Lucas Hildebrandt a Viktor Frenchstone by se pravděpodobně sežrali, kdyby se potkali. Naštěstí se potkat nemohou, protože každý z nich obývá jiný literární vesmír. Science fiction knihy Stanice Armida a Mycelium: Jantarové oči, domovy těchto dvou postav, vznikaly zcela nezávisle na sobě. Ačkoli tu byla ta možnost, shodou okolností si autorky navzájem nebyly beta-čtenářkami. Vlastně se o svých výtvorech ani nijak zvlášť nebavily. A ačkoli se autorky znají, nejsou jak rodné sestry, které by spolu trávily tolik času, aby od sebe chytaly myšlenky.

Navzdory těmto skutečnostem se v Armidě a Myceliu vynořili hrdinové vycházející ze stejného archetypu, zvláštní zrcadlový obraz jeden druhého. A právě toto zrcadlení je zdrojem fascinace, která stála u zrodu tohoto článku. V následujících odstavcích je prozrazeno něco o ději obou knih, ale ne mnoho. Pokud jste je nečetli, máte možnost si s předstihem prohlédnout hlavní protagonisty. Pokud znáte jen jeden příběh, klidně čtěte dál, s druhou knihou si později doplníte obrázek. A pokud jste četli obojí, nejspíš mi dáte za pravdu…

Zranitelný manipulátor

Jak Viktor, tak Lucas umí být neuvěřitelně sociálně obratný, vypočítavý a manipulativní. Vlastně je pro ně pro oba manipulace do značné míry přirozený způsob komunikace s okolím. Oba mají vynikající paměť. Oba si standardně myslí, že jsou nejchytřejší osoba v místnosti. V drtivé většině případu je to navíc ještě pravda. Dovedou být cyničtí, jízliví, arogantní a s lidmi kolem sebe si obvykle dělají, co se jim zachce.

Jenže nic není zadarmo. Oba hrdinové jsou stiženi zvláštní chorobou, která se nedá léčit a dlouhodobě je trýzní. Viktorovo tělo nepřijímá kyberware, což z něj dělá polovičního mrzáka, který musí handicap kompenzovat svou genialitou. Navíc nemůže pořádně spát, musí používat mimozemské meditační techniky, aby postupně nezešílel. Lucas trpí záchvaty urputné bolesti, které provázejí smrtelné onemocnění nervové soustavy. Protože odmítá skončit závislý na tišících prostředcích, raději mlčky zatíná zuby.

Blízká setkání obdobného druhu

Co by byla science fiction bez mimozemšťanů, že? Jak s nimi asi hrdinové vycházejí?

Pro začátek, oba jsou obtížně čitelní pro mimozemské telepaty. Viktor má „zrcadlovou mysl“, která je pro empatické Opály i telepatické Stříbrné téměř neprostupná. Lucas je zase schopen vyběhnout s telepatickým inkvizitorem, navzdory veškeré bolesti svého mučitele zahrne spoustou podružných informací a to zásadní si nechá pro sebe.

Viktor Frenchstone je vystudovaný xenolog, odborník na kontakt s nelidskými rasami. Ovládá několik mimozemských jazyků a vyzná se v mimozemských zvycích a způsobu uvažování dost na to, aby společensky obstál na kterékoli ze čtyř známých obydlených cizích planet – přičemž u některých kultur se faux pas nepromíjí. Vyrůstal na lidské ambasádě na opálské vesmírné stanici. A – světe div se – navázal hlubší vztah s mladičkou, zvědavou mimozemšťankou Valenein, který se jim oběma stal osudným.

