O křehké hranici mezi normalitou a šílenstvím? (recenze)

Autor Jiří Kelbl | Aktuality | Sobota 15 srpna 2015 9.00

Američan Ben H. Winters se letos českým čtenářům představil už jednou, jeho zajímavá „pre-apo“ science fiction Poslední policajt se dočkala poměrně vlídného přijetí a jistě stojí za pozornost. Aktuálně se na našem trhu objevuje díky péči nakladatelství Fragment rovněž s o rok starším počinem, psychologickým thrillerem Štěnice. Zbystřit by měli především všichni fanoušci strašidelné literatury, útlý svazek totiž nabízí klasické motivy hororového žánru a čeká nás v něm strašidelný dům i invaze útočícího hmyzu. Hrdinkou rozsahem spíše skromného příběhu je pak mladá matka Susan Wendtová, kterou potkáváme ve chvíli, kdy se s manželem Alexem a dva a půl roku starou dcerkou Emmou stěhuje do pronájmu v Brooklyn Heights, jedné z nejdražších čtvrtí v New Yorku.

Susan zažívá splněný sen, dosavadní bydlení už bylo pro tříčlennou rodinu příliš těsné, nový, přes inzerát objevený domov je navíc nečekaně levný. Jde o jediný byt v patře staršího domu, jehož přízemí obývá svérázná majitelka celé nemovitosti, osmdesátiletá vdova Andrea. Rodina tedy přichází do nového bydliště a Susan, která na rozdíl od zaměstnaného Alexe zůstává s Emmou doma, jej začíná nadšeně zabydlovat a seznamovat se s okolím. Ovšem očekávaná idyla se nekoná, prakticky okamžitě se objevují náznaky toho, že není vše zlato, co se na první pohled třpytí. Susan je zprvu vědomě ignoruje a přehlíží, ať už jde o různé nedostatky v zařízení bytu, podivný zápach v jedné z místností, nejasnou historii celého domu i minulých nájemníků bytu Wendtových, místy zvláštní chování bytné Andrey nebo podivínského údržbáře Louise, který v budově vypomáhá s opravami. Odmítá se připravit o radost z výhodného stěhování a před skutečností zavírá oči až do chvíle, kdy narazí na stopy přítomnosti štěnic ve vlastní ložnici. Je však jediná, kdo je o existenci škůdců v bytě přesvědčena, nikdo jiný je nevidí a jejich absenci potvrdí i najatá deratizátorka…

Podobně jako v Posledním policajtovi vypráví Winters prostým, přímočarým způsobem bez příkras a ozdobných kudrlinek. To však rozhodně neznamená, že by psal primitivně, jeho jednoduchý styl je naopak vysoce funkční a ve výsledku působivý. S nepopiratelnou zručností postupně buduje tísnivou atmosféru blížící se tragédie. Čtenář ji doslova cítí ve vzduchu, očekávání je přiživováno zlověstnými náznaky, které mají kořeny jak ve vnější realitě, tak především ve vnitřním světě hlavní hrdinky. Susan je líčena jako spíše úzkostlivá, nejistotami zmítaná žena, které se nedaří najít vnitřní rovnováhu. Žije v mírném, ale neustálém napětí, opustila dobře placenou, avšak jinak zcela prázdnou práci v advokátní kanceláři a své štěstí hodlá nalézt v návratu k malování, dávnému koníčku kdysi opuštěnému po nečekané smrti vlastní matky. Ta bývala k umělecké dráze své dcery skeptická a Susan jí tak po jejím odchodu dala na několik let za pravdu, nakonec však práci v kanceláři vzdává.

Obživa rodiny je proto na Alexovi, kdysi nadějném fotografovi, který se svých uměleckých ambicí zřekl a věnuje se rutinní přípravě fotografií pro katalogy drahých šperků a hodinek. Svou ženu v jejím rozhodnutí podporuje, Susan však sama sebe o upřímnosti manželova postoje nedokáže vždy přesvědčit. Je to ona, kvůli které musí rodina žít z jediného příjmu, ona je důvodem, proč Alex pohřbil vlastní talent a nahradil jej ubíjející nádeničinou, která nemá s uměním nic společného. Její vlastní tvorba navíc očividně stagnuje, malou Emmu sice přes den hlídá chůva, Susan se však volného času nedaří využít a postupně si přiznává, že jí kariéra malířky uniká mezi prsty. Je to právě stěhování do nového bytu, které Susan vítá jako nový impuls, jenž by měl přinést potřebnou inspiraci a znovu tak nastartovat malířskou dráhu. Tato naděje se ale zprvu ukazuje jako lichá, stres i finanční tlak spojený se stěhováním její úzkosti a výčitky postupně prohlubuje a devastuje otřesenou psychickou kondici.

