Nový seriál, který bude na webu XB-1 doplňovat literární rektoskopii, je sondou do nitra známých i méně známých filmových snímků, které mají kořeny v literární předloze. Věřím, že u mnohých budete možná překvapeni, že nepochází z invence filmových tvůrců, ale zrodily se nejprve na papíře známé spisovatelské elity. Jinde budete kroutit hlavou, na kolik se může předloha lišit od filmového zpracování. Přesto nečekejte, že se na těchto řádcích dočtete o všeobecně známých dílech, protože o Prstenech moci či Harrym Potterovi se už toho napsalo tolik, že by bylo škoda se jim nadále věnovat. S čím ale rozhodně můžete počítat, je odlehčený humorný styl, známý z Literární rektoskopie, takže o pokleslou zábavu plnou příměrů nebude nouze. Vychutnejte si tedy první díl a pište do komentářů ohlasy, ať mocný šéfredaktor ví, kam mě s mými nápady příště poslat…

Céčka, sbírám céčka. Omluvte disko-úchylnou narážku na dvě jména začínající písmenem C. Pokud se řekne John Wood Campbell jr., zbystří pozornost pouze znalci žánru sci-fi. Když ale k němu do vědecko-fantastické zeminy zasadím jako strýček Pompo dalšího Johna, tentokrát Carpentera, zvednou unavené oči od monitorů i všichni ostatní. Pokud vám nevytane na mysli Halloween, Vládce z temnot nebo Útěk z New Yorku, máte na dnešek domácí úkol. Nebojte, nezapomněl jsem na ten nejdůležitější snímek, s nímž skvělý režisér udělal takovou díru do světa i hlav žánrových fanoušků, že by se za to nemusela stydět kdejaká kulovnice. Jak už tušíte, mluvíme tu o sci-fi hororu Věc, jež byla dochucena děsivými tóny hudby Ennia Morriconeho. Právě tento biják, který nás po prvním zhlédnutí budil ze sna a nutil naše zuby dělat nedobrovolnou pedikúru, má kořeny v Campbellově slovutné povídce Kdo je tam?

Povídku z roku 1938 naleznete ve třetím čísle časopisu Poutník či v antologiích Hrůzný čas a Síň slávy IIA. Je samo sebou odlišná od toho, co nám na velkém plátně předložil Carpenter. Nebudu vyzrazovat pointy, ale na některé odlišnosti si můžeme ukázat prostředníčkem. Zatímco ve filmu je divák seznámen se dvěma tábory – norským, který objevil vesmírnou loď i mimozemšťana zamrzlého v kostce ledu, a druhým s Kurtem Russellem v hlavní roli, ve vcelku obsáhlé povídce vystupuje pouze jedna skupina vědců, do níž se Věc infiltruje jako pálivá klobása do leča. V pasážích, kde v textu upalovali nakažené psy pájecí lampou na rozehřátí promrzlých motorů letadel, si Carpenter řekl: „Dost! Dajte mu do ruky aspoň lahký gulomet!“ Tedy spíše z Vietmanu dobře známý plamenomet. Oblíbená a slavná scéna s krevními testy, díky nimž se dala objevit lidská imitace Věci, pochází také z příběhu psaného Campbellem. Ovšem, pokud si myslíte, že ve filmu jsou nakažení ve stejném pořadí jako v povídce, tak to vás zklamu. O to může být četba zábavnější.

Celkové vyznění povídky je klaustrofobické, tísnivé a plné strachu z neznámého. Nejde o typický horor, kde nás (dodnes) děsí skvěle vytvořené loutky měnících se absorbovaných psů a zrůd se dvěma obličeji. Nenajdeme v ní ani výrazné akční sekvence – hlavy měnící se v pavouky atd. Přesto se jedná o čtivo, které slupnete jako malinu, a byla by škoda si nerozšířit universum Věci o tuto předválečnou lahůdku.

Hrůzná data a fakta na závěr:

*Carpenter nebyl jediný, kdo převedl Campbellovo dílo na filmové plátno. Poprvé s ním na černobílé obrazovky přišli už v roce 1951 tvůrci Christian Nyby a Howard Hawks. Jejich pojetí s ohledem na rok natočení ale nepůsobí tak děsivě klaustrofobicky jako předloha nebo Carpenterův skvost. Film naleznete pod originálním názvem The Thing from Another World. Dalším, kdo se podíval na Antarktidu za mimozemským monstrem, byl Matthijs van Heijningen jr. (Boha jeho, další junior) léta páně 2011 s prequelem distribuovaným u nás pod názvem Věc: Počátek. Jednalo se o poctu nejlepšímu filmu o Věci, který byl natočen, ale i právě proto utonul v moři srovnání, i když film to nebyl vůbec špatný.

*Poslední reinkarnací, i když ne filmovou, byla Věc herní. Český pařan na ni mohl narazit v roce 2002. Nezmiňoval bych se o gamese, kdyby nešlo o naprostou špičku, v níž rozhodně nešlo o nějaké bezduché střílení, ale hráč musel neustále kontrolovat, zda není někdo z jeho týmu příliš vyděšený či jestli nemrzne, je stále loajální anebo dokonce zda není nakažený! Hra dokázala vycucat atmosféru Carpenterova snímku do puntíku.