Lucas Hildebrandt je odmalička nucen memorovat se össeanské posvátné texty a složité písmo, je stejně jako Viktor plně schopen přežít v mimozemské společnosti. Össeanská všemocná Církev vyžaduje krvavé oběti a nějaké to sociální šlápnutí vedle může být záminkou k tomu, abyste skončili na oltáři. Během svého pobytu na lidské ambasádě na Össe – světe div se – navázal Lucas hlubší vztah s mimozemšťankou Kamëlë, který se jim oběma stal osudným. Kamëlë má alespoň možnost svého pozemšťana zároveň milovat a nenávidět, protože celou eskapádu (na rozdíl od Valenein) přežije.

Viktor Frenchstone si uvědomuje, že si nepamatuje podrobnosti ohledně Valeneininy smrti. Ačkoli to dlouhou dobu přičítá šoku, brzy je jasné, že něco není v pořádku. Lucas Hildebrandt si neuvědomuje žádnou mezeru ve své přetrénované paměti. Zato Kamëlë ví, že Lucas díru v paměti má. Pravděpodobně velkou jako vrata – a nějak to souvisí s ní.

Lety nadsvětelnou rychlostí

Pozemšťané ve světě „Armidy“ i „Mycelia“ mají k dispozici lodi pro meziplanetární cestování. V obou případech jde o technologie, jimž lidé nijak do hloubky nerozumějí a získali je od mimozemšťanů. V „Armidě“ celá záležitost není podrobně řešena. Najdeme jen zmínku o poněkud vyšinutém navigátorovi, který tráví volný čas ve strojovně jako uhranutý nebo zamilovaný, zíráním do krystalu PCU, jenž je jádrem a pohonem lodi.

Lodi v „Myceliu“ jsou předmětem kultu a disponují svébytnou inteligencí. Na první pohled žádná další paralela – pokud člověk nečetl povídku „Lexington“ ze stejného světa jako „Stanice Armida“. V „Lexingtonu“ hrdinové, ve snaze zničit loď, rozstřílejí PCU ve strojovně. Krom toho, že očekávaný výbuch nenastane, se ukáže, že krystal vůbec není krystal, ale… živoucí bytost se svébytnou inteligencí.

A oba dva hrdiny čeká v dalších dílech interakce, zkoumání a koketování s těmito podivnými „bytostmi“.

Ten druhý…

Jak Viktor, tak Lucas získají nezvyklého spojence, který má sice stejný cíl, ale v mnohém se s hrdinou neshodne a neváhá mu ledacos „dát sežrat“. U Viktora je to Arkadij Aisenjev, který disponuje tím nejlepším kyberwarem a jeho obratným využíváním dotahuje Frenchstonovu genialitu. V případě Lucase je to Aš~šád, člověk nadaný psychotronickými schopnostmi.

V kontaktu s oběma najednou obvyklé psychologické triky hrdinů selhávají. Aš~šád si v Lucasovi čte jak v denním tisku. Arkadij dá Viktorovi za jednu nepříjemnou manipulaci ránu pěstí. Oba „nejlepší nepřátelé“ jsou světlovlasí, vysocí, pohlední, fyzicky zdatnější než sami hlavní hrdinové (a v jistou chvíli se také objeví ženská postava, která si mezi nimi má vybrat).

Synchronicita

Pokud máte rádi tento typ postavy, Viktor a Lucas vás zřejmě nezklamou. Jsou výjimeční, vzdělaní, cyničtí a manipulativní – přitom veskrze lidští, strádající a pochybující. Oba se obracejí proti soupeři mnohem silnějšímu, než jsou sami, odhodlávají se bojovat proti samotnému „nastavení světa“, v němž žijí, oba čelí „mimozemské hrozbě“ (již mimo jiné představují psionické schopnosti výlučné pro mimozemšťany).

Nedokážu říci, jak přesně vznikli tito „paralelní hrdinové“. Krom toho, že kolektivní podvědomí lidstva existuje a funguje, že je hlubokým jezerem, z něhož nasáváme inspiraci, jako stromy nasávají skrze kořeny vodu. Přečíst si „Armidu“ a „Mycelium“ těsně za sebou je jako se do jezera sdílených představ ponořit. Skutečně hluboko.