Svou bohatou představivostí přenáší čtenáře do vskutku úžasných fantastických světů, učaruje jim postavami životnými víc než lidé z masa a kostí a umí je napnout jako struny, když jde oněm postavám o život – nebo ještě o mnohem víc… Řeč je samozřejmě o Vilmě Kadlečkové, české spisovatelce fantastiky, která se proslavila zejména svým cyklem Legendy o argenitu. Její pětidílná sága Mycelium, rovněž zasazená v argenitovém vesmíru, nyní úspěšně dobývá žebříčky nejprodávanějších knih na českém trhu. Třetí díl byl pokřtěn před necelým měsícem na Světě knihy, kde autorka za úvodní svazek pentalogie obdržela ceny Akademie science fiction, fantasy a hororu za knihu roku a nejlepší původní českou či slovenskou knihu.

Blahopřeji k cenám Akademie. Předávání bylo letos ozvláštněné tím, že jsi spolu s Milanem Gelnarem z Arga přišla v maskách Össeanů. Jak k tomu došlo, měli jste to nachystané předem?

Chození v masce jsem měla naplánované jen já sama, v Argu jsem to raději neřekla, aby mi to nemohli zatrhnout coby nedůstojné (spisovatel by měl být svědomím národa, že ano, a ne dělat podobné blbosti). Myslím, že jsem na Světě knihy spoustu intelektuálů vyděsila k smrti, ale na druhou stranu cokoli, co pomůže tu knížku zviditelnit, je v dnešní době dobré, protože přetlak knížek je obrovský. Z Arga mě moc mile překvapili, protože když mě viděli, jak od rána do večera chodím sem tam s össenskou maskou na hlavě, taky se k tomu přidali, takže na předávání cen si šéf nakladatelství zapůjčil starší verzi masky a zcela dobrovolně a vybaven smyslem pro humor v ní přišel na pódium.

Mně se masky opravdu líbily, a když jsi přišla v masce Össeanky, říkala jsem si, jestli ti to třeba ještě víc pomáhalo vžít se do össeanských postav. Na Myceliu osobně nejvíc oceňuji právě propracovanost jednotlivých postav, které jsou skutečně uvěřitelné a hluboce zajímavé, ač to nejsou lidé. Jak se ti při psaní vžívalo do postav Össeanů či Gerdánců?

Napřed co se týče té masky – pobyt v ní mi možná spíš trochu pomohl vžít se do pocitů žen v burkách. Je to opravdu zvláštní – člověk se jakoby vzdá své identity, navenek to vůbec není on, nýbrž jenom maska. Nikdo mu nevidí do tváře, nikdo neví, kam se právě dívá (maska měla falešné oranžové oči, moje vlastní byly úplně jinde). Dává to člověku takový zvláštní pocit svobody, protože na místě svým způsobem je a přitom není – lidé vnímají jen tu fasádu. Je to i odraz toho, co děláme v každodenním životě, když si nasazujeme masku nějaké společenské role a něco předstíráme. Tady je to dovedeno do důsledků, a tím pádem názornější. Byl to zajímavý zážitek.

No a co se týče vžívání do postav, já je beru hodně antropomorfně. Snažila jsem se, aby Össeané neměli až tak velké fyziognomické odlišnosti (ano, mají velké uši, ale pořád jsou to humanoidní bytosti). I jejich prožitky jsou celkem podobné našim. To, v čem se liší především, je jejich světonázor, náboženství a vůbec náhled na život. Něco podobného by asi autor zažíval i s lidskými postavami z jiného kulturního okruhu, ani by to nemuseli být mimozemšťani. Naopak si myslím, že u mimozemských postav je svým způsobem jednodušší tohle v knize popsat, protože ze strany čtenáře už od začátku existuje předpoklad jinakosti; potom je tedy snazší ten obraz udržovat.

Dříve jsi zmiňovala, že když začínáš psát příběh, plánování zahajuješ právě s postavami. Jakým způsobem je vytváříš a rozvíjíš?

Většinou si je napřed představím v nějaké situaci. Obvykle je jich tam rovnou víc najednou a jde o nějakou krizi nebo drama. Různé povahové vlastnosti z toho potom už vyplynou. Je jasné, co té postavě může ublížit nebo o co jí v životě jde. To už její charakter nějakým způsobem formuje a pak se k tomu přidávají další detaily.

