Co byste dělali jako svědomití rodiče, kdyby si vaše dítko přálo něco příšerně nevhodného a bylo ochotno si prosadit svou i za cenu teroru sourozenců, rodiny či blízkého okolí? Myslím, že obdobné kousky v různé podobě zná asi každý rodič. Pokud je ale ratolesti něco kolem dvanácti let, trápí ho mladší sourozenci, naprosto nudní dospělí, pocit nepatřičnosti a první vážnější záchvěvy puberty, nahlédněte raději společně do komiksů Rainy Telgemeierové Úsměv a Ségry. V rámci našich Zápisků jsme se společně s dvojčaty začetli právě do těchto dvou komiksů, abychom vám zprostředkovali nejen dojmy dospělých, ale i reakci cílové skupiny v našich zemích. Autorka vydala své dva grafické romány ve Spojených státech, ovšem, jak se ukazuje, trápení dospívajících je takřka stejné i u nás v Evropě.

Pokud bychom se pokusili stručně objasnit, o čem jsou grafické romány Úsměv a Ségry, asi bychom nebyli příliš úspěšní a skalní fanoušci komiksu by nás považovali za tvory podivného vkusu. A nejen oni. Jak chcete vysvětlit, že čtete příběh o dospívající dívce, která nosí rovnátka? A to ne jedny. Ale dráty, normální rovnátka, konečně rovnátka, co vypadaj dobře, pak zase normální rovnátka a to po dobu čtyř let. Příběh, kde se vlastně skoro nic nestane a přesto se od něj neodtrhnete, dokud ho nedočtěte do konce, a pak se k němu ještě vrátíte? Jak chcete převyprávět druhý román, ve kterém hlavní hrdinka jede se svými sourozenci a matkou v autě na rodinný sraz, který je tak všední, až zkušeného rodiče místy mrazí a dospívající jedinci se dobře baví? Začněme ale popořádku.

Raina Telgemeierová patří mezi nejmladší generaci komiksových tvůrců a je třeba zdůraznit, že si své příběhy nejen sama píše, ale i kreslí. Vystudovala ilustraci na Škole vizuálních umění v New Yorku a už její první grafický román se stal skutečným hitem. Získal nejen cenu Willa Eisnera, ale držel se i dosti dlouho na vrcholu žebříčku bestsellerů deníku New York Times. Jak tedy může příběh o dívce a jejích peripetiích u zubařů přimět kritiky, aby ho označili za přelomový? Zapůsobí totiž nejen citlivostí, ale i civilním projevem o skutečně obyčejných věcech. Dokáže ve čtenáři vzbudit pocit sounáležitosti a soucitu. Pocit, který by se dal charakterizovat slovy „tohle tak dobře znám“.

Úsměv

Jedinec A – Trochu poučný příběh, co nás varuje, abychom nedělali blbiny. To mi teda svým způsobem vadí, jelikož dělat blbiny mě fakt baví, jenže když si uvědomím, že Raině trval nárůst dvou zubů čtyři roky, tak radši žádné blbiny zkoušet nebudu. Jinak se mi to fakt líbilo. Máma byla sympatická. Hrozně se mi líbilo, jak seřvala doktora, protože Raina omdlí.

Jedinec B – Musím říct, že v některých chvílích to bylo opravdu trochu dramatické, ale skončilo to dobře. Moc se mi líbilo, jak se Raina snaží být sama sebou a jak to později natřela těm svým kamarádkám, které se jako kámošky nechovaly. Zaujalo mě, že autorka vlastně píše o tom, co se jí doopravdy stalo a taky bych nedokázala uvěřit, že to dnešní doktoři zvládnou spravit. Na druhou stranu mě taky u čtení napadlo, že zvorat to dokáže úplně každý.

Ségry

Jedinec A – Tak tohle se mi líbilo ještě víc. Hlavně teda způsob, jak se Raina s Amarou hádaly, protože mně to připomínalo nás dvě. Tedy mě a mojí vlastní ségru. Líbilo se mi, jak se jejich máma snaží dát ty dvě dohromady, ale nedaří se jí to. Tak to prostě je. Rainini bratranci a sestřenice mi ale byli vyloženě protivní. Fakt se k ní chovali hrozně.

Jedinec B – Raině rozumím. Chápu, že nechtěla sedět na předním sedadle. Kdo by chtěl? Chápu, že se bojí hadů a moc se mi líbí, jak se chová ke svému méďovi. Ale rozčilovalo mě, jak jí rodiče nerespektovali a Will byl hrozně praštěnej. Bylo dobře, že toho hada nakonec chytili. Jinak musím říct, že to bylo přesné.

Raina Telgemeierová se autobiografickými komiksy skutečně trefila do černého. Popsala věci všední a známé z pohledu dospívající dívky a vytvořila tak komiks, který osloví jak dospělé, tak děti. V nabídce určené pro dívky pak u nás patří rozhodně k tomu nejlepšímu, co byste mohli v dnešní záplavě čarodějek či Barbie příběhů pořídit. Na rozdíl od často přehnaně fantastických kulis, superhrdinek a vzbuzování pocitů výlučnosti neunavuje a svou obyčejností naopak těší. V křehkém věku dospívání nabízí neocenitelnou hodnotu – vědomí, že v tom člověk není sám.