O demokracii a digitálních bozích (recenze)

Autor Julie Nováková | Aktuality | Úterý 6 prosince 2016 10.50

Jméno britského spisovatele Alastaira Reynoldse u nás snad není třeba dlouze představovat. Jeho cyklus Odhalený vesmír, složený ze stejnojmenného úvodního románu, Kaldery, Archy a Údolí vykoupení, vzbudil i v našich končinách neobvykle kladný ohlas. Do češtiny byl přeložen i jeho samostatný román z jiného fiktivního univerza, Transport ledu, a část kratších prací. Po menší přestávce k nám dorazil i dosud samostatný román Prefekt, jehož příběh je opět zasazený do univerza Odhaleného vesmíru, ovšem odehrává se zhruba o století dříve a předchozí znalost cyklu tak není nutná. Tentokrát autor proslulý psaním nové space opery (nebo „gotické SF“, jak tuto část své tvorby sám nazývá) spojil oblíbený subžánr s detektivkou a thrillerem.

Výkonný prefekt Tom Dreyfus, patřící ke sboru Panoplie (organizace chránící demokracii ve Třpytném pásu kolem Žlutozemě), právě uzavírá případ podvodu s hlasovacím jádrem jednoho z tisíců habitatů pásu, když dojde k mnohem většímu zločinu. Jeden z malých habitatů je zcela zničen a podezření padá na Ultranauty, jejichž mezihvězdné lodě by se svými motory neměly s podobným kouskem problém. Kde je ale motiv? Dreyfusovi se nechce věřit, že by šlo o malichernou pomstu za selhání obchodního jednání, jak se na první pohled zdá. Jeho pomocnice Thálie se zatím pouští do instalace softwarové záplaty, které by měla zamezit hlasovacím podvodům, na čtyři habitaty, kde by její instalace mohla být problematická. Teprve pokud vše půjde, jak má, spustí hromadnou instalaci v celém Třpytném pásu.

Úvodní případ i Tháliina chvílemi strastiplná cesta ukazují, jak omezené pravomoci prefekti Panoplie mají. Nad záležitostmi uvnitř samospráv habitatů nemají prakticky žádnou moc. Je jen na občanech, co si zvolí, a pakliže není porušováno jejich hlasovací právo, Panoplie v zásadě nemá možnost zasáhnout. Svědectví otřesných praktik v dobrovolných tyraniích i dekadenci jiných habitatů, utrpení, proti kterému nejde právně nic dělat, přesvědčilo jednoho z řad prefektů ke spolupráci s Aurorou – patrně umělou inteligencí, která tvrdí, že bez radikální změny čeká Třpytný pás chmurná budoucnost. Její vláda „laskavé tyranky“ jí má zabránit. Ale když se kácí les, létají třísky…

Prefekt nemá široký záběr Odhaleného vesmíru co do světa a postav, ale ani jej nepotřebuje. Je to – šestisetstránkovému rozsahu navzdory – kompaktní (skoro by se chtělo říci na Reynoldsovy poměry komorní) příběh. Jeho zasazení ve Třpytném pásu dává čtenáři jasně pocítit, co je v sázce v souboji mezi Panoplií a Aurorou, i nahlédnout do obrovského množství lidských podob a zřízení, jaká se tam dají nalézt (ne nadarmo patří Pás k frakci demarchů – demokratických anarchistů). Tím Reynolds zároveň ukazuje, jakými směry by se lidé mohli vydat, a zároveň drží hlavní postavy bezpečně lidské a pochopitelné pro čtenáře, aniž by to působilo neuvěřitelně. Dreyfuse si zřejmě rychle oblíbíte tím způsobem, jakým jsou vám sympatické rozvážné, ale rozhodné postavy s jasnými morálními zásadami a přitom značně nečernobílým viděním světa. Zajímavým protipólem Dreyfuse je prefekt Gaffney, avšak jeho postavě ke konci trochu dochází dech a je škoda, že neprošel hlubším vývojem. Jeho motivace jsou nicméně pochopitelné – až si hlavně zpočátku někdy můžete říkat, zda byste neskončili na jeho místě.

Thálii i Dreyfusovu pobočníkovi, hypervepři Sparverovi, je věnováno méně pozornosti, přesto papírem nešustí, na to je Reynolds příliš řemeslně zručný autor (snad až na popis doktora Merciera). Zajímavější jsou však postavy Jane Aumonierové, vedoucí prefektury, která se po střetnutí s mocným protivníkem před jedenácti lety ocitla v hrozivé situaci, a vrchních prefektů, kteří na ručičky vah kladou schopnost Aumonierové dál podávat vrcholný výkon, bezpečnost Třpytného pásu i touhu po vlastním kariérním postupu. Reynoldsova Panoplie zdaleka není idealizovanou bezpečnostní složkou; její členové jsou stále chybující lidé, a to ji chvílemi hrozí zahubit, ovšem nakonec je to její záchranou.

Navzdory nepatrným zádrhelům jako vývoji části postav ke konci románu nebo chvilkové ztrátě tempa jedné z linií je Prefekt výbornou SF, jejíchž šest set stran se četlo samo. A ačkoli identitu zrádce znáte téměř od samého počátku, je i dobrou detektivkou (laděnou místy do noir, místy do thrilleru), protože do sebe zapadnou dílky skládanky jen zdánlivě náhodně rozeseté během celého příběhu. I tak ale máte nadmíru dobrou šanci případ vyřešit dřív než Dreyfus (kterému to nemůžeme mít za zlé, protože nemá tak širokou perspektivu jako čtenář). Na závěr jistě uvítáte informaci, že se Reynolds do světa Třpytného pásu před příchodem tavomoru rozhodl vrátit ve volném románovém pokračování. Ať už bude o demokracii, digitálních božstvech, vraždách, mstě, touze zapomenout – nebo o něčem jiném, nelze se na něj netešit. Bylo by také příjemné, kdyby česky vyšla i jiná Reynoldsova práce kombinující space operu a detektivku (v tomto případě silně noir): Century Rain. Doufejme, že úspěch Prefekta k tomu přispěje.