Tak nám v Čechách vzniklo další komplexní univerzum, univerzum rozprostírající se v mysli Miroslavy Dvořákové. Do naší reality proniklo nejprve v Ceně Karla Čapka, kde se s ním můžeme seznámit v novelách „Vykladač“ a „Kozel zahradníkem“ (nově „Ozvěny Twinsidoru“), nyní se jeho prostorová kapsa vynořila v třídílné sérii o jedné z Aliančních planet Mizeon. Společenství Aliančních planet či systémů však zahrnuje jen nepatrnou část Metaprostoru. Na každé planetě vznikla civilizace bytostí sice různorodých, nadaných ovšem schopností komunikovat, válčit i milovat se mezi sebou. K tomu jim napomáhají nejen vesmírné technologie; hlavní energií jejich života je magie. Magie, kterou nesmrtelní arcidémoni a raisi či draci čerpají z emocí prostých smrtelníků. Jako my v obrovitých tankerech dovážíme ropu, tyto civilizace vyvinuly složitý systém těžby a přepravy suroviny ze světů obývaných věřícími…
To je ale jenom letmý náčrt pozadí propleteného systému bohů, démonů, obchodníků, dál si dosaďte, co chcete, a nedržte svoji představivost na uzdě. Vládnoucí společnost na planetě Mizeon tvoří spřízněné klany, navzájem propletené příbuzenskými vztahy. Hašteří se mezi sebou, nenávidí, uzavírají přátelství a spojenectví. Všichni (?) však dbají, aby se dávní bohové, kdysi uspaní a uvěznění ve Chřtánu, už nikdy neprobudili. Jejich úsilí je bohužel sabotováno a v závěru úvodního svazku série Návrat na Mizeon, nazvaného příznačně Na hraně zkázy, bohové unikají na svobodu a krutě se za tisícileté věznění mstí. Přeživší arcidémoni se pak postupně dávají dohromady a přesunují se na opevněný satelit, odkud monitorují situaci na domácí planetě. Jejich další osudy se dozvíme ve druhém díle série nazvaném optimisticky Jiskřičky v popelu. Do konce roku 2018 byl měl vyjít třetí, závěrečný díl Dárce života.
Při čtení o univerzu Miroslavy Dvořákové se vám v mysli dost možná vynoří myšlenka: vždyť je to o vesmíru strun! Kde jinde se myslící nesmrtelná entita může mžikem přenášet z místa na místo bez omezení času a prostoru? Když se potřebuje bezpečně zdekovat, zaleze si do subprostorální kapsy a tam vyčká, až průšvih vyšumí. Když potřebuje dobít energii, zjeví se jako bůh a o všechno další se postarají věřící atd.
Autorka vybudovala zajímavý vesmír a zaplnila ho energetickými hady, sebereplikujícími se válečnými stroji (připomínajícími kreslený film Krabi režiséra Mergla), uvěřitelnými i neuvěřitelnými tvory, netvory a rostlinami. Vesmír prošpikovaný subprostorovými portály, průvlaky a průrvami, kterými udatní muži spěchají za krásnými ženami. A těmto mužům a ženám vložila do úst i do telepatického přenosu myšlenek úderné, vtipné, občas košilaté, ale zejména živoucí a ze života odpozorované věty, černý humor, něžné promluvy, bojový pokřik, motivační proslovy i učené přednášky. Je zábavné pozorovat, jak mladíci a mladice, zprvu samá párty, chlastačka a sex, během děje přebírají zodpovědnost za sebe i za ostatní, za svůj domov, jak se z dětí stávají dospělí.
Knihu snadněji přijmou ti, kterým nedělá problém přehršel jmen a orientují se ve spletitých rodinných a planetárních vztazích. Není to hard science fiction klasického střihu, i když zde létají obrněné satelity a kosmické křižníky. Do vkusu se zřejmě netrefí ani milovníkům čisté fantasy, a to i přes výskyt draků, víl či stromových lidí. Vše je však pečlivě a smysluplně promíseno, ačkoli připouštím, že jde o příběh psaný především pro ženy.
Marie Semíková / Interkom (redakčně upraveno)
Miroslava Dvořáková: Na hraně zkázy
brožovaná, obálka Anna Marie Dvořáková, 312 stran, 279 Kč
Fantasy prvotinu skotského autora Alana Campbella nám pod názvem Zjizvená noc nabídlo nakladatelství Laser-books už v roce 2009, vzhledem k datu vydání originálu (2006) tedy relativně rychle. Campbell tehdy čtenáře zaujal především první polovinou své knihy, ve které nabídl spíše pomalu vystavěný příběh postupně se rodícího a poměrně komplikovaného vztahu obou hlavních hrdinů, anděla Dilla a chrámové vražedkyně Rachel. Román představoval svéráznou městkou fantasy, situovanou do Hluboké brány, města visícího na silných řetězech nad zdánlivě bezednou propastí, obývanou podle legendy bohem Ulcisem. I přes snad až příliš znatelnou ztrátu kvality v závěrečné části knihy, kdy Campbell křehce působící příběh nahradil zbytečnou a zlehka za vlasy přitaženou akcí, zanechala Zjizvená noc solidní dojem. Ten během let sice nejspíš poněkud vybledl, přesto jsme se nakonec dočkali pokračování, druhý díl Kodexu Hluboké brány Železný anděl se stal součástí letošní laviny předvánočních titulů.