Postavy Mycelia rozhodně procházejí množstvím krizových situací a náročných údělů. Jak se ti píše utrpení jednotlivých postav jako autorce, která se do nich musí vžít a cítit i jejich pocity?

Při psaní vyhledávám všechny možné dramatické situace, takže mi někdy sice není příjemně, ale patří to k věci.

Foto: Richard Klíčník

Měla jsem na mysli spíše, jestli se ti nějaká scéna psala obtížně, jestli ses k jejímu napsání nemohla dlouho přimět, zdráhala ses jí hrdinu vystavit…

Drama se píše mnohem lépe než třeba vysvětlovací nebo popisné pasáže, kde má někdo vymyslet nějakou intriku nebo je potřeba prostřednictvím někoho čtenáři něco objasnit. To se mi ve skutečnosti píše hůř, protože tam schází emocionální náboj. A pak se mi kupodivu obtížně píšou akční scény, protože sama je nevyhledávám a v knihách nemám moc ráda, když se někde pobíhá nebo střílí. Přiznávám, že když se v nějaké knize hrdina brodí tunami mrtvol, tak ty scény prostě přeskakuju – ne proto, že bych na to neměla žaludek, ale právě naopak: rubání odosobněných nepřátel ve mně žádné emoce nevyvolává, čili je to hrozná nuda. Zabíjet se musí individuálně, pomalu a pečlivě! Vychutnat si to někde v klidu – ne to tam projet kombajnem! Když se v dalších dílech Mycelia situace zkomplikuje a přiostří a nakonec tam dojde i na přímé střety, musela jsem se dlouho přemlouvat a odhodlávat, než jsem se do těch otravných honiček a rvaček pustila.

Myceliem ses vrátila do argenitového vesmíru, ze kterého jsi předtím vydala už několik knih a povídek, zejména o Fomalhiwě. Jak se ti tento svět vymýšlel a jak se ti podařilo ho udržet zároveň tak propracovaný a konzistentní?

On ve skutečnosti není až tak propracovaný. Přistupuji k tomu spíš tak, že člověk by si měl reálie vymýšlet za pochodu a podle momentální potřeby. Ze začátku jsem se sice pokoušela vymyslet si je dopředu, ale vůbec se to neosvědčilo. Když si v tom světě člověk sám pro sebe nenechá žádné tajemství, nic překvapivého či neprobádaného, už se nemá na co těšit. Nakonec dopadne tak, že se obloukem vyhýbá tomu, co už má vymyšleno, a vymýšlí si raději jiné věci, aby sám sebe překvapil a zase ho to bavilo. Přímo v Myceliu spousta věcí vznikla úplnou náhodou. Dokonce i samy össenské houby! Psala jsem úvodní scénu, v níž hlavní hrdina sestupuje do podzemí chrámu Církve Akkütlixovy. Líčila jsem, jak je tam všude vlhko a že ve vzduchu je cítit vůně hub. A pak jsem se nad tím zamyslela a říkala jsem si – proč zrovna hub? Co když jsou tyhle houby nějak důležité? Co když je jich tam víc a jsou tam za nějakým účelem? A od toho se to vlastně odvinulo úplně mimoděk… Čili ten svět není až tak propracovaný koncepčně, ale spíš jsou tam různé zajímavé detaily, které se tímhle způsobem nashromáždily.

Tvůj manžel Martin Klíma pracuje jako herní vývojář. Uvažovala jsi někdy o tom, zda by se argenitový vesmír hodil pro zpracování formou počítačové hry? Především fomalhiwská civilizace by k tomu mohla poskytnout přímo ideální podklad…

Vývoj hry není vůbec srovnatelný s tím, jen tak si sednout a něco napsat. Znamená to, že se musí dát dohromady obrovský tým lidí, kteří jsou pro tu myšlenku nadšení a zapálení. Tihle lidé pak několik let musí jít za jediným cílem a musí být přesvědčeni o tom, že to bude mít úspěch, jinak by to nemohli dělat. (A hlavně investor o tom musí být přesvědčený!) Myslím, že popularita Mycelia (a vůbec argenitového vesmíru) není ani vzdáleně taková, aby tohle někdo toužil podniknout – a kdo ví, jestli někdy bude. Nicméně jedna hra na motivy Fomalhiwy se už konala: před několika lety se mi ozvala skupinka larpistů, že by chtěli uspořádat víkendovou hru podle Stavitelů věží a jestli se taky nechci přijet podívat. Byly tam příslušné postavy, měly fomalhiwské amulety, jako tajné heslo se použila básnička z knihy a tak podobně. Byl to zvláštní pocit, protože na ten jeden víkend můj svět ožil a všichni přítomní ho sdíleli a vstoupili do něj. Takže jsem na vlastní oči viděla Fomalhiwu!

