Mladík Šam ap Súrap moc neví, co se životem. Momentálně asistuje lékaři krtkovlaku Médés. Sice ho to nebaví a kolikrát spíš překáží, ale na druhou stranu tak může být očitým svědkem posedlosti kapitánky Nafiové obrovským krtkem jménem Parod Jack. Ten hon přece sleduje s napětím celé Kolejmoří! Na jedné straně kapitánka s umělou paží, na straně druhé gigantický, nepolapitelný tvor žluté barvy. Jenže pak se Médovi a jeho posádce připlete do cesty opuštěný vrak vykolejeného vlaku a Šam učiní zásadní objev. Vypuká hon, do kterého se zapojí nejen vlakaři, ale i armáda, piráti a ti nejpodivnější průzkumníci, jací kdy cestovali po kolejích.

Kolejmoří vás vítá

Rok se s rokem sešel a máme tu nový román Chiny Miévilleho. Tradičně skvělá obálka Lese Edwardse, tradičně kongeniální překlad Milana Žáčka. Když jsem použil slovo kongeniální u překladatele, je jasné, že samotný román také není žádná tuctovka. A to přesto, že by někdo mohl brblat cosi o vykrádačce Bílé velryby. Jenže Miéville vážně nemá potřebu kohokoliv a cokoliv vykrádat (což je vzácné) – včetně sebe samého (což je ještě vzácnější). Ne že by se Miéville neinspiroval. Melvillova klasika si v základech Kolejmoří podává ruku s Ostrovem pokladů a pár dalšími tituly patřícími do zlatého fondu dobrodružné literatury. Jenže jak naznačuje jméno strašlivého krtka Parod (v originále Mocker, tedy plus minus Posměváčka) Jacka, Miéville si tentokrát vypůjčil pár zápletek & obrazů & našteloval je do tak bizarní kombinace & prostředí, že je jeho novinka především nehorázná zábava.

Což je jedině dobře. Druhý autorův výlet do světa literatury pro mládež (tím prvním bylo Un Lun Dun z roku 2007) se tak zbavuje jakéhokoliv náznaku mravokárství a ideologie. Tedy přesně toho, co občas nabourávalo čtenářský požitek (nejtragičtěji v debutu Král krysa) a díky čemu se některé scény měnily v nezamýšlenou sebeparodii (hned několikrát v jinak výborném Krakenovi). Samozřejmě, že se nám dostane pořádného šťouchance do nenažraného kapitalismu; tentokrát ovšem opravdu toliko v rovině grandiózně nadsazeného vtipu. Prostě jak se praví na zadní stránce obálky: nikde vás po hlavě nemlátí žádné Poselství.

Bylo dřív dřevo, nebo pražec?

U Kolejmoří opravdu zdaleka nejvíc hraje prim především sám příběh a gejzír bizarních – v rámci kontextu však vždy dokonale logických – nápadů, které jsou občas dohrány do tak absurdních důsledků, že by se za to nemuseli stydět ani legendární Monty Pythoni. Svět románu není zván Kolejmořím jen tak. Kdysi dávno se cosi stalo; lidská města se nyní drží jen na ostrůvcích skal. Širé pláně nebezpečné a jedovaté hlíny patří ryjícím tvorům; olbřímím krtkům (aneb velkým jižním krtkounům – Talpa ferox rex), krvelačným krtkokrysám lysím (Heterocephalus smilidon glaber) či nabručeným sovám podzemním (Althene cunicularia trux), které občas obsadí nepoužívané tunely a napadají i menší vlaky. V tomto moři se lze pohybovat toliko díky kolejím; překrývajícím se, křižujícím, neustále zatáčejícím kolejím, které definují veškeré lidské uvažování. I ta nejobyčejnější ze slučovacích spojek se nyní vyjadřuje důsledně symbolem připomínajícím dokonalost kolejního propletence a filozofové řeší, zda skutečně existuje souvislost mezi pražci a podivnými věcmi zvanými stromy – jsou snad stromy jakousi reinkarnací hodných pražců? Případně jejich zmutovanými bratranci? Kdo ví, ale nějaká souvislost zde jistě bude…

Stejně tak v románu hraje důležitou roli hudebnost takového prostředí. Miéville v raných románech obdivoval drum´n´bass a už v románu Král krysa se opřel o rytmus kolejí. Tentokrát ovšem tento motiv učinil jedním z hlavních rozpoznávacích témat a naprosto upřímně: vezměte si Kolejmoří do vlaku. Ideálně do českého či nějakého podobně archetypálního (čímž chceme kulantně vyjádřit nemoderního; kde ucítíte každé drcnutí a každou výhybku). Garantuji vám, že (znovu)objevíte zašlé kouzlo a romantiku těchto dopravních prostředků, které v Kolejmoří získaly i něco z velrybářských škunerů, jaké známe nejen z Melvilla, ale i z Vernea. Jen je třeba upozornit na dvě věci, aby nedošlo k nějaké zásadní mýlce. Kolejmoří je román zábavný, nikoliv humoristický. Budete tedy nadšeni nápady a obrazy, budete cítit vtip každého neologismu, každého převráceného pořádku, ale nebudete sledovat soubor anekdot, to ani náhodou. Tohle je seriózní dobrodružný román.

Druhá věc pak je, že Miéville sice napsal román pro mládež, ale s chutí se vysmívá středostavovským představám, co by takový román pro mládež měl být. Takže všechno to a zvysoka kašle na nějakou pohodlnost. Prostě si budete muset zvyknout a věnovat tomu čtení čas. Určitě zapomeňte, že to bude lehké a jednoduché alespoň pro postavy. Už na začátku se nám dostane drsné a krvavé harpunáže velkého krtkouna a i později se postavy brodí krví nejen zvířecí. Je to prostě parádní román, který opět dokazuje, že Miéville patří k těm vzácným tvůrcům, v jejichž osobě se pojí trojí kompetence (podobně jako třeba u filmaře Christophera Nolana): fanouška (pocta Ostrovu pokladů, Bílé velrybě aj.), teoretika (všechna klišé důsledně vytěžena či převrácena, stejně jako charakterové typy) a tvůrce (prostě to dá lahůdkově dohromady). Loňský ambicózní Ambasadov se mi líbil, dokonce hodně. Hravé (a hravě kruté) Kolejmoří mě ovšem nadchlo. Jak by řekli vlakaři po dobrém lovu: „Starý krtek Miéville ryl dobře.“ Zatraceně dobře.

China Miéville: Kolejmoří

brožovaná, překlad Milan Žáček, obálka Edward Miller, 352 stran, cena 339 Kč

Recenze převzata ze serveru Knihožrout.