Od svého předchůdce se liší snad ve všech myslitelných směrech. Autor záběr příběhu rozšířil geograficky, v Hluboké bráně se už příliš neohřejeme, což je vzhledem k událostem v závěru Zjizvené noci vcelku očekávatelné. I v jiných ohledech čteme úplně jiný typ literatury než v předchozím případě, městskou fantasy nahrazuje značně svérázný opus, jehož děj pokrývá řadu míst celého světa. Z prvního dílu sice Campbell převedl ústřední dvojici hrdinů, doplnil ji však řadou dalších charakterů, ať už lidí či bohů, a to v takové míře, že nejpřesnějším označením Železného anděla bude román bez hlavních postav, jde o mozaiku osudů, v níž některé figury zazáří a pak nadlouho zmizí, žádná nás však neprovede většinou knihy. Podobně i styl vyprávění je dramaticky odlišný, je třeba se připravit na opravdu nespoutaný gejzír autorské fantazie, což na některých místech funguje výborně, najdeme ale i slabší momenty.
Z výše uvedeného je nejspíš patrné, že jednoduché převyprávění zápletky není bez potíží úplně možné a čtenář musí počítat s komplikovanějším textem, ve kterém se při troše neopatrnosti může snadno ztratit. Vedle zmiňované bohaté imaginace je na vině i jistá nedisciplinovanost autora, ten jako by se někdy nechal až příliš unést možnostmi a vizemi svého světa a pozapomněl na čtenáře, jemuž má po něm dělat průvodce. I přes tyto výtky ale stojí za to zápletku bedlivě sledovat, střet božských a pekelných sil totiž postupně nabírá na obrátkách.
V pozadí stojí konflikt naznačený už v předchozím svazku, totiž dávná a neúspěšná vzpoura božských synů proti vlastní matce, bohyni Ayen. Ta se po odražení vzbouřenců uzavřela na nebesích a své syny zanechala na zemi, vůdce rebelantů Irila navíc potrestala rozdělením na několik částí, domovem těchto fragmentů učinila Bludiště, obdobu pekla. Železného anděla otevírá setkání právě těchto poražených synů, události popisované v předchozím svazku totiž otevřely průchod mezi pekelným a zemským prostředím. Pekelný král Menoa proto vysílá jednotky mesmeristů, zvláštních démonů fungujících díky prolité lidské krvi, na povrch země. Jeho cílem není nic menšího než svržení božských sil, ty se mu tedy musí postavit.
Úkolem uzavřít propast v Hluboké bráně je svými bratry pověřen Cospinol, jediný z žijících bohů, který je omezen v pohybu, své dny musí trávit na ohromné lodi na nebesích, jejíž palubu mu není dovoleno opustit. Výprava k Hluboké bráně pro Cospinola znamená šanci vyvázat se z tohoto prokletí, dalším jeho cílem je totiž zjizvená polobohyně Karneval, která v předchozím svazku vypila duši boha Ulcise, svého otce. Je to právě síla její současné duše, od které si Cospinol slibuje vysvobození. Obří loď se vydává na cestu, pluje v oblacích, zatímco na zemi ji na ohromném laně přidržuje nadlidský obr John Anchor, jehož zdrojem síly je řádka duší, které pravidelně konzumuje. Už jen z tohoto krátkého úvodu je snad patrné, s jakým typem příběhu nás Campbell konfrontuje, půjde o směs bohů, lidí a démonů, potýkajících se navzájem ve značně zamotaném příběhu plném prolité krve a duší, kterým je odepřen odpočinek.
Román je rozdělen do tří knih, lišících se prostředím i většinou jednajících postav. Nejprve sledujeme putování Johna Anchora a lodi, kterou táhne světem směrem k Hluboké bráně, v ten samý čas se naopak opačným směrem snaží postupovat Rachel a Dill, zachránění a následně opuštění nečitelnou Karneval. Ve střední části nás autor vezme přímo do proměnlivého, nestabilního a nevypočitatelného pekla, aby v závěrečném úseku odehrávajícím se v daleké Pandemerii sledoval osudy jedné diplomatické mise. Prostředí vlaku vezoucího rukojmí a sloužícího jako nástroj vyjednávání mezi Menou a bohy je vylíčen takřka v steampunkovém stylu a patří k nejsilnějším místům románu. Není však jediné, namátkou třeba jedovatý Oharkový les, výsledek řádění alchymistů z hlubokobranských jedových dílen, je snad ještě působivější, jen se občas vkrádají otázky po smyslu a uvěřitelnosti podobného místa.
To obecně platí o většině Železného anděla, autor jako by si leckdy nebyl jistý, zda vypráví seriózní román nebo už parodizuje a ironizuje žánrové standardy. Jedním dechem ale musí zaznít, že v žádném případě nejde o klasický typ generické fantasy, na to je Campbell příliš nespoutaný a plný obrazů, které chce za každou cenu vykreslit. Pravděpodobněji se tak jeví, že se stal zároveň vítězem i poraženým, dokázal skvěle překročit očekávání daná prvním dílem i žánrem obecně, na druhou stranu své vyprávění ne vždy pevně udržel v rukou. Je na každém čtenáři, nakolik mu bude vadit občasná nepřehlednost knihy a nakolik si naopak užije její otevřenost a svobodomyslnost, tak odlišnou od daleko konvenčnější Zjizvené noci a spousty dalších fantasy knih.
