Na dvanácti místech Země zničehonic přistanou mimozemské lodě v podobě obřích „čedičových menhirů“. Návštěvníci z hvězd každých osmnáct hodin otevírají vstupy do svých korábů, díky čemuž mohou pozemšťané navázat kontakt. Do sbližování se však mimozemšťané nijak nehrnou. Lidé jsou zmatení a neschopnost dorozumět se celé situaci rozhodně nepomáhá. Americká vláda požádá o pomoc odbornici na lingvistiku Louise Banksovou (Amy Adamsová) a teoretického fyzika Iana Donnnelyho (Jeremy Renner), kteří mají mimozemšťany „rozpovídat“. Zatímco hrdinové usilovně pracují na rozluštění hádanky, mezi obyčejnými lidmi stoupá napětí a hrozba globálního konfliktu roste…

Příchozí se inspirují povídkou Příběh tvého života od amerického spisovatele Teda Chianga a je skvělé, že se dostal do rukou právě talentovanému mistru atmosféry Denisu Villeneuvovi. Jeho filmy si za poslední roky drží vysokou laťku a sklízí pochvaly jak diváků, tak kritiky. V minulosti nám nabídl melancholické drama Požáry (2010), hutný thriller Zmizení (2013) nebo nervy drásající krimi Sicario (2015). Pomalu si budoval pozici respektovaného tvůrce s jasně daným rukopisem a Příchozí potvrzují, že dokáže zvládnout i těžká témata, na kterých by si i ostřílení matadoři vylámali zuby. Z toho plyne i zpracování aktuálního snímku. Už úvodní sekvence s tesknou melodií dá divákovi jasně najevo, že se tentokrát bude hrát na vážnou notu a půjde o víc než střet civilizací. Příchozí nejsou nový „Den nezávislosti“ plný digitálních efektů, explozí a stupidního scénáře, u něhož je největším neštěstím zapnutí mozku. Patří do ranku filmů jako Kubrickova 2001: Vesmírná Odysea, Zemeckisův Kontakt nebo Nolanův Interstellar. Tedy vědecko-fantastického dramatu s důrazem na lidský rozměr.

Lingvistka a matka

Hlavní hrdinka je přirozeně středobodem vyprávění a Amy Adamsová si tak většinu filmu krade pro sebe. Louise je velmi inteligentní žena pracující na univerzitě a snaží se i přes vypjaté okolnosti udržet si nadhled a zdravý rozum. Nespadá do skupiny moderně pojatých hrdinek a zůstává žensky zranitelnou bytostí. Většinu příběhu sledujeme skrze její individuální perspektivu a díky přesné kameře přesouvá režisér Louisino vnímání a emoce na diváka. Chytře zakomponované flashbacky tu hrají důležitou roli a jejich stavba i detailnost mně potěšila. Příkladem budiž okamžik, kdy jen prostý zvuk tužky připomene Louise vzpomínku na její dcerku Hannah. Vztah matky a dítěte má zde hluboký až transcendentální význam a je hlavním motivem celého vyprávění.

Villeneuve si přitom drží typický odstup a s ohledem na téma je vyznění snímku až překvapivě chladné. Jeremy Renner a Forest Whitaker (jako plukovník Weber) sice hlavní postavě dobře sekundují, ale protože se jim nedostává mnoho prostoru, povětšinou zůstávají v Louisině stínu. Příchozí jsou zkrátka show Amy Adamsové, což však vůbec nevadí. Ve svém skromném projevu totiž předvádí kvalitní výkon, a přestože je na ni kamera namířena prakticky pořád, ani jednou herecky neklopýtne.

Blízká setkání nového druhu

Zápletka je tu alfou a omegou a je pečlivě budována od první minuty. Villeneuve naprosto přesně ví, co točí a jakým způsobem to hodlá divákovi naservírovat. Jeho precióznost a zaměření na detail, schopnost z relativně obyčejného vykouzlit atmosférickou nálož, zájem o niterný (zpravidla nešťastný) svět aktérů – to vše buduje v koláži, která drží velmi dobře pohromadě. Nálada snímku je šedivá, melancholická a souzní s hrdinčiným nitrem i celkovým vyzněním. Ze zdánlivě mála dokáže utvořit velmi silné scény, jaké by mu mohli závidět i proslulí režiséři typu Stevena Spielberga. Přitom nijak okatě neexhibuje, dává stoprocentní prostor hercům a příběhu. Efekty používá účelně, pouze tehdy, když mají divákovi něco sdělit nebo navodit atmosféru.

Některé scény jsou skvěle podané (první vstup do mimozemské lodi, již zmíněné flashbacky). Villeneuve buduje svou „retro-fikci“ znamenitě, protože si umí vybrat dobrého kameramana (Bradford Young) i hudebního skladatele. Hudební doprovod Jóhanna Jóhannssona je postavený na efektních zvucích a ambientních melodiích, které umocňují zážitek. Nutno pochválit i celkovou audiostopu nejroztodivnějších emzáckých zvuků.

