Václav Šorel je znám především jako dlouholetý zástupce šéfredaktora v populárním ábíčku, pro které dodnes píše scénáře k stále oblíbeným komiksovým seriálům. Jedním z nich byla například kultovní Vzpoura mozků (1977–79), kterou nedávno přepsal do románové podoby. Dále v časopise publikoval nezapomenutelné vědeckofantastické komiksy Galaxia (1984–1986) a Tvrz (1980–1981) či „letecké“ Operace Jericho (1988) a Biggles (1990–1992). Aktuálně tráví čas na své chalupě a pracuje na druhém díle románu Vzpoura mozků – Galaxia a spřádá plány na celou trilogii. O autorově práci v ábíčku, ale i o jeho vztahu k letectví jsme si povídali v následujícím rozhovoru.

Jak si užíváte léto?

Letní čas si pokud možno užívám. Trávím ho se ženou, částečně s dětmi, vnoučaty a pravnoučaty na chalupě, a abych byl upřímný, již se těším na podzimní plískanice, kdy mě nic nebude odvádět od psaní.

Máte v zásobě nějaké resty, které jste delší dobu odkládal a nyní přišel jejich čas?

Resty nemám, neb zásadně nic neodkládám. Odkládám, respektive si zaznamenávám, jen nápady pro případnou pozdější realizaci. Zaplať Bůh, stále se mi ještě v hlavě rojí.

Nedávno vyšla románová podoba vašeho slavného komiksu Vzpoura mozků. Jak vlastně vzniknul nápad na zpracování do knižní podoby?

Obávám se, že se budu opakovat, neboť to je otázka, která se pravidelně objevuje při různých rozhovorech. S trochou nadsázky říkám, že ani tak geniální malíř, kterým bezesporu František Kobík byl, nestačil plně zrealizovat mé představy, což mi próza víc než dostatečně umožňuje.

„S trochou nadsázky říkám, že ani tak geniální malíř, kterým bezesporu František Kobík byl,

nestačil úplně zrealizovat mé představy, což mi próza víc než dostatečně umožňuje.“

Jak jste spokojen s knižním vydáním teď, s menším časovým odstupem?

Kdybych byl nespokojen s příběhem, tak bych se do psaní vůbec nepustil. A knižní zpracování? I s ním jsem spokojen. Jsem skutečně rád, že nakladatelství nešlo cestou soudobého standardu a udělalo knihu graficky zajímavou.

Máte už na knihu nějaké reakce? Kdo jsou podle vás čtenáři, kteří si knižní podobu Vzpoury mozků koupili? Nebál jste se, že knihou pokazíte kultovní renomé původního komiksu?

Nechci být neskromný a tak dovolte, abych o reakcích pomlčel, neboť v naprosté většině jde o reakce přátel. „Staříka“ ale potěší, když do nakladatelství přijde od čtenáře děkovný dopis s tím, že se těší na druhý díl. Co se týče Vašeho dotazu, zda se neobávám toho, že románová podoba příběhu zkazí renomé podoby komiksové? Toto hodnocení nechávám na čtenářích. Nicméně pravda je taková, že kdybych nyní psal scénář Vzpoury mozků, určitě by měl komiks jinou podobu.

„Vztah mezi mužem a ženou je hybnou silou zachování rodu,

rozuměj lidského rodu či druhu.“

Mohu se zeptat, proč jste se nakonec rozhodl do knihy zakomponovat onu „lovestory“, která nevychází z původního komiksového zpracování?

To přece musí být jasné každému muži, který není eunuch. Vztah mezi mužem a ženou je hybnou silou zachování rodu, rozuměj lidského rodu či druhu. Vzpoura mozků bylo a do jisté míry je vizionářským dílem. Jak jsem již několikrát napsal, roboti dnes řídí všechny druhy dopravy, mnohdy chod celých továren, dokonce i operují. A co bude za pár desetiletí či dokonce století? Tak jsem jen předeslal jednu z vizí možného soužití člověka s umělou inteligencí.

Máte přehled, jak se kniha prodává?

Podle nakladatelství, dobře.

V článku o vydání Vzpoury mozků na iDnes jsem se dočetl „V současnosti sedí nad přípravou druhého a třetího dílu, po Vzpouře mozků by měla přijít Galaxia a Odysseus. Tedy pokud o ně budou mít čtenáři zájem.“ Jak to mají čtenáři chápat? Já osobně to tedy chápu tak, že další pokračovaní napíšete pouze v případě, pokud se kniha bude prodávat…

To je naprosté nepochopení. Asi v tom bude generační rozdíl, neb jsem byl vychován ke skromnosti podle rčení: S kloboukem v ruce projdeš celý svět. Na druhém dílu příběhu s názvem VZPOURA MOZKŮ – GALAXIA již delší dobu pracuji, i když zatím jen do „šuplíku“, neboť smlouvu od nakladatelství ještě nemám.