Alan Campbell ve druhém dílu trilogie dokázal příběh posunout do zcela jiné roviny, komorní rozjímání o několika postavách nahradil rozlehlým plátnem, pestrým obrazem rozsáhlého konfliktu. K typické nejednoznačnosti patří i skutečnost, že ani určení dobré a zlé strany, což bývá v podobných knihách základní úkol, není příliš možné nějak spolehlivě provést, natolik jsou cíle a záměry jednotlivých stran nepřehledné a nejasné. Spíše se zdá, že se spolu utkávají zlý a ještě zlejší, nicméně román není uzavřen (mimochodem další rozdíl oproti prvnímu svazku), na nějaké definitivní soudy je tedy třeba si ještě nějakou dobu počkat. Nyní se spokojme s konstatováním, že se Campbellovi opět podařilo nabídnout zajímavý a ambiciózní počin, kterým se snaží o ohledání v žánru doposud nepříliš zmapovaných míst. Nakolik se mu to podařilo, není ještě zcela zřejmé, nicméně snaha je základní podmínkou úspěchu a její nedostatek autorovi vytknout bezesporu nemůžeme.
Alan Campbell: Železný anděl
brožovaná, překlad Roman Tilcer, obálka Dominic Harman, 384 stran, 349 Kč
V loňském roce se konečně alespoň nějaké pocty v podobě zmapování inspirativní a plnohodnotné tvůrčí kariéry dočkal režisér s fantazií v srdci, Karel Zeman. K příležitosti nedožitých 105. narozenin vyšla obsáhlá kniha Karel Zeman a jeho kouzelný svět a byl představen dokumentární snímek Tomáše Hodana Filmový dobrodruh Karel Zeman, jenž se také zabývá nezměrnou touhou jít za vytýčeným osobním snem, stejně jako následnou pestrou filmařskou kariérou. V kontextu úspěchu a obdivu, jakého se Karel Zeman dočkal v celosvětovém měřítku, jsou tyto dva počiny poněkud trpkým zadostiučiněním, kterého se mu u nás konečně dostalo. Vezmeme-li v potaz, jaké osobnosti, filmoví tvůrci, případně celebrity se dočkaly filmových medailonků, knižních publikací či jakýchkoli jiných poct ve veřejném prostoru, nemohu se zbavit pocitu, že tento dodnes nedostižný režisér a jeho tvorba byly v našich končinách nestoudně opomíjeny.
Za celým dokumentem, který se následně rozvinul do mezinárodní spolupráce, stojí bývalý student FAMU a spoluzakladatel filmové produkce Punk film, Ondřej Beránek. K počáteční inspiraci ho přivedla vlastně náhoda. Podílel se na otevření Muzea Karla Zemana a Ludmila Zemanová, dcera režiséra, která se na výrobě dokumentu rovněž podílela, tehdy přeložila množství materiálů mapujících život i tvorbu jejího otce. Celý dokument tak můžeme rozdělit do několika rovin. První z nich je Zemanův životní příběh, kdy se dozvíme o rozvodu rodičů, absolvování ekonomické školy, studiu výtvarnictví ve Francii na soukromé škole, plnění vojenských povinností v jezdeckém pluku, cestování po světě, které mu přineslo mnoho inspirací do budoucna, či o vrozených technicko-kutilských dovednostech, jež ho dovedly ke konstrukcím kamer a jejich vylepšování.
Krátce nahlédneme i na jeho předfilmovou profesní kariéru, kdy začínal jako aranžér výloh pro firmu Baťa, aby se díky svému talentu a zápalu dostal až na vedoucí pozici v aranžérském oddělení. V té době Baťa založí známá filmová studia, která měla prioritně sloužit k reklamě a propagaci v rámci krátkého filmu. O Karlu Zemanovi coby vítězi soutěže o nejlepší výlohu je natáčen jeden z prvních snímků. Filmovému štábu Zeman ukáže své amatérské filmařské pokusy, díky kterým dostává nabídku práce ve zlínských filmových ateliérech. Poté už to šlo všechno lidově řečeno ráz na ráz. Dokument připomene všechnu Zemanovu filmovou tvorbu, která začíná spoluúčastí (spolu s Bořivojem Zemanem na vzniku původního filmu Hermíny Týrlové, který byl zničen při požáru v ateliérech) na krátkometrážním snímku Vánoční sen (1945), jenž získal v roce 1946 na MFF v Cannes Cenu za nejlepší loutkový film, až po poslední animovaný snímek – Pohádka o Honzíkovi a Mařence (1980).
