Ve spolupráci se slovenským elektronickým časopisem Jupiter a jeho šéfredaktorem Martinem Králikem jsme rozhovorem se slovenskou spisovatelkou Alexandrou Pavelkovou započali cyklus XB-1 a Jupiter představují. Cyklus jak pevně doufáme zajímavých rozhovorů si předsevzal představit českým čtenářům dnes bohužel méně známé, přesto však pozoruhodné postavy slovenské fantastiky. Sestry Droppovy jsou ojedinělým úkazem na slovenské a s výjimkou sester Lukačovičových i na česko-slovenské fantastické scéně. Jde o nadaný sesterský pár, z něhož ta starší vyhrává literární soutěže, ta o něco mladší zpočátku oficiálně jen ilustrovala, ale stále více se i ona prosazuje psaním…

Jak jste se vy dvě vůbec dostaly k fantastice?

Lucie: Fantastika mě fascinovala už odmalička. Po pohádkových knihách typu Lietajúci tanier a indiáni se to všechno začalo náhodným čtením Vetřelců (film jsem tehdy ještě hodně let neviděla), Hobita, Pána prstenů, Conana barbara, Batmana, Frankensteina, Jurského parku a dalších blockbusterů. Potom jsem se spřátelila s Petrem Piknou (tehdy mým sousedem z vedlejšího paneláku), který se orientoval podobným směrem. Napsala jsem pro něj scénář k filmu Zvieratá a pod jeho režií jsme ho svépomocí natočili. Díky němu se on nakonec dostal na studia režie v pražské FAMU a já se zase seznámila s Jurajem Červenákem a Alexandrou Pavelkovou, s nimiž dodnes udržujeme přímo rodinné vztahy. Mojí cestou k fantastice byla tedy fantastika samotná a fantastičtí lidé s ní spojení.

Zuzana: Když jsem byla ještě školačka, ráda jsem přes víkendy sledovala s dědečkem pořad, v němž pouštěli krátké sci-fi filmy. A ty mě dostaly. V osmi letech jsem viděla Vetřelce, a i když jsem pak tři dny strachy skoro nespala, cítila jsem, že to byl nejsilnější film, který jsem do té doby viděla. V noci jsem celé hodiny sledovala noční oblohu a přemýšlela nad možností života na jiných planetách. Vesmír a všechno kolem něj mě vždy zajímal, a tak jsem doslova hltala různé encyklopedie. Jednou jsem kdesi našla časopis Ikarie a přečetla jsem si v něm povídky. Byla jsem nadšená. Možná to byl okamžik, kdy jsem se sama rozhodla psát.

Ovlivňovaly jste se navzájem?

Zuzana: Vždy jsem ráda četla sestřiny práce. Má dobrý styl, umí rozesmát i rozplakat. Její povídky jsem kdysi dostávala ještě horké jako první. Také jsem mnoho z nich ilustrovala. Později, když už jsme spolu nebydlely, jsme na sebe neměly tolik času, ale dodnes se občas setkáme a diskutujeme o nápadech na povídku, rozhodujeme se, které postavy zabít a které nechat žít. Lucii nevnímám jako konkurenci, protože máme úplně jiný styl. Mohu se prohlásit za jejího velkého fanouška. Vtipné ovšem je, že ona mé povídky ze zásady nečte, protože jsou podle jejích slov strašně brutální. Vůbec se jí nedivím, vždyť má pravdu. Já se přikláním k temnotě a vyžívám se v knižním i filmovém násilí. Nemám problém v povídce mučit dítě, nebo někoho usouložit k smrti.

Lucie: Zuzana se orientovala spíše na výtvarnou složku fantastiky, ilustrovala zatím devadesát procent mých povídek a knihu Vyššie záujmy.

Lucie, ty jsi dvakrát vyhrála Cenu Fantázie. Také ti vyšla povídková sbírka Vyššie záujmy.

Půjdeš ve stopách jiných autorů, kteří po vítězstvích v soutěžích a po první sbírce

víceméně přestanou povídky psát a soustředí se na delší literární útvary,

nebo jsou kratší texty stále tvou prioritou?

