Kim Stanley Robinson (*1952), autor osmnácti románů a desítek povídek, patří mezi přední americké autory fantastiky. Proslavil se zejména svou marsovskou trilogií, jejíž první dva díly (Rudý Mars a Zelený Mars) vyšly i u nás. Ať už píše o kolonizaci sluneční soustavy, nejbližší budoucnosti, problémech se životním prostředím, umění nebo alternativní historii, jeho příběhy jsou vždy propracované do nejmenších detailů, značně realistické a zároveň dobrodružné a čtenářsky zajímavé. Za svá díla obdržel ceny Hugo, Nebula, World Fantasy, Locus a mnohé další. Je znám také pro své levicové politické názory, aktivitu v ochraně životního prostředí a utopické myšlenky. Rozhovor, který vám přinášíme, jsme s ním připravili na Worldconu 2014 v Londýně.

Právě jsme se vrátili z panelové diskuse o utopiích a vrtá mi hlavou známý výrok, že něčí utopie je dystopií někoho dalšího. Souhlasíte s ním, nebo je podle vás možné dosáhnout utopie, ve které bude spokojený téměř každý?

Myslím, že i kdyby existovala globální utopie, bylo by tu nějakých deset procent lidí, kteří by si stěžovali, že je život v ní neuspokojuje, že je to nuda. Mohlo by jich být i víc, politické preference by v tom mohly být daleko vyrovnanější. Nemyslím si, že by lidé byli právě konzistentní nebo snadno uspokojitelní, a to podle mě bude i nadále platit v jakékoli společnosti. I v utopii bude hodně stížností, ale pořád je lepší o ni bojovat a snažit se jí dosáhnout než se kvůli tomu prostě vzdát.

V mnoha vašich knihách je vidět právě onen boj o utopii, kterou nezobrazujete jako rigidní strukturu, jež panuje po celé věky a nemění se. Vámi popisované utopie jsou velice proměnlivé, neustále se snažící se dál zlepšovat…

Ano, to je vliv H. G. Wellse a jeho vize utopie jako určitého typu historie spíše než statického stavu. Myslím, že se tím trefil do černého. Ostatně byl důležitým utopickým myslitelem a autorem a vytrval v tom, ačkoli se žádný z jeho utopických románů neprodával zdaleka tak dobře jako jeho dřívější dobrodružné sci-fi („vědecké romance“) typu Stroje času či Války světů. Ty jsou mnohem zábavnější čtení, ovšem jeho utopie utvářely nový způsob myšlení a tím zprostředkovaně ovlivnily vývoj společnosti po druhé světové válce.

Západní úředníci Wellsovu vizi znali a někteří cítili, že by měla být nastolena technokracie, všeobecná spravedlnost, v určitém smyslu světový stát. Tímto směrem se to tak docela nevyvinulo a kapitalismus tomu ani nesvědčí – jak podotkl Cory Doctorow na panelu, akumulace zdrojů je rychlejší než růst ekonomiky, a tak bohatí bohatnou a chudí chudnou, velmi přímočaře –, ale je to proces jdoucí po jednotlivých krůčcích. Někteří o tom hovoří jako o stavbě lešení, kdy pokaždé přidáte další patro a pak zase další.

Vývoj civilizace se stává budováním lešení na lešení, generaci za generací, a dostáváme se výš, k větší spravedlnosti, zdraví… Tahle vize je wellsovská, a jak někdo dodal na panelu, je i keynesiánská, spojení veřejné vládní práce a soukromých podniků v nestabilní směsi. Žijeme v keynesiánském ekonomickém systému navzdory tomu, co tvrdí propagátoři volného trhu, a náhlé vtrhnutí volného trhu do východní Evropy po pádu Sovětského svazu tamní státy ještě víc srazilo na kolena. Česká republika si nevedla špatně, ale v Maďarsku nebo Rumunsku zavládl před čtvrt stoletím chaos, což není zrovna dávná minulost.