Příchozí mají naprosto dokonalý vizuál. Každý záběr kamerou je promyšlený, každá scéna jasně vystavěná. Režisér se uchyluje k dlouhým záběrům a drží se svého typicky rozvláčného tempa, které diváka postupně pohlcuje. Neužívá se tu akce, ale situační napětí. Mnoho scén pozoruje hlavní hrdinku, ale přitom nepojímá okolí, protože je pro ni příliš neuchopitelné. Platí to především při kontaktu s mimozemšťany, které Villeneuve nechává zastřené mystickou mlhou.

Ačkoli reklamní kampaň mohla působit, že se dočkáme globálního pohledu na lidsko-mimozemský konflikt, film je ve skutečnosti komorní a založený na dialozích. Hrdinové se pohybují jen v několika málo lokacích, kde si však děj dokáže patřičně vyhrát a vlastně vám ani nedojde, jak málo v rámci mezidruhového setkání ukazuje. Světové dění je nám zprostředkováno pouze skrze televizi a vojenskou komunikaci. Louise a Ian se pod tlakem událostí snaží dobrat odpovědí, zatímco přes obrazovky sledují, jak se svět postupně propadá do šílenství strachu. Vědecké týmy po celém světě pracují odděleně a s mimozemšťany komunikují individuálně, otázky se však kupí a napětí stoupá. A stejně jako je problematické lidsko-emzácké dorozumění, prohlubuje se i propast mezi jednotlivými zeměmi. Černý Petr tradičně padl na Rusko a Čínu.

Individuální perspektiva

Příchozí pracují s nadmíru ambiciózním námětem. Řeší se tu lingvistika, vnímání času, mateřství i myšlenky předurčenosti a smrtelnosti. Film je nakonec více filosofický a mysteriózní než vědecko-technický. Mimozemské lodě jsou majestátné, cizí entity tajemné a lidé mají před vším, co objevují, patřičný respekt. Při sledování máte zkrátka pocit, že takhle nějak by lidé skutečně reagovali, že jejich chování působí reálně. Nejsou to žádní superhrdinové, ale obyčejní lidé, byť profesionálové svého oboru. Napětí vychází z neznáma a především ze začátku tlačí atmosféra diváka do sedaček. Luštění mimozemského jazyka se postupně mění v komplikovanou hádanku, která překračuje hranice prostoru a času a dokáže zamotat hlavu. Možná vám proto ani nedojde, že se tvůrci postupně uchylují k několika dějovým berličkám a logika jde do ústraní, aby dostrkali děj, kam potřebují. Vyústění má patřičnou tenzi a dává dostatečnou satisfakci, která diváka nutí znovu přehodnotit celý příběh. Ovšem děj k němu spíše doklopýtá, než doběhne.

Mám pocit, že Příchozí budou patřit k těm filmům, které časem zrají a při opakovaném zhlédnutí dají divákovi víc než napoprvé. Ačkoli to tak zprvu nemusí vypadat, film nese vyloženě lidské poselství, které v trochu jiné podobě zkoušel přenést na plátno Nolanův Interstellar. V mých očích se ho Příchozím podařilo o kus převýšit, i zde však zůstává pocit lehce promarněné příležitosti. Těžko říct, jestli by někdo uměl Příběh tvého života přenést na plátno lépe. Sám se neodvažuji hádat. Villeneuvovi se každopádně podařilo udržet atmosféru od začátku až do konce. Nakonec tak zůstává na každém zvlášť, co si z příběhu odnese. Přes atraktivní sci-fi balení jde hlavně o kvalitně odvyprávěný příběh matky, proto lze Příchozí doporučil všem, a to bez ohledu na žánr. Byť se příběh neobejde bez citového vydírání, má zároveň tendenci zasáhnout diváky hodně hluboko.

Ve výsledku jde o atmosférické melodrama, při kterém mě Villeneuve důkladně zhypnotizoval. Technické a výtvarné aspekty filmu jsou skvělé, ambientní soundtrack dokonalý, děj kvalitně podán i zahrán. Pár chyb a výtek by se našlo, především ve scénáři, který v druhé polovině ztrácí logickou strukturu a mohl poselství filmu přednést o něco lépe. Vynahradí vám to ale intenzivním závěrem, který zajímavě zacyklí celé dění. Villeneuve svým dějově hutným příběhem znovu potvrdil, že patří mezi nejzajímavější tvůrce filmového řemesla a jeho Příchozí jsou poctivou science fiction a intimním dramatem, které lze oprávněně zařadit mezi nejzajímavější žánrovky posledních let.

Příchozí

Drama / Mysteriózní / Sci-Fi / Thriller

USA, 2016, 117 min

Režie: Denis Villeneuve

Scénář: Eric Heisserer

2 473 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora