Společně s redakcí časopisu XB-1 jsme se rozhodli připravit malý seriál rozhovorů s účastníky literárního workshopu „Mistři písmen, učni slov“, který už čtvrtým rokem běží v Městské knihovně v Praze. A protože zájem autorů o účast postupně opadá (a že by se psavci doslechli o špatné kvalitě workshopu si odmítáme připustit), rozhodli jsme se nejúspěšnější autory představit. Věříme, že když vám ukážeme, jak je možné workshop využít k tomu, abyste prorazili, třeba to naláká nové duše. Pokud se přihlásíte ještě v lednu – čím dřív, tím líp – můžete to na vlastní kůži vyzkoušet už teď, na jaře. A začneme hned s těžkým kalibrem – s vítězkou literární soutěže Daidalos Václavou Molcarovou. Mnohé už prozradila v rozhovoru, který najdete v tištěné verzi XB-1, my jsme se ovšem cíleně ptali na workshop, aneb jak jej vidí jeho nedávný účastník.

Povídka, s níž jsi vyhrála Daidala, prošla nejprve naším literárním workshopem. Co dobrého ti to přineslo?

Naučila jsem se pozitivně vnímat kritiku svého textu. Vyzkoušela si z očí do očí posuzovat povídky ostatních. Dozvěděla se spoustu praktických rad, týkajících se psaní a všeho kolem něj. Bavila se nad domácími úkoly a trhala si vlasy nad jejich nemožně krátkou povolenou délkou. Poznala nakladatele, redaktory, autory – hosty workshopu, takže odteď vím, komu vnucovat své povídky… A v neposlední řadě – získala jsem přátele a betačtenáře.

Literární workshopy nejsou pro každého, chce to asi dost odvahy, když se člověk jde poprvé postavit tváří v tvář kritice. Měla jsi také strach? Nemáš ho třeba někdy i teď?

Obhajovat svou tvorbu v anonymitě literárního serveru není lehké, ale přece jen – papír, resp. klávesnice snese všechno. Kdežto workshop naživo… Před prvním setkáním jsem měla strach, to se ví, jak se budou ostatní tvářit na Išteru, jak budu schopná v neznámém kolektivu komunikovat, co ten Míla Linc, jaký je… Naštěstí veškeré obavy byly zbytečné. Workshop probíhal v příjemné atmosféře a jedinou jeho vadou bylo, že po pár měsících skončil.

Obavy z přijetí svého textu mám pořád. Možná i větší, čím více se v komunitě kolem SF literatury pohybuji. Ale taky jsem zjistila, že stojí za to vyslechnout si opačné názory na svou tvorbu, je fajn podívat se na své příběhy optikou jiného člověka, no a taky – že mě tam nikdo neukousne…

Součástí knihovního workshopu bylo i doporučení knih o psaní – když už tam ta knihovna figuruje… Je nějaká, která Ti pomohla a doporučila bys ji ostatním?

Ve čtení o psaní mám mezery… V poslední době jsem četla Markétu Dočekalovou (Tvůrčí psaní) a Stephena Kinga (O psaní). Přiznám se, že informace spíš hledám na internetu a pokouším se „učit“ čtením autorů, jejichž tvorba mě oslovuje.

Co bys doporučila začínajícím autorům, kteří chtějí prorazit? Máš možná úplně nejčerstvější zkušenosti, takže jsou k vyvážení zlatem…

Upřímně – já se ještě nepočítám k autorům, kteří prorazili… Ale pokud bych měla něco doporučit, tak určitě právě workshopy. Člověk získá zpětnou vazbu ke svým povídkám, naučí se přijímat kritiku i sám posuzovat texty jiných – tváří v tvář ostatním účastníkům. Další skvělou možností zjistit, jak si mé texty stojí, je účast v literárních soutěžích. V případě úspěchu se autor dočká publikace své povídky. V opačném případě má šanci poučit ze svých chyb a příště napsat lepší text. A nakonec – psaní je přece zábava!

Co je podle tebe nejdůležitější věc při psaní? Prosím zásadní radu vyřčenou jednou větou, aby se dala snáz tesat do kamenů.

Brát psaní vážně – abych si dokázala stát za svými texty, a přitom nebrat psaní vážně – aby zůstalo zábavou a únikem do světa fantazie.