Tváře překladu aneb Rozhovory překladatele Romana Tilcera s jeho kolegy je zajímavý cyklus článků, jenž se pravidelně objevuje na webu XB-1 každých čtrnáct dnů. Jako sedmý nám rozhovor poskytl Konstantin Šindelář (*1981), jenž se narodil v Moskvě, ale od svých sedmi let žije v České republice. Vystudoval žurnalistiku a mediální studia na Masarykově univerzitě, pracuje v IT firmě a ve volném čase překládá. Začínal jako překladatel z angličtiny, ale později se přeorientoval na překlady ruské fantastické literatury, ať už té starší (Strugačtí, Bulyčov), anebo novodobé (Petrosjanová, Oldie, Perumov). Většina jeho překladů vyšla u nakladatelství Triton, v posledních letech začíná ale spolupracovat i s dalšími nakladatelstvími. Je ženatý, má tři děti a bydlí v Pozořicích u Brna.

Co bylo tím podnětem, který vás vedl k tomu převádět literaturu do češtiny?

Můj život se odjakživa točil kolem psaní. Povídky, recenze, reportáže… Když jsem se hlásil na vysokou, mohl jsem si dokonce vybrat mezi studiem žurnalistiky a překladatelství… A s odstupem času opravdu nemohu prohlásit, že jsem si zvolil správně. Ale co už. Každopádně, překlady mě nakonec stejně dostihly. Na přelomu tisíciletí jsem pro nakladatelství Triton psával posudky na knížky v angličtině, jejichž české vydání se zrovna zvažovalo, a jedna z nich mě zaujala natolik, že jsem ji nejen mocně vychválil, ale také jsem si u nakladatele vyškemral možnost ji překládat. Výsledek možná nebyl bůhvíjaký, ale práce mě nadchla a já byl plný elánu a chuti pokračovat. O pár roků později jsem pro sebe objevil moderní ruskou fantastiku, a tím se přede mnou otevřelo obrovské pole působnosti. Začalo, hm, jak to říct… no, asi takové nějaké moje „ruské překladatelské období“, které vlastně trvá dodnes. Nejenže překládám, ale také doporučuji zajímavé tituly, píšu autorské medailony, dojednávám práva na vydání a občas se zadaří získat i nějaký ten grant. Práce je spousta. Jen toho času je málo.

Prozradíte nám, na čem právě pracujete?

Koncem podzimu jsem zanesl poslední korektury do českého textu románu Odsouzené město Arkadije a Borise Strugackých. Knihy známé bratrské dvojice jsou pro mě z mnoha důvodů srdcovou záležitostí, a dvě z nich (Je těžké být bohem a právě Odsouzené město) dokonce patří do mého osobního literárního TOP 10. Odsouzené město je opravdu mimořádné dílo – jedná se o znepokojivé poselství o stavu lidstva, které stále dokola opakuje stejné historické chyby, i když se zoufale (ale marně) snaží najít nějakou novou, odlišnou cestu. Bohužel, první český překlad (kniha vyšla už v roce 1998 jako Město zaslíbených) literární kvality románu citelně sráží. Už jen samotný název vzbuzuje pochybnosti. Tehdejší překladatelé text výrazně obrousili, a když něco až příliš vyčnívalo, jednoduše to uřízli. Při své práci jsem se snažil pečlivě držet nejen litery, ale i ducha originálu. Nebylo to jednoduché, ale tato kniha si opravdu zasluhuje maximálně citlivý přístup…

Jen o pár týdnů později (před Vánocemi) jsem odevzdal překlad románu Vita nostra Mariny a Sergeje Ďačenkových. Na první pohled limonádka o „škole pro čaroděje“, ale ve skutečnosti báječná psychologická sonda a také neskutečný, originální úlet (s takovým nápadem jsem se v literatuře opravdu ještě nesetkal). Kniha pojednává o podivné univerzitě, jejíž studenti musejí co nejsvědomitěji studovat naprosto nepochopitelné věci, protože nebudou-li dostatečně pilní, čeká jejich blízké velice neblahý osud…

Nyní se pomalu pouštím do nejnovějšího románu Sergeje Lukjaněnka Kvazi, odehrávajícím se ve světě, který jen tak tak „přežil“ zombie apokalypsu a který teď po boku živých obývají také mrtví. Není to samozřejmě ani zdaleka tak překladatelsky náročné jako předchozí dvě knihy, ale beru to jako takové příjemné zpestření a překladatelskou rozcvičku (a taky už si fakt potřebuju trochu odpočinout).