V jednom starším rozhovoru jsi zmiňovala, jaké důvody tě dříve přiměly, že sis od psaní dala pauzu: mimo jiné i to, že ve srovnání s reálným životem – prvním zařizováním bytu, chozením do práce po dokončení VŠ – ti science fiction začalo připadat jako iluze, něco ne až tak důležitého. Přispěla tahle zkušenost nějak k chápání össenského ürrumaë?

Ürrumaë je konstrukce spíše trochu vycházející z indické mytologie, kde se vyskytuje pojem mája – tanec přeludů, iluze… Ono je ovšem těžké říct, co je ten opravdový život. V jednu chvíli si říkám, že jediný opravdový život je taková ta běžná realita, špinavé prádlo, uklízení kuchyně, děti – a potom se to zase přehoupne na tu temnou stranu a říkám si, že tohle vůbec není důležité a prožitky ve fantazii a vnitřním světě jsou mnohem zásadnější. Čili osciluji mezi těmito dvěma realitami. Ale dokud si aspoň uvědomuju, ve které realitě se zrovna nacházím, tak to snad ještě nebude na Bohnice (směje se).

Na svých stránkách zmiňuješ jako jeden z chystaných projektů Dravého ohnivého Baškru, příběh z Fomalhiwy. Jak na tom Baškra momentálně je, plánuješ se k němu vrátit?

Ohnivý Baškra je teď tak trochu u ledu. Mělo jít o třetí díl trilogie z Fomalhiwy, z níž vyšly jen první dvě knihy, a někdy v roce 1995 bylo inzerováno vyjde příští rok. Jenomže už na to nikdy nedošlo právě z toho důvodu, že jsem se od psaní odklonila a že mě ten život tak trochu semlel a hodil úplně jinam. S Myceliem jsem pak začala úplně z jiného konce. Ale zrovna nedávno jsem Baškru v počítači otevřela. Jsou tam zárodky různých zajímavých scén, ke kterým bych se někdy ráda vrátila, ale už to nebude ta kniha, která by to byla, kdybych to bývala dopsala tehdy. Nepochybně tam zase vložím něco nového a jiného, ale jsou tam momenty, které by mě bavily ještě teď, takže nad ním určitě nelámu hůl definitivně, třeba se ho ještě někdy dočkáme.

Plánuješ už kromě Baškry nějaké další romány nebo povídky, do nichž se pustíš po vydání Mycelia?

Mycelium hlavně bude ještě rok vycházet a poslední díl budu nejspíš upravovat a vylepšovat až do poslední chvíle, takže na rok mám ještě vystaráno, ale už teď mám nějaké nabídky na antologie. Uvidím, na co bude potom čas a na co se vrhnu, ale je to trochu nevypočitatelné, protože stejně tak se mi může stát, že mi přeletí přes cestu nějaký neodbytný nápad a já se pustím do něčeho úplně jiného, než si myslím dnes.

Podobně vznikalo i Mycelium, jak jsi zmiňovala i na besedě s vítězi ASFFH na Světě knihy. Původně mělo jít o příběh umírajícího muže, jehož otec býval profesorem staré řečtiny (bez Össeanů i bez hub). Nakonec se to rozrostlo do výpravné pentalogie. Jeho kořeny jsou jednak u tohoto nápadu, jednak střetu kultur vycházejícího hlavně z 11. září a navíc ještě ze zahradní architektury. Když kolem tebe takhle projde nový nápad, tušíš už, že ho zapracuješ do nějakého konkrétního příběhu, nebo se pak znovu vynořuje nečekaně a celek vzniká o to živelněji?

