Novou sérii článků nazvanou „Pozoruhodné počiny audiovizuální fantastiky“ bych ráda věnovala režisérům, výtvarníkům a tvůrcům vskutku přelomových žánrových snímků, kteří se nesmazatelně zapsali nejen do srdcí fanoušků, ale také do dějin kinematografie. Použitými postupy a tvůrčími rukopisy často ovlivnili řadu později následujících filmů a některé z jejich výrazných inovací zanechávají svou stopu dokonce i v současném filmu, a někdy nejen v tom žánrovém. Zastavíme-li se hned v počátcích filmu, ještě za němé éry, řadí se k těm nejvíce citovaným dílům hororový snímek Nosferatu (1922) talentovaného německého režiséra F(riedricha) W(ilhelma) Murnaua (1888-1931) v hlavní roli s Maxem Schreckem (1879-1936), jež vytvořili dodnes často vzpomínanou dvojici.

Oba dva tvůrci jsou pozoruhodné osobnosti. F. W. Murnau, který za první světové války sloužil jako pilot, začal točit filmy v roce 1919 jako asistent Maxe Reinhardta. Od roku 1926 pak začal točit v Hollywoodu. Společně s dalšími německými tvůrci R. Wienem (Kabinet dr. Caligariho), F. Langem (Metropolis) či P. Vegenerem (Golem) byl zástupcem německého expresionismu. Výrazná hra světla a stínu, vypjatý herecký projev, stylizované dekorace a konflikt člověka s neznámem nebo ostatním světem symbolizovaným technikou či městem položily základy fantastiky ve filmu.

Nebýt ale spojení s talentovaným hercem Maxem Schreckem, expresionismus by možná zapadl ve filmových archívech a byl by objevován jen filmovými historiky. F. W. Murnaua seznámil se Schreckem právě Max Reinhardt, který měl tohoto takřka dvoumetrového herce ve své skupině. Murnau si Schrecka najal na ztvárnění hraběte Orloka a zrodila se legenda.

Schreckův zjev byl natolik výrazný, že byl víceméně obsazován jen do hororových rolí a dal vzniknout pomluvám, že za jeho skutečným úspěchem stojí fakt, že je opravdový upír. (Dlouhé zkřivené prsty, hubené tělo, bledost i podivné oči, ostré uši a holá hlava.) Samotný vznik snímku Nosferatu pak inspiroval i režiséra E. E. Merhigea a pod jeho vedením byl natočen snímek Shadow of the Vampire (2000), ve kterém Maxe Schrecka ztvárnil W. Defoe a F.W. Murnaua J. Malkovich.

Ozvěny Schreckovy a Murnauovy spolupráce ale nalezneme i v jiných snímcích, které jsou srdci fanouška fantastiky blízké. Jednu z nejvýraznějších citací nalezneme ve snímku A. Proyase Dark City (1998), ve kterém se setkáme hned s několika stylizovanými postavami plujícími temnými uličkami města. Pozadu nezůstává ani Franklyn (2008) G. McMorrowa, kde jednoho z hrdinů pronásledují podobně bledí agenti. Na podobnost se Schreckovou stylizací ale narazíme i v animovaném snímku Ratatouille (2007) v postavě Antona Ega, významného kritika pařížských restaurací. Tvůrci jeho postavu dokonce obestřeli i stylizovanými kulisami a jeho pracovna je krásnou citací německého expresionismu němé éry.

Nejen Max Schreck se ale stal citovaným tvůrcem tohoto období. Kulisy filmů i města, která jsou deformovaná nebo podivná, pronikly do filmového vyprávění a ukázaly cestu výtvarníkům i architektům. Budovy, které jsou přehnaně vysoké a zabraňují přístupu světla, množství symbolů i stylizované tvary. Nejvýrazněji jsou tyto aspekty použity například v Gothamu T. Burtona nebo v již zmiňovaném Dark City či nočním Matrixu.

Ačkoliv je to tedy až neuvěřitelné, ozvěny němé éry filmu a počátku fantastiky v audiovizuální podobě se objevují dodnes a svou funkčností v příbězích se ukazují i jako nadčasové.

P.S. Co myslíte, po kom ošklivém se jmenoval zlobr Shrek?