„Vlastně bych moc rád Zemanovy filmy viděl znovu,
abych zjistil, zdali toho bylo víc, co jsem z nich „vykradl“.“
(Terry Gilliam)
Druhou rovinou jsou vzpomínky rodiny zastoupené Ludmilou Zemanovou, režisérovými spolupracovníky, mezi které patřil třeba Karel Hutěčka, Zdeněk Ostrčil či tehdejší asistent režie Karel Smyczek. Vyprávějí o jeho perfekcionismu a peripetiích, které jednotlivá natáčení často provázely. Magda Vášáryová a Emil Horváth ml. vzpomínají, jak se s režisérem setkali během natáčení jeho posledního hraného filmu Na kometě (1970), a předkládají pohled na jeho osobu z druhé strany filmové kamery. Nelze opomenout ani výpovědi filmového recenzenta a kritika Kamila Fily a trikového výtvarníka a supervizora filmových efektů Borise Masníka. Ti předkládají pohled na Karla Zemana v širší perspektivě domácí i světové kinematografie. A v neposlední řadě výpovědi světových tvůrců, které český režisér na jejich profesní dráze ovlivnil. Nejen milovníky fantastických světů určitě potěší účast Terry Gilliama, Tima Burtona, Paula Wellse, Koji Yamamury, Koseie Ona a dalších. Nezapomeňme ani na archivní záběry, ve kterých se objevuje samotný Karel Zeman.
Další z rovin filmu je projekt studentů filmového řemesla, kteří se snaží napodobit Zemanovu tvorbu za použití autentických filmových prostředků. Samozřejmě zjišťují, jak úmorná to byla práce v době, kdy ještě neexistovala vyspělá počítačová technika. Uvidíme i natočení duplicitní scény ze slavné Cesty do pravěku (1955), která byla zároveň prvním režisérovým kontaktem se světem celovečerního a hraného filmu. Natáčení scény se zúčastnili také tři ze čtyř původních představitelů hlavních chlapeckých rolí. Samotní herci pak natáčení berou s humorem a svojským nadhledem: „Jo. Byli jsme čtyři, ale jeden nám umřel.“
Dokument Filmový dobrodruh Karel Zeman přináší důstojný pohled na tvorbu jednoho z největších světových režisérů, ale také ukazuje, že by se oněm dalo hovořit ještě mnohem více a vlastně je sám o sobě jen odrazovým můstkem do světa utkaného nezměrnou fantazií a perfekcionistickým tvůrčím přístupem. Snímek ukazuje muže, který svůj obdiv k loutkovému divadlu dotáhnul až k nenapodobitelným hraným trikovým filmům, jež opatřoval důsledně připravenými scénáři s detailně rozkreslenými scénami. Skromného režiséra, který dokázal ze svého kompaktního filmařského týmu vždy vymačkat maximum, a to způsobem, kdy sám šel příkladem a byl neúnavným hnacím motorem všech projektů. Filmaře, který šel vždy vlastní dopředu promyšlenou cestou a ani v šedesátých letech se nenechal ovlivnit svěží novou československou filmovou vlnou. Raději tvořil ve zlínských ateliérech, než by se přesunul na pražské kulturní výsluní. Přesto dokázal sklidit ovace a ovlivnit jiné tvůrce za oceánem i ve vzdáleném Japonsku, kde sklízel největší úspěchy. Exceloval na světové výstavě EXPO svou verneovskou adaptací Vynález zkázy (1958), filmem, který se poté stal nejprodávanějším tuzemským snímkem do zahraničí.
Tvorbě Karla Zemana se za poslední roky konečně dává onen potřebný a více než zasloužený respekt. Koneckonců ani závěr dokumentu se nevyhne zmínce o úpadku, který režisérovi připravila tehdejší společenská situace. Filmový dobrodruh Karel Zeman je tak prvním porevolučním vzdáním pocty této výjimečné osobnosti. Jistě by se dokumentu dalo vytknout, že to či ono si zasloužilo větší prostor, některé záběry v dokumentu nemusely být a jiné zase chybí, koncept mohl být odlišný… Jenže kritické smýšlení ani intelektuální moralizovaní nic nezmění na faktu, že Tomáš Hodan se jako první chytil materiálu, který měl být zpracovaný už dávno. K čemu by jinak měly sloužit fondy na digitalizaci, kinematografii či kulturu jako takovou, když si v nich neumíme vážit právě světově uznávaného kulturního dědictví?
