Tváře překladu aneb Rozhovory překladatele Romana Tilcera s jeho kolegy je zajímavý cyklus článků, jenž se pravidelně objevuje na webu XB-1 každých čtrnáct dnů. Jako osmá nám rozhovor poskytla Jitka Jindřišková (*1985), která vystudovala historii a norštinu na Masarykově univerzitě. Je na volné noze a svůj čas dělí mezi řadu různorodých aktivit. Věnuje se literárnímu překladu a překladu filmových titulků, jazykovým redakcím a korekturám, výuce norštiny v jazykové škole, je místopředsedkyní kulturního institutu Skandinávský dům, kde má na starosti literární projekt, a spolupracuje s Masarykovým ústavem. V letech 2015 až 2016 koordinovala spolu s Michalem Švecem kampaň #ReadNordic. Žije s přítelem a dvěma morčaty v Praze.

Co bylo tím podnětem, který vás vedl k tomu převádět literaturu do češtiny?

K překladu mě přivedl překladatelský seminář na vysoké škole. Předtím, když jsem přemýšlela o svém budoucím uplatnění, jsem s překladem nikdy moc nepočítala, ani už nevím proč. Na semináři jsme překládali různé typy textů, které vyžadovaly různé přístupy. Začala jsem také sama překládat do šuplíku texty autorů, kteří mě obzvlášť oslovovali. Bavilo mě hledat cesty, jak se vyjádřit, aby český text navozoval stejný dojem jako originál, aby měl stejný rytmus a uchoval si své kouzlo. Také mě lákalo mít alespoň jednou své jméno uvedené v tiráži.

Prozradíte nám, na čem právě pracujete?

V současné době překládám spolu s Michalem Švecem šestidílnou norsko-finskou sci-fi sérii pro děti Kepler62. První díl je nyní v tisku, druhý se sází, na překladu třetího a čtvrtého pracujeme. Kromě toho se nyní intenzivně věnuji překladu současného románu s pracovním názvem A počasí se změnilo, přišlo léto a tak dál od Pedra Carmony-Alvareze. Autorem je básník, který v dětství emigroval s rodinou z Chile do Norska. Na překlad je to poměrně náročná kniha, i jeho prozaické texty v sobě totiž nesou zjevnou rytmičnost a symboliku. Knihu jsem si ale vybrala sama a jsem ráda, že se mi ji podařilo prosadit.

Často se mluví o tom, že překládání literatury je v mnoha ohledech náročné, a honoráře přitom nebývají vysoké. Dokážete se překládáním uživit?

Pokud vím, tak se to dá, ale není to můj případ. Na to překládám příliš pomalu a mám nespočet dalších aktivit. Pokud se ovšem někdo věnuje výhradně překladu, a to zejména žánrové literatury, nebo je renomovaný překladatel, kterému se občas poštěstí nějaká ta reedice, audiokniha nebo rozhlasové zpracování jeho překladu, pak se překládáním uživit lze, byť člověk musí být skromný. Znám několik takových překladatelů. Většina si ale vydělává i jinak – buď na volné noze přivýdělky typu externí redakce či jazyková výuka, nebo mají běžné zaměstnání a překládají po večerech a o víkendu.

Pokud byste dostala možnost přeložit si jakoukoli knihu, která by to byla?

Mým oblíbeným norským spisovatelem je Johan Harstad. Napsala jsem o jeho díle diplomovou práci a velmi pozorně sleduji veškerou jeho tvorbu. Nejvíc mě láká román Hässelby pojmenovaný podle jedné stockholmské čtvrti, zdánlivě běžný současný společenský román o vztahu syna a otce, o lásce a o hledání sebe sama. Harstad si ovšem rád hraje se čtenářovým očekáváním, a proto se závěr románu po průběžných náznacích v příběhu „zvrhne“ ve sci-fi. Někomu se kvůli tomu Hässelby zoškliví, mně se to líbí.

