Role nakladatele bývá na knižním trhu často nevděčnou záležitostí, a přitom bez nich by žádný knižní trh vůbec neexistoval. S každým vydaným titulem podstupují riskantní krok do neznáma a spoléhají se pouze na jev tak nestálý, jakým je čtenářská přízeň. Robert Pilch, pán a vládce nakladatelství Brokilon, to už moc dobře ví, však se také dlouhá léta šplhal z hlubin dluhů, které občas nakladatelská činnost přináší. Nyní je však opět zpátky v sedle a přináší nám skvělé tituly od řady domácích i zahraničních tvůrců,  z nichž nelze nejmenovat především Juraje Červenáka, Petru Neomillnerovou, Vladimíra Šlechtu či Petra Hetešu. Dnes vám na webu časopisu XB-1 přinášíme obsáhlý rozhovor s tímto předním českým žánrovým nakladatelem.

Nejdříve se vraťme úplně na začátek k malému Robertovi s hlavou plnou vlasů a bez starostí o rodinu a nakladatelství. Klestil ti cestu k fantastice táta tak jako spoustě jiných dnešních fanoušků, nebo sis to musel prošlapat sám? Co byly ty první a nejblýskavější poklady, na které jsi při svém prvotním tehdy ještě nezkušeném bádání narazil a jak na tu dobu vzpomínáš s odstupem dnes?

S fantastikou u nás doma to bylo jako se vším ostatním. Měl jsem možnost se do ní ponořit, ale nikdo mě nenutil. Víš sám, že dobrých knih před revolucí bylo málo, takže skoro všichni měli stejné knihovny. Mohl jsem si číst fantastiku, detektivky, historické knihy, klasiku, poezii… Zkusil jsem všechno, ale fantastika mě chytila nejvíc. S oblibou vykládám historku, jak moje máma nechala na záchodě Heinleinovy Dveře do léta, jak jsem do nich nakoukl a pak mě museli z toho záchodu vyhazovat, protože jsem se prostě začetl.

Z dalších pokladů jenom namátkou – Alenka z planety Země, Cesta slepých ptáků, knihy od Běhounka, Verneovky, později Bradbury, Asimov… Mimo fantastiku samozřejmě Mayovky a Foglar, kterého jsme taky měli doma dost, i když jsem to až do čtrnácti let nesměl nikomu říkat. Byl jsem knihomol, měl jsem období, kdy jsem si vybral jednu polici s knihami a do měsíce ji přečetl celou, hezky zleva doprava, bez ohledu na to, co v ní bylo. Na dobu dospívání tak nějak celkově vzpomínám strašně rád a možnost hltat knihy po tunách je jenom jeden z mnoha střípků toho úžasného období. Dá se říct, že mezi čtrnáctým a osmnáctým rokem jsem prožil absolutně nejšťastnější dobu svého života, hned bych se vrátil na gympl.

„Všichni by si měli zkusit, jak to vypadá úplně dole,

kdy přemýšlíš, co budeš za týden jíst, makáš u pásu a bydlíš ve sklepě.“

Tvůj táta byl známý knihkupec a nakladatel, a přesto tě nevaroval, aby ses nepouštěl do podobných životních kratochvílí, čehož výsledkem bylo to první nakladatelství Brokilon, v němž jsi poměrně rychle zahučel do pořádných dluhů. Jak se to vůbec celé semlelo a jak ses z toho dokázal vyškrábat? Můžeš na tom najít i něco pozitivního jako cennou životní zkušenost?

Vlastně to souvisí s odpovědí na předchozí otázku – dostal jsem od rodičů veškeré informace, maximální duševní podporu a bylo jenom na mně, jak se rozhodnu. Vždycky budu rodičům vděčný za to, že příkazy a zákazy používali jen v nezbytné míře, pokaždé jsem věděl, proč mi něco přikazují a zakazují… a dnem mých osmnáctin jsem získal svaté právo nabít si hubu sám.