Tak nám v Čechách vzniklo další komplexní univerzum, univerzum rozprostírající se v mysli Miroslavy Dvořákové. Do naší reality proniklo nejprve v Ceně Karla Čapka, kde se s ním můžeme seznámit v novelách „Vykladač“ a „Kozel zahradníkem“ (nově „Ozvěny Twinsidoru“), nyní se jeho prostorová kapsa vynořila v třídílné sérii o jedné z Aliančních planet Mizeon. Společenství Aliančních planet či systémů však zahrnuje jen nepatrnou část Metaprostoru. Na každé planetě vznikla civilizace bytostí sice různorodých, nadaných ovšem schopností komunikovat, válčit i milovat se mezi sebou. K tomu jim napomáhají nejen vesmírné technologie; hlavní energií jejich života je magie, ostatně přesvědčte se sami v ukázce z nedávno vydaného druhého svazku…
Miroslava Dvořáková:
Jiskřičky v popelu – Návrat na Mizeon II
brožovaná, obálka Anna Marie Dvořáková, 344 stran, 279 Kč
Mizeon, domov démonů zrozených z Krvavého deště, opanovali Staří bohové. Poražení si lížou rány na vojenské základně pod vedením regenta Sibiela Arci-Quinna. Jenom vydání Dárce života bývalým nepřátelům dělí exulanty od definitivní porážky. Je těžké kšeftovat s Dárcem života jako s košíkem vajec, pokud je to současně váš přítel Rawantes. Ale záchrana rasy má přednost. Naštěstí je tu Sibielův všehoschopný bratr Arrakiel, který má dva dobré ryze osobní důvody, aby Rawanta doprovodil. A bude to právě Arrakiel, kdo způsobí největší rozruch…
Dan Černý byl ještě nedávno neprávem opomíjený komiksový tvůrce. Loňským rokem, kdy vyšla jeho debutová komiksová kniha Fanouš: Továrna zkázy, se ale situace radikálně změnila. Člen takzvané Generace nula zprvu publikující převážně na stránkách komiksových fanzinů Sorrel či Bedeman se přes Aargh! a další publikace vyškrábal až ke svým vlastním komiksovým knihám a seriálu na stránkách oblíbeného Čtyřlístku, kde si razí další cestu s pomocí oblíbeného Tryskošneka. Jaká byla cesta nesmělých počátků ve fanzinech až do dnešních dnů a zda se v budoucnu hodlá věnovat spíše Fanoušovi nebo snad Tryskošnekovi se dozvíte v následujícím rozhovoru…
Obligátní otázka na začátek. Na čem zrovna pracuješ a co plánuješ na letošní rok?
Ha! Tak právě teď v tuhle chvíli pracuju na dubnovém Tryskošnekovi (už mám dvě strany), na dalších pokračováních seriálu Jelita do Bravíčka a během toho ilustruju chystanou knížku Deník Baltazara Iks. A co se týče plánů: doufám, že začnu čtvrtou knížku s Fanoušem a v létě procestuju se svým Škoda MB 1000 celou republiku. Jestli mi ji teda brácha dá do kupy. Zatím jenom šroubovákem prorazil podlahu a vysklil přední a zadní sklo.
Minulý rok byl pro tebe díky úspěchu komiksu Fanouš: Továrna zkázy dost možná přelomový. Jak to vnímáš ze svého pohledu?
Uplynulý rok byl dobrý. Pravda, k Továrně zkázy můžu mít hromadu výhrad od ceny přes formát až po vlastní chyby v komiksu, které tam dnes vidím, ale nemůžu je už vzít zpátky, přesto mám z knížečky radost a ohlasy jsou zatím pozitivní. Na www.comicsdb.cz dostal dokonce úžasných 87 %! Ale je to asi hlavně tím, že my jsme tady takový ten pověstný malý český komiksový rybníček. Ve střízlivém srovnání se světem by na tom byl Fanouš podstatně hůř.
Komiks vyšel u pro komiksáře celkem neznámého nakladatelství Novela bohemica, jak ses k této spolupráci dostal?
S Fanoušem jsem obcházel nakladatele a… no… obcházel… Pár jsem jich zkusil, protože abych řekl pravdu, já tohle obíhání a jednání nemám vůbec rád, připadám si, že se někam vtírám a teď oni na mě koukají jako na pobudu, co je chce za pár čmáranic stáhnout o prachy, já jim vyprávím o zombících, o jedenáctiletým smradovi, co je rozsekává mačetou a po kterým letěj polonahý slečny a o Klytoře a na oplátku slyším takové to e-hmmmm… jako když zřízenec poslouchá blázna a v duchu si myslí: jen si plácej kraviny. Novelu bohemicu (nebo jak to mám skloňovat) založil jeden kamarád mýho kamaráda. Slovo dalo slovo a bylo to. Smůla je, že hned po podpisu smlouvy jsem se na Crweconu dověděl, že Crew by mi Fanouše s velkou pravděpodobností vydala (jestli to nebyl kec), ale oslovit takovýho giganta jako je Crew jsem si netroufal.
„My jsme tady takový ten pověstný malý český komiksový rybníček…“
Jak se vlastně Fanouš ve tvé fantazii zrodil?
Už ani nevím. Tenkrát, v době vydávání Sorrelu jsem vymýšlel kdejaký blbosti. Pamatuju si akorát, že jsem ho vymyslel ve škole při vyučování a že jsem měl tehdy na sobě pruhovaný tričko a černý kraťasy a že je v obličeji trošičku podobný mýmu strejdovi Frantovi.
A kde vzala dívka Klytora své jméno?
Klytoru jsem zamýšlel jako pravý opak Fanouše – hipísácký živel, volnomyšlenkářská, taková do větru. Hledal jsem pro ni nějaký lascivní jméno a napadla mě Klytora. Jenže to mi v tu chvíli přišlo až moc lascivní (zmírnění dojmu výměnou měkkého i za tvrdé y moc nepomohlo), ale zatím mě nic lepšího nenapadlo, tak jsem to nechal jako provizorní možnost s tím, že to později změním. Časem jsem si ale na to už tak zvykl, že Klytora nakonec zůstala Klytorou.
Co bude s Fanoušem dál? Vidíš Fanouše jako svůj hlavní „projekt“ i do budoucna?
