Tokijský ghúl nikdy nebyl jen o souboji ghúlů a lidí, potažmo inspektorů. Ani samotní lidožravci se mezi sebou často nemají zrovna v lásce – zvlášť nepřátelští bývají, jakmile se začne jednat o jídlo. Všichni ghúlové totiž nejsou tak spořádaní jako hlavní hrdina, že by zaháněli hlad jen pomocí speciálních kostek do kávy. Ken Kaneki se sotva oklepal ze střetnutí s Holubicí a už vzbuzuje pozornost i mezi ghúly – všichni si totiž šuškají o jednookém ghúlovi, který si podal inspektora. Kaneki má už od samého začátku tu smůlu, že coby kříženec ghúla a člověka je široko daleko naprostou raritou – ale po nedávném incidentu s inspektorem se o něm začnou rychle šířit i drby. Nevítaná publicita v ghúlí komunitě ovšem ke Kanekimu přiláká především ty, které by si měl od těla držet co možná nejdál. Nejen zvědavce, ale především Labužníka, za kterým se táhne nechvalně známá pověst živoucí pohromy…

Lidé jsou pro ghúly potrava. Tento jednoduchý a veskrze jednostranný vztah mezi tokijskými predátory a jejich obětmi Sui Išida definoval hned na začátku své hororové mangy. Ale protože každé pravidlo má své výjimky, bylo jen otázkou času, než se mangaka pustí do porušování pravidel vlastního světa. Až do teď se na vratké hranici mezi ghúlím a lidským světem pohyboval jen Kaneki (a to hlavně proto, že se do světa ghúlů připletl vlastně omylem). Nyní ale Išida prozkoumává lidské blízké i ostatních ghúlů – nejen uzavřené Tóky, ale i geniálního studenta Nišia, který je s Kanekim už od prvního svazku na nože.

Obě epizodky ukazují, podobně jako děj třetího svazku, že ghúlové jsou občas i veskrze citlivé empatické bytosti, které jsou jen nešťastným narozením determinováni k zabíjení. Možná si tím snáz najdou cestu ke čtenářově srdci, protože na ně lze nahlížet jako na kladné postavy. Na druhou stranu tím hladce zapadají do charakterové šablony „jsem monstrum, ale nechci jím být, a proto dělám vše, aby mě moji blízcí jako monstrum nevnímali“, kterou už těžko můžeme pokládat za originální. Z několika vedlejších kladných postav se tedy v porovnání se zdejšími záporáky stávají nudné okoukané charaktery. Tento kontrast je v právě ve čtvrtém svazku nejvíce vidět, protože se zde navíc ukazuje sorta ghúlů, která rozhodně ví, jak žít.

Kanibalové s noblesou

Všichni ghúlové nejsou jen hladové bestie, které na svou oběť bezostyšně zaútočí v tmavé uličce a zanechají po sobě krvavou lázeň. Někteří z nich si potrpí na důkladný výběr ingrediencí a poznávání nových chutí. Jako právě Labužník, jehož mlsný jazýček se nespokojí jen tak s něčím. Kolem něj se formuje celá skupina ghúlů s podobně vytříbeným vkusem. Právě tato sorta vedle Holubic z předchozích svazků tvoří novou a neobvyklou skupinu záporáků, jejichž konání je radost sledovat. Svojí vypiplanou brutální groteskností totiž perfektně zapadají do Išidova pokřiveného světa. Právě nové postavy a jejich specifické chutě jsou ústředním tématem tohoto svazku. Čtvrtý díl se oproti trojce z větší části veze na konverzačním tónu a něco málo akce si nechává až na konec – Išida si zde nechává dostatek prostoru na budování vztahů mezi charaktery a vytvářením dusné atmosféry.

Čtvrtý Tokijský ghúl pátrá hlouběji po pravidlech ghúlí komunity a nese se na atmosférické vlně napjatých rozhovorů. Svou pozornost také obrací k otázkám, které se už dávno zdály být uzavřené – například smrt samotné Rize, která ve dvacátém okrsku zamíchala se zavedenými pořádky. Pátý svazek Tokijského ghúla vyšel nedávno a v čtenář se něm opět vrátí k problému neodbytných Holubic – jejich pátrání po vrazích Madoa totiž zdaleka není u konce.

Sui Išida: Tokijský ghúl 4

brožovaná, překlad Anna Křivánková, obálka Sui Išida, 200 stran, 199 Kč