Městská fantasy patří mezi aktuálně nejpopulárnější subžánry fantastiky, vyhledávají ji čtenáři a samozřejmě i nakladatelé, vycházející poptávce vstříc. Je ji možné popsat jako opak klasické hrdinské fantasy, charakterizované kompletně fiktivním, často na mýtech založeným světem, kde se děj odehrává. Městská fantasy naopak vypráví příběh zasazený do kulis reálného města, v jehož ulicích se střetává nám známá realita s magií či jinými nadpřirozenými jevy a bytostmi. Je to právě tato směs všednosti a fantazie, jež zajišťuje městské fantasy přitažlivost a činí z ní atraktivní subžánr. Její vymezení je hodně široké a můžeme pod něj zahrnout celou řadu naprosto odlišných autorů, řekněme od Marka Helprina až po Petru Neomillnerovou. Jde také především o komerční označení, které jednotlivým titulům úspěšně napomáhá najít cestu ke svým čtenářům. Městská fantasy zkrátka táhne, proto asi nikoho nepřekvapí, že se pro ni rozhodlo i v překladové fantastice stále aktivnější nakladatelství Argo. Novým přírůstkem edice Fantastika se tak stal román Bena Aaronovitche Řeky Londýna (Rivers of London, 2011), první ze série příběhů o Peteru Grantovi.

Na úvodních stranách knihy se londýnský policejní elév, syn africké matky a bělošského jazzmana Peter Grant, nachomýtne k počátku vyšetřování brutální vraždy. To odstartuje poté, co bylo náhodným chodcem nalezeno v Covent Garden dekapitované tělo. Během noční služby, kdy osamocený Peter zajišťuje místo činu, promluví na našeho hrdinu duch. Zásluhou skutečnosti, že jej vidí a dokáže s ním komunikovat, je Peter následně přidělen do služby k vrchnímu inspektoru Nightingaleovi, což je formálně vedoucí zvláštního policejního útvaru, ve skutečnosti však čaroděj ve službách zákona, pravděpodobně poslední v celé Anglii. Peter se stává jeho jediným učněm, od svého mistra vstřebává základy magie a funguje jako jeho pravá ruka v záležitostech nadpřirozeného charakteru. Jde především o dva problémy, na kterých inspektor pracuje, vedle vraždy popsané v úvodu románu sledujeme konflikt mezi říčními bohy, ve kterém tradiční rodina Otce Temže stojí proti dcerám Matky Temže, černošky nigerijského původu.

V zamyšlení nad Řekami Londýna je především nutné vyzdvihnout skutečnost, kterou tuzemská propagace příliš nezdůraznila, snad jen naznačila rozvernou obálkou Kateřiny Bažantové. Aaronovitch totiž napsal literární komedii, své dílo prošpikoval suchým anglickým humorem. V tomto smyslu jej lze s klidným svědomím označit za následníka Jeroma Klapky Jeroma, každý, kdo se bavil u Tří mužů ve člunu, bude Grantovými eskapádami jistě potěšen. Nejde o situační komiku vyvolávající salvy smíchu, místo nich autorovy vtipné a leckdy paradoxní postřehy přináší lehký úsměv, který z tváře pobaveného čtenáře mizí jen výjimečně. Dopřejme si alespoň jeden příklad za všechny, na straně 236 popisuje Peter policejní těžkooděnce, kteří právě úspěšně zvládli dramatické pouliční střetnutí s rabujícím davem, těmito slovy: „…v plné policejní výstroji postávali ve skupinkách, rozebírali techniky zacházení s obuškem a vraceli si na místo identifikační čísla.“ Na podobné vtípky narazíme prakticky na každé stránce, autora nelze nepochválit za to, že nikdy nepřekročí únosnou mez. Ať už jde o úvahy o cestování v londýnském metru či záludnosti života na panelovém sídlišti, vždy bezpečně balancuje na té správné straně hranice mezi humorem a trapností. Ač se to v Aaronovitchově podání zdá stejně snadné a přirozené jako dýchání, napsat humoristický román jistě nepatří mezi lehké úlohy. V tomto směru Řeky Londýna bez potíží obstojí i zásluhou šťastně zvolené postavy vypravěče. Peter je nezkušený, často naivní, nikdy jej ale nelze označit za hlupáka. Očima vtipného, avšak často pohříchu nepoučeného pozorovatele sledujeme celou řadu situací, které dalece přesahují jeho dosavadní zkušenost a se kterými se musí spolu se čtenářem vypořádat. Daří se mu to s grácií a nadhledem i v okamžicích, kdy se nachází v ohrožení vlastního života.

