. A ještě mnohem brutálněji, než byste čekali. Ten Kanaďan vám může vytřít zrak tisícem způsobů – třeba tím, jak si hraje s antropologií a jak dělá z metafor cynické reálné zápletky, ale nakonec by si každý měl všímat toho, jak má zvládnuté lámání čtenářova srdce a ždímání emocí. I o mnoho knih později stačí jen nepatrná, na půl slova utroušená poznámka o Coltainovi a mám v očích slzy. A jestli tohle není smyslem vyprávění příběhů, tak pak už nic.

LEOŠ KYŠA DOPORUČUJE

Jako fanouška české fantastiky mě na první signální napadají knihy jako Vládci strachu, Cesta krve, Pištec na bráně k západu, Asfalt, Ramax, Dlouhý den Valhaly atd., ale jde o knihy jak skvělé, tak úspěšné a známé. Rozhodl jsem se proto vybrat české knihy, které z různých důvodů trochu zapadly, ale mě osobně hodně baví a rád bych, aby se na ně nezapomnělo.

JIŘÍ BÍLEK: DRALP

Sci-fi detektivka z roku 2003 bezesporu inspirovaná trilogií George Aleca Effingera Když přitažlivost selže, Oheň ve slunci a Polibek vyhnanství. Přesto jde o v mnoha ohledech o originální záležitost plnou českého humoru, napínavých situací a skvělých charakterů postav. Ve světě DRALPu žijí vedle sebe obyčejní lidé a ti, kteří se narodili s vylepšeným genovým fondem, nebo-li bétévéčka. Dvojice detektivů vyšetřující zamotaný případ je složena právě z obyčejného a vylepšeného detektiva, což přináší slušné tření a dost humorných situací. Bohužel, autor vydal ještě román Komplex, pak už ale v psaní nepokračoval a už dobrých deset let se odmlčel, což je pro českou sci-fi, dle mého názoru, zatraceně škoda.

BORIS POLLACK: BUDU TANČIT NA VAŠICH HROBECH

Boris Pollack je podle všeho takový dědeček Františka Kotlety. Kniha se tváří jako překladová a dokonce uvádí i původní název, ale když trošku zapátráte na Googlu, zjistíte, že o původním vydání v angličtině nikdo nic neví. Na 99 procent jde tak o knihu českého autora skrývajícího se pod pseudonymem (kdyby někdo věděl víc, třeba, že žiju v omylu, tak šup s tím dolů do komentářů). Budu tančit na vašich hrobech je příběh speciální jednotky bojující proti útočníkům z vesmíru. Hlavním hrdinou je bývalý narkoman propuštěný z armády, který se tak trochu proti své vůli stane členem elitního komanda s úkolem eliminovat šmejdy z vesmíru. Kyberpunkový nářez sice nedosahoval kvalit Kulhánka, Kopřivy či Kotlety, ale byla to nadějná a slibná prvotina. Bohužel, zůstalo jen u ní. Kniha vyšla v roce 2000 a od té doby není po Borisovi Pollackovi ani vidu, ani slechu. A je to zatracená škoda.

PAVEL GOTTHARD: LÉKY SMUTNÝCH

Léky smutných nejsou na rozdíl od předchozích knih žádná vykopávka, ale letošní horké zboží. Bohužel jde o knihu tak specifickou, až mám pocit, že mezi žánrovými čtenáři (nepočítám-li hráče larpových her) trochu zapadla. Byla by to ale zatracená škoda (což je moje aktuálně nejpoužívanější slovní spojení), protože jde o nadmíru zajímavou prvotinu, o které se nestydím říct, že kdyby byla o sto stran delší, byl by to generační román dnešních dvacetiletých fanoušků fantastiky a hráčů larpových her. Kniha má fantastický přesah, skvělou atmosféru a příběh, který nadchne každého larpera i fanouška. Jen teď doufám, že jsem zařazením do tohoto výběru nezpůsobil, že i Pavel Gotthard přestane psát. Budu mu muset napsat nějaký výhružný email, aby na to ani v nejmenším nepomyslel.

Související články:

Osobnosti žánru doporučují (Kadlečková, Němec, Procházka)

Osobnosti žánru doporučují (Nováková, Podaný, Kopřiva)

Osobnosti žánru doporučují (Herec, Vrbenská, Šlechta)

Osobnosti žánru doporučují (Rečková, Králik, Renčín)