„Jak říkají „rozhlasáci“: Ve hře musíš všechno okecat.“

Před románem byla Vzpoura mozků zpracována také jako rozhlasová hra, můžete o tomto projektu prozradit více? Je psaní scénáře k rozhlasové hře diametrálně odlišné od tvorby komiksového scénáře?

Před časem jsem dostal nápad pokusit se o rozhlasovou podobu komiksu, tedy o rozhlasový seriál. Českému rozhlasu se ten nápad zalíbil a tak jsem navrhl zkusit do rozhlasové podoby převést Vzpouru mozků. Povedlo se a dokonce Vzpoura mozků vyšla jako multifunkční CD, na kterém posluchač nalezne pětidílný rozhlasový seriál, původní komiks a dokonce i ukázku kompletního scénáře. Na druhou část otázky mohu sdělit, že scénář pro komiks a scénář pro rozhlasovou hru jsou dvě naprosto odlišné práce. Jak říkají „rozhlasáci“: Ve hře musíš všechno okecat. Tady si scenárista nemůže pomoci obrázkem jako u komiksu, naopak obrazy musí přenést do mluveného slova.

Také váš komiks Tvrz se dočkal uvedení v rozhlasu, jste s oběma rozhlasovými zpracováními spokojen? Neplánujete další podobný projekt?

Ano, Tvrz byla má první rozhlasová hra. Příběh Tvrz je vůbec mou srdeční záležitostí. Odehrává se v rodišti mé ženy, vyvolává vzpomínky na mého tchána Františka, od kterého jsem se o zdejší zaniklé tvrzi dozvěděl, a to nemluvím o milovaných Jižních Čechách, rodišti mé maminky. S rozhlasovou hrou i s rozhlasovým seriálem jsem spokojen. Jak jinak. Tvrz realizoval dnes již zesnulý Vladimír Gromov, režie rozhlasového seriálu se ujal Vlado Rusko. Ten také bude režírovat další rozhlasový seriál, GALAXII, která by se měla vysílat koncem letošního roku.

Jak jste se vůbec dostal k tvorbě komiksových scénářů?

Oklikou. Nejprve jsem psal návody ke stavbě papírových vystřihovánek, které jsme s Františkem Kobíkem tvořili pro časopis ABC, napsal jsem několik knih s tematikou leteckého a plastikového modelářství, psal jsem knihy o československém letectví, včetně dvoudílné encyklopedie. Abych pravdu řekl, na románovou tvorbu jsem si netroufal a tak jsem se u příběhů „spokojil jen“ s komiksovými scénáři. Odvahu k románu jsem dostal až v loňském roce.

Měl jste v době, kdy jste s tím začínal, například nějaké vzory? Bylo tehdy od čeho se „odpíchnout“? Existoval pro vás nějaký mustr, podle kterého jste komiksy tvořil?

V těch sedmdesátých letech minulého století u nás moc komiksů nevycházelo a rozvržení stránky pro mne bylo dané tvorbou přítele Vlasty Tomana, který byl v ábíčku šéfredaktorem a „přes to nejel vlak“. Teprve později se nám, ábíčkovským autorům, podařilo rozložit komiksová políčka jinak, přičemž vyvrcholením mé současné komiksové tvorby je spolupráce s malířem Michalem Kociánem. Dá se říci, že podle rčení „čím hloupější sedlák, tím větší brambory“ jsem si na většinu komiksových „fíglů“ musel přijít sám. S touto skutečností a s dalšími postřehy jsem pak měl tu čest seznámit studenty FAMU na semináři věnovaném tvorbě komiksových scénářů.

„Autora přece vždy potěší, když nakladatel chce vydat jeho souborné dílo,

byť by bylo jen dílčí, protože se ještě nechystá odejít do tvůrčího důchodu.“

Reprezentativním výběrem vaší komiksové tvorby je souhrnná Zlatá kniha komiksů, jste s touto výpravnou knihou spokojen? Jak vůbec probíhala realizace tohoto „projektu“?

Opět těžká odpověď, aby „nesmrděla samochválou“. Autora přece vždy potěší, když nakladatel chce vydat jeho souborné dílo, byť by bylo jen dílčí, protože se ještě nechystá odejít do tvůrčího důchodu. Nakladatelství XYZ mě oslovilo samo, knihy se ujalo s veškerou péčí a tak jsem při vší skromnosti spokojen.

