Tváře překladu aneb Rozhovory překladatele Romana Tilcera s jeho kolegy je zajímavý cyklus článků, jenž se pravidelně objevuje na webu XB-1 každých čtrnáct dnů. Jako devátý nám rozhovor poskytl Pavel Bakič (*1987), jenž vystudoval pražskou anglistiku a literárnímu překladu se profesionálně věnuje deset let. Žánroví čtenáři mohou znát především jeho překlady pro edici Fantastika v nakladatelství Argo (Jeff VanderMeer, Ian Tregillis) a pro Laser-books (William Gibson), má za sebou také dlouhodobou spolupráci s nakladatelstvím Kniha Zlín (Robert Harris, M. J. Hylandová, Nelson DeMille…) Rediguje, příležitostně překládá filmy a zřídka poezii. Žije v nejlépe pojmenované ulici v Praze a pečuje o klíčící avokádovou pecku…

I překladatelé mají občas důvod k úsměvu… (foto Tereza Jůzová)

Co bylo tím podnětem, který tě vedl k tomu převádět literaturu do češtiny?

Vlastně jsem se jen vydal cestou nejmenšího odporu: bavily mě knížky, celkem mi šla angličtina, takže syntéza se logicky nabízela. Kdyby takhle uvažovali všichni, tak dnes pro samé překladatele není kam šlápnout…

Uchytit se v oboru mi pomohly překlady, které jsem pokusně vyvěšoval na web, přes Honzu Vaňka a Viktora Janiše jsem se pak dostal k prvním zakázkám. Nevím, nakolik bych dnes podobnou cestu doporučoval mladším kolegům, ale pokud takhle vystaví dejme tomu překlad fan fiction z nějakého populárního univerza, nejspíš si jejich práci i někdo přečte. Pokud se pustí rovnou do Kundery, je ověřeno, že se můžou těšit rovněž na zájem médií a právníků.

Rozhodně bych však mladším kolegům doporučil účast v soutěži Jiřího Levého a kurzech Obce překladatelů – už je to přes deset let, co jsem takhle pod Nuselské schody docházel za Petrou Martínkovou/Kůsovou, ale vzpomínka nebledne.

Prozradíš nám, na čem právě pracuješ?

Jako obvykle mám do různé míry rozpracováno několik věcí: po Kateřině Krištůfkové právě rediguju Dvě sestry, reportážní román o mladých norských džihádistkách, do toho se musím naopak probrat jejími redakčními připomínkami ke svému překladu Slepých od A. J. Bradyové, což je pěkně stylově posazená věc o rozpadu osobnosti, a ještě se chystám vstoupit na tak trochu neprobádanou půdu a pustit se do jedné knížky o výtvarném umění.

Protože fanoušci fantastiky předchozí odstavec možná odzívali, radši rychle doplním, že jsem s nakladatelstvím Host dohodnutý i na překladu románu o budoucí občanské válce v USA a potom na dalším kousku o farmakoložce, která brázdí oceán ve vlastní ponorce a ztrpčuje život hamižným výrobcům léků.

Často se mluví o tom, že překládání literatury je v mnoha ohledech náročné, a honoráře přitom nebývají vysoké. Dokážeš se překládáním uživit?

O chlebu a vodě přežívat nemusím, ale je pravda, že kdybych například zvládal pracovat rychleji, bylo by asi leccos snazší. Nechci nicméně naříkat, tomu se my překladatelé dostatečně věnujeme mezi svými, je to taková naše základní metoda utužování vztahů.

Lehce deprimující může být, že se literární překladatel obvykle nemůže těšit na nějaký významný kariérní postup: při troše štěstí se poměrně rychle vypracuje na pozici, na kterou stačí, a pak leda doufá, že časem získá větší slovo při výběru titulů nebo se dostane k nějakému veledílu, kterým si vystaví pomník. Ano, čím víc toho má napřekládáno, tím je větší pravděpodobnost, že mu alespoň někdo přilepší honorářem za nové vydání a podobně, ale zajištěné stáří z toho skutečně nekyne.

Pokud bys dostal možnost přeložit si jakoukoli knihu, která by to byla?

Nepřipadám si jako nějaký velký objevitel: určitě nejsem mezi scifistickými překladateli sám, kdo by k českým čtenářům rád pomohl dostat Knihu nového slunce od Gena Wolfa, a rovnou třeba i jeho další romány Pokoj a Pátá hlava Kerberova. Od věci by nebyly ani nějaké nedoceněné drobnosti Joan Aikenové, ale rád bych taky překládal víc poezie a začal dejme tomu miniaturami Franze Wrighta, vyprávějícími o „zvucích zaznívajících z domů, z nichž nedohlédneš další dům“.

Vedle Gibsona, Tregillise a VanderMeera známe Pavla Bakiče i z překladů mnoha povídek.