„V naší společnosti jsou lidé tak trochu jako

mozky v nádržích, jako ze staré science fiction.“

Je to krátká doba v lidské historii. A jak jste zmínil světový stát ve Wellsově pohledu, také si myslím, že celosvětové utopické státy jsou křehčí. Na vašem románu 2312 mi připadalo skvělé právě to, že se tam nenacházel žádný jediný stát zabírající celou sluneční soustavu, jak je jinak ve sci-fi tak časté; namísto toho jsme mohli poznat pohybující se městský stát na Merkuru nebo společnost na Titanu jako příklady velmi odlišných a zajímavých států a kultur. Myslíte si, že podobná diverzifikace nám může pomoci vybudovat stabilnější utopii?

Trochu se bojím diferenciace do hierarchie úspěšných a neúspěšných a vykořisťování utlačovaných mocnými. 2312 byla otázka spíše než odpověď. Mohlo by to fungovat? Nevím. Ale dává smysl, že při osidlování sluneční soustavy tu nebude jednotný stát čistě kvůli vzdálenostem, nezávislé státy mi tak připadají nevyhnutelné. Tím, jestli to funguje jako alegorie pro Zemi, si ale nejsem úplně jistý. Hodně přemýšlím o zachování diverzity, kdy každá kultura zůstane zachována, její jazyky, historie, zvyky… Pomyslete na jazyky s pouhými tisíci mluvčích, postupně zanikající.

Jsem přesvědčen, že světový ekonomický systém by měl být spravedlivý a díky tomu bude udržitelný a v rámci něj udržíte i multikulturalismus. Fungovalo by to? Nevím! Je to typ vize. Je to příběh, který vyprávíte znovu a znovu, a pokud mu lidé věří, pracujete na jeho naplnění. Pokud si myslíte, že se nikdy nestane skutečností, ani se o to nezačnete snažit. Různé příběhy spolu soupeří a já jsem přesvědčený, že potřebujeme pozitivní příběhy – a tak vznikla má kariéra. Vyprávěním pozitivních příběhů a doufáním, že jim lidé budou věřit.

Doufejme! A jaké možnosti vidíte v modifikaci našich těl jako v románu 2312, kde je možné si v průběhu života měnit pohlaví, implantovat ptačí centrum zpěvu… Jaké výhody a rizika tu vnímáte pro jednotlivce i společnost?

Vidím spíše rizika. Spoustu z věcí prováděných ve 2312 vnímám jako šílené lidské experimenty na vlastním těle, které se mohou zvrhnout špatným směrem a poškodit zdraví. Swan má za sebou řadu nezdravých zákroků, modifikací, které podstoupila v mládí a které se pro ni později staly hrozbou.

Jedna z nich jí ovšem také zachránila život…

To je pravda. Nemůžeme předvídat všechno a ona se tak v podstatě náhodou zachránila. A my všichni jsme biomy – naše DNA není původně jenom naše, bakteriální buňky uvnitř nás početně převažují nad buňkami našich těl, a kdo ví, co se s tímhle biomem bude dít v budoucnu. Co se týče dalších změn, pocházím z okolí San Francisca a znám hodně transgender lidí, kteří podstoupili změnu pohlaví směrem k vlastní vnímané identitě. Ale nemít podobný konflikt identity a těla, z jakého důvodu by si se sebou člověk zahrával?

Většina lidí je ve svých tělech celkem spokojená. Za pár set let by změna možná mohla být velmi snadná, jako v Tritonu Samuela Delanyho, kde si lidé mohou měnit pohlaví, jak a kdy se jim chce, ale trochu o tom pochybuji. V některých ohledech je tělo křehká rovnováha, hrozí infekce, komplikace, a považoval bych to za nebezpečné. Já bych do toho nikdy nešel. Ale pokud se někdo cítí jako člověk jiného pohlaví, než se fyzicky narodil, změna u něj vede ke šťastnějšímu životu, takže v tom je rozhodně prospěšná.

„I v utopii bude hodně stížností,

ale pořád je lepší o ni bojovat…“

Lidé by se ovšem mohli měnit i v ohledech schopností – jako když si Swan nechala implantovat centrum zpěvu – a rozšířit je oproti běžným lidem. Osobně to vidím jako teoretickou dvousečnou zbraň: trend, který by mohl přinést obrovské výhody, ale zároveň by mohl být riskantní jak pro zdraví jednotlivce, tak pro společnost. Kdyby se její členové mohli prakticky od základu měnit rok co rok, měsíc co měsíc, nehrozil by jí rozklad? Jaký na to máte názor?