Podobný příběh pod povrchem schovaných, často jen v podvědomí formulovaných a někdy pouze domnělých křivd je příznačný pro naši současnou západní společnost. Pro většinu manželství jsou otázky kariér obou partnerů, finančních nároků a nutnosti zvládnout péči o rodinu zkouškou, kterou není snadné projít beze šrámu. V tomto ohledu tedy Winters nijak zvlášť objevný není, zaujme ale bravura, se kterou tento pro někoho snad až banální konflikt dokáže využít pro vlastní zápletku. Hrdinčin pozvolný propad do deprese líčí s obdivuhodnou úsporností, s výše načrtnutým základem příběhu je čtenář seznámen naprosto nenásilnou formou během několika úvodích kapitol. Susan si stále častěji začíná všímat zlověstných znamení ve svém okolí, tísnivou atmosféru navíc autor umocňuje i zmínkami o událostech bezprostředně nesouvisejících s vlastním dějem, jako je například opakovaně vzpomínaná nešťastnice, která v pominutí smyslů zabila svá dvojčata. Od prvních stran je zkrátka zřejmé, že se vyprávění bude ubírat směrem ke krizi, v jejímž středu bude stát stále nejistější a slabší Susan. Události se rozhýbají po šesti dnech strávených v novém bytě, Susan začne konečně malovat a ráno nachází na polštáři stopy po přítomnosti štěnic.

Winters se českým čtenářům představil v opravdu různorodých textech…

Je třeba předeslat, že se příběh odehrává v létě 2010, v době, kdy Manhattan a Brooklyn skutečně sužovala epidemie těchto parazitů. Ta si vyžádala zavření několika hotelů, škol i obchodů a malý obtížný hmyz se na několik měsíců stal pro obyvatele zmíněných čtvrtí postrachem číslo jedna. Susan proto svůj objev nebere na lehkou váhu, potíž je však v tom, že se jí o existenci štěnic nedaří přesvědčit manžela Alexe. Ten se snaží uhnout před dalším problémem, který by následoval rychle po náročném stěhování, a před možným výskytem škůdců zavírá oči, což se mu bez potíží daří zejména proto, že mu Susan nedokáže předložit jednoznačný důkaz. Naprosto opačně ale reaguje vnější okolí, přítelkyně z minulosti i nová známá ze sousedství se Susan při zmínce o možném výskytu štěnic okamžitě přeruší styky, strach z parazitů je uprostřed zuřící epidemie zkrátka příliš silný. Susan se tak ocitá v izolaci, odkázána pouze na komunikaci se stále zaměstnanějším manželem, zlehčujícím její obavy, a starou bytnou Andreou, která se chová podobně. Když pak výskyt škůdců nepotvrdí ani odborný průzkum bytu, zůstává Susan se svými štěnicemi naprosto sama. V této fázi knihy nechává Winters důsledně na čtenáři, aby posoudil, zda jsou opakované Susaniny nálezy štípanců a jiných důkazů projevem hrdinčiny stále přetíženější psychiky nebo zda má pravdu ona a tajemné štěnice na obyvatele domu opravdu útočí.

Tím nejlepším doporučením, kterého se čtenáři nyní může dostat, je knihu zhruba ve dvou třetinách zavřít a definitivně odložit. Zůstane tak silný zážitek z velice dobře napsaného psychologického thrilleru, brilantní a nervy drásající úvahy o křehké hranici mezi normalitou a šílenstvím. Sám autor se bohužel k tomuto kroku neodhodlal a svůj příběh obdařil dryáčnickým závěrem, snad tím vůbec nejhorším možným z těch, které mohl zvolit. Wintersovo finále je překombinované, přitažené za vlasy a silně nevěrohodné, jeho největším pokleskem je pak absolutní doslovnost, která najednou bere veškerý prostor čtenářově imaginaci, už nejsou povolené žádné pochyby a otazníky. Nejednoznačnost předchozího děje byla přitom hlavní devizou Štěnic, účinným nástrojem, který spolu se záměrně jednoduchým vypravěčským stylem plným náznaků bezpečně vtáhl čtenáře do hry. Nedůstojného zakončení je samozřejmě škoda, nad románem ale není třeba lámat hůl. Konečně koncovka patří k nejobtížnějším disciplinám hororové literatury, své o tom ví i takový mistr jako Stephen King. I přes ne zcela vydařenou tečku zůstávají Štěnice povedeným napínavým čtením, které dovedně pracuje s klasickými žánrovými motivy a potěší zejména příznivce psychologické polohy temné fantastiky.