První Brokilon skončil na mé naivitě, velkých očích a distributorském chaosu. První dvě, tři knihy celkem rychle vydělaly, tak jsem to rozjel ve větším. Peníze od distributorů přestaly chodit, některé distribučky zkrachovaly, pár titulů skončilo v prodělku… Po dlouhém rozhovoru se svou tehdejší přítelkyní, která je dnes mou ženou, jsem zatáhl za záchrannou brzdu, ještě než to bude mnohem horší. Po několika zoufalých epizodách, kdy jsem se snažil najít si práci mimo fantastiku (manažer barterových obchodů, dealer zmrazených potravin a nakonec i noční směny za pár drobných v distribuci tisku, kde jsme s ženou balili noviny a časopisy pro trafiky – klasická pásovka) přišla nabídka od Václava Soukupa z Walesu, který chtěl zvednout do té doby nepříliš úspěšné nakladatelství.

Byla to oboustranně prospěšná spolupráce, podařilo se nám prakticky z ničeho vydupat fungující nakladatelství, které vydělávalo a dělalo i čtyřicet knih ročně. Teprve tam jsem se naučil, jak má vypadat nakladatelství, které má naději na úspěch. Souběžně jsem překládal z polštiny a později i ze slovenštiny a z pomalých prodejů zásob a vydělaných peněz postupně umořoval ten milionový dluh. Nakonec jsem všechno splatil, s hrdostí můžu říct, že nikomu nic nedlužím…

A něco pozitivního? Jednoznačně. Všichni by si měli zkusit, jak to vypadá úplně dole, kdy přemýšlíš, co budeš za týden jíst, makáš u pásu a bydlíš ve sklepě. Sáhnout si na dno, abys věděl, co se může stát. Já už tam byl, hned tak něco mě nerozhodí – to je zkušenost k nezaplacení.

Jsme tedy v době, kdy ses z dluhů pomalu, ale jistě vyhrabal a jako nepoučitelný Ostravák ses zase zahryzl do tvrdého nakladatelského chleba. V čem především se tvůj druhý pokus, tentokrát už přece jen mnohem poučenější, lišil od toho prvního? A jak se mezitím posunula doba a český žánrový trh spolu s ní?

Jo, to jsou ty tvrdé ostravské palice. Druhý pokus se lišil hlavně tím, že jsem dokázal líp kalkulovat, měl jsem víc zkušeností, znalostí a chladnější hlavu. Jasně, i potom jsem nasekal spoustu chyb, ale naučil jsem se taky poslouchat lidi, kteří jsou chytřejší než já, nebo něco umí lépe než já – konečně, ty sám jsi byl jeden z nich. Brokilon má hezké obálky od chvíle, kdy jsem poslechl tebe a Toma Němce a přestal do obálek mluvit lidem, kteří jim rozumí – raději jsem je požádal o radu a začal s nimi spolupracovat. Za to jsem vám dvěma poděkoval už mockrát a ještě mockrát vám poděkuju, tím si buď jistý.

Co se týče doby a žánrového trhu, vlastně ani nevím. Celkově klesly prodeje, stouply ceny, pro nás nakladatele se zhoršily podmínky distribučních firem (chtějí pořád víc a víc), ale zároveň se prudce zlepšila platební morálka. Ne že by to bylo dokonalé, to ani náhodou, ale před nějakými patnácti lety, kdy jsem začínal, to byla džungle. O vývoji vkusu českých čtenářů raději povídat nebudu, protože by to byly jen dohady a odhady, a navíc by to zabralo spoustu a spoustu odstavců. Už tak mám pocit, že jsem ukecaný až dost.

„Strašně bych si přál, aby situace na knižním trhu zůstala alespoň nějakou dobu stejná.