Co tak pozoruji, mám nápady dvojího typu: jedny hodně scifistické, nebo, řekněme, intelektuální (různé myšlenkové konstrukce, paradoxy, záhady…), a pak ty emocionální (dramatické situace, zajímavé postavy, konflikt různých lidských povah…). Většinou je potřeba spojení obojího, aby z toho něco kloudného vzniklo. Pokud nápad scifistický neprovázejí emoce, prostě zůstane nějakou dobu ležet v počítači, dokud nepřijde vhodný emocionální popud. Vždycky se to skládá z těchhle dvou zdrojů, a co se složí dohromady, to netuším nikdy předem. S Myceliem je to pravda: měla to být krátká povídka o střetu Lucase s Aš~šádem (který má moc ho zachránit, ale odmítá to udělat z důvodu svého přesvědčení). Tohle pořád tvoří páteř celého příběhu, jenže postupně k ní přibývaly další a další linie a až ony tomu dodaly kosmický rozměr. Myslím, že nakonec Mycelium narůstalo tak trochu jako opravdové mycelium – pomalu bujelo, hyfy postupně prorůstaly dál a dál, křížily se, spojovaly, všechno komplikovaly a tu a tam vydaly nějakou tu plodnici. Nevzniklo to úplně plánovaně, ale aspoň to byla zábava.

Když jsi předtím zmiňovala antologie, uvažovala jsi někdy o sestavení antologie odehrávající se v argenitovém vesmíru, nebo by sis na svět raději nenechala sáhnout od jiných autorů?

Já bych určitě byla pro, ale je to trochu podobné jako se zmiňovanými hrami. Myslím, že na světě budu muset ještě trochu pracovat, aby se více zakotvil v povědomí a aby se v něm víc lidí cítilo dobře. Chuť psát příběhy z toho světa se musí vynořit spontánně a vyjít odjinud než ode mě. Kdyby lidi sami chtěli psát fanfiction k Myceliu, potom může z takového podhoubí klidně něco vzniknout – ale to si těžko můžu naplánovat…

Spolu s manželem Martinem Klímou (Foto: Richard Klíčník).

První díl Mycelia – Jantarové oči brzy vyjde i jako audiokniha. Projekt je výjimečný tím, že různé scény čtou různí herci, kteří představují jednotlivé postavy. Odkud vzešel tento nápad?

Do tvorby audioknihy jsem tvůrčím způsobem nijak nezasahovala. Tak jako svému zubaři nemluvím do toho, co udělat s mým chrupem, producentům audioknihy bych nemluvila do toho, jak ji zpracovat. Už jen třeba odhadnout, kde text zkrátit, může jen člověk, který má s daným médiem zkušenosti. To, co funguje na papíře, nemusí fungovat, když se to čte nahlas. To vidím třeba i při autorských čteních. Když si připravuji text, vyškrtávám z něj uvozovací věty. Ty jsou tam zbytečné, protože při čtení mohu příslušnou emoci naznačit intonací hlasu. Ve OneHotBook udělali režii (toho se ujala Jitka Škápíková), a já sama ještě nevím, co přesně z toho vzejde, ale měl by to být jakýsi přechodný stupeň mezi prostým čtením a dramatizací. V Myceliu je každá scéna psaná z pohledu některé postavy (čili metodou centra vědomí, jak se říká na workshopech pro psavce), přičemž postavy se střídají podle toho, čí úhel pohledu je zrovna zajímavý. To zůstane u audioknihy zachováno: podílí se na ní devět různých herců a každý čte vždy linii své postavy (ovšem celou, v dialozích se mluvčí nestřídají). Hlavní linii (Lucase) čte Jaroslav Plesl a Kamëlë je Jana Stryková. Zatím jsem slyšela jen ukázky od těchto dvou a ty byly krásné, tak jsem moc zvědavá, jaké to nakonec bude.

Kompletní obsazení:

Jaroslav Plesl – Lucas Hildebrandt, Klára Issová – Pinkertina Wardová, Jana Stryková – Kamëlë, Jan Vlasák – Roy Stafford, Valerie Zawadská – Maewene, Kristýna Frejová – Fiona Fergussonová, Jan Meduna – Rantanagan, Dana Pešková – Sofie Hildebrandtová, Jitka Škápíková – loď Angeade

Držím palce, ať ti s Myceliem ve všech formách i nadále daří, a moc děkuji za rozhovor!