Překladatelé při práci řeší nejrozmanitější problémy, obzvlášť při překládání fantastiky. V čem spočíval poslední zajímavý oříšek, se kterým jste se potýkala?

V Síle, posledním dílu trilogie Havraní kruhy norské spisovatelky Siri Pettersenové, je postava s tetováním, které autorka popsala norským slovem „orm“, což může zároveň znamenat had nebo drak. Jedná se o velmi staré slovo z dob, kdy hadi nesli určité dračí rysy a do dnešního pojetí měli daleko. Co s tím v češtině? Když jsem se na to Siri ptala, odpověděla mi: „Představuju si kombinaci vikinského zpodobnění takového tvora, tedy bez nohou, ale současně s orientální dračí hlavou.“ Tedy ani drak, ani had. Nakonec jsem použila slovo ještěr.

U Siri Pettersenové bych se rád zdržel. Řada čtenářů jistě uvítala její knihy jako příjemné překvapení, přece jen severské fantastiky tu máme jako šafránu. Dokázala byste říct, čím si Havraní kruhy zasloužily české vydání?

Havraní kruhy jsou opravdu dobré. Je to jedna z mála norských fantasy, která obstojí i v mezinárodním měřítku. Mně osobně se nejvíc líbí, že každý díl je jiný – odehrává se v jiném světě, do velké míry se věnuje odlišným postavám, má jinou atmosféru a nese jiné poselství. Přitom se ale nejedná o tři oddělené příběhy, nýbrž o jeden, který tvoří až neuvěřitelně promyšlený celek. Knihy spojuje i hlavní hrdinka Hirka, na jejímž vykreslení a vývoji si autorka dala obzvlášť záležet. A i když se jedná o young adult literaturu, text rozhodně není jednoduchý nebo povrchní, autorka se se čtenáři nemazlí a nevede je po předvídatelných cestách. Siri totiž dokonale zná fantasy kánon, přitom je ale na rozdíl od jiných autorů schopná přijít s vlastními originálními nápady. Úspěch Havraních kruhů nepochybně spočívá i v nepřehlédnutelných obálkách a v Siriině neúnavné komunikaci s fanoušky na sociálních sítích.

Zmínila jste, že brzy začne vycházet sci-fi série Kepler62, za kterou stojí autorská dvojice Timo Parvela a Bjørn Sortland. První zmíněný je Fin, druhý Nor. Mohla byste čtenářům přiblížit, jak probíhala jejich spolupráce a co obnášel překlad do češtiny?

Autoři spolu vymysleli základní osu příběhu a dohodli se, že série bude mít celkem šest dílů, v jejichž psaní se budou střídat. První díl je tedy v originále finsky, druhý norsky atd. Spolu s finštinářem Michalem Švecem nás tento koncept zaujal a knihy jsme si vyžádali. Příběh i ilustrace Pasiho Pitkänena nás okouzlily. Vše se nakonec seběhlo velmi rychle, protože nakladatelství Host už samo po sérii pokukovalo. Michal tedy přeložil první díl, já druhý, a navzájem si překlady připomínkujeme s přihlédnutím k překladu do „našeho“ severského jazyka. Společně pak také text pilujeme a konzultujeme ve všech fázích až po poslání do tisku.

Taková spolupráce dvou překladatelů je dosti neobvyklá. Stává se někdy, že se váš pohled na věc liší natolik, že pak těžko hledáte řešení, se kterým byste byli spokojení oba?

Máme pravidlo, že v takových případech učiní rozhodnutí hlavní překladatel daného dílu. Momentálně se mi ale nevybavuje žádný případ, kdy bychom se nějak výrazně neshodli, obvykle se nám daří najít kompromis, který vyhovuje oběma. To už se nám spíš stává, že se neshodneme s redaktorkou. Redaktoři v Hostu ale naštěstí překladatelovo řešení respektují, pokud na něm trvá a podloží ho argumenty. Jsme s Michalem partneři i v osobním životě a po těch letech, co spolu jsme, se přece nepohádáme kvůli nějakému překladatelskému oříšku.