Když se nebude měnit, my nakladatelé si s tím nějak poradíme.“

Dnešní Brokilon se zdá být poměrně slušně prosperující firmou, alespoň tedy do té míry, jak u nás může prosperovat malé žánrové nakladatelství. Páteří tohoto úspěchu jsou knihy domácích autorů, především pak Juraje Červenáka, Vladimíra Šlechty, Petry Neomillnerové a také Petra Heteši a nově i dua Hlávka a Vybíralová. Některé z nich předtím po dlouhá léta vydávala jiná nakladatelství a tys tak měl po jistou dobu nálepku toho, co přetahuje úspěšné autory. Nechci se v tom nějak nimrat, přece jen to může být ještě docela živé téma a můj názor je, že o tom, kde bude vydávat své knihy, rozhoduje autor a je to jeho věc. Ovšem rád bych se tě zeptal, co je podle tebe nutné k tomu, aby se domácí autor cítil u českého nakladatele dobře, měl oboustranně výhodné podmínky a spolupráce šla od ruky? Prostě aby ti zůstal věrný alespoň do té míry, dokud se mu to vyplácí?

Vůbec mi nevadí, že se na to ptáš, naopak. Jsem rád, že se k tomu můžu vyjádřit veřejně, protože jsem se doslechl leccos… Řeči o Pilchovi, plížícím se noční Prahou s kufříkem plným peněz a pokoušejícím se uplácet autory, vydávající u jiných nakladatelů… Skutečnost je mnohem prozaičtější. Autoři mě oslovovali a oslovují sami – a to úplně všichni z tvého seznamu, bez výjimky (navíc právě teď mám ve čtečce knihy čtyř dalších autorů, publikujících jinde, to zase bude řečí…). Většinou to bylo tak, že nebyli spokojení se svým nakladatelem. Legrace je, že část z nich mi řekla, že chce stejné podmínky, jako měli jinde, a části bylo v podstatě jedno, kolik jim zaplatím, protože věřili, že je nevezmu na hůl – což jsem pochopitelně neudělal, protože nejsem cvok. Vlastně vůbec nikdy nešlo o peníze a bonus za podpis jsem nevyplatil ani jediný. A ani nevyplatím, nepřijde mi to správné.

Přestupy autorů mezi nakladatelstvími jsou běžná věc, nevnímám to jako něco, co by bylo špatně. Ostatně, žádný z mých autorů nemá ve smlouvě opční doložku, že své následující knihy musí nabídnout nejdříve mně. Směrem ven mají dveře otevřené, stejně jako autoři publikující u jiných nakladatelů mají tytéž dveře otevřené směrem dovnitř. Stačí se podívat – Petr Heteša právě vydal dětskou knihu u Albatrosu, Petra Neomillnerová už tam publikuje pravidelně, Vláďa Šlechta si napsal JFK a nejlepší příklad jsou Dušan Fabian a Ďuro Červenák – nejen, že vydávají i u jiných nakladatelů (Dušan si napsal jedno Kladivo na čaroděje, Ďuro vydává cyklus Stein a Barbarič u Arga), dokonce jsem pro tyto nakladatele jejich knihy i přeložil.

A co je nutné k tomu, aby se domácí autor cítil u českého nakladatele dobře? Vlastně nic zvláštního – dialog. Nejdříve se pořádně domluvit na podmínkách, pak to hodit na papír (sám víš, jak často se ještě dneska uzavírají dohody typu jsme kámoši, papír nepotřebujeme a jak stejně často taková spolupráce končí průšvihem) a nakonec podepsané dodržet. Kromě toho je potřeba s autory mluvit o tom, co si představují, co by chtěli ode mě coby nakladatele a co naopak chci a potřebuji já od nich. Prostě s autory jednat jako s obchodními partnery, protože právě to jsou – což pochopitelně nevylučuje ani přátelství, troufám si říct, že s většinou z mnou vydávaných autorů přátelé jsme. Je ale pravda, že tohle taky nefunguje vždycky. Jsou autoři, u kterých vím, že kdyby přišli s nabídkou, tak se prostě nedomluvíme a že je vydávat nebudu, i kdybych na nich mohl vydělat slušný balík. Někdy jednoduše víš, že se s někým nedomluvíš, protože jste tak jiní, že by nedělalo dobrotu spolupracovat.

