Rychlopalba, ale přesto do černého… (recenze)
Štěpán Kopřiva se rozhodl dát si pauzu od fantastického žánru a ve svém novém románu Rychlopalba se vydal cestou drsné detektivky. Ovšem čtenáři, kteří pravidelně přicházejí do styku s autorovými knihami, nebudou nijak překvapeni, vždyť autor s detektivkou koketoval už ve své skvělé a hlavně netypické fantasy Holomráz. Rychlopalba však představuje čistý detektivní román odehrávající se v dobře známém prostředí. Naštěstí ani tentokrát nechybí Kopřivovy obvyklé přednosti – výborná práce s atmosférou a charaktery podpořená vynikajícími nápady, které s lehkostí sobě vlastní vkládá do příběhu. Ve výsledku je tak v podstatě jedno, jaký žánr si autor vybere, pokud je mu blízký a dokáže se v něm sebejistě realizovat.
Rychlopalba je moderní detektivka odehrávající se v současné Praze, takže čtenář při četbě naráží na dobře známá místa. Nepředstavuje nám detektiva obdařeného vynikajícím dedukčním úsudkem, ale obyčejného policajta, kterému by vyšetřování případu nedali ani v případě, že by nikdo jiný nezbyl. Příběh je vyprávěn ich-formou, a tak čtenář má možnost lépe sledovat vývoj hlavního hrdiny, jeho uvažování i závěry, k nimž v průběhu děje dochází.
Kniha v sobě spojuje dvě dějové linky. První z nich začíná hned na začátku, kdy hlavní hrdina musí rozlousknout případ z nejtěžších – proč ho opustila žena a chce se s ním nechat rozvést. Toto zdánlivé klišé je v Kopřivově stylu podáno věrohodně a uvěřitelně, takže se není co divit, že čtenáře provází celou knihou. Je zajímavé sledovat zoufalství hlavního hrdiny, který neví, co udělal špatně a co by měl napravit. A vlastně i vlivem téhle události se posléze rozbíhá důležitější dějová linka – vyšetřování případu ztracené neteře bývalého spolužáka. Jak už bylo řečeno výše, hrdina by se běžně k podobnému případu nedostal a pustí se do něj na žádost přítele poté, co je případ oficiálně už několik měsíců odložen. Tím začíná zběsilá jízda plná neočekáváných zvratů a událostí, ale také přeměny hlavního hrdiny, který brzy zjistí, že pokud chce dosáhnout spravedlnosti, musí si ušpinit ruce.
Mimo to se dočkáme ještě několika vedlejších dějových linek, které příjemně osvěžují ty hlavní a dále prohlubují charakter hlavního hrdiny. Je úžasné, s jakou lehkostí Kopřiva příběh posouvá až do finále, které se stejně jako zbytek nenese v duchu šťastného konce, ale naopak syrové reality. Čtenář při četbě narazí i na několik popkulturních odkazů, jimiž autor ve svém díle nešetří. V jeho případě jsou však dávkovány nenásilně a v rozumné míře, nepůsobí tak rušivě. Na úrovni jsou také části zabývající se policejní rutinou i službou. Je vidět, že autor tyto věci projednával s odborníky a nedopouští se amatérských chyb. Kniha působí nadmíru dobrým dojmem, a to nejen v rovině příběhu, ale také v rovině zpracování, kde nakladatelství Crew zvolilo pevnou vazbu s papírovým přebalem.
Závěrem lze říci jediné – román Štěpána Kopřivy se řadí k tomu nejlepšímu, co jsem od něj kdy četl. Miluji příběhy, v nichž vystupuje Phil Marlowe či Lew Archer a jim podobní. A Rychlopalba se těmto knihám hrdě řadí po boku, v některých věcech je dokonce předčí. Nemůžu se dočkat případného pokračování…
Štěpán Kopřiva: Rychlopalba
vázaná, obálka David Hanzl, 376 stran, 329 Kč
(hlasů: 7, průměr: 3,71 z 5)
Detektivní žánr Štěpánu Kopřivovi určitě sluší a hlavně jde. Oproti předchozím Aktivním kovům mi udělal radost a Rychlopalba mě bavila. Jediné co mi vadí je fakt, že se ani v „kriminálce“ neoprostil o nezničitelného hrdiny… Hlavní hrdina tohoto románu dostane v podstatě během několika hodin tři pořádné nakládačky – šutrem, tonfou… a vždy do hlavy – a ještě mezi nimi stihne chodit do práce a řešit případ na vlastní pěst. Taky by mě zajímalo jak by se na to tvářilo vedení útvaru, kdyby jim po ulici běhal pochůzkář s modrou hlavou a nebyl to jeden z kandidátů v minulých presidentských volbách. Pokud k tomu připočteme, že moc nespí… nevím, ale tak nějak se to blíží k blábolům typu Kobra 11 apod. Ale jinak považuji Rychlopalbu za dobré zboží a čtivou akční detektivku. Ještě bych zmínil doslov Jirky Pavlovského, který si myslím, že je fakt dobrý a pro občasného čtenáře detektivek jako já, má schopnost rozšířit obzory.
Nečetla jsem a fakt nevím. Maličko, docela nepatrně se bojím. Momentálě se totiž utápím v „Zabíjení.“ Má to vliv na mé vnímání reality. Respektivě i na lidi, které fakt nemusím, se dovedu usmívat :). Zjistila jsem to včera a od té doby se tlemím neustále.
K tomu po nocích poslouchám „Asfalt.“ Taková dvojitá terapie, řekla bych.
Ale uklidňuje mě, že hrdinové všeobecně – hlavně ti neohrožení – prostě nejí, nespí, nic je nezraní, navíc se nekoupou a i přesto mívají úspěchy u opačného, případně stejného pohlaví. Já tohle prostě nechápu, ale u některých, jako u výše zmíněného autora mi to naprosto neva :).
Pardon za ty chybky.