Herní trilogie pokračovala přesně tam, kde Sapkowski ságu zakončil. Pomohla k tomu klasická berlička se ztrátou paměti, ale v Divokém honu má hlavní protagonista Geralt už všechny vzpomínky zpátky. Rozehrává se tak epická pouť vpravdě světového měřítka. Politické pletichy vládců a čarodějů jsou neodmyslitelnou součástí knih a zde tomu není jinak. Císař Nilfgaardské říše Emhyr var Emreis opět vtrhl za řeku Pontar a v severních říších (vyjma Redanie) vládne chaos. Poslední schopný král Radovid V. využil příležitosti a ukořistil sousední Kaedwen. Rozšířil tak svůj vliv a momentálně je jediným skutečným sokem Nilfgaardu.

„Největším tahákem příběhu je návrat Lvíčete z Cintry.“

Největším tahákem příběhu je ale návrat Ciri, patrně nejdůležitější postavy celého Sapkowského universa. Absence téhle dívčiny mě v předchozích hrách mrzela, ale o to silnější dopad má její návrat. Protože se hra odehrává několik let po románech, adoptivní dcera Geralta dospěla. Do vědmákovy kůže se dostanete v okamžiku, kdy už několik měsíců pátrá ve válkou zmítaných krajinách po čarodějce Yennefer. Záhy se však dozví, že se Ciri vrátila. Důvod ale není, aby si skočila s Geraltem na kafe. Konec konců, Ciri není žádná obyčejná dívka, o čemž svědčí i její magická schopnost cestovat napříč různými světy. Má tak na ni zálusk nejen císař Emhyr, ale také (a to je horší) král Divokého honu se svou kavalérií přízraků. Je jasné, že Ciri je v řádném maléru a Geralt ji musí rychle najít.

Zaklínač 3 je rozsáhlejší než druhý díl. A tím myslím mnohem rozsáhlejší! V okamžiku, kdy skončí prolog, je hráč hozen do světa plného vesnic, lesů, bažin, dungeonů, hradů a metropolí (konkrétně se mrknete do Novigradu a Oxenfurtu). Když jsem se poprvé podívat na mapu Velenu, docela jsem se zděsil, protože bylo jasné, že tohle bude hra na hodně dlouhý čas. Jste-li typem zvědavého hráče jako já, budete si tu náležitě lebedit. Támhle ty hory v dálce, co je asi za nimi? Kampak vede tahle jeskyně? Co se asi skrývá na tom předalekém ostrově? Stačí naskočit na koně nebo loď a zjistit to: najít poklad, nový druh nestvůr, další střípek děje. Nemáte-li kvalitní vybavení a nějakou tu úroveň za sebou, pravděpodobně tam zůstanou vaše kosti, ale nemusí. Zaklínač vás nenabádá, jak ho máte hrát. Můžete se vylevelovat a pak si silnější obludu dát s klidnou grácií. Nebo můžete jít skrze pot a krev. Hra vám to dovolí.

Divoký hon skvěle pracuje s pocitem, že můžete jít kamkoli. Ve skutečnosti se nejedná o jeden obrovský svět, ale o několik oddělených zón, ovšem i ty jsou samy o sobě veliké. Každá má mnoho vesnic i hradů s rozdílným prostředím, lidem i kulturou, takže za koně, který je vám k dispozici, budete rádi, stejně jako za rozcestníky, díky nimž se můžete rychle přemísťovat po mapě. Není to vůbec prázdný svět. Jistě, když jste uprostřed lesů, není tu toho tolik k objevování, ale pocit, který hra vyvolává, je jednoznačně pozitivní. Nejedná se o uměle vygenerované prostředí ani nahodile rozmístěné příšery. Tvůrci si dali práci s každým kouskem mapy a na výsledku je to znát. Nevím, jestli je Zaklínač 3 tak rozlehlý, jak autoři slibovali, ale rozhodně je obrovský, plný věcí k objevování a je radost se na tuhle pouť vydat.

To, že se jedná o hodně drsný svět, asi netřeba říkat. Z bojišť je cítit zápach tlejících mrtvol, ve vsích se ozývá pláč žen. Ulice měst nasákly kouřem a spáleným masem čarodějů, které pronásleduje církev Věčného ohně. A do toho všeho se krajinou motají krvežíznivé stvůry. Ano, zaklínačův svět je špinavý a krutý. Geraltovým přátelům se obrátil život naruby (čarodějka Triss se musí skrývat, Vernon Roche se stal zbojníkem atd.) a byť je toto dobrodružství v kůži vědmáka zábavné, žít bych v něm rozhodně nechtěl.

