Tváře překladu aneb Rozhovory překladatele Romana Tilcera s jeho kolegy je nový cyklus rozhovorů, jenž by se měl pravidelně objevovat na webu XB-1 každých čtrnáct dnů. Jako první se poskytnout rozhovor uvolil Jakub Němeček (*1968), překladatel a nakladatel známý především díky produkci svého malého nakladatelství Gnóm! Pracoval v dělnických profesích, později jako sazeč a grafik, v roce 2000 založil spolu s francouzským společníkem komiksové nakladatelství Mot, které přineslo do Čech např. komiksy Padoucnice, Donžon a Pixy. Mot opustil roku 2004. V letech 2007–2013 přeložil pár titulů pro nakladatelství Triton (Farmerová, Nix, Le Guinová, Brin). Od roku 2016 se pokouší vydávat knihy pod vlastní značkou „Gnóm!“ Odmalička tak trochu kreslí a píše. Žije v Praze, je ženatý, má dvě dcery.

Co bylo tím podnětem, který vás vedl k tomu převádět literaturu do češtiny?

Obdiv k autorům a chuť obohatit české kulturní prostředí. Vždycky je to kniha natolik úžasná, že si řeknete, tohle by u nás mělo vyjít, a pak vám v hlavě začnou běžet věty českého překladu. U mě byl první takovou knihou komiks Pixy od Maxe Anderssona.

Prozradíte nám, na čem právě pracujete?

To je hrozně jednoduché – na další knize Gnóm!u. Pat Murphyová: The City, Not Long After (Město, nedlouho poté). Murphyová má i romány, které dostaly významná ocenění, ale já jsem si vybral tenhle, který žádný zvučný „Award“ nezískal, protože to byla taková láska na první pohled. Abych vás rovnou uvedl do děje, představte si, že většinu civilizovaného světa skosil záhadný mor, svět se vrátil o sto let zpátky a vy jste voják, který v malém hloučku pod vedením ctižádostivého generála vstoupí do liduprázdného San Franciska, které má obsadit, a najednou na vás promluví figurína, manekýn, jehož ústy mluví váš nepřítel. Pak se odněkud vyřítí přízračná smečka jakýchsi autíček na dálkové ovládání a splaší vám koně… A v noci vás někdo na hlídce omráčí a ráno vás najdou živého, ale s nápisem DEAD na čele, protože vašimi protivníky nejsou vojáci, nýbrž umělci, tedy převážně pacifisté, kteří odmítají doopravdy zabíjet a doopravdy válčit, respektive kteří se rozhodli válčit tím, co jim opravdu jde – tedy uměním. Tenhle rozpor se samozřejmě vyhrotí v napínavém závěru knihy, kdy možná dostanete odpověď na trýznivou otázku, jestli smrt je prostě smrt anebo ji lze považovat rovněž za umělecké dílo. Tím jsem odhalil asi jenom setinu myšlenek a obrazů, které v té knize jsou a která je mnohem komplexnější, než zde dokážu vyjádřit.

Mimochodem, před více než dvaceti lety vyšel o tomto románu celostránkový článek v Ikarii. Kdo nemáte rádi spoilery, nehledejte a nečtěte ho, jinak se předem dozvíte celý děj.

Často se mluví o tom, že překládání literatury je v mnoha ohledech náročné, a honoráře přitom nebývají vysoké. Dokážete se překládáním uživit?

Jednou jsem si spočítal, že by to snad šlo, kdybych měl stálý přísun práce, seděl bych nad tím každý celý pracovní den a nebyl by to překlad, nad kterým musíte strávit nadprůměrně mnoho času (mluvím o situaci, kdy honorář za normostranu je stále stejný bez ohledu na to, jak náročný text vám nakladatel nabídne). Plus, kdyby mi platili v nějaké rozumné lhůtě. V reálu se mi ale toto nepřihodilo. Musím jenom přitakat, že práce překladatelů beletrie je podle mé zkušenosti velice podhodnocená.

Pokud byste dostal možnost přeložit si jakoukoli knihu, která by to byla?

Tak na to už asi odpověď máte, protože jsem sám sobě nakladatelem. Vydávám přesně ty knihy, které i toužím překládat.

Překladatelé při práci řeší nejrozmanitější problémy, obzvlášť při překládání fantastiky. V čem spočíval poslední zajímavý oříšek, se kterým jste se potýkal?

To vás asi zklamu, nevzpomenu si na žádnou zajímavou příhodu z natáčení, ale třeba taková Barronova povídka Vastace je celá jeden velký oříšek, a totéž by se dalo prohlásit o románu Davida Brina Existence. U té jsem si opravdu užil.

Vloni jste si založil vlastní nakladatelství. Mohl byste ho představit těm, kteří ho snad ještě neznají?

Standardní slogan zní, že je to „kapesní nakladatelství pro dospělé snílky“ a tím jsou snad řečeny aspoň tři věci naráz – za prvé, že jsem chtěl dělat knížky kapesní, jejichž vzorem je stará odeonská edice Světová literatura, takové ty knížky se střelkou kompasu na přebalu, všichni je asi znají. Kdovíproč mě láká představa knížky, kterou si můžete vzít všude s sebou. Tím pádem nemohu vydávat žádné sáhodlouhé ságy na pokračování, nic výpravného, Gnóm! je od začátku malý kapesní projekt. Za druhé, je to pro snílky, tedy pro lidi, kteří se nebojí číst něco jiného než příběhy takzvaně realistické. Pro lidi žánru. A za třetí, měli by být dospělí a už vědět, co je jenom oddychové čtení pro velké puberťáky a co je čtení trochu vážnější.