Jak jste se vůbec dostal ke spolupráci s kreslíři Františkem Kobíkem a Jiřím Petráčkem? A jak probíhala spolupráce s těmito výbornými kreslíři?

V prvním případě to byla náhoda. S Františkem Kobíkem jsme se znali z letňanského aeroklubu, kde jsme oba létali a navíc jsme oba pracovali v podniku Avia. Jak jsem již předeslal, nejprve jsme spolupracovali na vystřihovánkách a na stavebních návodech. František ilustroval mou první knihu STAVÍME MAKETY LETADEL A KOSMICKÝCH LODÍ, takže když jsem hledal malíře pro komiksový příběh, byla pro mne volba jasná. U Vzpoury mozků prakticky žádný scénář neexistoval, což možná bude pro někoho překvapením. V hlavě jsem si rozvrhnul jednotlivá pokračování, jednotlivá políčka a napsal dialogy, František podle mého přání naskicoval obrázky do jednotlivých políček, přidal „bubliny od huby“, což je terminus technicus, tuší nakreslil originál a vybarvil ho. Spolupráce s Jiřím Petráčkem byla zpočátku obdobná, později jsme přešli na způsob za využití počítačové techniky. Ten také v současnosti praktikuji s panem Kociánem.

Máte v plánu nějaký další komiks, respektive „šrotuje“ vám hlavou nějaký námět?

Abych reagoval na váš výraz o šrotování v hlavě, mohu oklikou sdělit, že v současné době vychází v časopisu ABC komiks Šorel-Kocián o československém králi vzduchu Františku Novákovi. Spolu s panem Kociánem jsme vytvořili komiks o Františku Fajtlovi, který je součástí knihy GENERÁL FAJTL, a která by měla vyjít ve druhé polovině letošního roku. V současnosti připravuji projekt s pracovním názvem ČESKOSLOVENSKÉ LETECTVÍ V KOMIKSU aneb VZDUCH JE NAŠE MOŘE, který bych chtěl opět realizovat s panem Kociánem. Nic dalšího si záměrně do hlavy „nepouštím“, neb na mě ještě čekají dva díly románové trilogie a já nechci pokoušet boží trpělivost.

„Především musíte mít nápad – příběh, a pokud možno dobrý.“

Mohl byste v krátkosti popsat samotný proces vzniku nějakého komiksu od začátku do konce? Co vše se stane, než je čtenáři předložen výsledný produkt?

K poctivému zodpovězení této otázky by byl potřeba samostatný článek. Nicméně se o odpověď pokusím. Předem ale dodávám, že to bude jen pohled scenáristy. Především musíte mít nápad – příběh, a pokud možno dobrý. Pak musíte najít malíře, jehož tvorba bude vyhovovat vašemu naturelu, a pustíte se do práce. Samozřejmě zatím jen do „šuplíku“. Může se sice stát, že si vás nějaký nakladatel či vydavatel vybere a vy začnete dělat na zakázku. Protože však druhý případ spadá spíše do říše snů, začnete s ukázkami obcházet nejrůznější redakce a máte-li štěstí, ukázky se líbí, námět je přijat, a vy spolu s malířem dílo dokončíte. Pak už se jen modlíte, aby nakladatel nebo vydavatel dal na odevzdanou práci dobrý papír, tisk byl v pořádku a hlavně, aby se příběh líbil čtenářům. A spolupráce s výtvarníkem? Ta záleží na naturelu obou. Já píši scénář ne nepodobný filmovému s určením místa děje a s jeho atributy. Protože se v poslední době převážně věnuji komiksům s leteckou tematikou, dodávám výtvarníkovi fotografickou dokumentaci a stavím mu modely letadel. Výtvarník, v mém případě pan Kocián, udělá tužkou návrh stránky, po odsouhlasení stránku vytáhne tuší, přidá „bubliny od huby“, stránku vybarví a pošle do redakce. Po provedení korektury jde příběh do tisku. A protože pan Kocián plně využívá počítačovou techniku, nejsou případné opravy složité.

„…se řídím celoživotní zásadou „nemůžeš-li pochválit, mlč“,

soudobou českou komiksovou tvorbu sleduji přes tradiční časopisy, jako je například ABC.“

Sledujete současnou domácí komiksovou scénu? Co na ni říkáte? Máte nějaké své oblíbené autory?