Na rozdíl od jiných RPG, kde máte většinou možnost jít cestou dobra nebo zla, zaklínač jde cestou šedi. Tady neexistují správné volby, existují jenom volby. Jejich dopad je přitom znát a málokdy je takový, jak byste si přáli. Když se snažíte jít cestou altruismu, spíš se vám to vymstí. Geralt je navíc potulný mutant, kterého mnoho lidí nemá rádo už z principu. Jak postupně nachází svědky, kteří Ciri potkali, dostane se na vyprávění o jejích činech. Ty jsou hráči zprostředkovány skrze hratelné flashbacky. Ciri sice nemá inventář a krátké epizodky jsou dějově lineární, ale pomáhají lépe proniknout do příběhu. Co kvituji s povděkem, je samotný Geralt. Při pátrání po své svěřenkyni dosud nejvíce připomíná románového hrdinu.

„Hráč je hozen do obrovského světa plného vesnic,

lesů, bažin, dungeonů, hradů a metropolí.“

Geralt je pohyblivější než posledně, naučil se šplhat po skalách a plavat (pod i nad hladinou). Zabíjení monster se přitom stane vaším denním chlebem. Při placených zakázkách stačí domluvit cenu, najít stopy a hurá na to. Boj je podobný tomu z druhého dílu, jen je rychlejší, dynamičtější a více skákací. Různé druhy monster vyžadují různý druh strategie. Využívání olejů na potření meče (stříbrného i ocelového), pětice zaklínačských znamení, bomby a nově i kuše (kterou tradicionalisté použijí jen pod vodou). To vše se hodí. Velkou roli hraje i vhodná zbroj a zbraně. Máte-li rádi výzvy, doporučuji hrát na obtížnost Krev a zlámané kosti, kdy vše neuklikáte zběsilým mačkáním myši, ale budete muset používat hlavu, před bojem se připravit a v jeho průběhu improvizovat.

Obludy tu létají, plavou, běhají v hejnech, plazí se a vůbec je jich tak rozmanitý kolorit, že ani po desítkách hodin neomrzí. Tu a tam vás výhra odmění poutavou animací finálního zásahu, při které se Geralt rozhodně za svou přezdívku z Blavikenu nemusí stydět. Animace v soubojích je plynulá a dobře se na ni kouká: když metáte kotouly, točíte piruety a střídáte rychlé a silné útoky, stříká krev a střeva všemi směry. Ano, je to brutální, ale to k zaklínači patří. Zbraní i zbrojí jsou jako v každém velkém RPG kvanta a skrze sběratelské úkoly si můžete svého vědmáka stvořit k obrazu svému. Vývoj postavy pokračuje v Zaklínači 2 a je rozdělen do čtveřice odvětví: boj s meči, magická znamení, alchymie a bonusové vlastnosti jako např. zvyšování zdraví apod.

„Obludy tu létají, plavají, běhají v hejnech,

plazí se a vůbec je jich bohatý kolorit.“

Lidový folklór, ze kterého tvůrci čerpají, vdechl hře naprosto jedinečnou atmosféru. Prvních pár hodin jsem pouze zíral kolem sebe. Kochal se středoevropskou krajinou plnou lesů, skalisek a luk, kde se prohánějí laně. Ve vsích krásně malovanými sruby, ve městech živoucími ulicemi. S otevřenou pusou sledoval západy slunce a při divokých bouřích, které mi nad hlavou rozhoupaly stromy, se krčil v křesle. Vše navíc podporuje skvělá hudba, která se nestydí za své polské kořeny. Nestrhává na sebe pozornost, ale dobře podkresluje jednotlivé lokality i situace. Převážně se dočkáte houslí a píšťal, v bitkách agresivních bubnů s ženským vokálem (skvělá volba!), ale také chorálů a půvabných romantických písní. Za soundtrackem stojí mimo jiné i folk-metalová skupina Percival.

