Doktor ve viktoriánském Londýně (recenze)

Autor Jiří Sivok | Aktuality | Středa 18 listopadu 2015 14.55

Britský popkulturní skvost Doctor Who se pyšní zápisem do Guinnessovy knihy rekordů jako nejdéle vysílaný televizní science fiction seriál. Není se tedy čemu divit, že se od úvodního dílu, vysílaného v listopadu 1963, až do současnosti, tajemný poutník v modré policejní budce objevil i v jiných inkarnacích, než jen na televizních obrazovkách. Obstojí románová Silueta u nás prakticky neznámého Justina Richardse v porovnání s vysoko nastavenou laťkou seriálové předlohy?

Anglicky mluvící společnost se už dlouho setkává s mimozemšťanem se dvěma srdci a proměnlivým obličejem nejen v televizi, ale i na stránkách komiksů, v počítačových hrách, ale především v rozmanitých beletristických počinech. Také český čtenář se v poslední době dočkal několika knih, když se nakladatelství Jota pustilo do vydávání příběhů z Doktorova universa. V překladu vyšly už dvě románová dobrodružství jedenáctého Doktora, jehož v seriálu ztvárnil Matt Smith, ovšem tentokrát přišel na řadu hnidopišský Doktor dvanáctý, jenž v aktuální televizní sérii bojuje proti rozličným nebezpečenstvím vybaven tváří Petera Capaldiho. Na stránkách románu Silueta se Doktor se svou souputnicí Clarou ocitají ve viktoriánském Londýně, kde se zúčastní vyšetřování několika záhadných úmrtí. Všechny spojuje prostředí karnevalu kuriozit, kde Doktor potkává prazvláštní dívku jménem Silueta, jež ho oslní hrou stínů. Skrývá se zde cosi přízračného, anebo jde o důmyslný trik?

Příběh působí dospěleji, než tomu bylo v předchozích českých překladech, charaktery fanouškům dobře známých postav autor vystihl více než slušně. Doktor je starý morous, který mluví dřív, než myslí, a ani Clara není žádnou bezduchou postavou, jak nám v Závoji smutku předložil Tommy Donbavand. Nejvíce však pobaví sontaran Strax, který by s každým tak rád změřil síly, neustále vybízí k hrdinské smrti a jako pravý lidumil doufá, že při výsleších dojde i na mučení, při němž bude moci nepříteli způsobit co nejvíce bolesti. O něco horší je to s Jenny, v seriálu disponující roztomilým přízvukem, který je v knize nahrazen všudypřítomnými „dyž“ a „esli“, což z té malé, ale pořádně nebezpečné osůbky dělá buranku. Zcela opomenut zůstal i diváky tak diskutovaný lesbický vztah (pokud tak lze vůbec nazvat milostný vztah dívky s ještěří ženou).

Kniha v pevné vazbě a s televizní obálkou působí díky štědré velikosti písma a řádkování jako kniha pro děti a mládež, ovšem seriáloví diváci dobře vědí, že se v doktorových příbězích mnohdy setkáme i s děsivými situacemi. A rovněž Justinu Richardsovi se místy podařilo vybudovat pořádně tísnivé pocity, stačí citovat konec osmé kapitoly, v níž se jedna z hlavních postav dostane do svízelné situace: „Udělala to jediné, co mohla udělat – vykřikla o pomoc. Začala křičet a křičet. A přitom věděla, že tu není nikdo, kdo by ji slyšel.“ Siluetě lze rovněž vyčíst ledabylé popisy, skutečně nejde o knihu, která vás ohromí autentickou atmosférou zamlženého viktoriánského Londýna či snad encyklopedickými znalostmi londýnských uliček daného století. Autor se v popisech omezuje na přívaly smogu, plynové lampy, drožky a podobné veskrze obvyklé drobnosti. Oproti tomu je kniha protkána svižně ubíhajícími dialogy, což ovšem znamená, že ji není problém přelousknout za jediný večer.

Jako zábavný a krátký doktorův příběh Silueta obstála a právem ji lze řadit do oblíbeného universa, přestože jde o pouhou epizodku. Ve srovnání s předchozími česky vydanými knihami stojí přinejmenším o jednu až dvě příčky výše, a tak nezbývá než doufat, že nakladatelství Jota bude mít do budoucna podobně šťastnou ruku a obohatí české čtenáře o podobně čtivá doktorova dobrodružství.