Campbellova krev a železo (recenze)

Autor Jiří Kelbl | Aktuality | Pátek 6 ledna 2017 17.00

Fantasy prvotinu skotského autora Alana Campbella nám pod názvem Zjizvená noc nabídlo nakladatelství Laser-books už v roce 2009, vzhledem k datu vydání originálu (2006) tedy relativně rychle. Campbell tehdy čtenáře zaujal především první polovinou své knihy, ve které nabídl spíše pomalu vystavěný příběh postupně se rodícího a poměrně komplikovaného vztahu obou hlavních hrdinů, anděla Dilla a chrámové vražedkyně Rachel. Román představoval svéráznou městkou fantasy, situovanou do Hluboké brány, města visícího na silných řetězech nad zdánlivě bezednou propastí, obývanou podle legendy bohem Ulcisem. I přes snad až příliš znatelnou ztrátu kvality v závěrečné části knihy, kdy Campbell křehce působící příběh nahradil zbytečnou a zlehka za vlasy přitaženou akcí, zanechala Zjizvená noc solidní dojem. Ten během let sice nejspíš poněkud vybledl, přesto jsme se nakonec dočkali pokračování, druhý díl Kodexu Hluboké brány Železný anděl se stal součástí letošní laviny předvánočních titulů.

Od svého předchůdce se liší snad ve všech myslitelných směrech. Autor záběr příběhu rozšířil geograficky, v Hluboké bráně se už příliš neohřejeme, což je vzhledem k událostem v závěru Zjizvené noci vcelku očekávatelné. I v jiných ohledech čteme úplně jiný typ literatury než v předchozím případě, městskou fantasy nahrazuje značně svérázný opus, jehož děj pokrývá řadu míst celého světa. Z prvního dílu sice Campbell převedl ústřední dvojici hrdinů, doplnil ji však řadou dalších charakterů, ať už lidí či bohů, a to v takové míře, že nejpřesnějším označením Železného anděla bude román bez hlavních postav, jde o mozaiku osudů, v níž některé figury zazáří a pak nadlouho zmizí, žádná nás však neprovede většinou knihy. Podobně i styl vyprávění je dramaticky odlišný, je třeba se připravit na opravdu nespoutaný gejzír autorské fantazie, což na některých místech funguje výborně, najdeme ale i slabší momenty.

Z výše uvedeného je nejspíš patrné, že jednoduché převyprávění zápletky není bez potíží úplně možné a čtenář musí počítat s komplikovanějším textem, ve kterém se při troše neopatrnosti může snadno ztratit. Vedle zmiňované bohaté imaginace je na vině i jistá nedisciplinovanost autora, ten jako by se někdy nechal až příliš unést možnostmi a vizemi svého světa a pozapomněl na čtenáře, jemuž má po něm dělat průvodce. I přes tyto výtky ale stojí za to zápletku bedlivě sledovat, střet božských a pekelných sil totiž postupně nabírá na obrátkách.

V pozadí stojí konflikt naznačený už v předchozím svazku, totiž dávná a neúspěšná vzpoura božských synů proti vlastní matce, bohyni Ayen. Ta se po odražení vzbouřenců uzavřela na nebesích a své syny zanechala na zemi, vůdce rebelantů Irila navíc potrestala rozdělením na několik částí, domovem těchto fragmentů učinila Bludiště, obdobu pekla. Železného anděla otevírá setkání právě těchto poražených synů, události popisované v předchozím svazku totiž otevřely průchod mezi pekelným a zemským prostředím. Pekelný král Menoa proto vysílá jednotky mesmeristů, zvláštních démonů fungujících díky prolité lidské krvi, na povrch země. Jeho cílem není nic menšího než svržení božských sil, ty se mu tedy musí postavit.