Autor jde naproti snadnému čtenářskému zážitku i jinak než humoristickým stylem. Svůj literární Londýn nezatěžuje sáhodlouhou mytologií, která by zdůvodnila přítomnost magie v ulicích. Zkrátka tam je a někdo ji vidí (vedle nadpřirozených bytostí jako trollové nebo upíři jsou to především někteří policisté), ostatní nikoliv. Dočkáme se sice narážek na tajemnou Dohodu nebo Isaaka Newtona coby objevitele kouzelnictví, jde ale o pouhé zmínky, které zůstávají bez hlubšího rozpracování. To je důvodem jisté mělkosti celého románu, autor jako by čtenáři nedovoloval se do děje naplno ponořit. Zpočátku je těžké si této skutečnosti všimnout, tak přívětivý a zábavný je styl, kterým je příběh vyprávěn. S přibývajícími stránkami je však stále zřejmější, že autor nemá své dílo zcela pod kontrolou, dvojí linie zápletky se ukazuje být možná zbytečně odvážným soustem. Děj postupně ztrácí logiku, na scéně se pohybuje až příliš vedlejších postav s nejasnou motivací chování, zhruba v polovině knihy je pak nutné s lítostí konstatovat, že se autorovi celý román pomalu rozpadá pod rukama. Naštěstí se tak nakonec nestane, ve chvíli, kdy se už čtenář smiřuje s tím, že Řeky Londýna budou především zahozenou šancí, dokáže Aaronovitch zmobilizovat síly, ukáznit rozháranou zápletku a dodat příběhu napětí, kterého se začínalo povážlivě nedostávat. Čtenáři je dopřáno i důstojné finále, ve kterém se celkem uvěřitelným způsobem protnou obě dějové linky, výsledný dojem z knihy je tedy nakonec zachráněn.

Na vině výše naznačených nedostatků může být i fakt, že román svým způsobem trpí jakousi žánrovou nejednoznačností. Samozřejmě, čteme humoristickou městskou fantasy, tento široký rámec je ale třeba naplnit konkrétnějším obsahem. Zde jako by se autor nedokázal jasně rozhodnout, vydává se několika směry, žádnému se ale ve výsledku nevěnuje do takové hloubky, kterou by si zasloužil. Místy servíruje skvělý policejní román, jindy poněkud natahovanou duchařinu nebo ne zcela dotažený milostný příběh, přičemž všechny tyto formy neváhá střídat v rychlém tempu. Tato autorská roztěkanost požitek ze čtení knihy lehce snižuje. Naopak oblast, ve které Aaronovitch exceluje a ukazuje svůj talent, představuje atmosféra anglické metropole, kterou se mu podařilo zaklít do stránek románu. Londýn pro něj není pouhou kulisou či herním polem, po kterém posouvá své hrdiny. Z mnoha popisných pasáží je znát hluboká autorova znalost města i láska k němu, odstavce věnované Londýnu a jeho běžným obyvatelům patří v knize k těm nejpodařenějším.

Nosnou myšlenkou románu je střet dvou rodin říčních bohů, reprezentujících dvě různé rasy i odlišné stránky současného Londýna. Tradicionalistický běloch Otec Temže, jehož kořeny jsou starší než samotné město, představuje anglickou konzervativní tradici vyvěrající z úcty k minulosti, z hrdosti na to, co bylo dříve dosaženo. Protipólem mu je z Nigérie pocházející Matka Temže, symbol přistěhovalectví, dravosti a změny. Křehká rovnováha mezi oběma tábory se začíná hroutit, jediný, kdo může hrozícímu konfliktu zabránit, je právě Peter, předurčený k této roli vedle kouzelnického nadání i svým smíšeným původem. V otázkách Peterova původu i minulosti jeho rodičů je autor vůči čtenáři poněkud skoupý, třeba narkomanský hudebník Grant senior by si jistě zasloužil více prostoru. Podobně je na tom i spíše jen naznačovaný vztah učně Petera a mistra Nightingalea, popisovaný příliš kuse na to, než aby mohla více do popředí vystoupit iniciační poloha románu. Na těchto momentech je patrné, že Aaronovitch psal Řeky Londýna jako první díl série a už věděl, že musí myslet na zadní vrátka a nechat kvůli atraktivitě pokračování některé zajímavé otázky pouze lehce nahozené.

Dost ale podobných povzdechů, vyvolaných hlavně zvýšeným očekáváním čtenáře namlsaného vskutku slibným úvodem románu. Přes zmiňované slabiny v Řekách Londýna dostáváme do rukou podařené dílko, které potěší každého hledače inteligentní literární zábavy. Na obálce nelze přehlédnout citát, který Granta přirovnává k Harry Potterovi, spíše než premiant Bradavic se ale po přečtení knihy dere na mysl jiný Harry, totiž chicagský Dresden Jima Butchera. Snad není omylem považovat Butcherovu sérii za jakýsi standard řemeslně slušně zvládnuté městské fantasy. Ze vzájemného srovnání vychází Aaronovitch jednoznačně vítězně, na pomyslném žebříčku stojí minimálně o jednu příčku výš. Na jeho straně stojí vypravěčská odvaha, skvělý humor i zajímavější svět, ve kterém se román odehrává. Řeky Londýna odstartovaly nadmíru slibnou sérii, jež má potenciál stát se ve svém žánru klasikou. Snad nám Argo brzy dopřeje i další pokračování a my budeme moci posoudit, nakolik se autorovi tomuto příslibu podařilo dostát.

Ben Aaronovitch: Řeky Londýna

brožovaná, překlad Milan Žáček, obálka Kateřina Bažantová, 280 stran, 289 Kč

Související odkazy:

V Londýně řádí mstivý duch… (ukázka)