Lucie: Povídky jsem psát nepřestala, ale přestala jsem se účastnit soutěží. Každý rok se snažím napsat minimálně jednu delší povídku, která je napsaná na objednávku a vyjde knižně nebo elektronicky. Tento rok jsem na delší žánrové prozaické útvary neměla moc prostoru, protože jsem souhlasila s napsáním dvou kolektivních prací a kromě nich mi vedle zaměstnání nezůstal čas pro psaní pod vlastním jménem. Od ledna se to ale změní. Scénář nové knihy Za hranicou smrti, jejíž předehru jste si mohli přečíst v šestém čísle elektronického časopisu Jupiter, je už dávno hotový a těší se na svou románovou metamorfózu.

Zuzi, ty kromě ilustrací a psaní navíc koordinuješ ilustrátory pro časopis Jupiter

a donedávna jsi hrávala jako DJ-ka. A při tom všem samozřejmě pracuješ.

Jak se to všechno vůbec dá stihnout?

Zuzana: Jsem hyperaktivní a od čtrnácti let spím jen tři až čtyři hodiny denně, víc nepotřebuju a ani to nedokážu. A to dost pomáhá. Zároveň ale nemám žádné nadlidské schopnosti. Mívám období, kdy se mi toho nahromadí strašně moc a to bych potřebovala třicetihodinový den. Ve chvíli, kdy mám pocit, že se to všechno stihnout ani nedá a že mě to zavalí, obvykle mi přibude ještě něco, což celou situaci rapidně zhorší. V tu chvíli jakoby procitnu, přepnu na turbo, a když je to za mnou, jen se za tím ohlédnu. Někdy na ty stresy dokonce nostalgicky vzpomínám. Z toho mi jaksi vyplývá, že nejvýkonnější jsem právě pod tlakem.

Které subžánry jsou vám nejbližší a proč?

Lucie: Mám raději vlastní, nijak blíž definované světy a časy. Ale jinak mám nejblíže k detektivce, dobrodružnému románu a magickému realismu.

Zuzana: Mně je nejbližší kyberpunk, to je bez debat. Na Johnnyho Mnemonica jsem šla do kina pětkrát za sebou a knihy jako Duna, Hyperion, Neuromancer či Schismatrix umím téměř nazpaměť. Kromě toho miluju horor, steampunk, splatter, gore, space operu a ráda si zgustnu i na utopii / antiutopii. Mám ráda knihy a filmy, kde je hodně krve, hnisu, semene, mrtvol a explicitního násilí. Čím víc, tím líp. Na druhou stranu ale bytostně nesnáším násilí na zvířatech. Na film Earthlings jsem se psychicky připravovala skoro půl roku a i tak jsem si po něm oči vyplakala. Viděla jsem videa, kde hodili pejska z mostu na cestu, z paneláku na chodník, i takové, kde malí kluci polili štěňátko benzínem a upálili. Bylo mi z nich zle ještě několik dní. Na takové věci jsem mimořádně citlivá. Tehdy zlostí a bezmocností vidím až červeně. Ani si nechci představit, co bych takovému člověku udělala, kdybych byla něčeho takového svědkem.

Dočkáme se od vás v dohledné budoucnosti i nějakých delších útvarů?

Zuzana: Tuhle otázku dostávám dost často. Momentálně mi jako e-kniha vyjde sbírka povídek pod názvem Telo a iné kyberhrôzy. Křtít ji budeme na Fénixconu i s Petrou Slovákovou a kmotrou našich sbírek bude významná osobnost české fantastiky – fantastická Františka Vrbenská. Jsem na to patřičně hrdá, protože Františku mám strašně ráda a uznávám ji nejen jako spisovatelku, ale i jako pronikavě moudrého člověka a osobnost s nekonečně dobrým srdcem a smyslem pro brutalitu zároveň. Pokud se mi bude dařit i do budoucna, ráda bych se propracovala i k románu.

Lucie: Už jsem mluvila o románu Za hranicou smrti. Takže určitě. Povídky ale ani při psaní románu nevylučuju.

Co právě píšete?

Lucie: To jako ghostwriter nemůžu prozradit. Ale kromě psaní si po večerech připravuji přednášku na letošní Fénixcon s názvem To nejlepší z fantastických polibků.