Současnost není pro nakladatele zrovna růžová, i když to snad není tak zlé, jak se obecně říká. Co by se podle tebe mělo změnit, aby bylo i v nakladatelské branži lépe? Hodně se mluví o snížení DPH u knih, možnostech změny autorského zákona, rozvoji prodeje elektronických knih a s tím spojenou legislativou umožňující jejich půjčování v online knihovnách…

Myslím, že vůbec nejlepší by bylo (a teď nemluvím jenom o knihách, ale o podnikatelském prostředí obecně), kdyby se proboha co nejméně hýbalo se sazbami, odvody, zákony a předpisy. Je to džungle, administrativní náročnost drobného podnikání stoupá a člověk nemůže plánovat na několik let dopředu, protože zákonný rámec se mění dvakrát ročně. Obecně zvednutí DPH na knihy považuju za blbost, protože velikost knižního trhu je pořád stejná a zvednutím DPH si státní kasa moc nepřilepšila, naopak donutila některé nakladatele omezit vydávání nebo dokonce skončit. Za každé snížení DPH jsem pak rád, doteď jsme my nakladatelé veškeré zvyšování financovali z vlastních kapes – u již vydaných knih jsme cenu neměnili, zvýšené DPH jsme brali ze svých marží, a cena u nově vydávaných knížek taky nejde zvedat donekonečna. Už teď mají lidi pocit, že jsou knihy drahé – a v podstatě mají pravdu. Situace, kdy z knihy za 300 Kč tvoří DPH skoro padesátikorunu, mi přijde šílená…

Strašně bych si přál, aby situace na knižním trhu zůstala alespoň nějakou dobu stejná. Když se nebude měnit, my nakladatelé si s tím nějak poradíme. Legislativa v oblasti autorského práva a elektronických knih je další oříšek, o kterém by se dalo debatovat strašně dlouho… Jenom krátce – DPH 21% na elektronické knihy a právní postavení knih coby softwaru (čtenář e-knihu nevlastní, má jen zaplacené právo k užití, takže e-knihu nelze půjčovat rodinným příslušníkům, dědit a podobně) je další důkaz, jak právo těžce kulhá za realitou. Totéž platí i pro půjčování elektronických knih. V principu jsem pro, ale pouze a jenom s tvrdým DRM, aby se z knihovny nestal jen levný obchod s e-knihami. Ale jak říkám, tohle je na dlouhou debatu, která neustále probíhá na všelijakých diskusních serverech i pod články o e-knihách…

„Kapela je relax, a protože relaxace není nikdy dost, pořídil jsem si hned tři…“

Asi jako každý žánrový nakladatel ses setkal s problémem vydání kompletní knižní série tam, kde se úvodní svazky neprodávají v rentabilním množství. Čtenáři sice nakladatele přesvědčují, že situace se může zlepšit s vydáním všech dílů, ovšem často tomu tak není. Někteří z nich to dokonce vnímají jako podvod, když se jim nedostane dokončení příběhu. Jak na tohle nahlížíš ty z pozice nakladatele, který by jistě všechny započaté série jistě rád dokončil, ale někdy to prostě finančně neutáhne?

Snažím se cykly dodělávat, pokud to aspoň trochu jde, i když někdy na tom finančně krvácím – poslední příklad jsou cykly Zrcadlo Johna Ringa a Kouř Tanyi Huffové. Kdybych se k nim stavěl čistě pragmaticky, poslední díly by nikdy nevyšly. Na druhou stanu je také pravda, že i u cyklů, které jsou dnes úspěšné, se často první díl dostal tzv. na nulu až při vydání dílu třetího. Někdy ale člověk to rozhodnutí udělat musí, zvlášť když je cyklus dlouhý a třeba po třech dílech už je jasné, že se na nulu nikdy nedohrabe… Což je třeba příklad Starfistu. A to, že se může situace zlepšit po dokončení celého cyklu? V devadesáti procentech případů to bohužel neplatí, a pokud ano, troufnu si říct, že většina žánrových nakladatelů to dokáže odhadnout a prostě to riskne…

Chlapi kolem čtyřicítky si buď najdou milenku, anebo si třeba založí kapelu. Ty máš skvělou manželku a dvě naprosto báječné děti, takže s tou milenkou sis to zřejmě rozumně zatrhl a šel si druhou cestou. Kapela Passion For Sorrow hraje podle internetu death-gothic, což abych se přiznal, sám vůbec nevím, co je. V současnosti máte před vydáním desky Rotting Immortality. Jak tuhle kratochvíli vlastně stíháš vedle práce pro nakladatelství a starostí o rodinu?