Často se mluví o tom, že překládání literatury je v mnoha ohledech náročné, a honoráře přitom nebývají vysoké. Dokážete se překládáním uživit?

Ne, nedokážu. A vlastně zatím ani nechci. Kdybych neživil rodinu a neměl na krku hypotéku, třeba bych to i zkusil. Jenže v životě překladatele na volné noze (a obzvlášť překladatele beletrie) je prostě až příliš mnoho nejistoty a nečekaných proměnných, než abych to mohl riskovat. Takže zkrátka chodím každé ráno do práce a vydělávám sobě i svým blízkým na živobytí jako „technický písař“ v jedné IT společnosti. A ve volných chvílích překládám. Těch chvil bohužel zase až tolik není, takže musím bojovat o každou normostránku. Jsem rád, pokud dokážu přeložit dva romány za rok. I jeden lze někdy považovat za úspěch. A právě proto – i když se v branži pohybuji už řadu let – se počet mnou přeložených knížek až letos přehoupne přes dvacítku…

Na druhou stranu, mít jiný hlavní zdroj příjmů má také svá pozitiva. Především díky tomu mohu překládat prakticky jen ty knihy, které si sám vyberu, anebo ty, s nimiž jsem schopen se tak nějak „vnitřně ztotožnit“. Seznam mých překladů (přinejmenším těch z posledních let) je tedy zároveň seznamem knih, které osobně řadím mezi své oblíbené. Část z nich jsem ostatně sám „dotlačil“ k vydání.

Pokud byste dostal možnost přeložit si jakoukoli knihu, která by to byla?

Ó, tak tuhle otázku jsem snad ani neměl dostat, protože takových knížek je velká spousta! Moderní ruská literatura (s větším či menším fantastickým nádechem) tvoří převážnou část mé četby, a kousků, které by stály za české vydání, je v ní opravdu dost! Vlastně najednou ani pořádně nevím, čím bych měl začít… Z této jazykové oblasti u nás dlouhé roky prakticky nic nevycházelo, a tak jsou z desítek (ne-li stovek) úspěšných novodobých ruských autorů fantastiky známá hlavně dvě jména – Sergej Lukjaněnko a Dmitrij Gluchovskij (třebaže se situace pomalu začíná měnit). Co se mých osobních preferencí týče, asi bych volil něco hloubavějšího a méně akčního a prvoplánového. Hodně by mě lákaly knihy od Olega Divova, Jevgenije Lukina, Svjatoslava Loginova, Andreje Lazarčuka nebo Michaila Uspenského, případně od rusky píšících Ukrajinců, jako jsou Henry Lion Oldie (pseudonym Dmitrije Gromova a Olega Ladyženského) nebo manželé Marina a Sergej Ďačenkovi.

Také mě před časem navštívila myšlenka, že by bylo pěkné sestavit a přeložit antologii moderní ruské fantastiky. Tahle idea přišla a zase odešla, ale pořád se čas od času ozývá a dává o sobě vědět. Otázkou samozřejmě zůstává, jak celou věc koncepčně pojmout (odpověď je stále ve hvězdách), ale stejně je to něco, co bych jednoho dne moc rád realizoval.

Překladatelé při práci řeší nejrozmanitější problémy, obzvlášť při překládání fantastiky. V čem spočíval poslední zajímavý oříšek, se kterým jste se potýkal?

Konkrétní oříšek mě teď žádný nenapadá, jen pár obecnějších věcí… Ruská slovní zásoba obsahuje velké množství „falešných přátel“ – slov, která sice zní stejně či podobně, ale znamenají něco úplně jiného. Tady mám trochu štěstí, že jsem se ruštinu neučil jako cizí jazyk – českou a ruskou slovní zásobu vnímám jako dva oddělené celky, a „falešní přátelé“ na mě tedy málokdy hledí přátelsky. A přepadnou-li mne sebemenší pochybnosti, honem rychle kontroluji ve slovníku nebo na internetu, zda dané slovo náhodou nemá ještě nějaký další význam. Dále zde máme přechodníkové tvary, které jsou v ruštině výrazně častější a při jejichž používání se tedy musím krotit (i když se mi skoro samy od sebe cpou na obrazovku). Ale úplně nejhorší je to samozřejmě s převodem kulturních reálií. Za posledních bezmála třicet let dostalo povědomí českých čtenářů (obzvlášť těch mladých) o ruské každodennosti pořádně na frak. Co je sakra zač ta věhlasná zpěvačka? O jakém slavném filmu to tu mluví? O jaký internetový mem, který přece musejí všichni znát, se jedná? A já jako překladatel musím pracně přemýšlet, zvažovat varianty, upravovat, lokalizovat…

Když při překládání narazíte kupříkladu na nepříliš známé reálie, obracíte se při hledání řešení přímo na autory?