Těžko říct. Samozřejmě bych se rád Fanoušovi věnoval dál, ale s těmi postavičkami je to jak na houpačce. V časech vzniku Fanouše byl mým hrdinou č. 1 Šnek, takže Fanoušovi jsem tolik pozornosti nevěnoval. Postupem času se to ale otočilo. Fanouš šel z komiksu do komiksu, zatímco nebohý zahradní plž dlel na smetišti komiksových dějin. V podstatě jsem vůbec nepočítal s tím, že by se z toho smeťáku někdy dostal. A ejhle, je zpátky a dokonce v pravidelným seriálu v legendárním časopise Čtyřlístek. Fanouše předplazil. Zase na druhou stranu Fanouš má vlastní knížku (a brzo knížky). Tak nevím, uvidíme.
„Někteří autoři jsou svým pseudonymem tak posedlí,
že úzkostlivě tají svoje skutečný jméno a to už je skoro na diagnózu…“
Můžeš osvětlit kdo je Dan Černý a kdo Jan Landauer? Který z nich jsi ty sám a který je tvé alterego?
Alterego… To snad ani ne. V roce 2000 jsme natáčeli s Danem Binkem takovou fikci, v níž jsme hráli dva vědátory, kteří se vypravili do afrických džunglí hledat tajemného tvora pelishurru. Hledal jsem pro svou postavu fiktivní jméno a na jedné krabičce zápalek byla reklama na doutníky Landauer (pojmenované podle výrobce vozů a dostavníků). To jméno mi hezky znělo, tak jsem ho použil. A používám ho občas dodnes, když nechci jít tak úplně s kůží na trh. Každý má nějakou přezdívku a nějaký nick. Někteří autoři jsou svým pseudonymem tak posedlí, že úzkostlivě tají svoje skutečný jméno a to už je skoro na diagnózu… Pokud tedy odhalením pravého jména neriskují zápis v trestním rejstříku samozřejmě, to se pak dá pochopit. Landauer je jenom taková legrácka.
Před lety jsi vydával komiksový fanzin Sorrel, je to definitivně uzavřená kapitola? Poslední číslo vyšlo už dokonce oficiálně, mělo své ISSN atd. Není to nakonec škoda?
Škoda je mladý holky. My jsme samozřejmě o ISSN ani tolik nestáli, ale Jára Balvín nám to nabídnul, že to prej umí, že ví jak na to a my jsme si s Danem Binkem řekli, že je to možná dobrá příležitost, jak jít se Sorrelem někam dál, jak z něj udělat druhý Aargh! Jenže těch administrativních volovinek bylo kolem tolik, že nás to otrávilo a další číslo jsme zase chtěli udělat postaru. Jenže už jsme se k tomu nějak nedostali. Zachytávali jsme další komiksové příspěvky, moc jich nebylo, plánovali jsme vlastní komiksy, ke kterým jsme se nakonec nedokopali, takže se to celý rozplizlo do nedodělana. Pár plánů na oživení jsem samozřejmě měl, kreslil jsem i barevnýho dvacetistránkovýho Fanouše a loudil komiksy od současných mistrů, ale výsledek byl hubený. Navíc jsem už na to byl sám, tak jsem to nakonec zabalil.
Přijde mi, že fanziny u nás moc nefrčí, čím to podle tebe může být?
Určitě obsahem. Máme spoustu nadšenců a málo řemeslníků. A ti, kteří komiks dělat umí, se snaží uplatnit někde, kde je honorář. Nebo aspoň kvalitní tisk a dobrá distribuce. Fanziny jsou skvělá věc, ale je to naprosto jiný vesmír než pravidelně vycházející a prosperující časopis. Každý vydavatel fanzinu doufá, že se jednou jeho papírový dítě promění v plnohodnotný plátek, v časopis na pultech trafik s půlmilionovým nákladem. Jenže fanziny zpravidla končí zase u fanzinů. Proto asi moc nelákají zaběhnuté a kvalitní autory, kteří (naprosto přirozeně) dávají přednost zajímavějším možnostem publikování. Samozřejmě, čas od času nějaká „celebrita“ do fanzinu přispěje, ale je to kapka v moři vaty experimentů drápky si brousících nadšenců a začátečníků. To odrazuje většinového čtenáře. Ale zase naopak přitahuje zvědavce, kteří rádi sledují kulturní dění a zajímá je, kdo nový u nás zkouší koketovat s komiksem a co nového zkouší. A pro začínající autory je to zase obrovské povzbuzení pro další tvorbu. Ale běžného čtenáře může roztříštěný obsah s velikým výkyvem kvalit jednotlivých příspěvků mírně řečeno dostat do rozpaků. Pokud se ovšem chytnou fanzinu šikovní a vytrvalí chlapci (nebo slečny, to je fuk), stane se takový plátek, když ne komerčně úspěšným periodikem, tak aspoň pojmem, který sjednocuje celou komunitu.
„Máme spoustu nadšenců a málo řemeslníků.
A ti, kteří komiks dělat umí, se snaží uplatnit někde, kde je honorář.“
Nedávno jsi začal psát recenze na komiksy pro portál Komiksárium, jak ses k tomu dostal? Chceš snad svými recenzemi zatopit pod kotlem svým konkurentům?