Jasně, ještě jsem měl možnost pořídit si z bazaru rychlé auto bez střechy. S mou finanční situací by to ale byla šunka, která by sežrala víc oleje než benzínu, tak jsem si to zase rychle rozmyslel… Kapela je relax, a protože relaxace není nikdy dost, pořídil jsem si hned tři – ale je fakt, že základ těch kapel je vždycky stejný, mění se jenom kapelník a maximálně jeden člen, ty tři skupiny tvoří dohromady šest lidí. Někdo holt chodí do hospody nebo na fotbal, já hraju. Passion For Sorrow hrají melodický death metal s doomovými a gotickými prvky, a pokud nevíš, co si pod tím představit, doporučuju mrknout se na stránky Bandzone.cz, kde v našem profilu najdeš i ukázky. Pár taktů ti myslím řekne víc, než dlouhé okecávání…

Kromě toho máme projekt Ravenlaw, což je power metal ve stylu osmdesátých let, který se nebere úplně vážně (v koncertním provedení dokonce používáme pohanské symboly, motorovou pilu a přímo na jevišti vraždíme plyšáky). I tahle banda má před vydáním CD, i když já na něm nehraju, přišel jsem do kapely těsně po nahrávání. Inspirujeme se kapelami jako Helloween, Manowar, Running Wild a podobně, a texty jsou prakticky výhradně inspirovány fantasy knihami, počítačovými hrami a sci-fi filmy. Doporučuji zhlédnout vizualizaci demosnímku inspirovaného filmovým Vetřelcem. Třetí projekt je kapela Nightfall, což je Nightwish Revival, který nám po muzikantské stránce dává zase něco odlišného – pokud hraješ v revivalové kapele, musíš být technicky dokonalý a hrát naprosto přesně podle předlohy. Je to zase jiné hraní… Prostě se nenudím. Neumím a nechci se nudit, mám rád sci-fi a metal a chci si obojí do sytosti užít, dokud můžu.

Poměrně často se setkávám s názory některých nenechavých čtenářů, že nakladatelé jsou pijavice, kterým oni za knihy odmítají platit. Jak je to tedy ve skutečnosti? Máš v Praze vilu s bazénem, do kanceláře lítáš vrtulníkem a na dovolenou jezdíš do Karibiku? Anebo jsi dlouhá léta žil spolu s rodinou a tchýní v malém kamrlíku, pracovní dodávku máš na leasing a na dovolenou jezdíš maximálně na Balaton?

Je zvláštní, že ten názor je tak strašně rozšířený, přestože je v přímém rozporu s průzkumy, které říkají, že autor má z knihy mnohem víc, když ji vydá u nakladatele, než když si ji pokusí vydat sám. Jenomže to některým lidem nevysvětlíš. A je vidět, že si pamatuješ, jak jsem ti kdysi vyprávěl, jak jsme žili s ženou, dvouletou dcerou, novorozeným synem a čerstvě ovdovělou tchyní v 1+1. Nechtěl bych to zažít znovu, i když moje tchyně je zlatá ženská, ale situace už je naštěstí trochu jiná. Dneska máme 3+1, tchyně bydlí ve svém, místo pracovní dodávky mám kombíka z Nošovic, který už je zaplacený a k Balatonu jezdím rád. Letos tam pojedeme už potřetí, i když děti by se chtěly začít koukat i jinde po Evropě. Věk už na to mají, tak asi začneme cestovat…