Opět zapeklitá otázka a odpověď. Protože se řídím celoživotní zásadou „nemůžeš-li pochválit, mlč“, soudobou českou komiksovou tvorbu sleduji přes tradiční časopisy, jako je například ABC. Zde mám záruku, že se v komiksu neobjeví hrubé násilí či nejrůznější vulgárnosti, které mnohdy provázejí soudobou českou komiksovou tvorbu. Jedním z atributů je pro mne také realistická a pokud možno laskavá kresba s dobrým příběhem. Na české komiksové tvorbě je mnohdy vidět, že se nejedná o spolupráci scenáristy s malířem, což je na výsledku poznat. Je proto dobře, že se na FAMU začíná tento obor učit. Ptáte-li se na mé oblíbené autory, tak opomenu-li velikány typu pana Saudka či pánů Čermáka a Foglara, je to přítel Vlasta Toman, pan Petráček a pan Kocián. Fanda Kobík, stejně jako pan Foglar, už mezi námi bohužel není.

Jak vidíte rozdíl mezi komiksem, jak se prezentuje nyní, a tím, který byl k dostání před rokem 1989? Dá se to vůbec srovnávat?

Samozřejmě, že se to dá srovnávat. Zejména po výtvarné stránce. Když redakce nebo vydavatel dovolí, dnes se může dostat ke čtenáři téměř cokoli. V průměru si ale myslím, že dříve byla výtvarná hodnota komiksů vyšší. Už také proto, že před rokem 1989 každý registrovaný výtvarník musel své práce předkládat umělecké komisi. Jsem si vědom toho, že jsem nejspíš nyní zapříčinil značný rozruch, na téma on se zastává bolševiků a jejich komisí. Ne! Má poznámka je pouze k výtvarnému pojetí díla, ne k jeho obsahu, který musel být v mnoha případech poplatný režimu. Ovšem to je pohled „starého pána“ s věčným dilematem starého a nového. Je dobře, že dnes máme skutečnou tvůrčí svobodu. Ta by ale neměla být zneužívána pro různé „nechutnosti“.

Pracoval jste i jako zástupce šéfredaktora v časopise ABC, jak vzpomínáte na tuto dobu?

Na tuto otázku je odpověď jednoduchá. Mé působení v časopisu ABC bylo jedno z nejšťastnějších v mém životě.

„Ábíčko se změnilo, protože se změnily děti.“

Sledujete ábíčko i dnes? Co na něj říkáte?

Ábíčko se změnilo, protože se změnily děti. Namísto rukodělné práce je preferována počítačová technika. Co však zůstalo, je vysoká míra informací, kterou mladý čtenář dostává, a to v perfektní grafické úpravě. Nakonec ani s tou rukodělnou prací to není tak zlé. Vystřihovánky zůstaly.

Vaší životní láskou je určitě letectví, kdy jste vlastně propadl jeho kouzlu?

Dnes už nelze mluvit o vášni. Je sice pravda, že mě občas přátelé pozvou do vzduchu, řka: „Máme mašinu zatížit pytlem brambor, tak když poletíš ty, vyjde to nastejno“. Už se ale jen rozhlížím, vychutnávám si let a do řízení nezasahuju. Co do propadnutí kouzlu létání jsem učebnicový příklad toho, že je nutné pracovat s mládeží. Letadla se mi líbila od útlého dětství, i když jsem měl klukovský sen stát se strojvedoucím. Někdy kolem roku 1947 jsem si ale koupil časopis Vpřed a v něm nalezl vystřihovánku házedla-větroně. S nedůvěrou jsem ho postavil, došel na okraj rozdělovské cihelny, v jejíž blízkosti jsme tehdy bydleli, a model vypustil do prostoru. „Papírák“ letěl tak krásně, což mě poznamenalo na další život.

Letectví či létání je často i námětem vašich komiksů, je příjemné když svou vášeň můžete takto propagovat?

Myslím, že si zasloužíte upřímnost. Když nastala doba, že jsem musel volit mezi létáním a rodinou, zvolil jsem rodinu a nelituji. Vrátil jsem se k leteckému modelářství a létání si začal kompenzovat psaním, tedy převážně o letectví. Že se mi v osmdesátých letech minulého století podařilo, jak říká přítel a známý letecký fotograf Václav Jukl: „,Zšorelizovat‘ mládež pro plastikové modelářství“, považují za jeden ze svých největších úspěchů.

Máte nějaký životní vzor? Třeba Bigglese?

Když jsem měl za vzor Bigglese, byl jsem ještě dítě. Dnes je mým vzorem a doufám, že nejen pro mne, táta od rodiny, který žije spořádaný a pracovitý život.