S řadou ruských autorů zůstávám ve spojení. Snažím se některé sporné momenty konzultovat přímo s nimi, místo toho, abych jen odhadoval „co tím chtěl básník říct“. V naprosté většině případů jsou autoři opravdu vstřícní a na mé zvídavé maily odpovídají prakticky obratem. Oldie, Ďačenkovi, Jevgenij Lukin… V případě spisovatelů, kteří už nejsou mezi námi, se pokouším konzultovat alespoň s odborníky na jejich tvorbu. Hodně mi pomohl třeba Michail Manakov s Bulyčovem a hlavně Vladimir Borisov, neuvěřitelně erudovaný člověk, znalec díla bratrů Strugackých a sestavitel nejúplnějšího vydání jejich sebraných spisů. Zároveň je to také sběratel, který se už roky snaží sehnat všechny knihy bratrů Strugackých a Stanisława Lema, vydané ve všech zemích světa.

Když jsem si u něho „objednal“ doslov k románu Bezmocní tohoto světa, domluvili jsme se, že jeho honorář dostanu na účet já a že za tyto peníze nakoupím v českých a slovenských internetových antikvariátech knihy, které mu ještě schází, a pošlu mu je. Těšil jsem se na den, až s tou krabicí půjdu na poštu, jako malý kluk, protože posílat něco do Abakanu v Chakasii, to je přece skoro jako něco posílat do Středozemě! Moc jsem se těšil, jak se na to na poště budou tvářit… a netvářili se nijak. Skoro jako by balíky, mířící na taková fantastická místa, přijímali každý den! Až teď budu Vladimirovi posílat krabici s knihami za doslov k Odsouzenému městu, asi si zkusím zajít na nějakou jinou poštu…

Zmínil jste, že doporučujete knihy k vydání. Mohl byste to, prosím, rozvést?

V nakladatelství Triton funguji už delší dobu jako jakýsi odborník na východní fantastiku. Ne že bych si mohl říci o jakoukoli knihu, a hned ji dostat na překlad, to zase ne, ale nějakou váhu můj názor přece jen má. Tenhle můj status má své kořeny ještě v dávných dobách, kdy jsem Tritonu doporučil k vydání román Noční hlídka Sergeje Lukjaněnka, který jsem si přivezl z Ruska a který se mi svého času opravdu moc líbil. Sice jsem přesvědčený o tom, že by se u nás Lukjaněnko časem prosadil tak jako tak, ale nejspíš by se ocitl v rukou jiného (většího) nakladatelství. Spojení Lukjaněnka a Tritonu (no dobrá, ještě plus Arga) je tedy opravdu moje zásluha.

Na druhou stranu, ve stejné době jsem Tritonu doporučil i knihy v Rusku rovněž ohromně populární autorky, píšící pod pseudonymem Max Frei (Cizinec, Cesta do Kettari), a výsledkem bylo něco, co, abych citoval nakladatele, „nechtěli ani v Levných knihách“. V dalších letech už to bylo s mými doporučovatelskými úspěchy takové střídavě oblačné – něco propadlo (Cesta meče od Oldie), něco mělo slušný úspěch (Bulyčovova Osada). Bohužel je vydávání knih jakási podivná alchymie, kdy nikdy nelze dopředu odhadnout, jak ten který titul dopadne (i když se dá jít štěstíčku naproti). A literární kvality jednotlivých děl mají na výsledné prodeje jen minimální vliv… Ale ať tak či tak, tu věc s Lukjaněnkem mi už u Tritonu prostě nikdo neodpáře!

Své knižní tipy samozřejmě rozdávám i jiným nakladatelstvím. Hlavně tedy Fragmentu, jehož redaktorem (a dnes už vlastně šéfredaktorem) je Jakub Šedivý, sám výborný překladatel z ruštiny. Ale ať už se mi ozve kdokoli a zeptá se mě na ruskou fantastiku (jako se to občas stává), nenechám si své rozumy pro sebe, případně dotyčného odkážu na svou webovou stránku www.konstantins.info, obsahující mnoho v tomto směru užitečných informací.

