Tenhle svět je zkažený, praví Sui Išida ve třetím svazku Tokijského ghúla. Můžeme se ptát, co bychom s tím měli dělat, ale neměli bychom zároveň pátrat i po příčině? Išida se i nadále spíše než na zodpovídání těchto otázek vyžívá v jejich pokládání a jeho manga se čím dál tím víc zavrtává do tématu nepochopení dvou sebou vzájemně pohrdajících frakcí – rasy, která nemá na vybranou a k přežití musí požírat lidi, a speciálně vycvičené jednotky pověřené úkolem tuto lidožravou rasu bezezbytku a bez pochyb vyhladit. A policejní jednotky zvané Holubice jsou jako lovečtí psi – jakmile jednou zachytí stopu, jdou po ní, dokud svou oběť neroztrhají na kusy. Po jejich posledním zásahu a zlikvidování paní Fueguči se nelítostní inspektoři rozhodli najít její malou dceru Hinami, což tvrdohlavá Tóka nehodlá nechat bez reakce dokonce i za cenu zabití všech zainteresovaných Holubic. S Kanekiho pomocí, nebo bez ní…

Posledních pár let se v Japonsku adaptuje kdejaká populární manga, takže není žádným překvapením, že to potkalo i Tokijského ghúla. Postupně se začíná ukazovat, čím si vybudoval takovou popularitu nejen na japonských ostrovech a proč už několik let na fanouškovských setkáních pobíhají kluci v roztrhaném oblečení a se zubící maskou zakrývající jedno oko.

Jen s několika výjimkami se zde žádná z postav nedá jednoznačně označit za záporáka nebo klaďase. Pochopitelně mají někteří více fanoušků než jiní, ale ač podprahově, všichni mají několik různých tváří, které nastavují čtenáři. Ať už jsou to umírnění ghúlové snažící se žít v souladu s lidskou společností hnaní nesnesitelným hladem nebo nelítostné Holubice bezmyšlenkovitě odškrtávající jednoho odpraveného ghúla za druhým. Na jedné straně Tóka, co se nehodlá smířit s krutým zabitím paní Fueguči a honem na nevinnou Hinami, na druhé pološílený inspektor Mado, pro něhož jsou ghúlové jen odporné hyeny bez emocí a práva na život podobný tomu lidskému. A mezi nimi Kaneki rozkročený do obou neslučitelných světů. Jediný, kdo ví, jaké to je být ghúlem i člověkem.

Akce na dvou frontách

Po vesměs konverzačním a vysvětlovacím druhém díle přichází pořádná akční nalejvárna. Téměř dvě třetiny svazku tvoří dvě simultánní a na sobě nezávislé bojové sekvence. A protože nestvůry vylézají ve tmě, odehrávají se za měsíčné noci. Konečně se tak ukáže, jestli Kanekiho výcvik s Tókou k něčemu byl a zda coby novorozený ghúl za něco stojí.

Tokijský ghúl nebyl nikdy žádný medíček na dobrou noc, třetí svazek není výjimkou, ba právě naopak. Koncentrace nejen krve, ale především hororových obrazů je zde až povážlivě vysoká a v agonii zkroucené grimasy postav vás budou strašit v nočních můrách. Především inspektor Mado by sám vydal na jednu obsáhlou psychiatrickou studii. Ostatně důkladné prokreslení vypjatých emocí má Sui Išida v malíku, ať už se jedná o šílenství nebo zármutek.

Konečně také vyjde najevo, jak jsou schopni inspektoři, byť dobře trénovaní, ale pořád jen lidé, obstát v boji proti téměř nezranitelným ghúlům. A je to tak nechutné a nehumánní, že to působí přesně jako něco, k čemu by se člověk v zoufalé situaci uchýlil. A bonus na závěr svazku? Sui Išida má ve zvyku poslední dvoustranu věnovat krátkému gagu navazujícímu na události v daném svazku. A tentokrát předvedl, že má skutečně smysl pro ironii… Čtvrtý Tokijský ghúl vychází už v květnu, a protože pomsta rodí vždy jen další pomstu, už teď lze odhadnout, kam se budou cesty postav dále ubírat. Jatka ještě rozhodně neskončila.

Sui Išida: Tokijský ghúl 3

brožovaná, překlad Anna Křivánková, obálka Sui Išida, 210 stran, 199 Kč

Související články:

Rande s holkou nikdy nedopadlo hůř (recenze)

Bojuj zlem proti zlu (recenze)