Překladatelé při práci řeší nejrozmanitější problémy, obzvlášť při překládání fantastiky. V čem spočíval poslední zajímavý oříšek, se kterým ses potýkal?

Odpověď bych nejspíš měl vzít jako příležitost blýsknout se nějakou vtipně přeloženou slovní hříčkou nebo dobře trefeným mluvícím jménem, jenže se nad vyzdvihováním těchhle čtenářsky vděčných projevů překladatelské kreativity často ošívám. Neměly by odvádět pozornost od toho, že je potřeba správně stylově posadit celou knihu, nejen do posledního slova, ale i do poslední koncovky. Česká literární publicistika přitom otázku stylu mnohdy opomíjí ve prospěch příběhu a dejme tomu tematické roviny, zatímco v anglosaském prostředí mám občas pocit, že je kdejaký autor detektivek vyloženě posedlý hledáním vlastního osobitého hlasu. Čerstvou překladatelskou zkušenost mám v tomhle ohledu s knihami od Jeffa VanderMeera: jestliže Deleuze tvrdí, že Moby Dick přinutil Melvilla vynalézt „jazyk velryby“, tak Oblast X přinutila VanderMeera vynalézt jazyk velryby, která je ve skutečnosti květinou, která je ve skutečnosti jasem.

A když už je o VanderMeerovi řeč, tak přece jenom jeden příklad dobře rozlousknutého oříšku: v Adaptaci přišel můj betačtenář Zbyněk Rohlík s kontextově geniálním překladem „light brigade“ jako „světlometčíci“, kterému se doteď spokojeně pochechtávám.

Spolupráce s betačtenáři je bezesporu skvělá věc.  Přiblížil bys, prosím, čtenářům, jak přesně probíhá? Kdy přichází betačtenář na řadu? A dostává nějakou odměnu, ať už od tebe, nebo od nakladatelství, když je to vlastně takový další redaktor?

Abych začal od konce: mí betačtenáři tuhle úlohu zastávali a zastávají vždycky jen z dobroty srdce nebo za příslib obdobné protislužby, ale asi se v tom případě nemám co divit, že mi zbyl jenom jeden (a že na něj nemůžu hrnout všechno, co tou svou překladatelskou lopatou přeházím). Párkrát jsem se pokusil naši součinnost povýšit na oficiální redaktorskou úroveň, ale zatím to vždycky na něčem ztroskotalo.

Podoby spolupráce s betačtenáři jsou ostatně stejně pestré jako podoby spolupráce s redaktory, ale nejobecnější kritérium zůstává v obou případech stejné: chcete dělat s člověkem, jehož zásahy a návrhy mají co nejpříznivější poměr signál/šum.

V úvodu jsi zmínil soutěž Jiřího Levého a kurzy Obce překladatelů. Mohl bys čtenářům shrnout, co ti přinesly a komu jsou určeny? Můžou se do nich přihlásit i úplní začátečníci?

Začátečníci se určitě přihlásit mohou, pokud tedy nejsou úplnými začátečníky i ve zdrojovém jazyce. Stačí poslat přihlášku a doufat, že se sejde dost zájemců a najde se lektor, což bude dejme tomu u zemblanštiny jistě napínavější než u němčiny.

Za dekádu se mohlo ledacos změnit a kurzy se nepochybně liší lektor od lektora, ale jejich hlavní přínos je jasný: Ostřílený profesionál z vaší jazykové oblasti vám co čtrnáct dní věnuje několik hodin a kromě obecných rad s vámi pokaždé důkladně probere překlad, který jste za domácí úkol vypracovali od posledně. Srovnání s ostatními účastníky kurzu vám umožní jakž takž posoudit, jak si vlastně stojíte, a taky si pěkně podebatujete nad různými variantami. Více lze zjistit na předvídatelné adrese http://obecprekladatelu.cz/kurzy.htm

V soutěži Jiřího Levého pak přirozeně můžete změřit síly s daleko větší a pestřejší skvadrou soupeřů než v kurzu, a navíc bez ohledu na umístění dostanete svůj příspěvek zpátky s porotcovskými poznámkami, nad které si pak při vyhlášení nebo jiné příležitosti můžete obvykle sednout s jejich autorem. Soutěžit se dá i v kategorii poezie nebo kritiky překladu, jen nesmíte být starší pětatřiceti let: http://www.obecprekladatelu.cz/soutez-jiriho-leveho.htm

Podotkl jsi, že by byl život snazší, kdybys zvládal pracovat rychleji – mohl bys nám tedy prozradit, kolik knih (případně normostran) asi tak za rok stihneš a na jaký počet by ses chtěl dostat?