Série Kepler62 je určena mladším čtenářům, mezi vašimi překlady jsou i další knihy pro děti. Prozradíte nám, čím je překládání dětské literatury specifické?

Překládám dětskou literaturu ráda, protože díky menšímu rozsahu má člověk víc času překlad promýšlet a brousit. Nemusím skoro dohledávat slovíčka nebo se trápit dvojznačností. Na druhou stranu v dětských knihách bývá hodně jazykových hříček a někdy je třeba přeložit mluvící místní nebo vlastní jména jako u Případů pro Detektivní kancelář č. 2. Bavilo mě hledat odpovídající ekvivalenty. Také jsem se setkala s tím, že někteří redaktoři mají tendenci texty určené dětem zjednodušovat či některé složitější věci vynechat. S tím nesouhlasím ze dvou důvodů – jednak děti a jejich rodiče nepodceňuji, jednak mám úctu k výchozímu textu a autorskému záměru. Tím samozřejmě netvrdím, že při překladu dětských knih není třeba všímat si používané slovní zásoby a větných konstrukcí. Velmi důležitá může být i zpětná vazba od samotných dětí v daném věku.

Mohla byste, prosím, čtenářům povědět víc o těch mluvících jménech? Co to vlastně je a jaká úskalí obnáší jejich překlad? Mohla byste uvést nějaké příklady?

Mluvící jména jsou názvy nebo osobní jména, která nesou nějaký význam. Případy pro Detektivní kancelář č. 2 se odehrávají v městečku Elvestad, v doslovném překladu je to Říční město. To by se ale hodilo spíš do heroické fantasy, ne do poměrně realistického příběhu pro děti. Hledala jsem tedy nějaký vhodný jednoslovný výraz. Nabízely se Říčany, to by ale jasně odkazovalo k českým reáliím (městečko přitom leží u moře), proto jsem název přeložila jako Řečany. V Havraních kruzích naopak mluvící jména zůstala nepřeložená. V první verzi překladu jsem sice pracovala s překlady jmen Darkdaggar (Temná dýka) nebo Gardfjella (Strážný vrch), jenže postupně se ukázalo, že je nemožné udržet jednotnost. V textu se totiž vyskytovala řada jmen, která byla mluvící jen napůl (norština má ráda složeniny), náznakově nebo vůbec. Nakonec jsem se vzhledem k cílové skupině, přání autorky a v zájmu zachování severské atmosféry originálu rozhodla překládat pouze pojmy zásadní pro daný svět (Síla, plíseň, přimknout, Rada atd.) a názvy zvířat a rostlin. Pyšná jsem třeba na slovo krvodrn, v originále „blodgress“ (doslova krvavá tráva), nebo snoháv, v originále „draumhette“ (snová kapuce).

Jako doma se Jitka Jindřišková cítí v prostorách Skandinávského domu… (foto Zuzana Vorlíková)

Souhlasila byste s tvrzením, že fantastika je nejsilnější žánr v tom smyslu, že přivede nejvíce dětí ke čtení, nebo podle vašich zkušeností bodují spíše jiné žánry?

Vztah dětí k literatuře se podle mě utváří už v útlém věku, a to bez ohledu na žánr. Nedávno jsme organizovali pátrací hru v knihovně, v jejímž závěru měli děti mezi 4 a 8 lety do dotazníku napsat knihu, která je na stanovištích nejvíce zaujala. Když jsme jejich odpovědi vyhodnocovali, zjistili jsme, že se jimi zvolené knihy liší. Z toho vyplývá, že každé dítě upřednostňuje něco jiného. Fantasy knihy však můžou pomoct překlenout krizi čtení, která se často projevuje u náctiletých. Obvykle jsou čtivé, dobrodružné a otevírají dveře naší fantazii. Mně osobně fantasy, konkrétně Pán prstenů, velmi pomohla překlenout jednu smutnou událost, když mi bylo sedmnáct, a dodnes se k tomuto nesmrtelnému příběhu vracím.

