Ačkoliv jsme se věnovali japonskému hororu a tradičním strašidelným historkám – kaidanům velmi intenzivně, stále nám tato ostrovní kinematografie nabízí mnoho zajímavých tvůrců, kteří stojí za pozornost. Bez nadsázky bychom také mohli napsat, že i ostatní dokázali v mnohém posunout hranice žánru a inspirovali hollywoodskou produkci k obdobně laděným příběhům či k přepracováním. Dalším režisérem, kterého připomeneme, je nesmírně pracovitý Takashi Miike, zástupce moderní japonské generace. Miike sice více proslul akčními krimi snímky, ovšem jeho žánrová zastavení bychom přesto neměli minout. Snoubí se v nich totiž nejen vynikající filmařská práce, která vychází z dlouholeté tradice, ale i značně originální vhled a osobité mísení stylů, jež z každého audiovizuálního díla vytváří nezapomenutelný zážitek.

Snímků, které by byly čistým zástupcem svého žánru, bychom u Takashi Miikeho nenalezli mnoho. První zastavení u této nesmírně silné a zajímavé osobnosti japonského filmu bude až z roku 1999, kdy už měl natočeno množství snímků určených pro video a televizi. Konkurz (Ódishon, 1999), adaptace knihy Rju Murakamiho, byl prvním snímkem, kterým Takashi Miike oslovil celosvětové publikum. Vlastně bychom mohli říci, že nejen oslovil, ale také šokoval a získal v jejich očích status skutečně kultovního tvůrce. Film zdánlivě vypráví banální příběh o hledání nevěsty, ovšem nevěsta je, jak se později ukáže, mírně řečeno podivná. Prvním uvedením na mezinárodních festivalech získal Miike hned několik ocenění a k jeho další tvorbě se upřela pozornost zahraničních distributorů.

O dva roky později už Takashi Miike s žánrem pracoval mnohem více. Nebál se experimentování a natočil hned tři snímky, které bychom mohli zařadit mezi zcela či alespoň částečně žánrové. Asi nejznámějším z nich je Koroshiya 1 (Ichi, the Killer, 2001), krvavá podívaná, která byla natočena na motivy známé mangy Hideo Yamamota. Ichi hravě strčí do kapsy i nejodvážnější snímky Quentina Tarantina, získal nejen hlavní cenu na Fantasportu 2003, ale i řadu domácích festivalových ocenění, a stal se pro fanoušky kontroverzních exploatačních snímků povinnou záležitostí. Není totiž mnoho audiovizuálních hororů, na které dostanete k lístku i pytlík na zvracení. Ovšem nebyl by to Takashi Miike, aby ještě týž rok neuvedl na plátna naprosto odlišné (i když neméně bizarní a šílené) snímky. Vzpomeňme rozhodně podivuhodnou žánrovou směs Katakuri-ke no kōfuku (The Happiness of the Katakuris, 2001) či Bizita Q (Visitor Q, 2001).

Miikeho asi nejžánrovějším snímkem je Zmeškaný hovor (Chakushin ari, 2003), jenž ve stylu kaidan spojuje motivy známých hororů Kruh či Temné vody. Zmeškaný hovor uvozuje režisérovo tvůrčí období více se přiklánějící k hororovému žánru a v lecčems překonává své žánrové kolegy. Film se stal námětem nejen pro televizní seriál, ale také pro několik filmových pokračování. Rovněž vyzváněcí tón, který ve filmu zazní, se stal velmi populárním a je možné ho zaslechnout i v jiných hororových snímcích. V roce jeho premiéry uvedl Takashi Miike na plátna i kriminální drama s prvky hororu Gokudō kyōfu dai-gekijō: Gozu (Gozu, 2003). V osobitějším stylu v něm rozehrává příběh dvou bratrů, jenž ve svém pojetí připomíná některé z filmů Davida Lynche. A ačkoliv byl pro žánrové fanoušky větším překvapením Zmeškaný hovor, Gozu si naopak získal přízeň kritiky a může se pyšnit hned několika festivalovými cenami. Opět ale platí, že pro diváky slabších povah není rozhodně snímek vhodný.

Podivné a originální mísení žánrů i vizí neopustilo Takashi Miikeho ani v dalších letech. Za týden připomeneme další z jeho počinů, které mohou potěšit nejen fanoušky audiovizuální fantastiky, ale i mnohé další.