Eh! Nevím, jestli si můžu dovolit být upřímný… Zatápět pod kotlem nikomu nechci, vedla mě k tomu ryze sobecká a materiální touha. Takový recenzent dostane za recenzi recenzentský výtisk, a to pohodlně poštou až do domu (na honoráře se dneska už nehraje). Když napíše recenzi, může si ho pak nechat. Jelikož má drahá polovička začala nenápadně naznačovat, že za komiksy začínám poslední dobou utrácet víc, než je domácnosti milo, a Martin Přibyl shodou okolností ve stejné době rozeslal výzvu ke spolupodílení se na stránkách Komiksária, chopil jsem se hozených komiksů.
Nepoužitý Šnek ještě než se z něho stal Tryskošnek….
Vyšla ti také kniha nazvaná Kejda, můžeš přiblížit, o čem tato knížka pojednává?
O zombících, lesbách, ufonech, Ukrajině a samozřejmě poodhaluje tajemství, jak obyčejný člověk může dosáhnout vševědoucnosti objímající celý vesmír. Někde na internetu bude několik anotací. V podstatě je to absolutní brak, v našich končinách věc vzácná, ba přímo nedostatková.
Máš v šuplíku další semeniště brakové literatury nebo se jednalo o nějakou chvilkovou indispozici?
Vlastně se jednalo o chvilkovou indispozici. Občas jsem ilustrovával (za časů Tomáše Němce) science fiction povídky pro Pevnost. Ani nevím, jak je to možný, ale skoro nikdy se mi ty ilustrace nepovedly, jak jsem chtěl, i když jsem se o to všemožně snažil. Každopádně se mi ty povídky většinou moc nelíbily. Jakožto do komunity sci-fifilů nevzatý a nezasvěcený laik jsem si vědeckofantastickou literaturu vždycky představoval jako s ufounama, obludama, nahýma ženštinama s bisexuálními sklony, akcí a krví napěchovanou jízdu na horský dráze. Prostě to nejvulgárnější, co si může pravý znalec a obdivovatel sci-fi představit. A tak jsem se vždycky těšil, když mi přišla nějaká nová povídka, že teď se na těch ilustracích vyřádím, na všech těch bestiích, kterak rvou z plných tvarů lepé děvy poslední zbytky kožešinových bikin…
No a ono to zase bylo takové rozjímavé, zádumčivé, netekoucí, neřku-li přímo nudné počtení na dlouhé večery na odvrácené straně Měsíce. Tak jsem si řek: „To není možný, to tu nikdo (kromě Pavlovskýho a Kotlety) nepíše něco, co má trochu šťávu a život?“ Tak jsem sedl a za dva měsíce napsal Kejdu. Abych tam přece jenom vnesl špetku umění, pojal jsem ji tak trošku jako experiment; vůbec jsem totiž nevěděl, co se stane na následující stránce a jak to vlastně celé dopadne. Tím odpadlo i zdržování se s osnovou a přípravami. Pak jsem strašně prosil Tomáše, aby to Pevnost vydala, loudil jsem, kňučel jsem, otravoval jsem, až ho to asi přestalo bavit, protože to nakonec skutečně v září vyšlo jako příloha časopisu Pevnost.
„To není možný, to tu nikdo (kromě Pavlovskýho a Kotlety)
nepíše něco, co má trochu šťávu a život?“
Paranormální jevy, černý humor, zombárny, scifíčko, sex – charakterizuje to tvorbu Dana Černého? Nebo bys něco ubral či přidal?
Takhle jsem spokojený. Jo, akorát bych možná ještě do té pěkné společnosti přidal tvorbu pro děti.
Vystudoval jsi Vyšší odbornou školu filmovou ve Zlíně coby animátor, živíš se animátorským řemeslem nebo něčím jiným?
Živím se animací tak napůl. Učím animaci na ZUŠ ve Františkových Lázních, takže praxi si udržuju. Hlavním živením je pro mě ovšem kreslení komiksů. Jsem asi jeden z mála komiksáků u nás, co se kreslením komiksů živí. V podstatě se mi splnil sen. Tedy můj sen životního plánu B. Plán A byl filmový režisér. Škoda, že se (zatím) nepovedl, současný český film by kvalitní zombie western potřeboval jako sůl.
Může u nás v současné době prorazit někdo, kdo bude mít celosvětový věhlas třeba jako Jiří Trnka nebo třeba Jan Švankmajer? Je u nás pro animovaný film orná půda nebo je to undergroundové podhoubí, které zvysoka válcuje braková produkce bezduchých seriálů?
U nás je animovaný film zdecimován a zničen. Co nedokázalo odtržení filmu od státu a divoká privatizace v devadesátých letech, to domlátil nesmyslný 3D trend. Všichni chtějí dělat Pixar, ale skoro nikdo na to nemá. Proto zelení ufounci a lišky a pošťáci a já nevím co v reklamách vypadají jako světová špička digitální 3D animace v roce 1993. Když vyráběli teďka ten celovečerní Čtyřlístek, tak ho původně chtěli udělat klasickou ručně kreslenou animací, jenže u nás nesehnali animátory, kteří by to uměli. Plánovali to animovat v Polsku! Bóže! A to byly časy, kdy naše animovaná kinematografie udávala světový směr. Kvůli Trnkovým filmům se u Disneye bouřili animátoři! Mám obavu, že už ani to undergroundové podhoubí nefunguje. Fimfárum byla nejspíš labutí píseň českého animovaného filmu. Teď nastal hadeán!