Také by se dalo říct, že Gnóm! je pokus prezentovat literaturu „žánrovou“ ve stejně kvalitním provedení jako literaturu „krásnou“.

V loňském roce vyšly u vašeho nakladatelství dvě knihy, letos jedna. Jak dlouho jste překládal například povídkovou sbírku Lairda Barrona Ta nádherná věc, jež na nás všechny čeká? A o kolik více času musíte knize věnovat, když máte kromě překladu na starosti i všechno ostatní?

Barrona jsem překládal rok. Průběžně, samozřejmě, takže nedokážu odhadnout, kolik to bylo čistého času.

Pokud jde o to „všechno ostatní“, ani to tak moc času nezabere, pokud máte ujasněno, jak mají vaše knihy vypadat. Tyto otázky jsem řešil u prvních dvou knih, kdy jsem například zjistil, že ačkoli jsem grafikem, neumím udělat pořádný typografický návrh knižní obálky, se kterým bych byl spokojen, a musel jsem kvůli tomu znova na tři hodiny do školy. Jeden významný český typograf mi u sklenky vysvětlil, že zázraky se nedějí a na obálku prostě nejde dostat všechno naráz, a pak už to bylo o mnoho snazší.

Zvláštní kapitolu pak představuje čas věnovaný úvahám o tom, co vlastně chcete vydat, a ten taky nijak zvlášť nepočítám, ale asi je ho dost. Nicméně je to čas příjemně strávený.

A další kapitolu by představoval (zatím teoretický) problém, jak dostat knihu ke čtenáři, pokud bych to nehnal přes distribuci, která mě nutí šponovat cenu knížky nahoru.

Své knihy děláte po všech stránkách pečlivě, na anglicko-českou jazykovou redakci jste si zajistil hned dva lidi. Jak byste to srovnal s tím, když jste spolupracoval s redaktory, které vám přidělilo nakladatelství?

Je asi třeba nějak definovat, kdo je to redaktor. Snad se shodneme na tom, že je to člověk, který zasahuje do stylistiky, dbá na správnou češtinu a přitom může, ale nemusí souběžně číst originální text. V každém případě se však hádá s překladatelem o správnost a srozumitelnost jeho vět. Oproti tomu korektor je člověk, který pouze opravuje hrubky, překlepy, interpunkci a úplně očividné faktické chyby.

Jak asi sám víte, přístup různých nakladatelství je v tomto směru velmi rozmanitý. Některá provádějí velmi důkladnou redakci se vším všudy, jiná provádějí pouze korektury, ale říkají tomu redakce. Někdy se i v rámci jednoho nakladatelství tento přístup liší knihu od knihy.

Ze zkušenosti vím, že výskytu chyb v tiskovinách téměř nelze zabránit, ale chtěl jsem se proti tomu co nejvíc pojistit, proto jdou v mých stopách hned dva lidé a sbírají mé zejména angličtinářské prohřešky. Pak jde ještě korektor a opravuje ty čárky a překlepy. No a pak by měl jít ještě „první kompletní čtenář“, což se v případě Barrona nepodařilo tak docela stihnout, a hned na to kniha doplatila cca třemi, čtyřmi chybami.

Pro zajímavost uvádím, že chyby byly také v originále, myslím tím asi dvě chyby faktické, které vznikly z nepozornosti nebo nedostatku času americké redakce a které jsem si dovolil zaretušovat.

Věnujete se teď výhradně knihám pro Gnóm!a, nebo současně s tím překládáte i pro jiná nakladatelství?

O mou překladatelskou práci celkem nebyl zájem, a tak jsem si založil Gnóm!, abych se nějak uplatnil. Teď už jsem do toho natolik ponořený, že bych asi o práci pro jiná nakladatelství neměl zájem já, přinejmenším do doby, než zkrachuji.

Na příští rok připravujete kromě výše zmíněného románu Pat Murphyové ještě Doupě Briana Evensona. Mohl byste nám tuto knihu trochu přiblížit?

Je to jeho novinka, která mi přišla ve standardní nabídce od literárních agentů, přečetl jsem ji a shledal pro Gnóm! velmi vhodnou. Je to psáno v první osobě a vypravěč se vyjadřuje záhadně, nejasně, je to zřejmě mnohočetná osobnost a nejspíš to vůbec není člověk… Víc raději nebudu prozrazovat, pro mě je to docela literární lahůdka. Jedinou nevýhodou tohoto díla je, že je opravdu velmi krátké a uvažuju, že bych ho ještě něčím od téhož autora doplnil. Americký originál mi přišel ve formě brožurky vytištěné jakýmsi pochybným digitálním tiskem (!), ovšem já jsem si zvolil cestu, která levné provedení odmítá a malý rozsah knihy u něj není výhodou.

Z textů na vašem webu plkodlak.cz je zřejmé, že jste u značné části žánrové literatury, která u nás vychází, nespokojený s úrovní překladů. Špatné překlady podle vás někdy připomíná i původní česká tvorba. Jsou zde naopak nějací překladatelé či autoři, jejichž práci byste rád vyzvedl?

Ze žánrových překladatelů jsem vždycky obdivoval Jarmilu Emmerovou a její překlady Raye Bradburyho. Dále například Michalu Markovou, pokud se dá třeba Mortdecaiův záhadný případ s knírem považovat za žánrovou literaturu. S respektem sleduji i práci pánů Janiše a Podaného.

Z autorů určitě obdivuju Vilmu Kadlečkovou za Mycelium. A za excelentní žánrové spisovatele považuju Petra Stančíka a Michala Ajvaze, i když si uvědomuju, že pro hodně lidí z fandomu jsou to možná jména, která nespadají do jejich ranku.