Čtenáře by mohlo zajímat, že spolupracujete také s časopisem XB-1. Jaká je vaše role? Pouze doporučujete texty k vydání, nebo je i překládáte?

Je pravda, že jsem někdy předloni navázal spolupráci s Martinem Šustem, který by v časopise rád vydával více povídek nepocházejících z angloamerické literární oblasti. Snažím se tedy vyhledávat zajímavé texty, které odpovídají zaměření časopisu, a Martinovi je nabízet. Problém je, že na rozdíl od anglicky psaných povídek si Martin ty ruské dopředu nemůže přečíst v originále, takže každý text musím vždy nejprve přeložit. Bohužel je zde nebezpečí, že se povídka Martinovi nebude zamlouvat a že ji nepřijme. V takovém případě přijde má práce vniveč (jako se to už jednou stalo). S tím ale holt musím tak nějak počítat a snažit se minimalizovat rizika… Každopádně, dvě ruské povídky už v XB-1 vyšly, třetí je (snad) na cestě.

U překladu se využije kvalitní kancelářská židle, ovšem postel hned vedle se také hodí…

V úvodu rozhovoru jste prozradil, že teď překládáte jednodušší text a že je to dobře, protože si potřebujete odpočinout. Jak často u vás taková situace nastává? A ordinujete si odpočinkové překlady sám, nebo nezbývá než počkat, až se to hodí nakladateli?

No faktem je, že u mě taková situace nenastala už hodně dlouho. V posledních letech jsem překládal prakticky jenom to, co jsem sám doporučil, a všechny tyto knihy z mého osobního hlediska opravdu překladatelsky náročné byly. Mám rád texty, které pro mě představují výzvu, se kterými musím zápolit a které se mi nepoddají hned „na první dobrou“. Zároveň ze mě ale takové knihy taky dost vysávají energii, takže když se naskytl tenhle Lukjaněnko (na něhož se relativně dost spěchá – román by měl podle plánu vyjít ještě letos), řekl jsem si, že do toho půjdu. Však i tady se nějaké ty perličky najdou – obzvlášť z oblasti ruských reálií…

Snad ještě poznamenám, že náročný překlad pro mě rozhodně automaticky neznamená dobrou knihu. A neplatí to ani naopak. Viděl jsem úžasné romány, které mi ale z hlediska překladu připadaly vlastně dost jednoduché, ale taky jsem viděl slátaniny, s nimiž se překladatelé museli neskutečně, ale neskutečně nadřít.

Jste jeden z těch, kteří překládají ve volném čase, a uvedl jste, že musíte „bojovat o každou normostránku“. Mohl byste čtenářům vysvětlit, co to normostrana vlastně je a kolik jich tak denně zvládnete?

Normostrana – alfa i omega v životě každého literárního překladatele! Tisíc osm set rozmanitých znaků (včetně mezer), za které občas dostáváme zaplaceno! Stačí si ve Wordu zobrazit počet znaků textu, vydělit ho magickou osmnáctistovkou, a celkový počet normostran je na světě…

A kolik jich přeložím za den? Často ani jednu – to když se jednoduše nepodaří najít žádný čas. Udělat čtyři normostránky denně je fajn. Udělat šest je krásné. Od osmi výš začíná oblast hrdinských skutků, do níž se vydávám nerad – jen když už hodiny zlověstně tikají a termíny opravdu hoří.

Na druhou stranu, v poslední době se mi takovým stresovým situacím daří celkem úspěšně vyhýbat. Snažím se mít průběh překladu víc pod kontrolou. Pokaždé si, ještě než začnu, udělám tabulku v Excelu, v níž si nadcházející práci rozepíšu podle jednotlivých týdnů. Pro každý týden mám tedy pevně stanovený plán – počet normostran, které bych během něho měl přeložit. Zpravidla na sebe bývám celkem mírný, protože vím, jakou radost budu mít, když se mi plán podaří překročit. Potom překládám a každý týden zanáším do tabulky své pokroky. Vím, kdy jsem ve skluzu, a kdy si zase naopak mohu dovolit zvolnit. Ano, možná, že taková excelová tabulka vnáší do barevné, kreativní práce překladatele prvek šedivé úředničiny, ale pro mě se už holt stala neoddělitelnou součástí celého procesu…

Zmínil jste také, že v ruštině se poměrně často vyskytují přechodníkové konstrukce a při jejich překládání se člověk musí krotit. Objasnil byste čtenářům, proč je taková umírněnost potřeba? V našich končinách se s přechodníky mnohdy pracuje dost chaoticky.