„Současný český film by kvalitní zombie western potřeboval jako sůl.“
Tvůj absolventský film Dotěrové vznikl na motivy komiksu Šnek versus Komár a jako první český animovaný film pro mobilní telefony uspěl na filmovém festivalu v Uherském Hradišti a několikrát běžel i v České televizi. Otevřelo ti to cestu k jiným projektům?
Cestu mi to tenkrát nikam neotevřelo. Chtěl jsem se s tímhle filmem zkusit dostat na FAMU, ale ve Zlíně mi řekli: „Zůstaň s náma, pojď na Baťovku (Univerzita Tomáše Bati), my tě známe, přijímačky uděláš jako nic a můžeš si tady na Kudlově (filmové ateliéry) vesele točit dál.“ No, jenže pak se na Baťovce udály velký personální změny, animátoři profesoři byli odejiti, nahradili je sice titulovaní, ale jinak praxí téměř nedotčení pánové a já už si natočil tak maximálně špagety na vidličku. Ale od filmu mě to neodradilo, amatérský kousky jsme točili dál a některé se i povedly. Ondřej Vosmík si tehdy chválil film Čundrák; dá se najít na Streamu i na Youtube.
Taky mě zaujalo, že jsi maturoval jako malíř skla, provozuješ to stále? Byla to dobrá průprava? Jaké technické dovednosti se při studiu takovéhoto oboru učí?
Technické dovednosti? No, tak třeba tě naučí opírat si ruku při malování o malíček, dobře rozetřít barvu, aby v ní nebyly hrudky, malovat pěkně lístky kopretinek a dělat zlatý ráfky. Vysoký smalt a arabesky, které se učí ve vyšších ročnících, už za mě dělaly holky. Průprava to byla vynikající, protože zatímco za mě holky malovaly smalty a arabesky a ráfky a podobný voloviny, já kreslil komiksy do Sorrelu. Dneska na sklo maluju jenom velmi vzácně, to když chce můj kamarád Miloš, jehož rodiče mají ryteckou a malířskou dílnu, pomoct s nějakými perokresbami. Ale to je tak výjimečné, až je to téměř rekreace.
„V seriálu Jelita jsem vlastně zkoušel, kam až můžu zajít…“
Jak se člověk dostane k pravidelné spolupráci se Čtyřlístkem a budeš v ní pokračovat i do budoucna?
Do Čtyřlístku jsem se dostal přes Tomáše Chluda a k Tomášovi Chludovi zase přes Tomáše Prokůpka. Tomáš Chlud řekl, že se o mně ve Čtyřlístku zmíní, ať tam něco pošlu. Tak jsem jim tam poslal šestistránkový komiks se Šnekem, který jsem speciálně pro tuhle příležitost nakreslil a jim se líbila kresba, ale scénář už ne. Byl moc výchovný. Tak jsme s panem Endrýsem z obyčejného Šneka udělali Tryskošneka a bylo to. A dokud je ve Čtyřlístku bude tenhle plž bavit, tak ho budu kreslit. Je to moc příjemná spolupráce, protože mi nechávají volnou ruku a mě to baví. Představuju si, že jsem Peyo a pro časopis Spirou kreslím Šmouly.
Pro českou mutaci teenagerovského časopisu Bravo kreslíš komiks Jelita. Jaká je spolupráce s tímto plátkem? Vím, že ti zcenzurovali jeden díl, kde se nakupoval vibrátor pod stromeček…
Cenzurou bych to nenazval. Dodal jsem prostě výrobek, se kterým zákazník nebyl spokojený, tak ho reklamoval. Naštěstí jsem se tím zmetkem mohl pochlubit jinde, což by v případě skutečné cenzury shůry nešlo. V seriálu Jelita jsem vlastně zkoušel, kam až můžu zajít. Prošly lesbické hrátky, nazí hrdinové, odhalené bradavky, žralok žvýkající střeva, sexuální harašení, masturbace (sice nepravá, ale přece), marihuana, lysohlávky, uříznutá ruka… no a u vibrátoru spadla klec. Jaká je to zkušenost, když cenzor zasáhne shůry, to nevím, ale vím jaký to je, když ti vrátí práci.
U Jelit to naprosto chápu, ale stávalo se mi, a docela často, hlavně u všelijakých manažerů, že vlastně ani nevěděli, co chtějí, ale věděli, že to, co jim předkládám, ne. To byly případy, kdy mi posílali připomínky jako: o 10 % více roztomilosti, 20 % krteček od Milera, 30 % Maxipes Fík. To byly chvíle, kdy jsem se možná trošičku dotkl toho pocitu, jaký zažívali tvůrci před schvalovací komisí za minulýho režimu. Jinak spolupráce s časopisem Bravo je vynikající, projde mi skoro vše… až na ten vibrátor… A teď jsem zase trošičku na hraně s dvoj-epizodou „Tenkrát poprvé“, ale ta se snad do tisku dostane. Uvidíme. Kupujte Bravo!
A máme tady poslední otázku, sám jsi mě prosil, abych ji nepokládal, takže: Co říkáš na současnou komiksovou situaci u nás?