Usilovně se módě „quantified self“ vzpouzím, jímá mě totiž hrůza při pomyšlení, čeho bych se propočtením své produktivity dobral. Určité minimum by pro mě měly být tři čtyři knihy ročně, podle toho, kolik se sejde další doplňkové práce. Pokud bychom neuvažovali hned v jednotkách let, ale omezili se na kratší časové úseky, závidím kolegům, kteří jsou schopní narubat za den i desítky stran – sám se na dvojciferný počet v naprosté většině případů nedoplazím, a to ještě tímhle šnečím tempem produkuju jen hrubé překlady, které pak po sobě musím několikrát číst.

Občas se Pavel Bakič s oblibou věnuje i „vyluzování zvuků“… (foto Tomáš Procházka)

Když už jsi zavadil o tu doplňkovou práci… Příležitostně překládáš i filmy. Je to lépe placená činnost než překládání knih, nebo to děláš hlavně pro zpestření?

Tuším, že v přepočtu na hodinovou mzdu vychází tahle práce o něco příznivěji, zvlášť pokud dělám dabingový překlad a pak ještě rovnou titulky. A možná mi filmy a seriály jdou trochu líp od ruky i proto, že zatímco knížky jsou pořád obklopené mystériem něčeho vysoce kulturního a málem věčného, různé mafiánské vyprávěnky a zapomenutá díla středně slavných režisérů obvykle párkrát profrčí éterem a pak už po nich nikdo nevzdechne. Samozřejmě ale také spoluvytvářejí jazykové prostředí a úzus a je k nim podle toho potřeba přistupovat.

Mluvil jsi také o překládání Jeffa VanderMeera – zatím jsi do češtiny převedl dva jeho romány, Autoritu a Adaptaci, druhý a třetí díl trilogie Jižní zóna. První díl, Anihilaci, přeložil Petr Kotrle. Jak se to stalo, že jsi Petra vystřídal? A snažil ses mu nějak stylově připodobnit, nebo ses nechával vést čistě jazykem originálu?

Petr měl sotva hotový úvod Autority, když ho zverbovali do elitního týmu pořizujícího nový překlad Písně ledu a ohně. Anihilaci jsem si v jeho překladu samozřejmě přečetl a převzal z ní opakující se pojmy a výroky, nicméně jinak jsem na jeho styl nijak vědomě nenavázal (pro posílení kontinuity jsem Petrovi navrhl, aby po mně pokračování redigoval, ale necítil se na to). Uvidíme, zda se najde statečný student translatologie, který v seminární práci posoudí, kdo VanderMeera převedl spíš jazykem velrybího jasu a kdo spíš jazykem rostlinné velryby…

A využil jsi ten úvod, co ještě přeložil Petr, nebo jsi knihu přeložil od začátku do konce jen ty?

Využil, ale nedalo mi to a zredigoval jsem si ho k obrazu svému. Kdo by si Petrův text přál vidět ještě nezhanobený, najde ukázku v třináctém předloňském čísle magazínu A2.

Mezi tvými překlady je i trilogie Milkweed od Iana Tregillise zasazená do alternativní historie druhé světové války. Musel jsi při práci dohledávat skutečné dějinné souvislosti a postavy?

Musel, ale nešlo o nic, s čím by člověku neporadil internet. Tregillis nehraje se čtenářem na schovávanou a dobové reálie přibližuje poměrně vstřícně, ať už jde o to, kdo měl jaké místo v říšské hierarchii, nebo o to, z jakých částí rybí anatomie musely britské hospodyňky za války kuchtit. Výjimkou byl jeden techničtější popis, se kterým jsem si dlouho nevěděl rady a nakonec se od autora v mailu dozvěděl, že si ho v zásadě volně vyfabuloval. Anglosaští autoři si mimochodem často nelámou hlavu se správností cizojazyčných přejímek, ale Tregillis je naštěstí svědomitější.

Řada čtenářů tě zná především jako překladatele Williama Gibsona, tak se nemůžu nezeptat – můžeme se těšit na nějakou další Gibsonovu knihu ve tvém překladu?

Obávám se, že tuhle otázku nám momentálně nezodpoví ani ty nejlepší predikční algoritmy. Když se ale za slunných dnů kojím bláhovými nadějemi, občas přemítám třeba nad vhodným českým názvem pro Gibsonův poslední román Peripheral (zatím mám Médium).

Související články:

Tváře překladu 01: JAKUB NĚMEČEK

Tváře překladu 02: PETR KOTRLE

Tváře překladu 03: DANA KREJČOVÁ

Tváře překladu 04: LUCIE BREGANTOVÁ

Tváře překladu 05: ANNA KŘIVÁNKOVÁ

Tváře překladu 06: MILAN ŽÁČEK

Tváře překladu 07: KONSTANTIN ŠINDELÁŘ

Tváře překladu 08: JITKA JINDŘIŠKOVÁ