Podobné úpravy bych považoval za příliš nebezpečné, zacházející až moc daleko. Dnes jsme živočich jménem Homo sapiens, a proč by nám to nemělo stačit? I normální zdraví je až „zázračná“ rovnováha, s tolika faktory, na kterých záleží. Zdraví je jako chůze po tenkém laně; někdy člověk ztratí rovnováhu. Proč chtít víc než zdraví? Vnímám to trochu jako dekadenci: „Hurá, jsem zdravá, ale to mi nestačí, chci umět zpívat jako pták!“ Hodně štěstí se zpíváním jako ptáci, ale nestrkejte si ptačí nervové okruhy do mozku, to by bylo šílenství.

Swan je tak trochu šílená a nesouhlasil bych se spoustou jejích rozhodnutí. Pokládám ji za zajímavou a v jádru dobrou osobu, ale nepochybně šílenou, hlavně v mládí. Hodně z nás se v mládí chová trochu šíleně. Vy jste mladí a nejspíš i trošku šílení! Já už nejsem zrovna mladík, ale ještě jsem trochu šílený! Ale od určitého bodu vám stačí být obyčejným člověkem, prožívat běžné radosti jako lidská bytost a obyčejný živočich.

V naší společnosti jsou lidé tak trochu jako mozky v nádržích, jako ze staré science fiction. Sedí, jako my v téhle místnosti, vyřizují si své věci, koukají na obrazovky a říkají si: Tohle mi nestačí! A chtějí víc, ale hlavně chtějí svoji přirozenost – běhat, plavat, poskakovat, hrát si… Jakmile se do toho pustíte a dostanete se ven, možná už nebudete potřebovat nic víc.

Swan byla ovšem také umělkyně. A z vašich příběhů mám dojem, že milujete umění a rád spekulujete, jak by se mohlo dál vyvíjet – jednak na příkladu Swan, jednak třeba v povídce Naše město s jejími živoucími sochami a obrazem dekadentní kultury zaměřené jen na tvorbu umění a zcela odkloněné od života mimo jejich kapesní utopii.

To je pravda. Tehdy jsem měl obrovský vztek. Byl rok 1985 a tohle vzešlo z určité noční můry, která se mi vracela. Když jsem ještě míval nápady na povídky, tohle byl jeden z těch lepších. První půlku jsem napsal ve vlaku mezi Bangkokem a trajektem na Ko Samui, druhou v nočním vlaku mezi Káhirou a Luxorem. Bylo to romantické: s manželkou jsme cestovali po světě, psal jsem do sešitu tu povídku… A myslel jsem na naši společnost, náš svět, na obrovské rozdíly mezi nejbohatšími a nejchudšími, skoro jako mezi Eloi a Morlocky ve Wellsově Stroji času.

A Morlockové povstanou – podobně jako zombie v populárních zombie příbězích. Vždycky mi připadalo, že to je to, o čem zombie příběhy v jádru jsou: o noční můře, v níž se utlačovaní vzbouří a všechny zabijí. Je správné vyprávět podobné příběhy, snažit se jejich obrazy šokovat. Kéž bych měl víc nápadů jako tenhle. Zbožňuji psaní povídek, ale nemám na ně dostatek vhodných nápadů.

Váš román Roky rýže a soli [chystaný k českému vydání] popisuje svět, ve kterém Evropu ve středověku zcela zdevastovaly morové epidemie a pozdější světové historii dominovala východní Asie. Také vás ten námět napadl při cestování?

Ne, na ten nápad jsem přišel už v mládí a nebylo to na cestách. Mám dojem, že mladí lidé mají více originálních nápadů a já jsem tehdy už byl autorem povídek, nápad jsem mohl dostat kolem roku 1970, ale věděl jsem, že to tehdy ještě nedokážu napsat, že je to příliš velké sousto. Jak napsat o staletích historie bez Evropy? Dokud jsem nenapsal marsovskou trilogii, neměl jsem zkušenost s podobnou formou.

