Sláva věčné touze po zdokonalení!? (recenze)

Autor Jan Peregrin | Aktuality | Pondělí 3 srpna 2015 8.40

Touha po dokonalosti je lidem vlastní už odnepaměti. Je všudypřítomná a umí být požehnáním i zhoubou lidského konání. Doba ale pokročila a s rozmachem vědy a techniky se stále naléhavěji vtírá otázka – proč se jen snažit dosáhnout hranic tělesné a duševní dokonalosti, proč je rovnou nepřekročit a nevydat se dál, než bylo ještě nedávno možno doufat? Tomuto směru, zabývajícímu se různými aspekty překročení hranice lidských možností, se říká transhumanismus. Myšlenky a nápady, které přináší, umí být svůdné a zrádné, ale každopádně jsou zajímavé a proto je transhumanistická sci-fi často velmi intelektuálně podnětná a zábavná. Téma s sebou totiž přináší zásadní otázky týkající se samotné podstaty lidského bytí, pátrá po hranici mezi lidstvím a ne-lidstvím a důsledcích z toho plynoucích.

Na antologii české transhumanistické sci-fi jsem byl proto velmi zvědavý. Měl jsem vlastně jedinou obavu – že autoři přistoupí k tématu povrchně. Že se nechají unést líčením biologických vylepšení svých protagonistů, ale nebudou se zabývat jejich následky. S radostí vám však oznamuji, že touto jednodušší cestou se vydal jen jeden jediný autor z celé sbírky. A se zármutkem vám sděluji, že tím jediným je Martin Gilar, autor hned úvodní povídky Vykradačka hrobů. Gilar je přitom zkušený autor, vítěz Ceny Karla Čapka a ceny Daidalos. Do sbírky napsal nadmíru čtivou a dobrodružnou povídku, ale psychologického přesahu vylepšení hlavní hrdinky využívá jen k závěrečnému vtipu, jinak se jím, bohužel, vůbec nezabývá.

Hned následující povídka Bensonové efekt relativně neznámého autora Tomáše Petráska je ale jejím protipólem – zabývá se psychologickými potížemi lidí geneticky upravených pro cestování v generační lodi. Přestože byli vyšlechtěni k dokonalému zvládání stresu, došlo mezi mladými k několika sebevraždám, což pochopitelně ohrožuje celou připravovanou misi. Téma je nosné a poměrně neotřelé, jen hlavní hrdinka doktorka Bensonová mi nebyla příliš sympatická – od psycholožky bych čekal tzv. otevřenější hlavu při řešení tohoto nezvyklého problému, ale nakonec mi to tolik nevadilo. Jedním z vrcholů sbírky je podle mne povídka Karoliny Francové Slepá spravedlnost. V té se kromě transhumanistického aspektu, který se týká klonování, řeší i vztahy s rodiči a sourozenci. Povídka je emotivní a působivá – právě tím, že vedle věcí vědeckých se zabývá věcmi všedními a přitom zásadními, jako je touha rodičů po dětech a touha dětí po uznání.

Alexandr Kazda napsal zábavnou hříčku zabývající se snem každého majitele domácího mazlíčka – být si se svým zvířátkem co nejblíže. Povídka Kočkování neřeší žádná velká témata, ale svou všedností dobře vystihuje, jak budou k trasnhumanismu přistupovat běžní, obyčejní lidé. Sama editorka Julie Nováková přispěla povídkou Zaříkávač lodí, která mi připomněla Wattsovu Slepozrakost (což je samo o sobě značná chvála), ale díky sevřenosti je čtivější (a to je samozřejmě ještě větší chvála). Zabývá se průzkumem jedné vesmírné anomálie, jejíž tajemství jsou ale mnohem složitější a zlověstnější, než se zpočátku zdá. Povídka …a první pošle Boha! Od Tomáše Dostála se zabývá netradičním průzkumem vesmíru a zpočátku připomene Pohlovu Gateway, ale téma postupně trochu zřídne a ve finále zase tolik nezaujme.

Letošní brokilonská nadílka od Julie Novákové…

Petra Pecharová ve své povídce Dvacet cigaret denně a pět jazyků různými pohledy nahlíží na téma implantace vzpomínek, respektive celé osobnosti, jiné osobě. Téma je nepochybně zajímavé a povídka zaujme i méně tradiční formou, v mých očích jí ale škodí několik věcí – povídka jednak nemá žádný dramatický vývoj, nedojde k žádnému překvapivému zvratu a plyne dosti předvídatelně, a zadruhé, hlavní hrdinka je typická Mary Sue (termín používaný hlavně v souvislosti s fanfiction, stručně řečeno: postava je tak dokonalá, až je vám z ní trochu špatně). Řada věcí je navíc jen letmo naznačena – potenciální Elektřin komplex v souvislosti s implantací otcových vzpomínek dceři je sice nadhozen, ale vzápětí opuštěn, stejně jako mnoho dalších. Shrnul bych, že jde o dobrý nápad, který zůstal poněkud nevyužit.

Pavilon blíženců od Lucie Lukačovičové mě naopak potěšil. Příběh je sice jednoduchý, ale samotný transhumanistický prvek je neotřelý a zábavný. Závěrečný příspěvek Hanuše Seinera, který propůjčil název celé sbírce, je, jak už jsme u tohoto autora zvyklí, opravdu originální. I k transhumanismu přistoupil po svém, a tak se v jeho povídce setkáme i „trans-extraterrestrialismem“ (aneb i mimozemšťané se po setkání s lidmi potřebují adaptovat a zdokonalit). Povídka je trochu zadumaná, podněcuje představivost a hned tak na ni nezapomenete. Souhrnně mohu říci, že editorka Julie Nováková měla při volbě povídek vcelku šťastnou ruku. I sázka na relativní nováčky se vesměs vyplatila – žádná povídka není vysloveně podprůměrná a myslím, že každý si svého favorita najde. Svým zaměřením je kniha v našich končinách ojedinělá a nezbývá než doufat, že v edičním plánu nakladatelství Brokilon, který je pro letošek opravdu pestrý, nás čeká ještě několik podobně zajímavých projektů.