Zuzana: Zajímalo by mě, jak svoje díla vymýšlejí jiní spisovatelé, ale já si neumím sednout a začít povídku vymýšlet. Musí to ke mně přijít samo. Často mě to zastihne na vysloveně nevhodných místech a já v té chvíli musím nutně zastavit a okamžitě si to někam zapsat. Jednou jsem si tužkou na oči popsala celou ruku z obou stran a většinu z toho jsem psala uprostřed přechodu pro chodce. Až nervózně troubící těhule mě donutila odkráčet na chodník. Před pár lety jsem na výletě jeden nápad vyškrábala klíčem komusi na branku před domem, protože jsem kromě láhve s vodou u sebe nic jiného neměla. Druhý den jsem se tam pod rouškou tmy vrátila, nápad si opsala a branku jsem přesprejovala barvou. Nebyla to sice úplně ta samá modrá, ale po mém zásahu vypadala branka o dost lépe. Zrovna teď začínám psát SF povídku o mužovi, který je uvězněný ve své ložnici s mrtvolou v posteli. Víc neprozradím, zatím je to tajné.

Považujete elektronické publikování za rovnocenné tištěnému,

nebo pro vás stále platí papír je papír?

Zuzana: Asi to ode mě, jako od scifistky, vyzní zvláštně, ale pro mě stále platí, že papír je papír. V jakémkoli cizím bytě mě vždy jako první zajímalo, jaké knihy uvidím v knihovně. Dnes stačí mít čtečku, do které se vejde několik tisíc knih, nemají však jejich vůni, šelest stránek, ani si jí nepoložíte na tvář, když po nedělním obědě usnete na gauči. Na druhou stranu, e-knihy jsou levnější a čtečka je ekonomičtější i ekologičtější. Těším se z toho, že má sbírka povídek vyjde jako elektronická kniha, přesto by mi její papírová verze udělala ještě větší radost.

Lucie: Když jsem naposledy nakupovala knihy (minulý týden), sháněla jsem Lukjaněnka v elektronické podobě, abych nemusela řešit jeho umístění v mojí přeplněné knihovně. Ale například můj přítel si naposledy koupil Brooksovu Zombie – Příručka pro přežití v množství pěti kusů, aby ji mohl darovat těm, na jejichž životech mu záleží. Jednu z nich jsem dostala i já. Tohle by se s elektronickými knihami udělat nedalo. Vždyť co když epidemie Z opravdu vypukne a nebude kde a jak si dobít tablet nebo čtečku? S papírovou knihou se dá běžet i letět třeba i do vesmíru. Nejlepší je ale knihy zdědit. Ještě trochu celulózy spotřebujeme, než se skóre elektronika vs. papír vyrovná. Závěrem, papír je papír, ale elektronické publikování nezastavíš.

PROFILY AUTOREK

První ze sester je Lucie Droppová. Poprvé o sobě dala vědět v roce 2007, když v září skončila třetí v literární soutěži Poviedka Istroconu a o pár týdnů později zvítězila v Ceně Fantázie. Po dvou letech své vítězství v této soutěži zopakovala a je tak dodnes jediným autorem, kterému se to podařilo. Ve stejném roce zvítězila i v soutěži O dúhovú lampu z krajiny Zázračno v kategorii próza pro děti a mládež. V roce 2010 vydala svou první sbírku povídek Vyššie záujmy, kterou ilustrovala její sestra. Texty v ní a stejně tak i v další antologii Čas hrdinov a steampunkovém Jupiteru číslo 6 naznačují, že se Lucie jako jedna z prvních slovenských autorek pustila především do moderních subžánrů jako jsou městská fantasy či steampunk.

Zuzana Droppová, na internetu známá také jako Kiri, patří mezi nejnovější vlnu slovenských autorů fantastiky. V letech 2009 a 2010 se dostala do první trojice ve sci-fi kategorii literární soutěže Poviedka Istroconu. V roce 2011 získala s povídkou Telo první Cenu Intel, kterou tehdy začal známý výrobce procesorů a jiného hardwaru udělovat nejlepší SF povídce v rámci Ceny Fantázie. Roku 2012 skončila v Poviedke Istroconu s textem Tokov pes jako druhá. V dalším ročníku této soutěže vyhrála kategorii Vesmírná loď s povídkou Veterán, která skončila v celkovém hodnocení jako pátá, a její povídka Päť ihiel do čela sdílela druhé a třetí místo v kategorii Jehla. Nakladatelství Roberbooks připravuje její elektronickou sbírku povídek Telo a iné kyberhrôzy, která by se měla křtít na letošním Fénixconu. Zuzka stále často ilustruje a v časopise Jupiter vede výběr ilustrací k povídkám, na obálku a do galerie.

Související články:

Rozhovor s Martinem „Rogerem“ Králikem

XB-1 a Jupiter představují Alexandru Pavelkovou (rozhovor)