Úkolem uzavřít propast v Hluboké bráně je svými bratry pověřen Cospinol, jediný z žijících bohů, který je omezen v pohybu, své dny musí trávit na ohromné lodi na nebesích, jejíž palubu mu není dovoleno opustit. Výprava k Hluboké bráně pro Cospinola znamená šanci vyvázat se z tohoto prokletí, dalším jeho cílem je totiž zjizvená polobohyně Karneval, která v předchozím svazku vypila duši boha Ulcise, svého otce. Je to právě síla její současné duše, od které si Cospinol slibuje vysvobození. Obří loď se vydává na cestu, pluje v oblacích, zatímco na zemi ji na ohromném laně přidržuje nadlidský obr John Anchor, jehož zdrojem síly je řádka duší, které pravidelně konzumuje. Už jen z tohoto krátkého úvodu je snad patrné, s jakým typem příběhu nás Campbell konfrontuje, půjde o směs bohů, lidí a démonů, potýkajících se navzájem ve značně zamotaném příběhu plném prolité krve a duší, kterým je odepřen odpočinek.

Román je rozdělen do tří knih, lišících se prostředím i většinou jednajících postav. Nejprve sledujeme putování Johna Anchora a lodi, kterou táhne světem směrem k Hluboké bráně, v ten samý čas se naopak opačným směrem snaží postupovat Rachel a Dill, zachránění a následně opuštění nečitelnou Karneval. Ve střední části nás autor vezme přímo do proměnlivého, nestabilního a nevypočitatelného pekla, aby v závěrečném úseku odehrávajícím se v daleké Pandemerii sledoval osudy jedné diplomatické mise. Prostředí vlaku vezoucího rukojmí a sloužícího jako nástroj vyjednávání mezi Menou a bohy je vylíčen takřka v steampunkovém stylu a patří k nejsilnějším místům románu. Není však jediné, namátkou třeba jedovatý Oharkový les, výsledek řádění alchymistů z hlubokobranských jedových dílen, je snad ještě působivější, jen se občas vkrádají otázky po smyslu a uvěřitelnosti podobného místa.

To obecně platí o většině Železného anděla, autor jako by si leckdy nebyl jistý, zda vypráví seriózní román nebo už parodizuje a ironizuje žánrové standardy. Jedním dechem ale musí zaznít, že v žádném případě nejde o klasický typ generické fantasy, na to je Campbell příliš nespoutaný a plný obrazů, které chce za každou cenu vykreslit. Pravděpodobněji se tak jeví, že se stal zároveň vítězem i poraženým, dokázal skvěle překročit očekávání daná prvním dílem i žánrem obecně, na druhou stranu své vyprávění ne vždy pevně udržel v rukou. Je na každém čtenáři, nakolik mu bude vadit občasná nepřehlednost knihy a nakolik si naopak užije její otevřenost a svobodomyslnost, tak odlišnou od daleko konvenčnější Zjizvené noci a spousty dalších fantasy knih.

Alan Campbell ve druhém dílu trilogie dokázal příběh posunout do zcela jiné roviny, komorní rozjímání o několika postavách nahradil rozlehlým plátnem, pestrým obrazem rozsáhlého konfliktu. K typické nejednoznačnosti patří i skutečnost, že ani určení dobré a zlé strany, což bývá v podobných knihách základní úkol, není příliš možné nějak spolehlivě provést, natolik jsou cíle a záměry jednotlivých stran nepřehledné a nejasné. Spíše se zdá, že se spolu utkávají zlý a ještě zlejší, nicméně román není uzavřen (mimochodem další rozdíl oproti prvnímu svazku), na nějaké definitivní soudy je tedy třeba si ještě nějakou dobu počkat. Nyní se spokojme s konstatováním, že se Campbellovi opět podařilo nabídnout zajímavý a ambiciózní počin, kterým se snaží o ohledání v žánru doposud nepříliš zmapovaných míst. Nakolik se mu to podařilo, není ještě zcela zřejmé, nicméně snaha je základní podmínkou úspěchu a její nedostatek autorovi vytknout bezesporu nemůžeme.