„Byla jedna zeď. Nevypadala důležitě. Byla postavena z neopracovaných kamenů, nahrubo spojených maltou; dospělý přes ni snadno viděl a přelézt ji dokázalo i dítě. V místě, kde křížila cestu, neměla bránu, ale zdegenerovala v pouhou geometrii, čáru, myšlenku hranice. Ale ta myšlenka byla opravdová. Byla důležitá. Po sedm generací na tom světě nebylo nic důležitějšího než ta zeď. Jako všechny zdi, byla dvojznačná, měla dvě strany. To, co bylo uvnitř, a co venku, záleželo na tom, z které strany člověk stál.“ Tak začíná Vyděděnec (The Dispossessed, 1974), jeden z nejzásadnějších románů americké spisovatelky Ursuly Kroeber Le Guinové, která odešla z tohoto světa v pondělí 22. ledna 2018 ve věku požehnaných 88 let. Poprvé se mi dostal do rukou v létě 1989, krátce před Sametovou revolucí. Byl jsem poprvé na „Západě“, za Železnou oponou, a ta slova jsem vnímal palčivěji, než kdy dřív… a možná i palčivěji než kdy potom…

Photo by Benjamin Reed.

Příběh geniálního vědce Sheveka, jenž obtížně hledá místo, kde by mohl pracovat na svých teoriích, je příběhem o obtížnosti nebo až nemožnosti pochopení mezi odlišnými prostředími, kulturami, civilizacemi a pohlavími, což je téma, které se dílem Ursuly K. Le Guinové táhne jako červená nit. Ostatně, co jiného čekat od někoho, kdo vyrostl v rodině, kde se otec i matka věnovali antropologii… Jestliže má angličtina pro literáty a intelektuály krásný výraz „man of letters“, dá se o Ursule K. Le Guinové říct, že ona byla tou pravou „woman of letters“ (pokud by ovšem právě ona o takové odlišení stála). Svou první povídku napsala už v devíti letech a o dva roky později si troufla nabídnout první vědeckofantastickou povídku časopisu Astounding Science Fiction. Psala prakticky celý život a nepřestala až do posledních dní, takže ještě v roce 2017 jí vyšla sbírka nebeletristických prací No Time to Spare: Thinking About What Matters.

S ohledem na to, že původně vystudovala francouzskou a italskou literaturu, nijak nepřekvapí, že její první zveřejněnou prací byla v roce 1962 povídka inspirovaná pobytem ve Francii – „Duben v Paříži“ (April in Paris). Brzy poté si začala kratšími pracemi připravovat půdu pro svá nejvýznamnější díla, která se nesmazatelně vryla do historie žánrů science fiction a fantasy a v dalších desetiletích ovlivnila desítky dalších autorů. Takzvaný „Hainský cyklus“ (zvaný též Ekumen) se stal jedním z prvních a zároveň nejpropracovanějších příkladů budování galakticky rozmáchlého autorského světa, do něhož postupně přibylo osm románů a přes tucet povídek. Asi nejznámější z nich, Levá ruka tmy (The Left Hand of Darkness, 1969), oceněný Hugem a Nebulou, v příštím roce oslaví padesát let, během nichž prakticky nevyšel z tisku (30 vydání) a je pravidelně zařazován mezi 10 nejdůležitějších románů science fiction všech dob.

Podobně patří také její fantasy cyklus z fiktivního světa Zeměmoří (Earthsea) nejen k základním stavebním kamenům žánru, ale i – přestože si v sobě nutně nese něco z Tolkiena – také nejinspirativnějším fantasy ságám vůbec. Díky tomu, že podobně jako Hainský cyklus vznikalo rovněž Zeměmoří desítky let (1964–2001), velice dobře je na něm vidět autorčin vývoj a proměny jejího pohledu na společnost a svět kolem ní. Poněkud stranou bohužel zůstávají její příběhy z fiktivní středoevropské země Orsinie (součásti Rakouského císařství), jejichž základ vznikl přepracováním jejích vůbec nejranějších nevydaných textů z 50. a 60. let, ale autorka k němu přidávala další střípky i později.

Hrobky Atuánu, ilustrace Charlese Vesse

Jakkoli se mohlo v 80. letech zdát, že se Ursula K. Le Guinová z literárního světa vytratila, léta devadesátá a přelom tisíciletí ji zastihly v nové síle a nové chuti psát. Nejenže obohatila o čerstvé pohledy svá nejvíc opečovávaná dítka, Hain a Zeměmoří, vydala také několik oceňovaných sbírek povídek a básní, z nichž si zmínku zaslouží například nádherné miniatury v povídkové sbírce Changing Planes (2003). Po zásluze tak byla v roce 2003 vyhlášena Velmistryní žánru fantasy a science fiction. A pokud by si snad někdo myslel, že ve svých pětasedmdesáti letech nedovedla přijít s ničím novým, ať sáhne po její poslední fantasy sérii z let 2004 až 2007 shrnuté pod názvem Kroniky Západního pobřeží (Annals of the Western Shore), která dokládá, že zůstala stejně skvělou vypravěčkou i v pokročilém věku.

Le Guinová ovšem zdaleka nebyla pouze autorkou beletrie. Po celou dobu své literární kariéry psala rovněž trefné eseje a teoretické práce. Dovedla povzbudit nové autory (například Robert Holdstock nikdy nezapomněl na její pochvalu svých raných prací), ale stejně tak se dovedla i ostře ohradit, pokud zaznamenala vývoj, jenž se jí nelíbil – ať už šlo o protest proti Google Books a Amazonu nebo o připomínky k pojetí fantastiky u Kazua Ishigura. Ursula Kroeber Le Guinová se stala legendou ještě za svého života. Její odchod znamená bolestivou ztrátu pro všechny, kteří si zamilovali autorčin styl, a především její lidskost a touhu porozumět, vlastnosti tak důležité v dnešní rozhárané době. Patřila k těm vzácným angloamerickým autorům, se kterými jsme se my, o cosi dříve narození, mohli občas setkat v českých překladech už před rokem 1989, a pomáhala tak utvářet náš vztah k fantastice jako takové. Troufnu si tvrdit, že po zprávě o jejím odchodu ucítil každý z naší generace, že zemřelo, zmizelo i něco v něm.

Jistě, její dílo zůstává a bude ještě dlouho přinášet poznání a radost. A jako by to nestačilo, stává se i ona sama literární postavou – například v románu The Night Ocean z pera Paula La Farge o H. P. Lovecraftovi a lidech kolem něj. Kruh se uzavírá. V závěru třetí knihy Zeměmoří, Nejvzdálenějším pobřeží (The Farthest Shore, 1972) přichází autorčin hrdina, čaroděj Ged k jiné nenápadné zdi oddělující světy světla a tmy, světy živých a mrtvých. Paní Ursula, první dáma science fiction a fantasy, je teď už na té druhé straně, ze které bohužel není návratu. Kéž i tam najde své světlo!