Drsní muži, nádherné ženy, zkorumpovaní politici i samozvaní ochránci zákona zalidňují ulice (Ba)sin City, temné metropole stvořené komiksovým mistrem Frankem Millerem. Do kin vstoupil druhý díl adaptace jeho slavné série, v němž je špína ještě špinavější, lesk okázalejší a zlo krutější než ve světě, jaký známe. V pokračování svého kultovního snímku z roku 2005 režisér Robert Rodriguez ukázal, že se všemi těmito schématy stále umí pracovat a dokáže z nich vytěžit maximum. Komiksové Sin City znamenalo v dějinách amerického komiksu průlom. Od dob počátku studené války se komiks vnějšími nařízeními i vnitřní cenzurou převážně držel v mantinelech jasného dobra a zla, určité umírněnosti, adorace Ameriky a bombastických superhrdinských příběhů. Sin City, jehož první kapitola se objevila v tisku na jaře 1991, se stalo jedním z představitelů nového trendu, který viděl hranice dobrého a zlého rozmazaně, nebál se otevřeně zobrazovat sex a násilí a otevřeně se hlásil k noirové tradici. O čtrnáct let později se objevila první filmová adaptace slavného komiksového díla.

První filmové Sin City ve mně zanechalo rozporuplný dojem. Jeho práce s barvami a využití komiksových prvků byly zajímavě použité a poutavé, ale raději bych v něm viděla i výraznější herecké projevy a některé scény působily až příliš papundeklově nebo jako loutkové divadlo. Kamera i střih mi místy připadaly hodně podivné, a to ne tím správným způsobem, který by diváka bavil a evokoval komiks. Tyto nedostatky ve dvojce zmizely: střih je jasnější a uhlazenější, koncepce scén mnohem propracovanější. Jednička mohla chvílemi působit po trikové stránce nedotaženě (byť šlo o úmysl), dvojka tento problém nemá. Pro někoho s odlišným vkusem by tím film mohl ztratit část kouzla, mě tato změna rozhodně potěšila. Sin City: Ženská, pro kterou bych vraždil sice už logicky nepůsobí tak originálně a přelomově jako jednička a filmovým stylem nepřináší moc nového, ale poučila se ze zádrhelů prvního filmu. Kromě už zmíněného střihu a kamery lépe pracuje i s projevy herců. Někteří představitelé, kteří byli v obou dílech, se za osm let uplynulých od jedničky také hodně vypracovali. Jessica Alba, která měla v prvním filmu prakticky pořád nasazený jeden a tentýž výraz a chvilkami tím působila až otravně, si ve dvojce konečně doopravdy zahrála.

První díl také doslova přetékal krví i jinými tělními tekutinami, ale na jeden film jich bylo snad až příliš – za určitou hranicí už diváka dál šokovat, pobavit, znechutit nebo jinak ovlivnit moc nejde. Dvojka s tím pracuje opatrněji a účinněji. Kromě toho nasadila i svižnější tempo než první díl a vešla se do téměř o půl hodiny kratší stopáže, což dle mého názoru tomuto typu filmu prospělo. Oba snímky stále pracují s klasickými žánrovými schématy a klišé, ale oba se k tomu jasně hlásí, a bez odchýlení se od předlohy by v tomto ohledu těžko mohly vnést něco neočekávaného. Abych svůj dojem shrnula, Sin City: Ženská, pro kterou bych vraždil se už tak toporně a křečovitě nesnažila o inovativní stylizaci jako jednička, a výrazně jí to prospělo. Aniž by se za každou cenu pokoušela přinést něco nového, zbavila se dřívějších chyb a výsledek působí mnohem konzistentněji a učesaněji. Na druhou stranu, po příběhové stránce se jí podobně jako jedničce nepodařilo mě skutečně vtáhnout do svého světa a přimět mě postavám věřit jejich akce. Jde tak o velmi dobře zpracovaný a zajímavý snímek, který však v dlouhodobé perspektivě nejspíše skončí mezi filmy, na jaké si jen málokdy vzpomenu a budu je chtít vidět znovu.

Sin City: Ženská, pro kterou bych vraždil (Sin City: A Dame to Kill For)

USA, 2014, 103 min, režie Robert Rodriguez & Frank Miller, hrají Mickey Rourke, Rosario Dawson, Eva Green, Jessica Alba, Joseph Gordon-Levitt, Josh Brolin, Ray Liotta, Bruce Willis, Julia Garner, Lady Gaga a další