Kdysi dávno jsem svůj den začínal tím, že jsem u snídaně pročítal Sarden a Fantasy Planet. Někdy jsem na nich vytuhnul třeba i hodinu. Bývaly doby, kdy jsem se na Fantasy Planet opakovaně vracel, pročítal bující diskuzi a někdy do ní třeba i něčím přispěl. Ty doby už jsou dávno pryč. Dnes mi stačí na proskenování nejen Sardenu a Fantasy Planet, ale i Daemonu, Legie a Fantasye asi tak jedna minuta čistého času. Do diskuzí se nejenže nezapojuji, ale většinou je ani nečtu. Chvíle slávy science fiction a fantasy webzinů se staly minulostí a my můžeme jen hledat příčiny jejich úpadku. A právě o tom je následující text… Pokud znáte pravdu, tedy skutečnou příčinu sešupu fantastických webzinů, podělte se o ni.

Vzpomínáte si na začátek filmu Malý velký muž? Jakýsi indiferentní týpek zapnul magnetofon, cívky se začaly otáčet. Dustin Hoffman v roli 121 letého Jacka Crabba se třaslavým hláskem pustil do vyprávění o svém životě mezi Indiány… Toto se však skutečně stalo. Vypravěčem ovšem nebyl Jack Crabb, ale Helena Valerová, kterou v jejích dvanácti letech unesli brazilští Janomamové. Její vyprávění v letech 1962 a 1963 nahrál na magnetofonové pásky italský antropolog Ettore Biocca. Později vzpomínky uspořádal a vydal knižně. Kniha u nás vyšla pod názvem Sama mezi Indiány. Jde o svědectví návštěvníka doby kamenné, který se nedobrovolně vydal tam a pak se vrátil zase zpátky.

V minulé části jsme si ukázali dvě věci. Za prvé: erbovním znakem westernu je sice kolt, nejlépe zavěšený proklatě nízko, ale do westernového žánru jsou na ČSFD řazeny i filmy, odehrávající se v dobách před vynálezem revolverů, ve kterých jsou alespoň indiáni. Kromě zmíněného Posledního mohykána je tam třeba i Černé roucho (1992). Za westerny jsou prohlášeny australské filmy The Tracker (2002) nebo Proposition (2005), kde jsou indiáni nahrazeni australskými Aboridžinci. Korunu tomu nasazuje sovětský western Chladné léto roku 1953 (1988), ve kterém nejsou ani kolty, ani indiáni, ani jiní domorodci. Western, když se budeme držet škatulkování ČSFD, je tedy rozkročený velice široce.

V minulé části jsme si vyjmenovali westernové motivy a s údivem zjistili, že je jich docela málo. Můžete namítnout, že jsme v naší fiktivní synopsi knihy Roving Frank and Rattlesnake Bill go west neměli epizodu s motivem války Severu proti Jihu. To je ale v pořádku. Správný western se odehrává v jakémsi bezčasí. A i když třeba ukazuje na určitou historickou dobu, tak jsou reálie buď anachronické, anebo nepřesné či vysloveně vylhané. Když se začnete zajímat o historii, byť jen na amatérské úrovni, velice brzy zjistíte, že filmaři americkou minulost za á idealizují, za bé překrucují a za cé zamlčují. Neplatí to univerzálně, ale trend je jasný: idealizovat, překrucovat, zamlčovat.

Máte rádi westerny? Přiznám se, že já ani moc ne. A přitom jsem na westernech ještě před dvaceti či třiceti letech docela ujížděl. Netvrdím, že bych na westerny úplně zanevřel. Pořád mám rád příběhy z Divokého západu a z jiných odlehlých končin, ale napsané či natočené podle skutečných událostí. Čím blíž ke skutečnosti, tím lépe, alespoň pro mě. Navíc si myslím, že autoři fantastických žánrů (science fiction, fantasy a horroru) by si měli western důkladně prostudovat. Protože western a fantastické žánry se prolínají víc, než byste pokládali za možné. A o tom je následující série článků, na jejímž začátku bychom si měli definovat western jakožto žánr. My to ale uděláme jinak...

Detektivka je čtenářsky vděčný žánr. Jak už napsal Raymond Chandler ve svém proslulém eseji Prosté umění vraždy – v knihkupectvích, před oddílem detektivek, se vzájemně odstrkují staré dámy a rvou si z rukou některou z nedávno vyšlých knih s názvy jako Trojí vražda v petúniích či Inspektor Ochmelka spěchá na pomoc... Tohle napsal už před padesáti lety, vážení, a od té doby detektivní žánr neztratil nic na své popularitě. Není divu, že detektivky píšou i čeští a slovenští autoři, jejichž domovské právo je především ve fantastice. S historickou detektivkou vyrukoval Ďuro Červenák, Jirkovi W. Procházkovi už brzy vyjde detektivní román Mrtvá šelma, který napsal společně se svou manželkou Klárou...

Hned na začátku se dohodneme, že antologie je to samé jako sborník. Stejně jako se zpívá v té písničce: Taus je to německy, Domažlice česky... Tady sice mluvíme o antologiích a ne o Domažlicích, ale vy jistě chápete, jak to myslím. Antologie – čili sborník – je množina textů (povídek, novel nebo třeba básní) od různých autorů. Kdežto sbírka je množina textů od jednoho a toho samého autora. Tak. Teoretický aparát jsme zvládli. Můžeme si připadat jako literární vzdělanci. Teď už se vrhneme na ty antologie. Mluvíme samozřejmě o antologiích českých autorů. Nanejvýš slovenských. Švédové a Peruánci také vydávají antologie (možná), ale těmi se zabývat nebudeme.

Vladimíra Šlechtu zná snad každý skutečný fanoušek české fantastické literatury díky knižním cyklům Oggerd a Krvavé pohraničí. Nehledě na to, zda jde spíše o čtenáře science fiction či fantasy. Na svém blogu aktuálně publikoval esej ohlašující Konec starých časů a protože jde o text hodný pozornosti a přímo volající po následné diskusi, rozhodli jsme se ho po dohodě s autorem publikovat i na našich stránkách. Rádi bychom slyšeli i váš názor a třeba i dospěli k odpovědím na otázky, zda skutečně končí staré časy a co to vůbec znamená pro českou fantastickou scénu? Diskutovat můžete samozřejmě nejen zde, ale i na našem facebooku a dalších sociálních sítích...