Dvou kolegů jsem se ptal, jestli si se svými autory píší, u vás to zkusím jinak. Už jste se s nějakým setkala?

V současné době je poměrně snadné se s nějakým norským spisovatelem setkat, zvlášť pokud byl vydán v češtině. Seznámila jsem se s Jørnem Lierem Horstem a Pedrem Carmonou-Alvarezem ještě předtím, než jsem začala překládat jejich knihy. Nejintenzivnější kontakt ale mám se Siri Pettersenovou. Před vydáním každého dílu jsem se na ni obracela s dotazy, razím totiž heslo, raději se zeptat, než mít něco zbytečně špatně. Siri také už dvakrát navštívila Českou republiku – poprvé v roce 2016, když byly severské země čestným hostem veletrhu Svět knihy Praha, a podruhé teď na podzim, kdy ji Skandinávský dům pozval na festival Dny Severu. Poprvé jsem se jí coby koordinátorka kampaně #ReadNordic moc věnovat nemohla, ale nyní jsem si to vynahradila, když jsem ji doprovázela po celou dobu jejího pětidenního pobytu, jely jsme spolu i do Brna.

Řekla byste, že jako překladatelka z norštiny jste na tom lépe, nebo hůře než anglisté, ať už jde o výši honoráře, či množství zakázek?

Myslím si, že oba jazyky mají své výhody a nevýhody. Z angličtiny se překládá nepoměrně více než z kteréhokoli jiného jazyka, zato je ale mezi anglisty mnohem větší konkurence. Navíc si umím představit, že překládat často zkoušejí i lidé, kteří angličtinu nevystudovali. To se vám s norštinou prakticky nestane. Také je výhoda, že se skoro všichni známe a v jiných oblastech spolupracujeme, což vylučuje podrazy či jiné neférové jednání. Dřív jsme bývali v nevýhodě, že prakticky neexistovali redaktoři znalí našeho výchozího jazyka, ale poslední dobou se to i díky vstřícnosti nakladatelství mění. Já sama velmi ráda dělám externí redakce a v případě nežánrové literatury považuji znalost norštiny u redaktora za velmi důležitou.

Kdybyste měla srovnat práci externí jazykové redaktorky s prací překladatele, vychází z toho líp? Jde mi hlavně o časovou náročnost a finanční ohodnocení – zkrátka jestli je to jedna z těch činností, kterou může literární překladatel vylepšit svůj nízký příjem.

To podle mě záleží na tom, jak pečlivě člověk k redakční práci přistupuje a jak kvalitní překlad se mu dostane do rukou. Někdy je třeba hodně srovnávat s originálem, což je časově náročné, jindy se člověk spíš soustředí na stylistické nedostatky. Také záleží, zda děláte jazykovou redakci včetně korektury sazby, nebo bez ní. Odpovědný redaktor v pojetí nakladatelství Host nebo Kniha Zlín stráví celým procesem včetně opakovaného čtení a snášení cizích připomínek až neuvěřitelné množství času. Vzhledem k náročnosti práce a požadovaným schopnostem považuju honorář za redakce (ne ve všech nakladatelstvích) za nízký. Ono je ale dobré si občas od překladu odpočinout, asi proto je tolik překladatelů, kteří se věnují i redakcím.

Související články:

Tváře překladu 01: JAKUB NĚMEČEK

Tváře překladu 02: PETR KOTRLE

Tváře překladu 03: DANA KREJČOVÁ

Tváře překladu 04: LUCIE BREGANTOVÁ

Tváře překladu 05: ANNA KŘIVÁNKOVÁ

Tváře překladu 06: MILAN ŽÁČEK

Tváře překladu 07: KONSTANTIN ŠINDELÁŘ