Lomcují Goonem zvrhlé choutky? (recenze)

Autor Roman Bílek | Aktuality | Čtvrtek 14 dubna 2016 19.40

Goon v rámci edice Na přání snad pokaždé bojuje o svých pět set objednávek až do poslední chvíle, nicméně díky pádným výhrůžkám si své stádečko pěti set věrných nakonec dokáže ukáznit. Což je jen dobře, protože takového frajera aby v našich komiksových doupatech člověk pohledal. Předchozí kniha byla na poměry drsného zabijáka zombíků vcelku slabší, ovšem pátý zářez do hasáku opět znamená královskou zábavu, kvůli které jsme se s Goonem původně pustili do řeči. Scenárista a kreslíř v jedné osobě Erik Powell dokáže svými mnohdy krajně netradičními vizemi čtenáře přímo nadchnout a přitom s gustem bořit bariéry mezi rozmanitými žánry. Goon je coby hororová komediální gangsterka stylový patvar, ovšem díky autorově až chorobně nápadité fantazii se proměňuje v čiré potěšení a radost, nemluvě o pokloně skládané dobám, kdy většina jmenovaných žánrů prožívala své vůbec první období horečnatého rozkvětu.

Powell má takřka hmatatelnou schopnost cestovat v čase, nikoli snad v příběhu samotném, ale v jeho dobové atmosféře. Při čtení vás mnohdy přepadne pocit, že v rukou držíte ohmataný umolousaný sešit, jenž drží dohromady jen díky láskyplnému vyspravování za pomoci tuny lepicí pásky. Jako byste drželi v rukou duševní stravu generace, kdy fantastickému světu vládly americké pulpové magazíny, hrůzyplné komiksy, noirové detektivky a v biografu se na velkých kotoučích promítaly černobílé gangsterky. Ovšem místo naivních příběhů vám autor servíruje příběh tancující za pomyslnou hranicí ulítlého černého humoru. Nemluvě o nevídaném panoptiku roztodivných postav – i kdyby to byla jen epizodní rolička s jediným štěkem, vy jednoduše víte, že i tenhle poslední ošoupaný statista do goonovského světa patří, jako by se v něm narodil. Scenáristickou bravuru přitom doplňuje neméně vydařená kresba, což u čistě autorského komiksu rozhodně nebývá pravidlem.

V páté knize jde především o vypjatou konfrontaci hlavního hrdiny se záporákem, kterého už dobře znáte. Páter Monster je po předchozích událostech sice značně oslaben, ale rozhodně se nevzdává. Byť k přímému boji nedojde, pachuť vzájemné nenávistí visí ve vzduchu jako mlha převalující se nad blaty. Mafiánská mlátička s bekovkou zaraženou hluboko do čela touží oslabeného nepřítele jednou provždy dorazit, proti je však podivný mrchožrout Krkavec, který Goonovi klade na srdce, že čas ještě zdaleka neuzrál. Páter Monster mezitím stihne nabrat druhý dech a zformovat šiky ještě děsivějších bojovníků. Powell se přitom nijak zvlášť nevykrádá a dokazuje, že má jako správný švindlíř rukávy plné trumfů. Trefně seká jeden vtipný odkaz na rozmanitá klasická díla za druhým a nebojí se zabrousit ani do oblastí temných jako tma na nočním hřbitově za polárním kruhem. Důkazem budiž scéna, kdy Franky svou nevymáchanou hubou donutí zdecimovaného Jervise přejít od prázdných slov k činům.

Ten tam je pocit docházejícího autorova dechu z minulého svazku, šlo jen o krátkou přestávku před dalším scenáristickým řáděním. V knize si své najde i řadový čtenář, ovšem znalec zaprášených archivů (pop)kultury bude řvát nadšením. Chybí snad jen ztřeštěné reklamy, kterými autor oživoval předěly mezi jednotlivými kapitolami v úvodní knize. Ovšem místo nich se nám dostává bonusové porce kraťasů, na nichž Powell spolupracoval s dalšími autory. Absolutní peckou pro fanoušky tehdy ještě necenzurovaného stylu pradávných komiksových časáků je čtyřstránkový Lagarto Hombre: El Diablo de Pantano. Shrnuto a podtrženo – pokud jste naladěni na noty, které Powell rozeznívá ve své symfonii zvané „Óda na šestákovou radost“, pak vězte, že tentokrát budou vaše zvrhlé choutky ukojeny dosyta.