Abych se přiznal, mám přechodníky opravdu rád. Už od chvíle, kdy jsem se je naučil trochu používat, nemyslím pomalu na nic jiného, než jak nějaký někam vrazit… No dobře, to zase ne, ale každopádně se musí nechat, že padne-li přechodník do textu jako ulitý, výrazně ho tím zestruční a zpřehlední. A to přece stojí za to! Na druhou stranu, jsem si plně vědom toho, že přechodníky prostě pro moderní češtinu typické nejsou. Nadměrně používat by se proto neměly – jen sem a tam, jako nějaké koření. A hlavně přechodník nesmí v žádné větě působit jako pěst na oko (což občas působí). Při překladu z ruštiny, jejíž jsou přechodníky běžnou součástí, je třeba mít se na pozoru dvojnásob. Ten přechodníkový tvar se často v českém textu až podbízivě nabízí, ale bohužel je to cesta do pekel. Respektive cesta k otrockému překladu celé věty.

Existuje něco, bez čeho si překládání neumíte představit?

Během samotného překládání žádné zvláštní rituály nemám – potřebuji jen ticho, klid, samotu. Ale je pravda, že mám takovou jednu posedlost. Pokud se v knize, kterou překládám, objeví citace z nějakého jiného díla, které už předtím rovněž vyšlo česky, snažím se existující český překlad vyhledat a použít ho. Vím, že si toho prakticky nikdo nemá šanci všimnout (zvlášť když se jedná třeba jen o jedinou větu), ale tohle nutkání je prostě silnější než já. Během překládání si tedy všechny citace pečlivě vyznačuji a poznamenávám si je stranou. A potom, jakmile je všechno ostatní hotové, jdu do knihovny a tam si z vypůjčených knih vypíšu potřebné pasáže. Je to pro mě taková třešnička na dortu, definitivní tečka za každým mým překladem.

Podotkl jste, že Cesta meče od Henryho Liona Oldie se moc dobře neprodávala, a na svém webu zároveň píšete, že jste na svůj překlad opravdu hrdý a že se jedná o velmi dobré čtení. Co podle vás stojí za jeho neúspěchem a čím vás kniha tak oslovila?

Henry Lion Oldie (tj. Dmitrij Gromov a Oleg Ladyženskij) je hvězda (hvězdy), která v ruskojazyčné fantastické literatuře jasně září už bezmála třicet let. Ti dva dokonce vytvořili celý nový směr, někdy nazývaný filosofické fantasy. Mezi jejich časté postupy patří například „převyprávění“ klasických mýtů (např. řeckých bájí nebo Mahábháraty), kdy autoři nabízejí naprosto nový, odlišný pohled na známé postavy a události.

Cesta meče ale vzdává hold spíš východním bojovým uměním (kterým se oba autoři aktivně věnují). Odehrává se ve světě, ovládaném Zářnými, inteligentními zbraněmi, které sice spolu rády bojují, ale které považují prolévání krve svých lidských „Nosičů“ za něco ponižujícího, odporného, až nepředstavitelného. Kniha si mě hned od začátku získala svou hravostí, poetičností, promyšleným propojením osobností lidí a zbraní. Navíc má opravdu něco do sebe a nutí o sobě přemýšlet…

A co podle mě stojí za jejím neúspěchem u nás? Těžko říct. Mohl bych spekulovat o tom, že lidé čekali akční román se spoustou zbraní a soubojů, ale místo toho dostali knihu orientálně pozvolnou a rozjímavou. Na druhou stranu, naprostá většina recenzí vyznívala pozitivně a právě tohle chválila… Takže kámen úrazu nejspíš tkví v tom, že si lidé knihu prostě nekoupili. Klasická kombinace: drahá bichle (a žádná e-kniha), neznámý autor a nulová reklama. A proč by měl někdo investovat své peníze do něčeho tak pochybného? Bohužel, tohle fiasko znamená stopku pro vydávání dalších knih Oldie u nás – přinejmenším tedy u Tritonu.

U knihy Technik Velkého Kyjeva od Vladimira Vasiljeva se vám stalo, že jste překlad odevzdal v roce 2006 a kniha vyšla až v roce 2014; podobné to bylo s Letopisy zlomu od Nika Perumova, ty vyšly snad až po deseti letech. Co to obnášelo po pracovní stránce, ať už jde o úpravy textu před vydáním či vyplacení honoráře?