Nový Zaklínač vypadá prostě báječně! Grafika je precizní, plná bezpočtu drobností a detailů. Pohyblivá světla a stíny, odlesky, propracované textury, obličeje s vylepšenou mimikou a rozmanitá škála originálně ztvárněných monster. Osobně miluju slovanské legendy i tradice, a stvůry ve hře vycházejí ze známých vyprávěnek. Polednice, vodníci a bůžci, je radost objevovat stvoření, která zde žijí. Mezi nejlepší momenty pro mě patřilo setkání s Dámami lesa uprostřed močálů, kde se hororová verze ježibab projevila přímo mistrovsky. Obludy, které lákají na sladkou stezku zatoulané děti, jsou odporné i fascinující zároveň.

Čeho se hráči trochu obávali, bylo skloubení silného vyprávění předchozích her s otevřeností světa, ale tvůrcům se to podařilo. Buď můžete jít za hlavním dějem jako hladový vlk, a nebo si tu a tam odskočit udělat nějakou tu zaklínačskou zakázku. Nepovinných úkolů je tu moře, jsou různorodé, nápadité a mnohdy se zajímavě větví. Budete je plnit ze samé zvědavosti než pro konečnou odměnu a to je u otevřeného RPG jedinečné. Dám příklad. Štráduju si to takhle po vsi a potkám bábu, které hledá svoji pánev. Ano, pánev. Pokud se jí rozhodnete pomoci, absurdně triviální zápletka, nad kterou byste mávli rukou, se zvrhne ve vyšetřování kriminálního případu. Podobně zábavných a neočekávaných záležitostí je Divoký hon plný! Jsou tu tuny a tuny dialogových textů i precizně odehraných cutscén a je radost je všechny prozkoumat. A to jsem se ani nezmínil o karetní hře Gwint, závodění na koních nebo pěstním souboji.

Děj se vyhýbá klišé, je sympaticky a dospěle podaný (brutalitou a vulgarismy se tu nešetří, přístupnost 18+ je tedy na místě). Barvité dialogy hýří humorem, nadsázkou a cynizmem. Dočkáte se epických momentů i dojemných scén. Precizní dabing je samozřejmostí. Hlavní dějová linka je rozmanitá a nejednou se vaše volby projeví o pořádný kus dále. Vyprávění je navíc dlouhé, a tím myslím hodně dlouhé. S ohledem na otevřený svět trochu ztrácí tempo, ale ani v nejmenším nenudí, protože je zamotané a nepředvídatelné. Hra je plná charismatických postav a střídá žánry od fantasy přes detektivku až po mrazivý horor. Lidé i bytosti jsou živě zobrazené s unikátními gesty, mimikou i mluvou, k čemuž napomáhá i pohyblivá kamera v rozhovorech, podtrhující filmový styl. Zaklínač 3 je příběh zasazený v surovém světě, kde neexistuje černá a bílá. Je to příběh o přátelství, osudovosti a lásce.

I mistr tesař se utne. Tu a tam se prolínají textury, zbraň zabitého protivníka zůstane viset ve vzduchu. Geralt se při zaměřování nepřátel občas splete. Pod vodou plave neohrabaně a nevím, kam chodí ke kadeřníkovi, protože mu někdy vlají vlasy i v interiérech. Postěžoval bych si rovněž na nepřehledný inventář, ve kterém je po čase hledání doličného předmětu problém. Přitom ostatní položky jako mapa, bestiář atd. jsou zpracovány opravdu hezky. Universum je tady bohaté, ale po čase si všimnete opakování hlášek, nehledě na to, že můžete krást lidem věci pod nosem a obvykle to nikoho nezajímá. Zamrzí i import savů ze Zaklínače 2, protože na celkovou situaci ve světě nemají valný význam. Dá se tedy říct, že v důsledcích voleb se nejdále dostala právě předchozí hra. S ohledem na otevřenost světa a masivní měřítko hry jsou to ale vesměs drobnosti a nemohu je brát jako velké mínus. Autoři navíc průběžně vydávají patche, které neduhy ze hry odstraňují.

Verdikt

Když to vezmu s odstupem, mám pocit, že si Zaklínač prostě nemohl vybrat lepší tvůrce. CD Projekt stvořil obdivuhodné veledílo a jednu z nejlepších her nejen současnosti, ale rovnou celé historie. Nadšení a detailní péče autorů je tu cítit v každé minutě hraní, a právě tak by to mělo u výjimečných děl být. Stejně jako kvalitní kniha nebo film i Divoký hon nabízí zážitek, který se nezapomíná. Podtrženo sečteno, herní skvost a pecka roku!

Hodnocení: 100%