Poté jsem si řekl: Mohl bych napsat co století, to novelu s různými postavami, ale chtěl jsem kontinuitu, a pak jsem pomyslel na reinkarnaci a dílky najednou zapadly do sebe. Prostředí bude buddhistické, což bude korespondovat se zasazením příběhu. Tehdy jsem začal psát. Celkově mi to zabralo zhruba tři roky, tak mezi 1999 a 2002. Byl to náročný projekt, ale tu knihu jsem miloval. Je zvláštní a tak… obrovská. Nevím, odkud to vlastně vzešlo nebo jestli bych něco podobného dokázal znovu. Už mi nezbylo tolik mozkových buněk! Spotřeboval jsem je na Roky rýže a soli.

Po dopsání každé kapitoly jsem si připadal jako po otřesu mozku. Trvalo mi léta se z toho vzpamatovat a moje washingtonské příběhy napsané poté nebyly tak povedené jako Roky rýže a soli. Zpátky do formy jsem se dostal až s Galileovým snem, zhruba pět let poté. Cítil jsem se na vrcholu, jako by přibyly nové a lepší obvody, a zčásti to bylo Galileem. Ten byl génius, tvrdě pracoval, měl smysl pro humor, zkrátka úžasná osobnost. Nejspíš mě zachránilo přemýšlení o Galileovi, kterého jsem opravdu zbožňoval.

„I protivědecky orientovaní lidé

stejně půjdou k doktorovi.“

Připadá mi, že ve vašich příbězích jsou vědci často zobrazováni jako hrdinové – jak Galileo, tak vaše fiktivní postavy – a jako lidé, kteří jsou schopni změnit svět k lepšímu.

Ano, tak to je. Inu, jsem ženatý s chemičkou. A postava Saxe Russella z mé marsovské trilogie je v podstatě portrét mé ženy. Když lidem při psaní postavy změníte pohlaví, nikdy se v ní nepoznají! Lisa je ale hodně jako Sax. Žiji s vědkyní, která je trochu šílený vědec a také pan Spock, velmi racionální a zároveň emocionální, neustále přemýšlející, snažící se rozluštit každý rébus po cestě: scrabble, číselné hry, sudoku, hádanky, křížovky… Sice jsem spisovatel, ale ona je mnohem schopnější ve slovních hrách. Takže mám takového hrdinu doma a jsem šťastný muž. Jsme spolu už třicet čtyři let a je to jeden z důvodů, proč jsem napsal tolik knih. V našem svazku jsem já manželka a ona manžel. Ráno odchází do práce, přichází s pravidelným příjmem, pojištěním, se svým matematickým vzděláním je finanční mozek rodiny. Já jsem se staral o naše syny, uklízím a starám se o zahradu…

Když se páru narodí dítě, žena má prvních pár měsíců biologické povinnosti, kterým se lze těžko vyhnout, ale pak už může kterýkoli z nich dělat cokoli. Mléko se dá nachystat do lahví a zamrazit. Mít za ženu vědkyni je legrace; měl jsem třetinkové lahve zmrazeného mléka, musel je ohřát v teplé vodě a nakrmit dítě, o které jsem se staral deset hodin denně. Byly mu sotva tři měsíce a docela mě to děsilo. A pak jsem musel vyplnit laboratorní knihu: sto padesát mililitrů v deset hodin, sto dvacet v poledne, a ona pak přišla domů a věděla, kolik přesně syn vypil. V tom je lehce šílená. Ale máme skvělé manželství a také to znamená, že se mohu soustředit na psaní knih, nemám žádný stres, starám se o domov a mohu psát, kdy chci – a to chci denně. Díky tomu toho hodně zvládám.

Nebyl váš život náhodou přímou inspirací pro život Wahrama z 2312? Dokážete se s ním ztotožnit?

To určitě dokážu, já jsem jen o dost akčnější. Jsem tak trochu Swan i Wahram, ale on je mi mnohem bližší a sympatičtější. Jeho zvyklosti, pseudoiterativní rutina – o něco podobného se snažím také. A miluji hudbu, moc rád ji poslouchám při psaní i jinak, mám rád klid… ale žádná z těch postav nejsem úplně já. Jen vzácně jsem se ze sebe snažil vytvořit knižní postavu, a mám pocit, že v těch případech to vedlo k méně vydařenému příběhu…

Tak třeba Charlie Quibbler z mé washingtonské série nebo Jim Hutchinson ze Zlatého pobřeží. Kim Robinson, Jim Hutchinson – nebylo to zrovna nenápadné. Zlaté pobřeží má hodně společného s mým životem v Kalifornii sedmdesátých let. Tenhle román mám rád, myslím, že se povedl. Ale Věda v hlavním městě [washingtonská trilogie] je trochu zmatená a myslím, že nebylo moudré se snažit do ní vložit sebe a svou rodinu. Ale člověk nikdy neví, dokud to nezkusí. Tehdy mi to připadalo jako dobrý nápad.