Je pravda, že smlouvy literárních překladatelů (včetně mě) bývají až příliš často formulovány dost nešťastně. Polovinu peněz dostane člověk po odevzdání textu a druhou polovinu až po vydání knihy. Pokud tedy kniha nikdy vydána nebude (což se stává), nemusí se překladatel s druhou částí honoráře nikdy shledat. Ke cti nakladatelství Triton budiž řečeno, že mi i u knih, jejichž vydání se „pozdrželo“, vyplatilo všechny peníze, a to v rozumném čase. Jenže peníze pro literárního překladatele zkrátka nejsou všechno! Chce vidět, jak příběh jeho několikaměsíční práce končí šťastně – vydáním knihy. Proto jsem nakladatelství během let nevybíravě otravoval všetečnými dotazy: „Co ten Technik? A ten Perumov? Vyjde to? A kdy to vyjde?“ Jenže když pak Technik Velkého Kyjeva v roce 2014 skutečně vyšel, samotného mě to zaskočilo – vůbec jsem text neviděl, nijak jsem ho neupravoval, a vydána tedy byla nezměněná verze z roku 2006, z doby, kdy jsem ještě býval mladý… U Letopisů zlomu jsem si to už víc hlídal a tento román někdy předloni prošel mou důslednou „autoredakcí“. Jedná se tedy sice stále o překlad z roku 2007, ale vyspravený. Ehm, chci říct vypilovaný.

Kniha bratrů Strugackých Odsouzené město vyšla koncem tisíciletí jako Město zaslíbených a před lety vyšla i Osada Kira Bulyčova (ve dvou svazcích – Slyšel jsem Zemi a Země je příliš daleko). Objasníte, proč bylo potřeba pořídit nový překlad, a víte ještě o nějaké zajímavé knize, která by si ho také zasloužila?

První české vydání Bulyčovovy Osady z 80. let minulého století je svým způsobem raritní, protože překlad nevycházel z finální Bulyčovovy verze textu, nýbrž z jedné z jeho pracovních. To, že pak Bulyčov svůj text dost výrazně upravil, se už pak nijak nereflektovalo. Navíc je samozřejmě správnější mít obě části knihy pohromadě v jednom svazku – jinak ostatně v Rusku během posledních třiceti let snad ani nevycházely.

U bratrů Strugackých si dovolím jednu odbočku. Jejich knihy, vydávané v Sovětském svazu, bývaly často těžce zasaženy cenzurou i necitlivými redakčními zásahy. Díky mravenčí práci lidí, jako je zmiňovaný Vladimir Borisov, se podařilo dílo Strugackých plně zrestaurovat a vydat v „ryzí“ podobě (tyto texty jsou ostatně také zdarma k dispozici na webu autorů). Ovšem české překlady od Jaroslava Piskáčka a Libora Dvořáka, které vycházely za komunismu a které se vydávají dodnes, se nikdy nijak neupravovaly a pořád jsou založeny na cenzurou pokřivených originálech. A nejedná se o žádné kosmetické rozdíly – často chybí celé věty, odstavce, jsou volena úplně odlišná slova… Zkrátka, nebylo by na škodu tyto české překlady alespoň nějak upravit. Na druhou stranu, zrovna Odsouzeného města se tohle vůbec netýká. Je to kniha psaná autory „do šuplíku“, která před perestrojkou neměla šanci na vydání. Proto si vynechávky, kterých jsem si v překladu z roku 1998 všiml, vůbec neumím vysvětlit.

A další ruská sci-fi, která by si zasloužila nový překlad? Slyšel jsem, že krácení a ořezávání postihlo v 80. letech minulého století román Jevgenije Guljakovského Smrtící mlha a jeho pokračování Dlouhé svítání na Enně. Nevím, jakou mají tyto knihy šanci na vydání (přece jen jsou to záležitosti spíš pro starší scifisty), ale kdoví – třeba i na ně jednoho dne dojde řada…

Související články:

Tváře překladu 01: JAKUB NĚMEČEK

Tváře překladu 02: PETR KOTRLE

Tváře překladu 03: DANA KREJČOVÁ

Tváře překladu 04: LUCIE BREGANTOVÁ

Tváře překladu 05: ANNA KŘIVÁNKOVÁ

Tváře překladu 06: MILAN ŽÁČEK