V této sérii i mimo beletrii jste opakovaně zmínil, že vědci by se měli více zapojovat do politiky, ale trochu se obávám, jestli by to někdy nesvádělo ke kladení přílišného důrazu na zjednodušené modely, které neodrážejí celou skutečnost.

To by určitě bylo velké riziko. Řekl bych, že by v tom vědci potřebovali pomocnou ruku i z humanitních a uměleckých oborů. A oni by s tím převážně souhlasili. Většina vědců je poměrně skromná ohledně toho, co by věda měla dělat, a jsou přesvědčeni, že by neměla řídit svět: „Jsme tu, abychom zjišťovali, jak věci fungují, a testovali možnosti a hypotézy.“ Ale vědecká metoda má obrovský dopad a myslím si, že vláda používající více vědecké metody by byl krok kupředu.

Její cíle by ale vycházely z humanitních oborů, filosofie, pojetí spravedlnosti. Vědci by mohli říci, že spravedlnost se zdá být optimální stav, jako stabilní stav v ekologii, klimaxový les. Čím víc spravedlnosti ve světě, tím lépe by věci fungovaly, tím víc diverzity by se udrželo. Myslím, že větší zapojení vědy by bylo užitečné, ale vědecká komunita by se ráda držela v mezích toho, čeho může dosáhnout, a pomoc s cíli by ležela na zbytku společnosti.

„Zbožňuji psaní povídek,

ale nemám na ně dostatek vhodných nápadů.“

Jak nahlížíte na současnou vědu, postoj vědců k politice i veřejnosti a politiků k vědě a vědcům?

No, myslím, že v tom teď panuje docela slušný zmatek. Po druhé světové válce bylo s vědci obecně nakládáno, jako by byli tvůrci atomové bomby, tudíž vojáci, a tak by měli být pod občanským dohledem. Nemáme zdaleka dostatek vědecké metodiky ve vládě, vědce z politiky trochu vylučujeme a mohli bychom jich využívat víc než dosud. Ale mnoho lidí má k vědě nedůvěru a nezná žádné vědce osobně, což mi připadá neuvěřitelné jako člověku, který se zná s řadou vědců a jednoho má za manželku. Oni ale nikdy žádného vědce nepotkali, i když nevím, jak k tomu mohlo dojít.

Náhled veřejnosti na vědu mi přijde bizarní, protože žijeme ve světě vědy. Když jsou lidé nemocní, jdou k doktorovi, který je vědec. A tak se každý spoléhá na vědu, když jim jde o zdraví. Kdyby lidé pomysleli na to, že doktor je také vědec nebo přinejmenším využívá produkty vědy, byla by to užitečná lekce a příběh, který stojí za vyprávění. A já ho vyprávím často. V americkém kontextu je potřebnější, máme tu silný tlak na právo na náboženskou víru, stojící silně proti vědě. Ale i protivědecky orientovaní lidé stejně půjdou k doktorovi. Jsou plní rozporů, ale právě na to se snažím upozornit.

Na jakých příbězích momentálně pracujete?

Právě jsem dokončil román o hvězdoletu [Aurora, vychází v červenci 2015]. Jde o příběh generační lodi na cestě k Tau Ceti, která je dvanáct světelných let daleko a dnes už víme, že má planety. Snažil jsem se to pojmout realisticky, což vedlo k různým problémům, ale zároveň i zajímavému příběhu – alespoň doufám! Více nechci prozrazovat, protože zápletka stojí na mnoha překvapeních.

Julie Nováková

(Foto Martin Šust)

Související články:

Odhalte tajemství románu Icehenge (ukázka)

Když v budoucnosti čeká minulost (recenze)

2312 aneb hard space opera barokních proporcí

♦